Blázen

BLÁZEN


Seděly vedle sebe na gauči. Vanda pila vodku a Markéta ferneta.
Vanda si povzdechla. "Když já nevím, co mám teď dělat. Volat mu nebudu, to teda né, to nemám ve zvyku."
Markéta do sebe otočila dalšího panáka a pak vyprskla. "Stejně je to parchant. Nejdřív ti naslibuje hory doly - doly hory, cha, a pak se ani neozve. Jak dlouho ste vůbec spolu?"
"Skoro čtyři měsíce."
"Už? To uteklo! Stejně je to parchant, to na věci teda nic nemění."
Už měly obě docela dost. Bylo to logický. Na nešťastnou lásku se pije nejlíp. Markéta si nalila. Vanda si zapálila cigaretu. Pak ožila. "A co kdybysme zkusily čarovat?"
Markéta mávla rukou. "Kdepak. To je nanic. Je to tó... moc namáhavý. A na takovýho grázla? Pcha!" Poprskala se a utřela si pusu.
Vanda to zkusila znovu. "Ale tak... pršece...musíme něco udělat. Nemůžeš mě v tom nechat!" Markéta koukala do blba a pak zvedla prst. "Mám nápad. Musíš mu zavolat. To... co když se mu něco stalo? No? Co když je v nemocnici?"
Vanda výhružně zvedla obočí. "To neř-říkej. To bysem teda nechtěla."
"Chtěla nechtěla, co když se to stalo, no? A ty si myslíš, že tě neto... nemá rád, protože ti nevolá a von třeba nemůže. Třeba se z té postele v nemocnici nemůže ani zvednout. Třéba je telefon na konci chodby a on tam ani nedojde. A nebo - je v komatu. Tak. A třeba taky - co brečíš, simtě?" Vanda se vysmrkala a pípla. "Chudák."
Markéta ji poplácala po rameně. "Nebreč. Třeba se z toho dostane. Chceš dolít?"

Vanda se vzbudila s bolavou hlavou. Sáhla po krabičce cigaret a zapálila si. Chvilku seděla na posteli a přemýšlela, jestli si má udělat čaj nebo umřít. Nevěděla proč, ale měla pocit, že s Robertem něco je. Něco strašnýho. O čem vlastně včera s Markétou mluvily? Nemohla si vzpomenout a ani se o to nesnažila. Jestli někde udělala ostudu, radši to nechce vědět. Nevěděla, co má dělat. Chtěla ho vidět. Vstala a šla do koupelny. Jako ta krysa - když neví, jak se rozhodnout, začne se čistit. Tak si teď připadala. Jako krysa. Vyčistila si zuby a učesala se. Česala se dlouho, aby to oddálila. Když jí připadalo, že má na hřebínku víc vlasů jak na hlavě, odhodila hřeben do vany. Zapálila si další cigaretu a přišla k telefonu. Vytočila jeho číslo. Ve sluchátku to třikrát píplo. Pak to zvednul. Oddechla si. Žije.
"No..."
"Ahoj, to su já."
"Nazdar, Vando. To je dost, že ses ozvala. Už sem měl o tebe strach."
"Cože? Ty o mě?"
"Jak se máš?"
"Blbě, dík. Co je s tebou?"
"Se mnou? Nic... co by jako mělo být?"
"Dřív jsi mi volal každej den. Máš jinou?"
TICHO.
"Tak co? Máš jinou, co? Já sem si to myslela, ty hajzle. Parchante! Kdybys věděl, jak mě kvůli tobě bolí hlava. Grázle! Jak jsi mohl? Já sem myslela ... blbče! Seš vadnej. Stejně sem si myslela, že seš psychopat. Hned, jak mi řekli, že spíš s plyšovým medvědem, sem to věděla. Ježiši, ty seš ale parchant!"
"Počkej. To se pleteš. V tom není ženská. Teda - ne tak úplně. Vando, mám tě rád. A proto ti to musím říct. Musíme se sejít."
TICHO.
"No tak dobře. Zastav se." Řekla a položila telefon. Slíbila si, že nebude přemýšlet nad tím, co by v tom mohlo být. Oblíkla se. Chtěla myslet na oblečení. Měla by si jít koupit nový tričko. Tohle už je jí krátký. Ale - k čertu s tričkem. Ten parchant! Šla se namalovat. Třásla se jí ruka. Snažila se zapřít o stůl, ale moc to nepomohlo. Řasenku měla všude. Musela se odlíčit a zkusila to znovu. Aspoň se zabaví. Namalovala se na třetí pokus. Spokojeně vstala od stolu a zapla televizi. Vypadalo to, jako by se dívala na Pobřežní hlídku, ale koukala skrz. Měla vztek. A navíc jí bylo strašně zle. Robert přišel asi za půl hodiny. Nechtěl jít dál.
"Chtěl sem ... poď se mnou, bude se mi to líp vysvětlovat. To musíš vidět."
Neurčitě se pousmála a hodila na sebe bundu. Snažila se vypadat, že je v pohodě. Věděla, že po tom, co předvedla do telefonu, ho stejně neoblbne. A sebe taky ne. Nebylo by lepší mu hned jednu vrazit? Ne. Ještě ne. Počká.

Zavedl ji do lesa. Sedli si do trávy. Nadechl se. Viděla, že to pro něho bude těžká řeč.
"Tak povídej. Pochopím to." Pobídla ho, aby vůbec začal.
"No, tím si právě nejsem až tak jistej. Ale dobře. Ještě než ti to řeknu, musíš vědět, že si fakt nedělám srandu. Bylo by daleko jednodušší říct ti že mám jinou nebo se nechat zapřít. Ale podle mě - zasloužíš si pravdu." Odmlčel se. "Takže - z kterýho konca to vzít? Asi od začátku. Jednou sem četl takovou knížku, byla o skřítkách a o elfech..."
"Taky sem jich pár takových četla." Skočila mu do řeči.
Usmál se. "Jo. Takže víš, o co de. No a já sem tomu uvěřil. Myslíš, že je až tak nesmyslný, že by něco takovýho mohlo být?" Pokrčila ramenama. V nervozitě zlomil klacík a zahodil ho. "Já sem se tam dostal. Tam, kde oni žijou."
Vytřeštila oči. "Kdo?"
"No... oni. Ty bytosti, o kterých si lidi myslí, že sou z pohádek. Ale oni sou doopravdy. Jenom se k nim musíš dostat."
Teď už nechápala vůbec nic. Dělá si z ní srandu, nebo je vážně praštěnej?
"Na něco sem přišel, ale ukážu to jenom tobě." Vstal a přišel ke stromu, který byl za nima. Obejmul ho. "Tady ten strom ... víš, já nevím, jak bych ti to řekl. Budeš si myslet, že sem se zbláznil."
Dívala se na něho. Nemáš co ztratit, pomyslela si.
Znovu se nadechl a pokračoval. "Zkrátka tady v tom stromě žije ... žije dryáda."
To už na ni bylo moc. "Ty seš blázen. Přece mi nechceš nakecat, že ten strom... že tam je ženská."
"Víla." Opravil ji. Zvedla se. Byla znechucená a naštvaná. "Nedělej ze mě krávu. Myslíš, že ti to budu věřit? Že miluješ ženskou ve stromě? A co Červená karkulka? Ta tě nebere, náhodou? Víš co? Běž k psychiatrovi."
Zničeně si sedl zpátky do trávy. "Myslel sem, že to pochopíš." Řekl smutně.
Zalapala po dechu. "Prosimtě - nestojím ti ani za to, abys mně řekl, že už mě nemiluješ? Srabe!" Dala se do běhu. Brečela. Doma se pomocí flašky vína dala trochu dohromady. Srovnala si myšlenky.

Bylo něco před půlnocí, když se vydala ven. Šla do lesa. Našla to místo docela snadno. Sedla si do trávy. Přesně tam, kde seděli. Jak se to zdálo dávno! Vyndala z batohu flašku s vínem a nejdřív se pořádně napila. Potřebuje k tomu dost odvahy. Tak na kuráž! Pořádně si přihnula a zalovila v batohu. Vytáhla nůž. Byl pěkně ostrej a to potřebovala. Odvahu, odvahu ... opakovala si. Musí být teď silná. Přišla ke stromu a začala do něho zběsile bodat. Bodala a bodala, vší silou, která byla poháněna nenávistí k dryádě. Brzy se unavila. Usmála se. Tak. A máš to. Seš mrtvá! Napila se vína a dala se do hlasitýho smíchu. Schovala nůž a s pocitem zadostiučinění odešla domů.

Nevěděla totiž, že strom by musela pokácet nebo zapálit, aby dryáda zemřela.