Němka jak poleno

Nedávno sme měly s Laurou zase velice vědecký kecy. Rozdělaly sme na zahradě oheň, a zatímco sme řezaly dřevo, začly sme chytračit, jak to teda na tom světě chodí. Říkala sem, že kdybych si nevzala Huga ve své mladistvé naivitě, tak už bych si nevzala nikdy nikoho, už vůbec bych nechtěla s žádným chlapem žít, nanejvýš bych tak měla někoho na občasný sex. Což by bylo fajn.

Laura řešila svoje věčný dilema, jestli čekat na toho pravýho, nebo se usadit s nepravým. Řekla sem, že být s chlapem nemá řešení, je to stejně všechno jedno, ať je na začátku zamilovaná, nebo ne, protože potom ten vztah už stejně bude jenom v jedné rovině, v té nudné. Kolem chlapa bude kmitat tak jako tak, takže jestli to začne velkou láskou, nebo tou menší, je šumák.

„Musí to jít přece jinak." Řekla.

„Hm. Leda by sis našla někoho, kdo bude prát, vařit, žehlit, uklízet, a eště se na tebe bude u toho usmívat. To značí, že by sis měla najít teplouše." Poradila sem jí.

„Aha." Zamyslela se. „Třeba hledáme ve špatných sférách."

„To každopádně." Přikývla sem.

„Ale když teplouši sou divní."

„Právěže jak kteří." Chytračila sem. „Nemyslím takový ty moc přihřátý, co kroutěj zadkama, ale ty úplně kurevsky sexy chlapy, co sou jako na potvoru teplí. Takový ty, co se pořád usmívají, a povídají, a sou děsně milí."

„A proč bych měla žít s někým, kdo je teplej? Třeba by to byl šíleně sexy kořeň, a já bych se ho nesměla ani dotknout!"

„Tý vole, forma očistce!" Smála sem se. „No...tak...já nevím. By třeba nebyl úplně teplej. By byl napůl teplej. Na ty domácí práce. Jinak by byl..."

„Bi."

„Jo, to by šlo, ne?"

„No ale kdyby to měl tak napůl, tak třeba by si dom tahal chlapy." Namítla.

„No však ty bys mohla taky, ne?" Trhla sem ramenem. „Ještě bys na tom vydělala."

„To není špatnej nápad." Přemýšlela. „Ale jako kde mám takovýho sehnat?"

„Musíš počkat, až ti osud takovýho přinese."

„Takže sme tam, kde na začátku. Mám čekat na toho pravýho. Akorát sme teda vymyslely, že by měl být teplej."

„Tak trochu."

„Jo, tak jako napůl." Upřesnila. „Tak já budu čekat."

No jo, kdyby Laura dělala, co sem jí poradila, a nerozhodla se narazit si trapnýho heteráka, tak by mi dneska ráno nepřišla mesa: „hadej co se zase stalo". Tady to heslo jedinou možnou věc značí, totiž že na to vlítli s kořeněm a praskla jim šprcka. Zase. Protože Lauře se to stane pokaždý. Fakt. Je naprosto šprckově prokletá.

Knížka „Perníková panenka" na mně zanechala nesmazatelný stopy. Podle toho poznám umělecký dílo. Když to nechám uzrát. Hodím to za hlavu. A po ňáké době to začne samo pracovat. Přitom to vypadalo jako nablblý román. Není to žádný extra veledílo, ale má to pár dobrých myšlenek a je to inspirativní. Napsala bych knížku o ňákým výletě, ale když nikam nevytáhnu paty, tak to je potom těžký. Chtěla bysem jet někam do lesa, aspoň tak na týden, spat venku, u ohňa, jest jenom konzervy, a být uválená od hlíny jako prase. O nic bych se nestarala. Nakreslila bych si uhlíkama čáry pod oči, aby bylo jasno, kdo tady zdivočel.

A možná že to udělám. Vlastně proč ne. Hm, ale teď mě tak napadá, když mám takový silný kecy, kde tam v lese seženu internet.

Včerejšek byl plný radosti nesmírné, dnešek eště víc. Včera sem zjistila, že už sou v prodeji lístky na Billy Talent, a jako předkapelu sebou vzali Anti-Flag. Hurá sláva. Anti-Flag patřili mezi moje horký tipy. Ještě sem přemýšlela nad Rise Against a AlexisOnFire. Bála sem se Cancer Bats a AFI. Což si myslím, že dost hrozilo. Ale úplně nejhorší mohlo být, kdyby tam promotéři šoupli ňákou českou předkapelu. Nebo Ewu Farnou, když vona je ta drsná rockerka, jak tvrdí Sima. :o) Hned sem zarezervovala lístky, pro mě a Pajocha, a v noci sem z toho nemohla spat. Hned ráno sem běžela do Ticketpro, aby mně ty moje dva lupeny náhodou někdo nevzal. Když sem je konečně měla v ruce, celou cestu až na nádr sem se usmívala jak měsíček na hnoji, a byla sem šťastná jak po nástřelu herákem.

Potom sem vzala Aničku a jely sme k našim na oběd. Hugo chtěl jet taky, ale protože na obědě měla být přítomná moje babička, rozklepaly se mu kolena, a nikam nešel, protože ji viděl už včera, a vidět babičku dva dny po sobě je fakt smrtelná koncentrace. Její typický rys je ten, že mluví jenom a pouze o sobě, a to ještě občas německy. Na něco se zeptá, a nechce slyšet odpověď. „A tak kdy pudeš do práce? Arbeit, ja? Mušen Šprušen Zonenšajn." Tak asi tagle ňák. Brácha s Efkou taky nepřišel, a to proto, že sem mu včera, já blbec, prozradila babiččinu budoucí přítomnost. Škoda. Mohla sem ho vydusit, aspoň bych nemusela desetkrát poslouchat dotaz: „Jak se vám bydlí?" Než sem stihla odpovědět „Jo", tak už ze sebe sypala s očima navrch hlavy: „Představ si, že Kondíková se nechala fotit nahá, no vona má to děcko, a ještě s tím Brouskem, no to, no, mein lieber got."

A taťka: „A ještě ju brousí ňákej Brousek, co?"

Babička: „No to ale, no představ si to, že vona se nechá fotit, no ale dyť vona je škaredá, a představ si, ta moje sousedka, von jí někdo oddělal visačku ze dveří, vona tam teď nemá méno."

Trpěli sme všichni. Museli sme se nalít pivem a fernetem, nebo co to bylo za „žaludeční ligér", abysme to přežili. Mamka se tvářila statečně a snažila se být milá. Taťka se snažil neutýct, a rači poslouchal v kuchyni moje kecy o Billy Talent, a o tom, jak mám lístky, a jak sem děsně happy. Ale na oběd byla kačena, se zelím, a knedlama, a taky tvarohový dort.

 

Kačenu mám eště do zásoby, i se zelím, a knedlíkama, mňamíííí, a v ledničce mám šampáňo. Kdo chce závidět, může začít ... teď!