Veselí emaři, den Debil a dobrá nemoc

Narozeniny sem oslavila se všema z práce. Pozvala sem dokonce i šéfa, a jediná polehčující okolnost pro mě byla, že už nám došéfoval. A došéfoval proto, že nám jaksi nedokázal zatnout tipec. Byl fajn. Takže sem ho teda pozvala. A bylo to nakonec dobře, protože byla sranda. Sešlo se celý naše oddělení plus kluci z technické podpory. Nejdřív sme byli v hospodě, kde sem měla objednaný obložený mísy a tak dál.. ale od tama nás v jedenáct vyhodili, parchanti. Pokračovali sme teda do ... já už si nevzpomenu, kde sme byli :) Každopádně, tam nastala ta pravá prdel. Někdo mi nechal pustit Nirvanu - celý album Nevermind. Vyskočila sem na stůl, za účelem aby mě Fika vyfotila. Všichni se zhulili, včetně šéfa. Debatovala sem s ním pak o přínosu punku a vážné hudby. Taky o prokletých básníkách a o filmu z Bosny. Na závěr debaty o prokletých básníkách sem přednesla Havrana od Poea, načež mě Patrik upozornil že Poe nebyl prokletý básník. Tím zhaslo mých pět minut slávy. Jahůdka mezitím volal že nepřijde. Vymlouval se na to, že z přehlídky jel tak rychle na oslavu mých narozenin, až se rozpadlo auto, respektive na dálnici mu došel benzín. Ale kdo tomu věří, ať tam běží. Eště tři dny sem se s ním nebavila. Ode všech sem dostala cédo Skyline, což bylo bezva. Fika byla na mraky, brutálně se smála, Dýdžej mi přišel říct, že od Patrika slyšel, jak brutálně hraju na flétnu a nahrajem spolu teda nějaký songy, se Vzteklinou sme se normálně bavily, ani sme po sobě neštěkaly a Očko mi dal čokoládu s mašličkou a všem odvyprávěl historku jak neumím strany, jakože když mě veze domů tak mu ukazuju jeď "tááám" a teď "táám". Holkám sem se ve slabé chvilce svěřila, kterej borec se mi z celýho call centra nejvíc líbí (upozorňuju, že je nás tam dvě sta), a oni mi řekly, že to je ale teplouš. Depresi mám eště doteď. Patrik zase všem povykládal jaký sem psycho. Šli sme totiž spolu do hospody z večerní směny. Tma, jo, debatujem o tom, jak budem chodit na vysokoškolský přednášky. Pohoda. Najednou za nama tři emaři. Něčemu sme se s Patrikem zasmáli. Emaři udělali trapný skřeky. Jakože to bylo na nás. A měli kecy. Patrik to neslyšel ale já jo. Zastavili sme na přechodu. Emaři taky. Začli se chichotat. Neboli smáli se nám. Přešli sme přechod. Něco sem řekla. Jeden emař to po mně zopakoval. Druhej řekl že sme trapní. Otočila sem se na ně a zeptala sem se jich, jestli mají ňákej problém. Srabsky řekli, že ne. Co se dá od emáků taky čekat, že jo. Hodili si patky do očí a dělali že nejsou. Trapný. Patrik řekl, že su hrotič, že proti nám nic neměli. Že se o nás vůbec nebavili. A že se jenom smáli protože sou veselí. Veselí emaři, to nevím kam na to Patriček chodí :) Takže na oslavě to všem povykládal, aby bylo vidět, jak su paranoidní.

Laura už bydlí u Toma. Po měsíční známosti. Úžasný. Má to tak být. Protože kartářka řekla. A osud je osud, vo tom žádná.
Edovi a Jáje se narodil prcek. Nějak výrazně to můj život nemění, protože se stejně nějak nevídáme. A nevídáme se proto, protože Jája byla těhotná a já nemám ráda pohled na těhotný břicha, a nemám ráda povídání o miminech. Můj mozek je prostě vyšinutý, ale tohle už není žádný překvápko.

V práci máme novýho šéfa. Hned první týden si vzal do kanclíku na kobereček mě, Patrika a Očka. Seděli sme tam jak retardi se zápisníčkama. Nejdřív vykládal, jak musíme být úspěšní. Draví, zlí, a překecávat, ukecávat, tlačit na ty lidi, zkrátka abysme byli dobří. Vůbec nevím o co tam šlo. Nenápadně sem sledovala Očka a Patrika, jestli si náhodou nedělají poznámky. Nedělali. Byli z toho stejně vedle jako já. Dál mi řekl, ať se nesměju. Že je mě všude slyšet. Stežují si lidi z vedlejšího oddělení, ruším jim telefony. Taky nám řekl, abysme po ostatních operátorech neházeli papírový koule. A abysme na tabuli, kam si máme zapisovat úspěchy, nekreslili kundy.

Nedávno sem měla velice pěkný den D. Neboli den Debil. Nemohla sem si vzpomenout na slova, ani sem nemohla dat dohromady větu. Byli sme třeba kouřit s Fikou a Jahůdkou, a já sem jim chtěla něco povědět.
"Víte jak je to.... no to... ten... jak se to... jak je to kino. Nó...." Poulila sem na Jahůdku bezmocně oči. "No ty velký kina, je tam taky popkorn, hodně kin.... ty vole, ježiši...."
"Špalíček." Řekla Fika.
"Jo, Špalíček." Přikývla sem. "Tak tam když deš, dopoledne, tak je tam taková prodejna...no né prodejna...takový to..jak se to.... počítače tam mají...."
"Internetová kavárna." Řekla Fika.
"Ne." Zakroutila sem hlavou.
"Prodejna komplů." Zkusil to Jahůdka.
"Ale né. Herna. Myslela sem hernu. No a tam když deš dopoledne, tak je to plný děcek a hrajou to...toho...."
"Traviana." Řekla Fika.
"Ale né, myslela sem něco jinýho, ale to je jedno." Utnula sem to.
Pak sme se chvilku bavili o něčem jiným, a potom sem si vzpomněla na nějakou úžasnou historku, co sem chtěla říct. "Já když sem dělala v tom... no tam...vole, já si nevzpomenu. No telefonistku sem dělala... kde to bylo..."
Teď ti dva začli jmenovat všechny firmy, co dělají telemarketing. Fika to nakonec vzdala: "No a není to jedno která to byla firma? Třeba to vůbec není podstatný."
"No podstatný to není." Přiznala sem. "Ale když já už vůbec nevím, co sem chtěla říct."

Brutálně sem onemocněla. Ale jakože kašel mega brutál. S tímhle sem do práce fakt nemohla. A tak sem zavolala, že nikam nejdu, a zašla sem si pro neschopenku. Nejdřív sem na neschopenku vůbec nechtěla, protože mi to nabourá výplatu za dva měsíce. Ale pak sem si řekla, sere pes. Pořádně se vyležím, ať se mám. A tak su na neschopence na dva týdny. Zašla sem do knihovny napučovat knížky. Vypla sem SecondLife. Nastává odvykání od komplu. Zahrabu se v knížkách a bude. Takže sem si pučila:

- Stopařův průvodce po galaxii (konečně)
- Paulo Coelho - Brida
- Paulo Coelho - Čarodějka z Portobella
- Iva Pekárková - Láska v Londýně

Ještě sem chtěla Katedrálu moře a od Coelha Veroniku, ale neměli. Prej příště. Jenomže příště už nebudu mít čas. Chjo. Eště sem taky chtěla Kerouaca, ale nenašla sem. Mám mezery jako prase. No hlavně že sem musela číst Bobše a Babičku. Kurva. Do háje, taková ztráta času. Absolutně nechápu, proč by v téhle době měl někdo číst Bobše. To je jako nějak přínosný? Není, odpovím si sám. Kdyby děcka aspoň nutili ve škole číst Dantovo peklo, nebo něco, co by mělo výchovný efekt...

No nic. Utábořila sem se v pokojíku, na gauč, mám tady peřinu, polštář, čaj a knížky a tak se mně líbí život. Dva týdny teď nevylezu z domu. Ráj na zemi.