Láska je blbost

Velikonoční pondělí mě nijak netankuje. A sem ráda, že ani nikoho jinýho široko daleko, takže nemusím kvičet a utíkat před ňákým jakože koledníkem, abych mu udělala radost. Velice trapná záležitost. Ale zase když sou ty Velikonoce, a Ježíš nebyl línej vstát z mrtvých (ačkoliv jako mrtvej by to měl daleko pohodlnější), tak sem si řekla, že taky nebudu líná a udělám oběd. Tak sem vytvořila bramborovej salát a řízky. Ráda dělám bramborovej salát, protože úplně zbožňuju, jak ho nakonec promíchám. Rukou, pochopitelně. Patlu se mezi těma bramborama, a řekvičkama, a vajíčkama, a ruce mi obaluje majonéza a hořtice. Je to salátová úchylka. Je to takovej skvělej pocit, jako když sem byla malý děcko a patlala sem se v bahně.

Hugo si koupil novou basu, a tak si pozval Káchu, aby se pochlubil s úlovkem. Po minulým extempóre sem se snažila Káchovi vyhnout, ale v jednom bytě to dost dobře nešlo. Chodili sme kolem sebe jak trapáci a dělali sme, že nic. Chtěla sem být opět hnusná, ale pak sem si řekla, že nebudu zbytečně plýtvat energií, a budu ho ignorovat. Hm, a nakonec mě obměkčila mikina, kterou měl stejnou jako Aaron, a dala sem mu teda oběd.

Odpoledne sem se stavila za Simou, a vypila sem jí slivku. Začly sme rozebírat plány na léto, a zjistily sme, že se absolutně neshodnem.

„Mohly bysme jet na Greenfield Festival do Švýcarska." Navrhla sem. „Tam je to tak krásný! Normálně plac mezi horama. A budou tam hrát Offspring!"

„A něco pro mě tam hrát nebude?" Chtěla vědět.

„No, a taky tam budou NOFX, Linkini, Apocalyptica, Rise Against...Enter Shikari..." Snažila sem se vyvolat nadšení.

„A něco pro mě?" Otravovala.

„No tak maximálně Bullet For My Valentine, to by se ti mohlo líbit."

„Tam teda nejedu. Pojeď na ňákej normální metalovej fesťák." Krčila nos.

„No tak tam zase nejedu já." Mávla sem rukou.

„Já se těším na ty Kabáty." Ožila.

„Hm, do Břeclavi, to je terno, teda...a už víš, kdo před nima bude skákat?"

„Ne."

„Tak se podívej na net, to už tam musí být." Poradila sem jí. Hrkla sem do sebe slivku, a šly sme na balkón kouřit.

Tím sme ukončily debatu o fesťákách, a bylo nám jasný, že my dvě spolu se jen tak někam nedostanem. Sima je totiž konzervativní metalový typan.

Navrhla sem teda jinou alternativu naší letní dovolené.

„Mohly bysme jet do lesa. Tak na tři dny. Děcka bysme nechaly doma. Zašily bysme se v lese, rozdělaly oheň, vzaly bysme jenom spacáky..."

„Na to zapomeň." Zhrozila se. „Nebudu spat někde v listí. Potřebuju svůj komfort. Potřebuju se umýt, a vyčistit si zuby, a namalovat se, a zalízt do normální postele. Pojedem někam do hotelu, k moři."

„Si blbá?" Kroutila sem hlavou. „Tam mě nedostaneš ani náhodou. Nepojedu někam mezi tisíce turistů. Nebudu lozit do slané vody, a nebudu se smažit na slunku. To jako fakofff."

Takže tím sme pohořely, a léto spolu budem trávit tak maximálně v barech. Ovšem zajímalo by mě, kdo se mnou pojede do toho lesa. Moje zhroucená osobnost už to nutně potřebuje, tři roky sem nikde nebyla. Doufám, že se najde ňáký lesní dobrodruh. Ale...optimismus je jen nedostatek informací :o)

Mám další miláčky - The Flatliners. Schopnej sypec.

V noci se mi zdálo o Benovi (uáá). Mluvila sem na něho anglicky, zase. No jo, tak on na mě česky mluvit nebude, ani ve snu. Ale byl to blbej sen. Jakože Ben mě naložil do auta, a odjeli sme do muzea, dívat se na starý telefony. Ben vypadal dobře, měl na sobě tříčtvrteční rifle a bílý tričko a strašně mu to slušelo. Za chvilku mě ale začly bolet nohy, a měla sem frfly, že už se mně dál nechce, a kam sme se to jako zase dostali...a on se naštval, že se mně nic nelíbí, pohádali sme se, křičeli sme na sebe, a já sem pak odešla pryč, někam ven, a chtěla sem si stopnout auto a odjet domů, ale pak sem si to rozmyslela, a chtěla sem se za ním vrátit, hledala sem ho, dlouho sem ho nemohla najít, a když už sem ho konečně našla, tak to už nebyl on, ale úplně jinej týpek, kterej si mě chtěl vzít, byl bohatej, a já sem ho taky strašně chtěla, ale protože byl bohatej, musel si vzít zase ňákou bohatou ženskou. A to už bylo někdy ze středověku, zase. Tak mu rodina našla bohatou nevěstu, a my sme byli strašně nešťastní, že nemůžeme být spolu.

Ten konec byl teda trapný, takový srdcervoucí lávstory. Hm.

Jak mi hlava šrotuje i v noci, vzbudila sem se s hláškou Rottena „Na ňákou lásku my serem. Láska je blbost." Usmívala sem se nad tím ještě když sem si vařila kafe. Kromě toho, že je to klasický punkový výkřik, je to totiž pravda. Podle mě láska neexistuje. Je to přeceněný cit, a je to směšný, jak se o tom furt zpívají písničky, a píšou básničky, a knížky, ale pod tou vší ušlechtilostí de jenom o to, někoho ošukat.

Protože ať se lidi snaží sebevíc si namluvit něco o lásce, která hory přenáší a nekončí ani po smrti, tak pravda je taková, že po smrti to všechno skončí, zároveň s chemií, která z člověka vyprchá, a žádnej hormon hory nepřenese.

Člověk si zřejmě myslí, že se tak nějak rozhoduje sám, že má možnost volby, koho si vybere. Ale nemá. Zapracujou hormony a člověk jenom udělá to, co musí, kam ho ženou pudy.

Jednoznačně mi z toho plyne, že člověk není od přírody monogamní, že je to blbost, a omyl v zařízení společnosti. Není ani v zájmu přírody, aby člověk monogamní byl, protože příroda má ráda rozmanitost. To, že sou chlapi promiskuitní svým založením, je neoddiskutovatelný fakt. S tím se počítá, a mě osobně to nepřekvapuje. Ženský si musí svou promiskuitu ještě vydupat, a stát se agresivnější tady v tom směru, ale myslím, že k tomu máme dobře nakročeno.

Kdyby totiž příroda měla takový plán, že spolu dva lidi vydrží celej život, zařídila by nám to jinak, a né že po zhruba sedmi letech vzájemnýho soužití zamilovanost vyprchá, a z toho přirozeně plyne, aby se člověk porozhlídl někde jinde, po jiných genech. Zařídila by to tak, abysme pod vlivem hormonů toužili celý život po jednom člověku, kterýho sme si vybrali na začátku.

A to je tak všechno z mýho vědeckýho traktátu.