Příští týden sem se nudila. Venku bylo parno a mně se nechtělo vylízat. Volala mně mamka, jestli nechcu na koupák, ale řekla sem, že ne, že budu psat tu svou knížku kterou už roky nemůžu dodělat. Manžel byl kdesi chlastat, takže sem si užívala samoty a opravdu sem chtěla psát. To by ale nesměl volat Eda. Eda je úplně praštěnej, ale je to můj kámoš a mám ho fakt ráda. Takže volal, že je na přehradě se svou mařkou a ať přijedu, že si dáme na zahrádce pivo a pokecáme. Vypadalo to dobře, tak sem neváhala, hodila sem na sebe šaty a vydala se na přehradu. Po menších útrapách s dopravou sem se dostala na místo určení, dokonce sem našla Edu s Jájou, sedla sem si a dala si pivo. Uřícená sem byla, že sem ani nemohla mluvit.
"No to je dost že už deš. Tě tady vyhlížíme..." Smála se Jája.
"Ty tady na mě vyvaluješ ty svoje prsa, ale já se z toho neposeru!" Vybalil na mě Eda hned zezačátku. Pak se usmál. "Ne, moc ti to sluší." Eda mně neustále opakuje, že sem jako z pohádky o Ošklivém káčátku, protože se známe tak od patnácti. Tenkrát když sme se potkali na Čáře, řekl že nechápe jak taková holka jako já se může zmalovat takle blbě, že vypadá jako můza. Termín můza není nikterak lichotivý. Eda tím označuje spíš monstrum, vymykající se stylu konzumní společnosti, ovšem né nejvybranějším vkusem. Pravda je, že sem se chtěla podobat Courtney Love. Výsledek mého snažení byla spíš podoba Marylina Mansona. Naštěstí je to za mnou.
Bavili sme se o prkotinách. Nejrači mám, když mně někdo vypráví příběhy. Eda vykládal o svým kamarádovi, kterej utekl z blázince. Jeho bláznivej kamarád mě nijak nenadchýňá, a to z toho důvodu, že ho často potkávám, případně s ním trávím silvestry a on opravdu vůbec není normální. Jednou sme spolu jeli v autobuse, ticho, lidi po sobě čučeli.... a on kdesi nastoupil a sedl si vedle mě. Chvilku na mě tlemil a pak zakřičel, až sem poskočila na sedátku: "Myslíš, že mně dobře bije srdce?" Dívala sem se na něho, nepřekvapená, nicméně nasraná, protože lidi v autobusu čekali, co já na to. Protože sem neměla jinou možnost, zařvala sem na něho:
"Jo, myslím že rozhodně jo. Jinak bys tady nebyl." Podíval se na mě zničeně a dotčeně zároveň a ublíženým hlasem pronesl: "A proč na mě křičíš?" Zbytek cesty sem jenom přemýšlela, jestli ho z blázince pustili nebo zase utekl.
Eda mně teda vykládal jak jeho bláznivej kamarád Bořek zase utekl z blázku. Nejdřív se stavil za Edou. Cosi u něho provedl a když ho měl Eda plný zuby, protože přece jenom není svatej, poslal ho do prdele. Bořek se urazil a řekl Edovi "Sbohem." Pak odešel. Eda je pak z toho dycky v koncích a přemýšlí, jestli se šel Bořek někam zabít. Pak čeká, až se ozve. Nakonec se Bořek zase ozve a spáchá další ostudu. Buď se někde opije a celý to tam poblije, protože nechodí zvracet na záchod, jako my, kultivovaní lidé, nebo vleze za známou do sexshopu a buzeruje lidi, aby zdravili, když do toho obchodu přijdou, takže stojí u dveří a říká: "Pozdrav, pane." Někdy zase všem vykládá o Bohovi a jak se mu ve snu zjevil Kristus. To úplně všechny nasírá, protože je v tom tak fanatickej, že si nezadá s jehovistama. Takže teď ho Eda zase vyrazil a čekal, kdy se ozve. Jenomže Bořek se dlouho neozýval. Nakonec se ozval. Z Holandska. Přesněji z vazby. Jak šel totiž od Edy, celej bezradnej, tak se rozhodl, že si někam vycestuje a stopem dojel do Rakouska. Tam se zřejmě chvilku poflakoval a žebral a pak ho sebrali policajti a nevím proč ho poslali do Holandska. Tam jim zřejmě tvrdil, že viděl ve snu Krista, takže se spojili s různýma blázincama a zjisitli, kam teda Bořek patří a poslali ho zpátky.
"Takže my si platíme drahý dovolený, abysme vůbec někam vyjeli a on si takle procestuje Rakousko, Holandsko, bez halíře v kapse." Rozčilovala sem se.
"V tom je právě výhoda být blázen." Zasmála se Jája.
Když sme si dopovídali co je všechno novýho a všechny historky z natáčení, měli sme v sobě už několik piv byli sme prostě na káry. Byl podvečer, tak sme se rozhodli, že pojedeme domů. Jak cestou Eda začal vykřikovat na všechny lidi, že sou hajzli, věděla sem, že cesta nebude nijak snadná. Nespletla sem se.
Nastoupili sme do šaliny a obsadili sme tři místa u okna. Eda seděl přede mnou, něco vykřikoval, já sem si četla časák a Jája seděla za mnou. Naproti nám jak slepice na bidýlku seděli samí důchodci a vykládali si jak tento rok pozdě vykvetly jiřiny.
"Nó, jasně. Tragédie. Pozdě vykvetly zasraný jiřiny." Křičel Eda. Důchodci si ho nevšímali. Zatím. Ujeli sme dvě zastávky, Eda pokračoval ve svým vřeštění a důchodce s kufříkem, kterej se vyloupl odkudsi zezadu, to asi nevydržel a začal křičet.
"Vystup si ty psychopate, nikdo na tebe není zvědavej. Koho to zajímá, ty tvoje žgryndy..." Podívala sem se na Jáju a zakroutila sem hlavou, jakože to neměl dělat, protože nemohl tušit do jakýho vosího hnízda píchl.
"Co tady na mě zkoušíš, ty kufříkatej hňupe?" Nedal se Eda zaskočit. Důchodec vylítl ze svýho místa a stoupl si před Edu. Strhl se boj.
"Seš ty vůbec normální? Drž už hubu, nikoho to nezajímá, ty debile." Křičel důchodec až mu na čele vyskočila žíla. Vzala sem si časák a chtěla sem si číst, jak se dělá krevetový salát. Né že by mně to k něčemu bylo.
"Já si tady můžu křičet jak chcu." Bránil se Eda.
"Seš chuligán, takový by měli zavřít." Pištěl kufříkář.
"No, chce se předvíst před holkama." Vložila se do toho bělovlasá důchodkyně.
"Orel bělohlavý." Okomentovala sem to, když sem se otočila na Jáju. Ta jenom zakroutila očima.
"Já se vám lidi divím, že je vám to jedno." Procházel se důchodce po šalině a rozhořčeně máchal rukama. Šalina zastavila.
"Polib si prdel." Řekl Eda.
"Ty smrade jeden! Patříš zavřít!" Zapištěla důchodkyně s květovanýma šatama.
"Lepší být zavřenej než být mrtvej." Trefil se Eda do černýho.
"Mám toho dost! Teda divím se vám, že je vám to jedno." Pokračoval kufříkář.
"Však já sem říkala, že se předvádí před holkama." Hájil se bělohlavý orel.
Do krevetového salátu patří citrónová šťáva. Ozdobit ho můžeme plátkem citrónu.
"Staří sice přednost mají, ale mládí vpřed!" Zařval vítzoslavně Eda.
"Teda, já se tady urážet nenechám. A už vůbec né takovým soplem. Jdu za řidičem!" Vyřítil se důchodce s kufříkem ze šaliny. Za chvilku skutečně přišel s řidičem. Řidič vypadal bezradně a taky bezradnej byl.
Důchodce začal vykřikovat: "To je on!" A ukazoval na Edu prstem.
"A co dělá?" Pídil se řidič.
"Chová se tady jako blázen, sprostě nám nadává." Referoval kufříkář.
"Jo, my s ním nepojedem." Přidaly se důchodkyně.
"Předvádí se před holkama." Opakoval orel jako zaseknutá gramofonová deska.
Řidič chvíli zíral. "Tak... si poď sednout ke mně dopoředu." Řekl nakonec.
"Nikam nejdu." Uvelebil se Eda na své sedačce.
"Já ho nemůžu vyhodit." Bránil se řidič.
"Tak od čeho tady ste?" Vypiskovala důchodkyně s košíkem třešní.
"Já ho nemůžu vyhodit, nemám na to pravomoc." Zoufale podotkl řidič.
"Tak povezete tři lidi a my si teda vystoupíme, jo?" Ozval se někdo zepředu.
"Tak já můžu zavolat policii. To je jediný, co můžu udělat." Navrhl řidič.
"Tak to udělejte!" Zařval kufříkář. Musel být celej šťastnej, že dosáhl svýho. Řidič řekl, že teda jo a odešel.
"Budem tady čekat půl hodiny." Oznámila sem důchodcům, kteří se tvářili spokojeně.
"My máme času dost." Oznámila důchodkyně v květovaných šatech.
"No jasně." Odfrkla Jája. Mezitím, co sme čekali na policajty, uvědomila sem si, že nemám šalinkartu ani občanku. Moc hezký. Dobrá situace. Oznámila sem zbývajícím dvoum členům naší přehradní výpravy, že musíme vystoupit. Vystoupili sme.
"To ale byla sranda, co?" Rozplýval se Eda když sme se přesunuli na jinou zastávku.
"No, já nevím, připadlo mně to zbytečný." Oznámila sem mu suše.
"Jak zbytečný? Dřív to bylo zábavný, ne?" Nedal se.
"Jo, ale teď není dřív." Odpověděla sem znechuceně.
"Seš stará, nebo co?" Podíval se na mě vyplašeně.
"Jo, asi jo."
"Nemáš smysl pro humor." Uzemnil mě. Jája cupitala za nama, byla nasraná a nebavila se. Takle skončil další výlet, kterej ze začátku vypadal tak neškodně. Sem zvědavá, co to bude zase příště. Nicméně to byl další důkaz toho, že starý časy sou už za náma a je třeba posunout se jinam.
Ve středu sem se sešla s Týnou. S Týnou se setkávám dycky ve středu. Někdy náš spolek dvou kusů obohatí přítomnost Edity, která je šílená až do prdele, jak říkáme, protože vyvádí psí kusy a my to pak většinou odnesem. Týna má zakázaný se s ní stýkat od svýho hlídacího psa, teda - partnera, a to od tý doby, co sme se kdesi ožraly a ty dvě se spolu líbaly v hospodě, Edita ležela na baru a my sme na ní lily tequilu a ve finále sme si na hajzlu ukazovaly jaký máme podprsenky. Když sme šly z hajzlu, Edita zakopla, spadla na zem a aby v tom nebyla sama, zavelela "K zemi" a "Plazením vpřed" a tak sme se doplazily ke stolu. Když se to naše polovičky domákly od ňákých "dobrých známých", měly sme utrum. Časem se to sice zlepšilo, ale Týna se s náma furt musí scházet tajně. Inkognito, aby se o tom nevědělo a doma mlží. Takže sme jednou seděly s Týnou v Dávných časech, což je hospoda, která je udělaná ve středověkým stylu a nechodí tam moc lidí, takže nikdo neotravuje.
"Mám pro tebe blbou zprávu." Zahlásila Týna, když sme si objednaly pivo. Bojovně sem na ni vystrčila nos. "Ségra má dneska rozlučku se svobodou, je s holkama tady v kavárně, naproti a já sem jí slíbila že se tam stavíme." Vytáhla na mě tu jobovku. Chvilku sem to trávila.
"Musíme?" Zeptala sem se a vyfoukla kouř ze Startky.
"No, měly bysme." Pozvedla Týna obočí. Týna je moc hezká. Je to taková hezká blondýnka. Průser je, že to neví a neustále se podceňuje. Tahá se s největším hňupem v republice a je do něho zamilovaná po uši. Je střelená, samozřejmě. S normálníma lidma já se nebavím, protože kdo není trochu potrefenej, připadá mně strašně nudnej. A kromě těch střelených výjimek a rodiny lidi nesnáším. Opravdu je málokdo, koho snesu a to už na mě musí sakra něčím zapůsobit. Pak je to ale většinou trvalý.
"Nejsem na to oblečená." Protestovala sem a prohlížela si svůj hospodskej oděv, kterej se skládal z riflí, trička, mikiny s kapucou, na které byla druhá mikina s vytahanýma rukávama. Boty taky nepřipomínaly lakýrky.
"To nevadí, je to jenom kavárna." Uklidňovala mě Týna. Zaplašila sem neblahý tušení, že to bude pěknej trapas a kývla sem jí na to, protože sem jí nechtěla kazit radost. Konec konců, je to její sestra. Dopily sme pivo, objednaly sme si ještě jedno, pak sme si daly dva panáky na kuráž a vydaly sme se do kavárny. Nemusím podotýkat, že sme byly ožralý jak zákon káže.
Když sme dorazily do kavárny, zasekly sme se ve dveřích.
"Sem já teda nejdu." Oznámila mi Týna, když sme se rozhlídly a viděly to luxusní vybavení, všude samý bílý sedačky, modrý osvětlení a sem tam ňáká ta dvojice popíjející džus. Všichni byli oblečení, jak kdyby se řídili módníma časopisama a já se svou mikinou ze sekáče sem byla trochu mimo mísu. Na druhou stranu mně to bylo jedno, protože to zkrátka způsobuje fernet.
"Serem na to." Oznámila sem hrdinsky Týně a hrnula se vpřed. Týnčinu sestru sme našli samozřejmě až vzadu, takže nás mezitím stihla pomluvit celá kavárna. Domotaly sme se ke stolu a svalily se na bílej gauč.
"Ty vole, mám dost. To by člověk neřekl, jakou dá práci se semka přemístit z Časů." Zahalekala Týna.
Zasmála sem se, pak sem popřála oslavenkyni všechno nejlepší do manželství a podotkla sem, že se vdává na stejným místě jako já. Ptala se, jaký mám manželství. Zeptala sem se Týny, jestli si tady můžem dat rum.
Rozhlídla se kolem. I já sem se rozhlídla. Kolem stolu seděly tři mařky, který se na nás dívaly tak, jako já se dívám na bezdomovce, popíjely koktejly a tvářily se důležitě. Za mnou se točil větrák.
"Můžem si dat rum?" Zeptala se Týna sestry.
"Dejte si koktejl." Poradila nám sestra.
"Serem na koktejl. Chceme rum." Stála si za svým Týna. Jenom sem se smála.
"Mají tady bílej rum." Řekla mařka se zlatýma řetězama na krku.
"Ne. My nechcem bílej rum. My chceme normální rum."
"Hnědej." Dodala sem.
"A piva." Dodala Týna.
"Jo, a piva. Roz - o- hodně." Podpořila sem ji. Sestra a její přítelkyně se na nás nelibě zadívaly.
"Myslím že děláme ostudu." Špitla sem Týně do ucha.
"Nevadí, je to prdel, sou to hnusný snobky, oni si to zaslouží." Špitla zase Týna. A pak dodala: "Až nás vyhodí, vrátíme se do Časů, snaž se ať je to co nejdřív." Přikývla sem. Objednaly sme si rumy a piva. Když nám to donesli, hrkly sme do sebe rumy a objednali si další. Šla sem na záchod. Když sem se vracela, viděla sem jak sestra mluví s Týnou. Vypadalo to výhružně. Sedla sem si.
"Už pudem?" Zeptala sem se Týny.
"Eště chvilku." Řekla.
"Měly byste pít něco jinýho než rum. To se nehodí." Upozornila nás mařka s černýma vlasama a afinkou sestříhanou vysoko nad čelem.
"P-rč se to neh-dí, když ho tady mají?" Chtěla vědět Týna. Mně to připadalo docela logický.
"Měly byste si dat koktejl, je dobrej." Přemlouvala nás sestra.
"Koktejl je jako co?" Rozkřičela se Týna a mrkla se do nabídky. "Je do džus naředěnej vodou, kterej přinesou v ňákým posraným džbánku a vy za to zaplatíte majlant."
"Je to rozmixovaný ovoce." Poučila nás mařka se zlatýma řetězama.
"Serem na ovoce. To je na hovno." Křikla sem do prostoru. Přinesly nám rum. Hrkly sme to do sebe.
"My se máme!" Zaradovala se Týna. "S ňákýma posranýma džusama ať na nás nechodí." Nastavila sem na sebe větrák, takže mně vlasy lítaly do všech stran a zařvala sem:
"Pirááááát!" Týna se zasmála a zapálila si cigáro.
"No to nemyslíš vážně, přece přede mnou nebudeš kouřit!" Pohoršovala se sestra.
"Nenech se buzerovat, klidně kuř, já ti to dovoluju." Vmísila sem se do toho. Načež sem si taky zapálila.Objednaly sme si další rum.
"Hele, něco ti řeknu." Otočila sem se na Týnu, s větrákem pořád v zádech, takže mně pořád vlály vlasy.
"Vypadáš jako Jack Sparrow." Smála se Týna.
"No však právě, to je dramatickej efekt, kterej k tomu patří. Takže historka: jednou sme seděli s Edým v hospodě...."
"Kdo je Edý""
"Neznáš, nevadí. Takže seděli sme s Edým v hospodě a probírali sme Piráty z Karibiku. Víš jak je tam ten moment, kdy jako on má být na pustým ostrově a tři dny chlastat rum..." Týna přikývla. "Takže sme se o tom bavili s Edým, jako jestli je možný tři dny chlastat jenom rum. Bez vody, chápeš... Já sem říkala, že né, protože chlast dehy - i - druje. Dehydratuje. No teda... prostě že to nejde. A Edý říkal, že v pohodě, že si to dovede představit. Tak dlouho sme se hádali, až sme se vsadili. Rozhodli sme se tři dny být spolu a chlastat jenom rum. Protože byl pátek, řekli sme si že na pondělí si vezmem volno v práci, abysme to .... dokončili. Takže sme začli. Chlastali sme celej večer rum. Utratili sme spoustu peněz. Ožralí sme byli, že sme o sobě ani nevěděli a zpívali sme. Bylo to fajn. Do té doby než se Edý poblil. Pak odmítal pokračovat. Vyhrála sem." Týna se smála. Ostatní u stolu už ne. Dívali se na mě jako na zjevení.
"To je teda trapný." Zahlásila mařka se zlatem na krku.
"Ty seš trapná." Zaútočila Týna. "Tady vykládáš jak si měla svatbu za dvěstě tisíc, přitom ste se rozvedli za rok. Myslíš že ti to někdo žere? Kromě toho, že máš peníze, nemáš vůbec nic, seš úplná nula, a ty peníze máš jenom proto, že je vydělali tvoji rodiče, tak tady na nás nedělej machry a drž laskavě hubu!" Zasmála sem se. Vyhodili nás. Nedivily sme se.
Vrátily sme se zpátky do Dávných časů a objednaly si pivo.
"Sem tak ráda, že sme tady zpátky, nikdo se na nás nedívá zvrchu." Řekla Týna.
"Já taky." Souhlasila sem.
Pak už si jenom matně vzpomínám,že tam byli kořeni, kteří slavili jakýsi narozeniny, že sme jim sežraly obložený mísy a ožraly sme se z pálenky z gandži, že sem se nemohla oblíct do mikiny, protože sem se v tom ztratila a že si pro mě přišel manžel. Druhej den v práci mně bylo strašně špatně a nechtěla sem žít. Připadalo mně, že život je furt na jedno brdo. Je tak nudnej!
Žádné komentáře:
Okomentovat