Jak být Káfona

Je tady zase další bezduchý příspěvek, ale já jenom doháním absťák. Protože být týden v nemocnici bez netu byl děs. Ale být týden bez toho,že bych mohla psat, to bylo ještě horší. Původně sem si tam nechala donýst svůj zápisník, abych mohla psat ručně, ale po první otázce vedleležící pacošky „co to píšeš" sem to fakt radši vzdala. Tak teď řádím na netu jak černá ruka, a psat budu taky jako černá ruka. V nemocnici sem si taky uvědomila, že k ničemu jinýmu, než k psaní tadyk nejsu, a víceméně k tomu směřuju celej život, abych byla blogger. Být blogger je nejlepší a nejsvobodnější forma projevu. Můžu si psat co chcu o kom chcu, o čem chcu, a nemusím přemýšlet nad literární formou, útvarem, nad uceleností myšlenek, nad ničím. Nikdo mi tady za nic neplatí, a tak se nikomu k ničemu nezavazuju, můžu si tady vypisovat ty svoje uslintaný žgryndy, a pokud to někoho pobaví, super, pokud se to někomu nelíbí, tak taky dobrý. Tak. Hlavně že sem si to ujasnila, pindy můžou pokračovat, a jedeme dál.

Dneska sme s Hugem a Aničkou vyrazili ven, že jako pudem na oběd, protože já sem měla chuť na stejk. Tak sme přišli do K1, posadili sme se, objednali, čekali. Hugo byl neskutečně upovídanej (věc nevídaná, až sem z toho šoku dostala tik do oka), Anička se naštěstí chovala slušně. Rozumovala sem na koncíkem, promýšlela sem detajly, co a jak. Je to pro mě prostě téma číslo jedna, a ještě jako dlouho bude. Minimálně do června, a pak ještě ňákou dobu po tom. Vymýšlela sem, co s foťákem. Když si ho sebou vezmu a budu se ho snažit dostat dovnitř, tak o něho možná při odbavování přijdu. Nebo né při odbavení, ale při přebírání zpátky. Určitě by mně ho někdo sebral. Tak sem si říkala, že není nutný tahat foťák na koncík, protože tam se stejně dá vyfotit prd, ale daleko víc mě děsí, že bych potkala Bena venku, po koncertě, a neměla bysem foťák, abych se s ním vyfotila. To by byl konec světa. Armagedon. Horší by už snad jenom bylo, kdybych foťák přes všechny útrapy protáhla koncertem, potkala bych Bena, tádydá, vytáhla bych foťák a došly by mně baterky. Tak tohle sem vykládala Hugovi. Chvilku pokyvoval hlavou, a pak řekl: „Ale ty se s ním nepotkáš."

Zasmála sem se. „Jasně, že se potkáme."

Hugo: „A jak to můžeš vědět?"

Já: „To je osud. Přece se sem neženou z Kanady jenom tak. To má hlubší význam."

Hugo se zasmál. „Jo. Aby se s tebou vyfotili. Zrovna s tebou !"

Mávla sem rukou. On tomu přece nerozumí.

Bylo to, jako když sem seděla někdy na podzim s Jájou v Heliosu, a řekla sem jí: „Až do Prahy přijedou Talenti, vyfotím se s Benem."

A ona řekla: „Ale oni do Prahy nepřijedou."

A já sem ji ujistila: „Jasně, že přijedou."

Pak se nade mnou teda Hugo nějakým způsobem slitoval, protože mu asi došlo, že já sem tam fakt schopná jet sama, a že klidně budu v noci sedět u autobusů, taky sama, a možná dostal strach, a tak řekl, že teda se mnou pojede. Ale že to bude oběť nejhrubšího zrna, a ať si nemyslím, že pude dovnitř, na ten koncert, že počká někde v hospodě, a pak mě vyzvedne a přesunem se teda k těm autobusům, ale ať nepočítám s tím, že někoho chytnu u autobusu, protože většinou to bývá oddělený těma zábranama.

Jenomže pro mě nic není problém, nebudu teda přeskakovat plot, ale něco už vymyslím. Vstoupily do mě moje pravěký pudy koncertního harcovníka, a na to je každej krátkej. Su ve svým živlu. Mimochodem - vím, proč mi nedošli Scandalous Travelers. Protože za ušetřený peníz koupím vstupenku, a uvidím je naživo. Takže na tom ještě vydělám.

Do výbuchu zbývají tři měsíce a něco. Znamená to, že se sebou musím něco udělat. Mám plán. (no a co, svatba se taky chystá půl roku dopředu, a přitom je to daleko většejší prkotina). Musím být dokonalá, zkrátka „Káfona", jak říká Anička. A znamená to být Královna, prostě nejdokonalejší bytost z dokonalých (což si o sobě Anja myslí, když se napatle mýma šminkama).

Takže:

1) doučím se angličtinu

2) vybělím zuby

3) zajdu k nějakýmu schopnýmu kadeřníkovi a nechám se schopně ostříhat

4) vytrénuju svoje nemocný úrazovitý vodnatý koleno (doteď sem neměla podnět něco s tím dělat, a to už je let, co se tahám po světě se škaredou nohou!)

5) nastoupí hydratace pleti, abych nevypadala jako šupinatec, starý, svraštělý

6) koupím si ňáký úžasně úžasňácký tričko

To by pro začátek stačilo.

Abych pro dnešek uzavřela tohle téma, musím napsat, že vůbec není důležitý, jestli nakonec na ten koncert pojedu, nebo jestli se s Benem potkáme. Daleko důležitější je se na to těšit. Neboli i cesta může být cíl. Prozatím mně to ke štěstí stačí. Tak.

A vracím se do normálního, hmotnýho, reálnýho života.

Takže seděli sme v té restauraci, a čekali na jídlo. Všichni ostatní, co přišli po nás, už dávno jedli, jenom my sme tam čekali jak ty trubky. Hugo začal rozpřádat svoje paranoidní teorie o tom, že nás nechcou obsloužit, protože nejsme dost nóbl oblečení, já sem přemýšlela, jak dlouho budu potřebovat na vycvičení kolena, a Anička se dívala na mobilu na pohádku s krtkem. Pak to teda konečně přinesli, musím ale říct, že to nebylo nic moc. Stejk byl jakejsi tuhej, brambor bylo málo. Hugo měl špagety, nijak si nestěžoval, ale Anička měla řízek, a vůbec ho nechtěla jest, a to i přes to, že k němu měla hranolky. No zkrátka oběd byl fiasko, ale co se dalo dělat...

Pak sme šli na procházku, a zakotvili sme u Prdule na zahrádce, kde sme si dali jedno pivo. Bylo fakt krásně, tak sem myslela, že pobudem dýl, ale Anička chudinka dostala průjem, a tak sme rychle mazali domů. Ještě nám zbývalo nakoupit.

V Albertovi sme pobrali všechny nutný a nenutný potraviny, když si Hugo vzpomněl, že bysme měli koupit šprcky. Jelikož zrovna nemám antykonty prášky a než si pro ně pudu, tak fakt nechcu riskovat. Jenomže takový věci se u nás potupně a trapně prodávají u pultu s informacema. Věděla sem, že Hugo příliš srabáckej na to, aby to koupil, takže to bylo na mně, ale teda vůbec sem z toho neměla radost. Hodili sme teda všechny věci na pás, a když to prodavačka namarkovala, zachrchlala sem významně, a řekla sem, že bych si vzala ještě cigarety, a protože za nama nebyla žádná fronta, trofla sem si na větší kalibr: „Ehm, hém...a ještě balíček kondomů."

Doufala sem, že to proběhne dyzgrétně, ale měla sem tušit, že u mě takový možnosti nehrozí. Prodavačka odfrka, a sunula se přes pult do vitrínky, aby to teda vyndala, a pak se zeptala: „A jaký druh?" Potila sem se až na prdeli. Za náma se začli nebezpečně k pokladně přibližovat lidi. Tak sem honem zasyčela: „To je jedno."

Ale prodavačka se nedala. „Máme tady takový...obyčejný, s lubrikačním gelem..." vyskládávala krabičky na pult.

„No, tak třeba ty." Snažila sem se to uspíšit. Za náma už kdosi stál, celá situace na můj vkus byla příliš hlučná.

„Nebo tady máme ještě tyhle...počkejte, já se podívám..." zkoumala krabičku. „Tady sou tři kousky, a ty jsou s tou zesílenou vrstvou..."

A já: „No tak ty první, ty normální." Trapnost nabývala gigantických rozměrů.

Ale Jaga neustoupila. „Ještě sou tady tyhle, to je jiná značka." Pochlubila se sortimentem.

A já: „No to je jedno, ty první mi dejte."

A ona: „Jo, tady tyhle chcete? Ale možná cenově jsou lepší tady ty." Ukazovala mi ňákou jinou krabičku. Za nama fronta.

Už sem byla zoufalá. „Já si vezmu ty první." Ukázala sem prstem, pro jistotu. Aby to pochopila.

„Jo, a ještě tady máme jahodový!" Vytáhla na mě svůj trumf.

Jak sem platila, a kolik sem platila, to už mám jaksi zamlžený. Trapnost mi spláchla mozek.

Když sme skládali věci do tašek, Hugo byl celý vtipný a poznamenal: „Prej kondomy, hé hé... mělas říct, že chceš ´pánskou ochranu´" Rozumoval. „Kondomy...to sem teda neslyšel. Kondomy..."

Hlavně, že se někdo pobavil. Já už se v Albertovi neobjevím pěkně dlouho.