Kecy o ničem

Včera sem to asi tak trochu přehnala s tím rumem.

Spala sem ňák divně, zdálo se mně hodně přitroublých snů, a ráno na mě někdo ze snu zaječel: „Krvavej dědek". A já sem se lekla, a vzbudila se.

Byla to ňáká dětská hra, myslím, nebo říkanka, nebo co.

První hodina odbila, lampa ještě svítila

Druhá hodina odbila, lampa ještě svítila,

Třetí hodina odbila, lampa zhasla....

A teď se velice mohutně křičelo: „Krvavej dědek" a něco hysterickýho se u toho dělo, buď se pištělo, nebo utíkalo, nebo co...

Ale zatímco ostatní děcka si z takové blbé říkanky asi hovno dělaly, já sem si představovala Krvavýho dědka, a to fakt nebylo nic pěknýho. Byla to scvrklá stará šklebící se osoba s několika bodnýma ranama, chlístala z ní krev a vztahovala po dětech ruku ve snaze je zabít, samozřejmě. Když sem později viděla Fredýho Krůgra, říkala sem si, že někdo musel trochu hrábnout do mojich vzpomínek a vyndat ho odtama. To je taky důvod, proč se na horory nedívám. Všechno už mám v hlavě.

Včera například jak sem jela v šalině, sem se snažila nemyslet na to, jak Žanek umřel, ale nevyhnula sem se tomu. Viděla sem přesně ten dopad, zlomení vazu zevnitř. Musela sem před tím zavřít oči. Hrozný je, že před myšlenkama se zavřít oči nedají.

Dovedu se dostat do hororové situace při naprosté banalitě, třeba když kluci upálili na baru brouka. Vidím to v takových filmových záběrech. Přesně taková kamera, jako je v Kriminálkách Las Vegas, Miami a tak dál, a taky v Hausovi. Jak najede na detail, a pak pronikne do těla, skrz tepnu, valí dál, a dostane se třeba do srdeční komory. Taková kamera je v mojí hlavě. Celej život. Bohužel.

Takže když se upaloval ten brou, cítila sem tu šílenou broučí bolest, tu paniku, ochrnutí hrůzou, šok z bolesti. Ale to nestačilo. Začla se pálit druhá noha. Kamera najela na detail, na broukovo tělo zboku. Zrychlilo se broukovo dýchání, na pokraji komatu, už aby umřel. Ale ještě to nemělo přijít. Začla se pálit třetí noha. Uvolnění z přicházející smrti pořád nepřicházelo. Položili ho na záda, krovkama k barové desce a zapálili mu zadek. V mým filmu brouk zoufalstvím křičel. Zoufalstvím z bolesti.Vydával pištící kvičivý řev. Ve finále ho někdo rozmáznul pivním škopkem. Z té hrozné záležitosti sem úplně přestala mluvit. Dopila sem si svoje pivo, a odvlekla sem se dom.

Škoda že tadyto moje postižení se nepřelilo na pole umění, byla bych skvělý surrealistický malíř.

Ještě sem si ráno teda vzpomněla na říkanku Černá ruka v prvním patře. Úplně přesně sem viděla obrovskou ruku, navlečenou do černé kožené rukavice, jedoucí naším panelákovým výtahem do prvního patra. Z výtahu se přepravila chůzí po prstech k první oběti, kterou si vyčíhla, a pak ji začla škrtit. To mi bylo asi tak šest. A už sem měla takový debilní představy.

Taky se mi v noci zdálo, že mi někdo udělal tetování na zápěstí, ale bylo to strašně škaredý, takový tečkovaný čáry. Vůbec se mi to nelíbilo, a chtěla sem se toho zbavit, ale už to nešlo.

Při téhle příležitosti sem si zase vzpomněla, že sem si udělala taky takový tetování. To mně bylo asi dvacet. V práci sem se strašně nudila, tak sem vzala špendlík z nástěnky a razítkovou barvu, a „vytetovala" sem si na zápěstí takovou malou hvězdu. Vypadalo to strašně, a tak sem to několik let schovávala pod hodinkama. Pak se to naštěstí vsáklo, a dneska už tam není nic.

Přečetla sem si článek u Dewberry (je to zvláštní, ta holka mě furt nutí nad něčím přemýšlet), a du si vyjasnit sama se sebou, jak to s tou mou virtualitou je.

Zjistila sem, že já to mám teda úplně jinak. Nenavazuju přátelství po síti. Nepotřebuju to. Moji reální kamarádi mi úplně stačí, úplně dostatečně. Je jich přesně tolik, abych je stíhala. Abych s nima stíhala být. A taky je fakt, že s většinou lidí se nesnesu, proto mě děsí pouštět se do něčeho novýho, nevyzkoušenýho, a navazovat nový vztahy. Je to fuška, a pořádnej kus práce, a na to já sem moc líná. Blog nevznikl z potřeby exhibovat na síti myšlenky, nebo ňáký moudra. Vznikl tak nějak...spontánně, jednoduše proto, že tady byla ta možnost. Dřív sem psala do počítače, deník, jenom tak, ve snaze zachytit okamžiky, myšlenky... aby nezmizeli. Jako bych musela furt něco dokumentovat. Dostat to ze sebe, vychrchlat to, jako Džon Kofí, kterej ze sebe vychrlil dycky špínu z nasáté nemoci. Tak takhle to prostě musím vyflusnout já. Psát je duševní nutnost. Nevím, jak jinak bych to řekla.

Na diskuzní fóra chodím omezeně. Ráda ale chodím na Talentí fórum, jako na oficiálních stránkách, to je super. Tam sem se taky hodně doučila angličtinu. Včera zrovna visel na síti Aaron (s ním se samozřejmě taky vyfotím, psala sem to?), a přidal se do debaty, jestli je lepší chytit od Paris pohlavně přenosnou nemoc, nebo mít dítě s Pamelou. Ano, to sou palčivé otázky planety Země. :o) Dost často se tam taky vyskytne Ben, s ňákým vtípkem, reakcí, nebo životně důležitou otázkou („Proč Santa nemůže mít děti?"). Aaron je taky schopný blogger, na turné tahá noťas, a když mu čas dovolí, průběžně píše zprávy a posílá to na oficiální stránky. Ben zase průběžne píše dopisy. Takže závěr - nejoblíbenější virtuáli sou pro mě Aaron s Benem, pochopitelně. Mám je zařazený ve svým virtuálním světě, a jenom tak odtama nevypadnou. Je skvělý narazit na lidi, kteří mají stejný myšlení, jako já, a je šumák, že sou z druhýho konce planety. Čekala sem na ně deset let a sem ráda, že sem je našla. Samozřejmě vím, že sou dokonalí právě proto, že sou virtuální, že v reálným životě...to musí být tragédie na entou.

Nakonec musím říct, že celej virtuální svět je pro mě relax, že po včerejším zážitku, kdy nám Žanek ležel pod balkónem, si radši na fóru zapřemýšlím nad tím, jestli Ben má na ruce vytetovanou brokolici nebo zajíčka.

A jéje, to sem se zase ňák rozepsala...

A teď teda nevím, jestli na svým blogu nemám poslední dobou ňák moc „zatalentováno" a jestli tady ten příspěvek nemám smazat, ale né... nesmažu. Brácha by řekl „Aby ses z nich neposrala!" Takže sem ti Pájo ušetřila tímto komentář, a nemusíš po odeslání této věty vypisovat ty hloupý písmenka, jako IVFDY.

Co ještě jako dělám na netu? Chodila sem na diskuzní fórum, například na Rodinu.cz, ale vůbec sem nepochopila, co to tam je za lidi, absolutně těm ženským chybí nadhled a rýpou se v problémech, který se opakujou furt a pořád dokola, například kojení, porody, nemoci, jak ušetřit v domácnosti, a tak... Chvilku mě to bavilo, už z toho důvodu, že se tam něco dělo, ale stala se divná věc, že ať sem napsala jakkoli neškodnej příspěvek, tak sem byla krutě sejmutá, a vůbec sem nevěděla za co. To bylo normálně virtuální prokletí, napsala sem třeba „svojí dceři čistím zuby polotvrdým kartáčkem" a co se pod mým příspěvkem strhlo, to se nestačil člověk divit. Tak sem si řekla, že pro takový debaty sem příliš sexy, a že mě to vlastně ani vůbec nezajímá, a už se tam nevyskytuju, ať si tam pindají a žgryndají sami.

Taky sem chodila na Písmáka, jednu dobu dost často, četla sem povídky a žgryndala, kritizovala a debatovala, ale postupem času ti dobří lidi jaksik vymizeli, vetřelo se tam spoustu básníků, kteří sou tak strašně namyšlení, že veškerá kritika je pro ně nepřijatelná, a tak Písmáka sem taky vzdala.

Na Chaty nechodím, to je podle mě ztráta času, a možnost, že narazím na ňákýho super člověka, se kterým si tam budu rozumět, mi připadne dost mizivá.

Včera sem se dívala na Tejd, a moc sem to nepochopila. Nápad je jistě dobrej, ale mě osobně nebaví ani tejdovat, ani číst tejdí příspěvky. Pro mě je tejd zkrátka moc mikro.

Uvařila sem na oběd buřtguláš, tak máme jídlo na další dva dny, hurá. Dva dny bez vaření. Vaření je strašná otrava. Chtěla bych být bohatá, abych všechny tyhle zkurvený práce nemusela dělat. Já bych jenom psala, hrála na flétnu, semtam zašla ven s Aničkou, večer bysem šla do baru, a druhej den ráno bysem zase sedla k počítači, a psala. A spala. To je taky hlavní činnost. A velice moc bych si chtěla jeden den vypnout hlavu, abych nemusela furt nad něčím přemýšlet, fakt bych jenom chtěla reagovat na světlo, a jenom tak být.

Taky bysem si konečně chtěla udělat na blog ňákej normální dyzajn, ale lenost mě většinou převálcuje. A tak to nechávám ležet. Zatím.