Základka

Děcka sou krutoři. A na základce to platí dvojnásob. Každej, kdo se jenom trochu odlišoval, nebo nedejbože, se odlišoval hodně, byl, jemně řečeno, v prdeli.

Třeba taková Gregčáková. Naprostá socka. Byli doma čtyři děcka, zákonitě se to na finanční stránce rodiny muselo podepsat. Že Gregčáková tahala jakýsi plyšový legíny celej rok, to se ještě dalo pochopit. Že smrděla, to už bylo horší. Tenhle jedinec, kterýho musela s odporem a hnusem odmítnout jakákoliv společnost, se přisál na mě, a já sem byla příliš slabá na to, abych ji zahnala.

Měla sem smůlu. Sice sem nebyla v kolektivu oblíbená, ale já sem to dělala dobrovolně, mně kolektivy nevyhovovaly nikdy, takže sem po nikom nic nechtěla a doufala sem, že na férovku mě ostatní taky nechají na pokoji. Což se pochopitelně nedělo.

Gregčáková si to vyložila tak, že sem stejnej lůzr jako ona, tudíž budeme kamarádky. A doslova se za mnou všude táhla jako smrad. Pozvala se ke mně na narozeniny a přivedla i svou sestru. Žebrala ode mě svačiny a při mluvení na mě prskala, protože měla předkus. Ukazovala mi, kolik má v hlavě lupů, a přesvědčovala mě, že to nejsou vši.

Jednou ale Gregčáková zabodovala, a užila si svých pět minut slávy. Zrovna všichni poslouchali Lambádu. Všichni po tom šíleli. Všichni to tancovali. Hrůza. Ale problém byl, že to nikdo neuměl pořádně zazpívat, protože nikdo neznal slova. Gregčáková to ve spolupráci se svou sestrou naposlouchala, třicetkrát to opsala na stroji a pak to rozdala po třídě. Na papírku stálo:

Lambáda

Šóran dusy foj

kejundžíja sami fešu rá....

A tak dál. To mně připomnělo, jak někdo pomaloval zeď ve školní jídelně textem od Roxetů, a vyvedenou anglinou tam napsal: Helou, ju fů aj lav jů. Určitě na to byl děsně hrdej, a ostatní ho plácali po ramenách, jakej je grafiťák a angličtinář k tomu.

Zpátky ke Gregčákové. Všichni teda byli nadšení, a kluci jí dali aspoň na chvilku pokoj, a přestali po ní stříkat sprej "proti aids".

Základní škola vůbec není zábavná. Je trapná. A každej si musí dávat sakra dobrej pozor, co udělá, co řekne, s kým se baví, s kým ne... zkrátka furt taktizovat. Jestli si někdo myslí, že je pěkný jak si děcka na základce spolu hrajou, tak to je teda omyl. Jednou mě vypravovala babička do školy, šla sem o trochu dřív, a když sem řekla, že du zbytečně brzo, tak mi odpověděla, že to přece nevadí, protože si aspoň stihnu něco říct s kamarádkama. Vůbec chudák nevěděla, že to takhle nefunguje, protože pokud člověk stál před školou a čekal na otevření, měl jedinou starost - krýt si záda, aby mu někdo na aktovku nehodil petardu.

Přede mnou v lavici seděla Kolová s Andělovou, to byly taky spešl případy. Kolová se nikdy asi nedokázala vyrovnat s tím, jak je škaredá a tupá, a tak nejdřív fanaticky věřila v Boha (ano, ten jediný ji miloval) a potom se z ní stala lezba. Když ale měla svoje fanatický období, kluci jí vzali bibli, kterou sebou všude nosila, hodili ji z okna, a řekli, že jestli existuje Bůh, tak pro to Kolová skočí, a nic se jí nestane.

Andělová byla tak strašnej případ, že si nikdo nedovolil se jí posmívat, jelikož její vzhled už bylo postižení. Chování jakbysmet. Měla škaredej xicht, nos tvaru koule, brýle jako popelníky a rovnátka, který si nečistila, takže se jí na nich usazoval zubní plak. Nechápu, kde ta holka brala tolik sebevědomí, aby mohla ráno vůbec vyjít na ulici. Její otec byl asi dost bohatej, protože jezdil do Německa. A taky od tama vozil věci, o kterých se nám ostatním trubkám mohlo tak akorát zdát. A Andělová dělala machry. Tak dlouho frajeřila s voňavou gumou ve tvaru jahody, až sem jí tu gumu snědla. Náhradu škody chtěla v markách.

Všichni sme měli takový stejný hnusný pouzdra, oškubaný, odraný, počmáraný a s pokaženýma zipama. Andělová měla spešl pouzdro. Sice bylo z ňákýho tvrdýho papíru, ale vypadalo luxusně. Měla tam přihrádky na dvoje sady pastelek, na gumu a na ořezávátko, taky okýnko na fotku, a na vrchním dyzajnu byli medvídci. Každej jí to pouzdro strašně záviděl, a ona dělala voprdy, nikomu nechtěla pučit ani blbou pastelku, protože to byly samozřejmě spešl pastelky ve spešl pouzdře.

Nejhůř sem na tom byla já, protože sem věčně něco neměla, a byla sem zvyklá si od okolí pučovat pomůcky. Jednou sem řekla Andělové, ať mně pučí pentelku, protože sme měli něco narýsovat, a mně došly tuhy, ale ona že né, a vysvětlila mně, jak moc vzácnou pentelku má. Tak sem jí řekla, ať mně dá tuhu. To ale taky nepřipadalo v úvahu. Tak sem se naklonila ze své zadní lavice a tomu hnusnýmu krkounovi sem pravítkem rozsekala penál a ve finále sem do toho zabodla kružítko.

Pozdvižení bylo veliké. Rodiče Andělové požadovali náhradu škody v markách.

Bojovala sem se všema, a pořád. Nejšťastnější sem byla, když sem v lavici seděla sama. Nejvíc nešťastná sem byla, když vedle mě v lavici seděla Markéta, která na sebe chtěla upoutat pozornost tím, že na svačinu jedla každej den cibuli. Hrozný taky bylo, když sem seděla vedle Pospeca, kterej byl hvězda v kreslení komixů, a protože sem byla nejbližší oběť, kterou mohl ztvárnit, figurovala sem v jeho rádobyvtipných příběhách, který samozřejmě potom putovaly po třídě. Většinou se to menovalo „Příběhy Vápenky" , nebo „Ufo letí" a podobně. Vápenka mně říkali, protože sem celá bílá, a to tak, že zmalovaní Kissáci by vedle mě vypadali jako opálení frajeři. Ufo mně říkali prostě proto, že sem to děsně žrala, a furt sem zkoumala záhady vesmíru. Myslela sem si, že sem ze souhvězdí Plejád, a že si pro mě jednou přídou zpátky. Což sem si přála tím víc, čím hustěji mě Pospec zařazoval do svých komixových příběhů.

Katastrofu jednou způsobil Kubát, s tím sme se tak ňák furt pošťuchovali, až rvali. Při sáňkování sem si zlomila koleno a musela sem lozit s berlema, což byla potupa jako dělo, protože k tomu všemu mi ještě přibyla přezdívka „Belha". No a když sem se o přestávce kodrcala na hajzl, Kubát mně férově podkopl berlu, a já sem hodila rypák, což Kubátovi přišlo děsně vtipný, pochopitelně. Na tom by nebylo nic tak děsnýho, kdyby se o tom nedověděla mamka. Příští den uprostřed vyučování vtrhla do hodiny a bojovně zakřičela: „Kterej z vás je Kubát?" Krev se mi srazila do trombů. Chtěla sem se probodnout berlou, ale měla na konci gumu.

Rodiče si naivně mysleli, že na základce se vytváří ňáký kamarádství, nebo co. Na základě takových prapodivných představ třeba jednou na Velikonoce pustili moje spolužáky (bandu hyen) ke mně do pokoje když sem ještě spala, jako ať mě probudí mrskáním, že bude sranda. Hm, sranda byla. Další den se celá třída dověděla, že mám pyžamo s hrošíkama a v pokojíku na zdi obrázky lítacích talířů. Moje pyžamová story se přestala probírat až po tom, co sme jeli na výlet do Punkevních jeskyní, a Lišková spadla z loďky. Když se jí učitelka snažila před celou posádkou vyslíct, zjistilo se, že Lišková má pod riflema pyžamový kalhoty, protože si je ráno jaksi zapomněla sundat.

V sedmé třídě sme jeli na školu v přírodě. Byli sme ubytováni v chatkách po třech. Hned první večer se posádka naší chatky rozhodla navštívit borčí chatku. Kluci samozřejmě měli chlast, a tak sme hráli flašku, a karty, a kostky, chlastali sme piva (a poslouchali Orlíky). Když sme byli v nejlepším (nasolení jak čolci), doběhl nás někdo varovat, že na nás de třídní. Učitelka Mácová byla fakt krutorka, babka těsně před důchodem, hysterická k tomu, s šílenou vlastností sebemenší blbinu rozmáznout do mega rozměrů. Holky vyskočily oknem. Žatcová si narazila kotník, a zůstala ležet u chatky. Já sem tím pádem vyskočit nemohla, protože bych jí skočila na záda. Což mně osobně by nevadilo, ale ona by mě potom zbila. Zalezla sem teda pod postel a Kika mě zaskládal lahváčema. To bylo fakt chytrý řešení. Děkuju pěkně. Mácová se dořítila s baterkou a s vervou policejního psa. Nejdřív si posvítila ven z okna, potom vrazila do skříně. „No tak se přiznejte, kdo tady byl!" Uhodila na kořínky.

„Nikdo." Zněla velice očekávatelná odpověď.

„Tak nikdo." Zachrčela baba. Vyhodila Kiku z postele, na které seděl, klekla si a baterkou si posvítila pod postel. Jednou ranou ruky smetla flašky, který mě doteď kryly, a vytáhla mě jako raka zpod šutru.

„Ahááá..." Zajásala nad svým úlovkem.

Příští den si nás v jídelně pěkně vychutnala. Když skončily snídaně, zapískala na píšťalku a zavolala: „Polák, Kika, Žižka! Poďte sem dopředu!" Už sem si myslela, že mě z toho veřejnýho ponížení vynechá, když na mě kývla: „No a ty poď taky!"

Nastalo veřejný pranýřování, popis situace před celou třídou. Hystericky vykládala, co všechno se v „té chatce" dělo. Vyznělo to daleko líp, než to celý doopravdy bylo. Alkohol, hazard... a jako vrchol všeho vyzdvihla moje hrozný chování, a řekla, že sem „klukandice". Což sem si vysvětlila tak, že tím myslela „kurva". Vyzvala ostatní, kdo se účastnil, aby se dobrovolně přiznali, že se jim nic nestane. A myslela, že na takovej blbej fórek jí někdo skočí. Bylo to celý směšný.

Ve škole to ještě mělo dohru, samozřejmě to Mácová musela povykládat mojí mamce, a furt používala ten svůj divnej termín, který kurvu značil. Nepochopila sem to dodneška.

Základka byla celá strašná, od začátku do konce. Nepodpořilo to ve mně nic. Kromě toho, že sem musela hrát na flétnu při hodinách hudebky debilní vály, který mě vůbec nebavily. Učitelka si toho ale všimla, a snažila se mi zavděčit tím, že mi na školní besídce dovolila zahrát jakejsi vál z West Side Story.

Když sem byla v páté třídě, přihlásila sem se do literární soutěže se sci-fi povídkou, ale vrátili mi to, že prej je to moc dlouhý. Neboli se jim to nechtělo číst. To byla největší křivda mýho dětskýho života, protože ta povídka byla dobrá, podle mě. Mělo to propracovaný děj, i dialogy, a bylo to o mimozemšťanech, který přistanou na Zemi, ale vypadají jako kytky, a tak si jich nikdo ani nevšimne, zatímco voni potichoučku polehoučku... a to sem eště ani nečetla Den Trifidů.

Touto křivdou končím kapitolu Základka.

Příští pojednání bude o mých bejvalých. A pěkně jim to vosolím!