Když jsem byl malá holka

Dlouho sem přemýšlela, jestli tady ten zápis provedu, a tak se dobrovolně usvědčím ze svýho šílenství.

Nakonec sem si řekla, že jestli sem šílená, zaprotokolovaný by to být mělo.

Den začal obvykle, jako každej jinej. Odpoledne sem dala Anču spat, a protože sem byla šíleně unavená, šla sem si taky lehnout.

Ještě než sem usnula, dostala sem se do svýho „andělskýho stavu" - tak občas někdo popisuje stav, kdy k němu mluví andělé. Ani spánek, ani vědomí, něco mezi tím. Jenomže na mě teda nemluví andělé, ale takový „cosi". Cosi mužský hlas, myslím, že asi sou to moje nápady zhora, asi múza. Né, že bych o to ňák stála.

Takže mi to řeklo: „Tohle mělo být moje, ale já ti to přenechám. Něco s tím pak udělej."

A potom přišel ten divnej sen, co není sen. Takovej ten příliš skutečnej příběh, ve kterým sem věděla, že se mi to nezdá, že nesním, že sem mimo, jinde... a nejde se z toho vybabrat, z toho se nedá ani vzbudit.

Byla sem malá holka, prodaná rodinou, někam pryč. Byla sem v cizí zemi, kde bylo horko, všude kolem byly cizokrajný rostliny, palmy a tak. Zavřeli mě do tmavýho pokoje mezi ostatní holky, nevím, kolik nás tam bylo. Klečela sem v tmavým koutě na zemi a strašně sem brečela, protože mně bylo smutno, po rodičích a po domově, a věděla sem, že už to tam nikdy neuvidím. Věděla sem, že mě museli prodat, a nikomu sem to neměla za zlý. Strašně sem k nim chtěla zpátky. Pak pro mě někdo přišel, že musím na lékařskou prohlídku. Odvedli mě do světlé místnosti a doktor mě zkontroloval. Pak řekl: „Dobrý, je zdravá." A ňáká ženská se zaradovala, že to byl dobrej kup, a odvedla mě zpátky, do té tmy. Nesnažila sem se ani mluvit s ostatníma, protože sem věděla, že se se mnou stejně nebudou bavit. Působila tam nějaká taková rivalita.

Přišel si pro mě nějakej chlap, byl starej, měl bílý vlasy, byl celej scvrklej a hnusnej. S ním tam byl ještě jeden, vypadalo to jako jeho sluha. Ten Bílej mi řekl, že pudeme na procházku. Vzali mě na tržiště. Tam mi řekl, ať si vyberu co chci, že mi to koupí. Ale já sem nic nechtěla. Věděla sem, že tomuhle chlapovi už budu celej život patřit, stejně jako ty ostatní holky, se kterýma sme tam tvořili ten harém. Bylo to šílený. Ten druhej chlápek ale říkal, že si něco vybrat musím, jinak se Bílej urazí, a pak mě zbijou. Nechtěla sem být za nic vděčná, nechtěla sem k němu patřit, nechtěla sem, aby mi něco kupoval. Pak sem uviděla obrovskou dřevěnou sochu orla. Vrhla sem se k ní, objímala sem ji, a brečela sem, že jak ten orel já už nikdy svobodná nebudu, chtělo se mi umřít. Byl to strašnej pocit beznaděje, prázdnoty a samoty. Odtrhli mě od sochy, vrátili se se mnou zpátky a hodili mě do tmavé místnosti, mezi ostatní. A ty ostatní holky se na mě vrhly a zmlátily mě.

Pak byl skok. Vycházela sem z té tmavé místnosti, ale už sem nebyla malá holka, byla sem starší, a na zádech sem v šátku nesla dítě. Byl zvláštní den, protože sem mohla na chvíli opustit bránu zahrady, kde sem celej život byla, a podívat se na trh. Když sem vyšla z brány, věděla sem, že se kvůli něčemu musím zase vrátit, ale říkala sem si, že jednou odtud konečně uteču, že jednou se mi to povede. Podívala sem se na cestu před sebe, kde právě projížděly náklaďáky, a na jejich korbách seděly holky, a něčemu se hrozně smály.

Nemohla sem se probudit. Anička po mně musela skákat, abych se konečně zvedla. Když to nezabíralo, bouchla mě botou. Což mělo za následek, že sem se nasrala, a konečně sem se odšourala do kuchyně. Byla sem z toho celá v prdeli, třeštila mně hlava, a bolely mě oči. Připadala sem si jako zmlácená. Když sem dělala oběd, přemýšlela sem, co to jako všechno mělo být. „Posranej život!" Odfrkla sem nad pánvičkou naprosto znechucená svýma debilníma snama, co ani nejsou sny. Jako bych se nemohla ani vklidu vyspat.

Furt sem na to ale musela myslet. Měla bych to napsat, říkala sem si. Měla bych s tím něco udělat, zkrátka MUSÍM. Měla sem už promyšlený, jak z toho napíšu povídku. V hlavě prvních pár vět. Vymyslela sem název, mělo se to menovat „Když jsem byla malá holka". Chm, chm, divnej název, říkala sem si. Ale furt se mi to tam ňák tak dralo, tak sem teda sedla k počítači, napsala sem nadpis a pár prvních vět. Pak už sem to ale nestíhala, protože Anička zlobila, musela sem jí být furt za zadkem, a pak přišel Hugo, to už sem vůbec nemohla psat. Potom sem si šla zase lehnout, abych si odpočinula od poledního spaní. Ale spat sem nemohla, furt sem na to musela myslet. Tak sem vstala, a rozhodla sem se, že se projdu, aspoň si vyzvednu zásilku na poště.

Jak sem se tak prodírala zkratkou mezi keřama, furt sem myslela na to, jak to s tou povídkou udělám. Když jsem byla malá holka... tak to totiž začínalo. A pak mě napadlo „When I Was A Little Girl"...(Když jsem byl malá holka) a to je Benův text. Pro změnu. Dlouho to tady nebylo :o) Nicméně text starej patnáct let, proto sem to neodhalila hned. Text neznám, jenom kdysi před rokem sem na to narazila a ten název mě pobavil, to je všechno.

Nasrala sem se. Už zase se dějou ty divný věci. Ty domotaný věci.

V rámci zachování zdravýho rozumu sem totiž ani nechtěla psat to, že den předtím, než skočil Žanek z balkónu, sem přemýšlela nad tím, že nejsmutnější text, co sem kdy slyšela, je od Claptona „Tears In Heaven". Je to písnička o jeho synovi, co se zabil, když vypadl z okna. Myslela sem na to, jak silnej člověk musí být, aby něco takovýho složil, a pak to eště odzpíval. Hm, a druhej den se stalo, co se stalo. Asi začnu poslouchat Evu a Vaška. To by mělo být neškodný.

Na svou povídku sem se nasrala. Inspirace a múzy si myslí, že mně můžou skákat do spaní a votravovat život, ale to teda nemůžou. Nedělám z toho závěry, ale už mi to i leze krkem. Dycky mám chvíli klid, a pak se začnou kupit „divný náhody". De z toho mráz po zádech a mě to nebaví.

Kdyby mě napadl jinej název pro povídku, než už někoho napadl, možná bych ji i napsala. Takle je to smůla.

 

Co k tomu dodat - urval se mně zip na bundě. Ještě že už bude jaro.