Pro Benyho

Tohle sem psala v nemocnici.

A až teď sem našla sílu to přepsat.

Větve stromů mlátí do oken.

Už není co ztratit.

Nejsi.

Každej nemá právo na život.

Nikdy sem neměla v sobě

takovou zimu.

Moje svoboda je tvoje smrt.

Chtěla jsem ti dát celý svůj život.

Špatný načasování.

Jsem prázdná jako šnečí ulita.

Výčitky mi zarážejí špendlíky pod nehty.

Je čas plivnout osudu do tváře.

Dřív, než padnu na kolena.

V žilách mám krev

černou jako asfalt

a ta prázdnota

už nikdy nebude menší.

Drtí mi spánky.

Tvoje srdce ani nezačlo bít.

A já zadržím dech,

než to moje exploduje,

než mě nicota roztrhá

ve vlnách tříštivých zlomenin.

Bolest po práškách nezmizí.

Drtí mi kosti na malý kousky.

Možná že někdy srostou,

ale už nebudou tak jako dřív.

V očích mám střepy

ze zrcadla Ledové královny.

Rty dokousaný do krve.

Není už co říct.

Pohled na bílý kachličky

tak strašně studí.

Když větve stromů mlátí do oken

ani víčka z oceli neudrží slzy.