Oslava stáří na oldies

Od té doby, co o Patrikovi vím, že je jackass, ho nutím sníst lžičku instantního kafe. Řekl, že to je hovno model, se pro nic za nic poblít, a že až budu mít foťák s kamerou, poblije se teda na kameru.

Patrik je moje úpa spřízněná duše. Hodně mluvíme a diskutujem. Meleme o prokletých básníkách, o hudbě, o textech, o knížkách, o filmech. Prostě furt meldujem. Někoho takovýho sem potřebovala. Jahůdka sice je ochotnej mě poslouchat, ale moc to nechápe. Dycky jenom řekne: "Já tě v tom podporuju, ale vůbec tomu nerozumím."
Jednou sem do práce došla celá nešťastná, rozhozená, a oznámila sem Patrikovi: "Všecko na hovno."
Patrik koukal, co se jako stalo. Možná už sem to někde psala, Patrik je hudební všeznalec, má kompl tak nabušenej hudbou, že sem to eště neviděla. Zkrátka ví.
Třepala sem ve vzduchu časákem, a skoro sem plakala. "Ben tvrdí, že Devil není o tom, o čem je. To přece nemůže!"
"Já sem se zase dozvěděl že Radiohead nevymysleli Creep." Řekl Patrik.
"Nebudem ty časáky číst, že ne?" Zeptala sem se.
"Jestli tam není křížovka, tak to vyhoď." Poradil mi.
Pak sme měli sáhodlouhou debatu o tom, proč by se neměly objasňovat texty. Proč by to hlavně autoři neměli říkat. To se prostě nesmí. Pak se ta songa úplně ztratí. Protože každej si tu svou písničku přivlastní, vztáhne na sebe. Udělá z ní něco jinýho, závisle na tom, co z ní chce udělat, co z ní chce cítit. A protože je to subjektivní záležitost, žije si pak takový text svým vlastním životem. A autorovi už nepatří. Kdepak. Je to jako s parfémem, ten taky na každým voní jinak.
Patrik teda věděl o čem je Creep a vůbec nechtěl slyšet, že to vzniklo tak nějak "náhodou". Vztekali sme se oba.
Mimochodem, když už su u Creepu, je to jedna ze skladeb, u které nepochopím, že to někdo ještě nenahrál s houslema, flétnou a cellem. Protože je to krásná písnička a jako kytarovka to má úplně nevyužitý potenciál. To chce orchestr.
Patrik se mnou většinou debatuje rád. Ale končí to u toho, že se nepochopíme, protože podle něho su moc škarohlíd. Například sme se bavili o tom, jak kdysi Beastie Boys dali na koncertě mezi svoje fanoušky 50 kamer. Fanoušci točili, vznikl film. Bezva. Řekla sem, že kdyby to bylo u nás, nevrátila by se jim kamera žádná.
"Já myslím že by se jim vrátily všechny." Řekl Patrik.
"Tady by to všechno ukradli. Víš kolika rukama prošly ty kamery?" Kroutila sem hlavou.
"Tak to vůbec není. Když seš fanoušek, nemůžeš ukradnout kameru svojí kapele."
"No já ne." Bránila sem se. "Ale všichni nejsou tak boží, jako já."
"Jenomže když deš na koncert fandit a ještě se můžeš zůčastnit natáčení dokumentu..."
"Jenže Patriku, to chápeme my dva." Ujistila sem ho. "Mně kdyby se dostala na koncíku Beasties kamera do ruky, dál ji vůbec nepošlu, celý to natočím a pak na dývku budu hledat svoje veleslavný roztřepaný záběry."
"No tak vidíš." Rozsvítil se Patrik.
"Ale všichni takoví nejsou. A že je někdo fanoušek neznamená že není zloděj. Může to být zlý fanoušek." Řekla sem.
"Jenomže když tam ty kamery dali, tak těm lidem asi věřili, ne? Kdyby to bylo jak ty říkáš, tak žádnej dokument nikdy nevznikne."
"No jo, taky se divím že vznikl. Vzhledem k tomu že to nebyl koncík salesiánské mládeže. Když si vezmeš co můžou mít Beasties za fanoušky, když sami sou takoví charakteři..."
"Ale když ty všechno vidíš moc černě. Seš hrozně kritická na lidi." Řekl Patrik nakonec.
To se mě dotklo, protože já sem měla pravdu, on ji neměl, a nakonec sem u toho ještě špatná.

V sobotu sem vzala Aničku do cirkusu. Protože byl zaparkovanej před naším barákem, nešlo to jinak. Všechno šlo dobře, než nastala přestávka. Pochopitelně sme se musely přesunout do zvěřince, což je nejmíň oblíbená část celé cirkusové hrůzy. Teda pro mě. Já se většiny zvířat totiž bojím. Nejvíc koní. Vešly sme do stanu, kde bylo tak málo místa, že to pro mě byla hrůza největšího kalibru. Stály sme v metrové uličce mezi boxama, z každé stany jeden kůň, před nama byl dokonce kůň, kterej tam byl volně. Tolik hrůzy najednou. Když sem se podívala na bok, vyjekla sem hrůzou. Vedle mě měl hlavu černej kůň, ale tak velkej, že sem to ještě v životě neviděla. Celej byl černo černej. Byl tak černej, že i tma proti němu svítila. Měl velký černý oči a obrovskou hlavu. Byl jak vyvrženej z pekla. Čirá hrůza. Ale byl tak krásnej. Dojímání nad krásou koně mě ale rychle přešlo. Někdo vytáhl foťák s bleskem, blýskl koňovi do očí, kůň se splašil, skočil na kovovou zábranu a celou ohradu tak posunul o půl metru. O půl metru ke mně. Myslela sem, že sem umřela. Anička ani nedutala. Lidi panikařili, protože nemohli ani tam, ani ven a do toho tam skákal splašenej pekelnej kůň. Velbloudi syčeli. Do stanu vlítli cirkusáci a snažili se koně zpacifikovat. Nastal ještě větší mumraj. Vážení přátelé, nedělala sem nic. Stála sem naproti koňovi kterej měl pěnu u pusy, výhružně na mě poulil oko, a nedělala sem vůbec nic. Že sem se z druhé strany dotýkala koně, kterej stál navolno vedle mě, to už sem nevnímala. Hrůza nemohla být větší.

Do práce za nama přišel manažer, velký kápo z Prahy, aby si na nás jako došlápl. Zakázal nám internety, z toho sem umřela hrůzou podruhé. Pak nám dával ňákou přednášku, už nevím o čem a pak na něho Tlučhuba vypálil, jestli dostaneme kompenzace za to, že nám nechodí hovory a nemůžem si tak naddělat bonusy. Jelikož hovory nechodí, každej z nás zvedne tak deset telefonátů za den, jinak si luštíme křížovky, děláme kraviny, dokonce sme museli začít hrát volejbal (to fakt Tlučhuba řekl), a musíme číst časáky, což taky není levná záležitost, a když nemáme ten internet, je to všechno pěkně nanic. Tlučhuba nemá zkrátka svou přezdívku nadarmo. Pak se přidal ještě Očko, že když máme zakázanej ten volejbal a hakysak tak to fakt nejde. Ježiši. Manažer nám řekl, že když nemáme co dělat, tak nás přeřadí na mobily. No nazdar teda.

Svoje narozeniny sem oslavila stylově - na oldies party. Původně sme s Laurou teda chtěly jít do Bastily, ale když sme tam dorazily, hráli něco co mohlo být Enter Shikari a nebo taky DJ Tiesto. Moc sem si nebyla jistá. Tak sem se šla zeptat vyhazovačů, co se dneska hraje. "Tady to co slyšíte." Řekl vazbič. Tomu říkám informace jako prase. Šly sme teda do města, dat si u ťamanů něco na jídlo. Vytočili mě dva kořeni, kteří stáli za nama a chovali se tak debilně, že mě to úplně vytočilo. Když sme dostaly svoje sýry v housce, říkala sem Lauře, jaký to sou piče, a že musíme rychle pryč. Míjely sme dvě kurvy, jakože šlapky, a jedna z nich si tu piču nějak vztáhla na sebe, a vystartovala po mně. "Kdo je u tebe piča pičo?"
"To bylo na mě?" Vyštěkla sem.
"Já su piča?" Zeptala se.
"Mluvila sem na tebe?" Zeptala sem se já. Nic. "No vidíš. Eště ňákej problém?"

Laura se se mnou pak docela nebavila, protože nemá ráda když to dělám. Sedly sme si teda ke kašně, dojedly sme sýry a vydaly sme se na Šelepku. Za barem dělal kořeň, kterej je takovej známej boxer. Ale nemohla sem si vzpomenout jak se menuje. Stouply sme si do fronty na pivo. "Ti říkám, to je boxer." Opakovala sem furt Lauře.
"Co kecáš?" Smála se. "Odkud ty bys znala boxera?"
"Se na něho podívej. Je to takovej ten známej českej boxer."
"Si ze mě děláš prdel." Kroutila hlavou.
"Divej, jak má křivej nos. Je to boxer, ti říkám." Nasadila sem si na hlavu kapucu a dala sem před sebe pěsti. Začla sem poskakovat. "Zeptej se ho na to."
"No to se teda ptat nebudu." Bránila se.
"Když se ho na to zeptáš, vysomruju od někoho pak panáky zadara." Slibovala sem.
"Tak jo." Řekla Laura.
Když sme přišly na řadu, byla to katastrofa. "Chtěla bych pivo, matonku, a dva panáky citrusa." Řekla sem.
Dal mi matonku. Pak začal nalívat fernety. Mezitím se zeptal někoho dalšího co si dá. Začal nalívat Jelcina. Zkasíroval dalšího. Pak se mě zeptal, co sem chtěla. Řekla sem, že eště pivo. Natočil pivo. Všimly sme si, že nám ty fernety jaksi nalil tři. Řekla sem, že sme chtěly dva. Když sme dostaly dva, Laura jeden vylila. Pak mi dal pivo. Řekl že chce třicet korun. Za dva panáky, pivo a matonku třicet korun. Byl to týpek jako prase, fakt že jo. Až když sem se na něho nechápavě dívala, řekl že 130 ká čé. Dala sem mu 150. Nevrátil mi. Upozornila sem ho, že se asi někde stala chyba, že mi visí dvacku. Uf. Když sme si konečně šly sednout, napily sme se společně toho mýho ferneta a zjistily sme, že to nebyl citrus, ale normální hořčák. No prostě boxer rulezz.
Potkala sem tam spolužačku z učňáku, která vypadala jak kdyby jí bylo sto let. Přiřítila se ke mně na tanečním place, zrovna když sem byla ve víru největších skákacích vášní, a křičela na mě: "Ty seš Jana?"
A já: "Jana?"
"Jo, Jana." Kývala na mě hlavou.
Já: "Co?"
"Jestli seš Jana."
"Jo, to sem." Vzpomněla sem si nakonec. Laura z toho chytla výtlem jako prase. Bývalá spolužačka mi hned vyklopila že má tři děcka, jedno devítiletý, a dvojčata, a že dělá prodavačku. Ani jedno mě nezajímalo, protože zrovna hráli Nirvanu. Jako pozor - Nirvana na oldies party. Cítím se dotčená. No jo no, spolužačka se musela pochlubit, to je jasný. Úspěšnost jedince měří se manželstvím a počtem dětí. Takticky sem řekla, že sem ji vůbec nepoznala. V překladu to znamenalo, že je stará. Ona mi řekla, že sem furt stejná, akorát o hodně šílenější. No nevím z čeho to poznala.

Jahůdka už doma řekl, že má přítele. Nic moc situace. Došli sme v pondělí ráno do práce a brečeli sme oba. On proto, že to řekl, já proto, že ...protoč. Páč mě furt někdo opouští, a to nemám ráda. Nakonec sme šli truchlit do hospody a bylo to o dost lepší.

Laura odjela s novým týpkem na dovolenou. Po dovolené se k němu nastěhuje. Po třítýdenní známosti. Ale musím uznat, že před ním mám respekt. Je to chlap s velkým Chí. Zaslouží si ho. Konečně někdo pořádnej.

Patrik se nastěhoval do novýho bytu. Furt sme rozebírali, co se mu tak asi může zdát v novým bytě. Tajemství bylo odhaleno. Celou noc v novým bytě se mu zdálo o tom, že sedí ve školní jídelně a zkoumá nutriční hodnotu jídel. Ale to ve snáři není, s tím sme vůbec nepočítali.