Žaby, larvy a crvčci

V noci mě napadlo, jestli si vězni platí náklady na stravu a ubytování, tak jako lidi hospitalizovaní v nemocnici. Né, že bych se kroutila, že platím za nemocnici šedesát korun za den. To sem schopná přežít. Navíc, furt mě to vyjde levnějš než život „na svobodě". Ale pokud si vězni žijou zadarmo, tak to je pěkně o hovně.

Ráno sem se podívala na youtube na Alesanu. No, tak todle vážně poslouchat nebudu. Nikdy. Ale aspoň vím, o co de.

Potom Anička vytahala věci ze skříně - moje starý deníky, fotky, časáky, starý plakáty... Nirvany, heh :o) a když sem to uklízela, tak sem narazila na knížku o Sex Pistols, tak sem ji oprášila, zbavila schránek drobných živočichů, který byly nalepený na hřbetu, chtěla sem do toho jenom nakouknout, ale tak ňák sem to přečetla celý. Hrozný kecy, opravdu.

„Nikde nesmíme hrát, a to není zrovna sranda. Sice nás to proslavilo, ale jsme tak trochu v hajzlu." :o)

Nó, hoši, víceméně, docela jo.

A docela mě pobavilo, jak sou z té knížky vystřihnutý fotky Sida, který sem určitě nosila v peněžence.

Měla na mě z mojí vzpomínkové skříně taky vypadnout videokazeta „Sid a Nancy", kterou sem si tam poctivě skovala, ale nevypadla. Nevypadla ani když sem ji hledala. Vyplývá mi z toho akorát, že sem to zase někomu „pučila". Stejně jako všechny knížky od Bukowskiho, který si teď teda musím pučovat z knihovny. Takže videoprojekce se nekonala, a asi je to i dobře, protože ten film byl dost hroznej. Zato na mě ale vypadlo pár fotek mých exů, a to vůbec nevím, proč takový fotky skladuju, no ale tak...kdybych třeba někdy měla Alzheimra, tak vyndám fotky, a hned mně bude jasný, co sem byla zač. A nebo by možná i bylo lepší v Alzhajmří pomatenosti si myslet, že sem byla slušná holka.

Našla sem taky dopisy od exů. To sem se nasmála. Jeden, kterej byl ze Žďáru, mi napsal velice „zamilovaný" dopis, kde bylo popsaný, kde všude byl na pivu, jak moc se zbořil, následovaly stížnosti,že ve Žďáru nejsou rokáče, a jak škola stojí za hovno. Na konci bylo „asi tě miluju, tak se těším na tvůj dopis". Cha chá!

Pak sem našla dopisy od dalšího kořínka, to už byl vážnější vztah. Byl to takovej pankáč, bydlel až v Přelouči, ale často za mnou jezdil, a protože neměl kde spat (u nás to samozřejmě nebylo možný), tak spával v parku, a ve dne sme se zase viděli. No zkrátka romantika jako blázen.

Pak sem našla pohled, od mojí kamarádky. Chodila sem s jejím bráchou, kterej byl basák, a měl takový dost dobrý vlasy, a já sem ho vážně žrala. A kámoška psala: „Ctirad bude mít koncert se Zeměžlučí, ale stydí se ti to říct, protože bys ho tam prý znervózňovala. Sleduj plakáty."

Hm, to ale byla doba...

Včera sme teda byly s Laurou na pivu. Eště předtím sem si ale valila koupit nový sluchátka, tak doufám, že tyhle mně aspoň ňákou dobu vydrží. Čudlíky do uší nesnáším. Stačí se zasmát, a sluchátko vyletí z ucha jak špunt ze šampusu. Navíc nemám ráda tu zdlouhavou ušní instalaci.

S Laurou sme se teda potkaly pod hodinama, tentokrát přišla včas. Jednohlasně sme se shodly na tom, že pudem do Áčka, jenomže tam bylo narvaný. Dost sem se divila, byl přece čtvrtek. Zašly sme do ňákýho baru, tam ale bylo taky narvaný. Pak Lauru napadlo, že je přece zelený čtvrtek, a všichni vysedávají na zeleným pivu. No jasně. Zapadly sme teda do Dávných Časů. Ještěže tam bylo místo. Daly sme si zelený pivo. Starobahno. Dost sem se divila, ale bylo dobrý. Mělo to tam jedinou chybu - seděly sme v nekuřáckým sektoru. Laura mi vykládala, že už se rozhodla, že bude mít vztah. Kopala sem nohou do stolu a trhala sem ramenem.

„Co ti je?" Zeptala se.

„Nic. Sem poslouchala empétrojku, a eště to se mnou casnuje." Zakroutila sem hlavou.

„Nedělej to. Znervózňuješ mě. Ti tady vykládám důležitý věci." Zamračila se. „Cos poslouchala?"

„Our Lady Peace. A Amy Winehouse."

„Amy? Fakt?"

„Jo. Amy. Fakt."

„Ta je dobrá."

„Jo. To je." Přikývla sem. „Máš larvy?" Laura mně totiž slíbila, že mně donese pražený červy.

„Jo, málem bych zapomněla." Vytáhla něco zabalenýho v alobalu. Vypadalo to,jak kdyby se z toho měl vysypat bílý prášek. Metloši u vedlejšího stolu, co probírali Tarantinovy filmy, velice zbystřili. Asi si mysleli, že si na stole vytvoříme dvě lajny.

Když to Laura konečně rozbalila, trochu sem se lekla.

„Tak tohle sou larvy." Ukazovala na hnědý útvary. „Todle sou cvrčci, a tady to je opražená žaba, tu si musíme dat napůl, mám jenom jednu."

„Né, tu ti ráda přenechám." Zhnuseně sem zavřela oko. Vzala sem žabu do ruky. Mělo to pootevřenou tlamičku. „Ale to je extra hnus." Zhodnotila sem žabího kapucína.

„Dej si aspoň larvu. To de..." Přemlouvala mě.

„Né, na to su ještě málo ožralá." Mávla sem rukou.

Nechaly sme teda larvy larvama, a Laura povídala o svým velkým životním kroku, jako že teda si řekla, že už bude s chlapem, a že je jedno, že teda není úžasnej.

„No jo, von není hvězdnej." Vzdychla sem. „Jenomže Hvězdnýho se můžeš dočkat až v domově důchodců, nebo nikdy."

„No právě." Potřásla hlavou. „Mezitím budu žít s někým nudným. Ale tak...aspoň si občas zašukám."

„Che, no to kdoví jestli." Smála sem se.

„Možná už bych se měla usadit, a mít rodinu, a tak..."

„Ale co bys měla... na to se vyser, když nechceš."

„Je to těžký. Připadám si jako dinosaurus." Pokrčila ramenama.

„Hm." Točila sem s kryglem. „Tak jako do toho pudeš, jo? Do toho kořeňa. Odkud ho znáš vůbec?"

„Je to kolega. Z práce."

„Ou, kravaťák zas ňákej." Vzala sem smaženou žabu a dělala sem, že skáče po stole.

„Má dobrej plat, a byt, a auto...je spolehlivej, milej, slušnej..."

„Blá blá blá... no ale není hvězdnej. Na prdel si z něho nesedneš."

„Mám do toho jít?" Upřela na mě zoufalý oči.

Přestala sem skákat s žabou. Zamyslela sem se. „Jo. Di do toho. Spousta lidí takle žije. Třeba sou i šťastní."

„No tak jo." Rozzářila se. Stejně to už měla rozhodnutý. Žádnou radu nepotřebovala. A pro mě je to jednoznačně pozitivní, už sem se totiž v těch jejích borcích ztrácela. Motali se v jejím životě tak rychle, že sem jim ani nestačila dávat přezdívky.

Mávla sem na pinklicu. Přišla, vykvíkla, a uskočila od stolu. Pochopily sme, že viděla cvrčky a larvy. Kníkaly sme smíchem. Poprosila sem ji, jestli by nám mohla říct, až bude v kuřácké sekci volný místo. Řekla, že už tam je, a že se můžem přestěhovat. Hurá. To bylo dobrý. Horší bylo, že jim došlo zelený pivo. Musely sme si teda dat normální. Ochutnala sem larvu. Nebylo to špatný, ale místo oříšků bych to u telky nežrala. Laura mně furt chválila účes. „To je dobrý, fakt to máš dobrý, ty jo. Úplně to k tobě sedí."

„Koupila sem si taky konečně ty stříbrný náušnice." Pochlubila sem se. Protože o mých naušnicích už mluvíme nejmíň rok. Laura dycky plánovala, že mi je dá na narozky, a nebo naVánoce, a dycky z toho tak ňák sešlo.

„To tě k tomu dokopala ta Praha, že jo?"

„Jo." Přikývla se. „Jo, já sem ti něco neřekla." Ukousla sem si nehet. „Na Talenty se mnou nepojedeš, pojedu s Pájkou."

„Jakto, že nepojedu?"

„To neva, ne? Tys je stejně nechtěla vidět."

„Jak nechtěla vidět?" Zírala na mě, poněkud šokovaně.

Nejistě sem se usmála. „No ty bys na ten koncík stejně nešla, tak ti to snad tak neva..."

„Ale...já s tebou pojedu. Jasněže pojedu."

„Ale dyť tam nemusíš být, dyť to ani neposloucháš."

Chvilku bylo ticho. Zíraly sme na larvy.

„Ale já už sem mu napsala." Pípla.

„Komu?" Kousala sem si nehty, v ňáké neblahé předtuše.

„Benovi." Podívala se na mě vyčítavě.

Tlemila sem na lidi kolem sebe, abych oddálila okamžik, kdy se dozvím detajly. Protřela sem si oči.

„Jak...jak jako...jako jak jako...?" Koktala sem vyděšeně.

„Napsala sem mu, kdy a kde se sejdeme. Po koncertě."

Lapala sem po dechu, vyděšená a vystrašená. „Lauro! To nemyslíš vážně." Zapálila sem si cigáro. „Kam...kams to poslala?" Snažila sem se zjistit rozsah škod.

„Na mejl, co má na oficiálních stránkách." Ušklíbla se.

Podepřela sem si svou nešťastnou hlavu.

„Chtěla sem ti udělat radost, mělo to být překvapení." Řekla nešťastně. „Chtěla sem, abys měla tu svou fotku."

"Tu budu mít i tak."

„Ale musíš mít jistotu."

„Ty seš šílená!"

„Chtěla sem, abyste se potkali." Řekla potichu.

„Ale...ale to přece nejde, takle. Dyť to je trapas. Si myslíš, že ti napíše zpátky, že se potkáme v hospodě naproti v jedenáct nula nula?"

„Třeba jo." Pokrčila ramenama.

„Ty vole, tak to je slušný. To je teda fakt dobrý. Ty seš ujetá až do prdele." Kroutila sem hlavou, a smála sem se. Protože už nešlo nic jinýho dělat. Protože Laura je praštěná.

Když sme dopily druhý pivo, řekla sem, že bysme mohly jít někam do klubu. Shodly sme se na Faces. Zaplatily sme vlezný, a já sem šla na hajzl, podívat se na program. Zjistila sem, že hrajou house, r´n´b, dance a „hity na přání". Toho posledního sem se chytla. Koupila sem piva, a vrátila sem se k Lauře, říct jí, že hrajou na přání. Tady je namístě podotknout, že sme byly už dost kantáre. Mohlo za to to zelený pivo, určitě. Laura řekla, ať vymyslím, co si dáme zahrát. Navrhla sem Black Eyed Peas, Jamiroquaie, J.A.R., Amy Winehouse a Madonnu. Samozřejmě bych nejrači slyšela něco úplně jinýho, ale musela sem vybírat v rámci možností dýdžeje. Stačilo se na něho podívat, a bylo jasný, že ten týpek je průser. Laura si furt nemohla zapamatovat, co že to chceme zahrát. Kromě toho Black Eyed Peas vůbec neznala. „Cože to chceš zahrát? Love in peace?" Křičela na mě.

V záchvatu smíchu sem mávla rukou. „Zapomeň na to."

„Ne, já tam pudu." Skočila teda za dýdžejem nahoru, o něčem tam s ním debatovala, kořeň dělal, že vůbec neví, o čem je řeč, tak sem si říkala, že jestli Laura chce „Love in Peace" nebo něco podobnýho, tak se mu ani nedivím.

Přišla zpátky ke stolu a křikla na mě: „Talenty nezná."

„Tys chtěla Talenty?" Přivřela sem oči.

„Jo. Řekla sem, ať zahraje Talenty."

„Řeklas, ať zahraje Talenty? Takle?" Smála sem se.

„Jo. Nevěděl, o co de. Tak sem řekla, ať zahraje Billy Talent." Vzdychla. „Taky nevěděl, o co de."

Smála sem se, až sem nemohla.

„Vidíš jak tě mám ráda." Řekla. „Je načase zežrat žabu."

Vylovila sem alobal, a rozbalila to. Nejdřív sme na to znechuceně koukaly, pak sme snědly cvrčky. Potom sme si rozdělily žabu. Na mě zbyla přední část, a tak sem snědla i tu hlavu s otevřenou tlamou.

„Právě sem snědla žabí mozek." Řekla sem.

„Fuj, ty seš ale prase." Pronesla Laura, žvýkající žabí prdel.

Šly sme tančit. Nevím, kde se ve mně bere tolik energie, ale když hraje hudba, valím jak fretka. Byla sem dost namrdaná, ale né dost na to, abych skočila na repráky. Příště. Bavily sme se fakt dobře. Protože sme to neplánovaly. Takže sme si daly ještě jedno pivo, a pak sme valily na rozjezd. A ten byl zajímavej, protože všude bylo plno fanoušků Komety, ach jo. Řev a bordel, a vožralí borci.

Raine Maida udělal cover k „Try Honesty". Je to hezký a dojímavý, ta hudba, bohužel text I´m insane, it´s your fault... si zaslouží trochu jinej přístup. Tohle vážně zní, jak kdyby zpíval o tom, že na zahrádce zasadil mrkev. Jo, a vzpomněla sem si na svůj výbornej překlad, tady u toho, je tam

Forgive me father, why should you bother?

A moje verze, která se mě dlouho držela: Forgive me father, I shot your mother. :o))