Imagináři útočí

Byla sem sama doma. Teda až do chvíle, než sem se rozhodla sednout k počítači a něco přepsat. V tu chvíli se u mě objevil Tex.
"Todlenc teďka vynech, musíš dopsat ty příběhy." Řekl imaginárně, protože byl imaginární, a ve skutečnosti tady nebyl. Mávla sem nad ním rukou.
"Neotravuj. Teď na to nemám čas."
"Musíš si ho udělat. Divej, kolik nás tady zase je. Musíš s tím něco udělat !" Nedal se odbýt.
Podívala sem se kolem. No ovšem. Už tady byli zase. Všechny ty literární postavy strašící a vyhrožující, že neodejdou, dokud jejich příběh nezpracuju.
"Už vás mám plný zuby, ste občas fakt děsně otravní. Teď nemám čas. Potom." Slíbila sem.
"Potom u tebe znamená nikdy." Řekl otráveně.
"Mě už to tady nebaví." Řekla prodavačka potravin Marie.
"No, tak tvůj příběh de každopádně poslední, to je ten nejnudnější, co jsi sem mohla přinýst." Odsekla sem.
"A kdy teda přídeme na řadu my?" Zeptal se Felix, držící za ruku Annu.
Znechuceně sem obrátila oči. "Felixi, ty se ani neozývej, ty zrovna nejseš moc velkej charakter, a být tebou, na ten příběh nespěchám."
"Co s tím mám dělat?" Trhnul ramenem. "Čím dřív to dopíšeš, tím dřív budeme pryč. Já moc dobře vím, že mě nemáš ráda. Ale já tě taky dvakrát moc nemusím. Takže už to napiš, my zmizíme a všichni budeme mít klid."
"Jo, jo. No tak dobře. Dyť už mám půlku hotovou." Snažila sem se předejít dalším zbytečným výpadům. "A nebuď drzej. Nebo to na konci nehezky schytáš."
"Tak toho se fakt nebojím." Zašklebil se. "Hodilo by ti to ten příběh úplně někam jinam. A to nepotřebuješ. Mě nemůžeš zabít!"
"Tak to máš dobrý." Povzdychl si spisovatel, co neměl jméno. "Někteří z nás skončí daleko hůř."
"A někteří neskončí asi vůbec nikdy." Zaprskal Tex.
"Texi..." snažila sem se bránit. "Můžu já za to, že ste se mi roztáhli na sto stránek? Můžu za to? Přestaňte vymýšlet kraviny, a já to konečně dopíšu. Šlo by to?"
"A co bysme pak jako dělali?" Zíral na mě udiveně.
"Ach jo." Vzdychla sem. "Vy mně tady zůstanete do konce života. Ale vás teď neřeším, já se potřebuju zbavit tady těch." Hodila sem hlavou k ostatním.
"Mohla bys dopsat aspoň mě." Poradil mi Spisovatel. "Máš to našlápnutý, tak tomu jenom dopiš konec a hotovo."
"Dopiš konec a hotovo?" Vypískla sem. "Ty seš dobrej, to by mohl říct každej. Jak si myslíš, že to udělám? Že si jako řeknu: ´Dneska dopíšu konec tady tomu´? Takle to přece nefunguje."
Podívala sem se do předsíně. Démon tam zakašlal a vychrchlal oheň. Marie polekaně uskočila.
"Propána, tady já nebudu! Žádám tě, prosím tě, dopiš to moje. Jako první. Já tady mezi těma šílenýma postavama nemůžu být. To je na mě moc !" Třepala se jí brada.
"To je najednou fňágání, že...." Fakt mě vytočila. "Ale sakra, proč si sem lezla? Zrovna tvůj příběh se mi nehodí nikam. Klidně sis mohla najít někoho jinýho, kdo to zpracuje. Viewegha třeba."
Gas se zasmál. Podívala sem se na něho. "Ty seš tady taky? Ježiši. Už sem řekla Texovi, že vy máte čas. Takže ty, ani Tex, ani ti další... neotravujte mě. Zmiz!"
"Mně to právě teď tady příde zábavný." Smál se. Pak se opřel o futra a sledoval, co s tím vším udělám.
"Aspoň jeden den.... kdybyste zmizeli. Všichni..." Přála sem si nahlas. Podívala sem se na monitor, kde na mě blikala bílá obrazovka. Musím to přepsat. Dneska už jo. Zkusila sem je ignorovat. Vzala sem si teda sešit, kde sem měla rukou psaný text, a naťukala první dvě věty.
"To zase bude přepisování na celej týden." Poznamenal Tex.
"Neslyším tě." Oznámila sem mu.
"Né, to bude tak na měsíc." Rozhodila rukama Ema, moje alter-ego. "Než to napíše, stokrát se podívá na internet, upraví milijón fotek v PhotoFiltru, zahraje si několik her, třikrát přehodí tapetu na komplu, stáhne pět alb a tři filmy." Pobaveně vykládala Texovi.
"No, to sem se dočkala...." Zakroutila sem hlavou. "Aspoň ty bys mě mohla ňák pomoct."
"Nemohla. To musíš ty. A dobře to víš. Je zbytečný tady s náma debatovat, prostě piš." Poradila mi.
"Napíšu, jak ste otravní." Zařvala sem do předsíně, aby to slyšeli i ti vzadu. Prostitutka Stela přišla za démonem, aby si od něho zapálila cigáro.
Dívala sem se na ně, jak jí plivnul na cigaretu plamínek, a Stela párkrát potáhla z Marlborky. Pak na něho mrkla.
"Nechci ti radit, Stelo..." Houkla sem na ni. "Ale porozhlídni se po ňákým zapalovači. Démona ti možná brzo odpíšu a zmizí."
Zasmála se a opřela se o zeď.
Ema alter-ego pokračovala: "Dokud to nenapíšeš, nebudeš mít klid, dyť to víš."
"No jo, já vím. Ale nemůžu psat, když.... se mi nechce."
"Tobě se nikdy nechce." Řekl Tex. "Máš k nám zodpovědnost. Něco dělat musíš."
"Já žádnou zodpovědnost nemám, to sis vymyslel. Vy ste přišli, nikdo vás tady nechtěl, sakra !" Zvýšila sem hlas. "Napíšu o tom, jak ste otravní. A nejotravnější je Tex, ten bude mít zvláštní odstavec." Podívala sem se na něho s převahou.
"Tím se zase zbytečně zdržíš." Řekl Gas. "Napiš konečně tu blbost o Marii a zbav nás jí. Je strašně blbá, furt buzeruje. Já už chci mít od ní pokoj !"
"Marie by měla zmizet, to je pravda." Pokývala sem hlavou. "Ta je tady naprosto zbytečně."
"Jo, jenom tady zavazí." Přidal se Tex.
"No dobře, tak teda jo. Du na to." Řekla sem jim. Otevřela sem novej soubor a chystala sem se psat příběh jedné prodavačky potravin, která se menuje Marie....
"To stejně nedopíšeš." Řekla Ema.
"Neser mě. Vidíš, že píšu, ne?" Promnula sem si unaveně oči.
"Nemáš žádnou kázeň, žádnej postup, nic..." Pokračovala. "Nechápu, proč začínáš něco novýho. Proč nedopíšeš něco, co máš rozepsanýho. Zmizí ti některý zbytečný postavy."
"Chtěli ste se zbavit Marie, tak píšu...."
"Jo, nech ji psat, proboha, ať už se jí zbavíme. Furt melduje kraviny, kdo to tady s tou ženskou má vydržet." Vložil se do toho Gas.
Marie se na mě prosebně dívala. Měla zaťatý pěsti a možná si držela palce, aby už odtud mohla vypadnout.
"Ema má pravdu." Řekl Tex. "Měla bys pracovat systematicky."
Podívala sem se na všechny. "Fajn. Víte co? Už mě serete. Fakt mě nebavíte, a já o tom napíšu."
"Udělej tam Texovi ten zvláštní odstavec." Poradil mně Spisovatel.
"Né, to teda né. Nikdo z vás mně nebude radit, co a jak mám psat. Štvete mě. Strašně. Takže.... du na to."

Za mohutnýho přihlížení všech postav sem naťukala první dvě věty:

Byla sem sama doma. Teda až do chvíle, než sem se rozhodla sednout k počítači a něco přepsat...