Rozšlapaný krekry a debilní práce

Včera sem celej den byla unavená jak kůň. Ráno sem si dala smrťácký kafe, a výjimečně sem posnídala. Protože se snažím žít zdravě. Což znamená akorát snahu o snídani, teda. Dlouho sem nepsala o mým pitným režimu, protože jednoduše neexistuje. Sem se na to prostě vykašlala. Kafe nezabralo, a tak sem do sebe nalila energy drink. Ten velkej, co se menuje Big Energy Shock. Zabral ale na chvíli, takže zase takový energetický šok to nebyl. Potom sem se všemožně plácala, a pak sem šla s Anžou spat. Odpoledne sem chtěla jít do nemocnice pro tu zprávu, ale mamka mně říkala, ať se tam netahnu s Anjou, že je to pro mě vysilující, tak sem si řekla, že se teda do nemocnice nepotahnu a šly sme do bejby kavárny, kde sem si dala sraz se Simou. Tam sem si dala ledovou kafu, ale sejmulo mě to a byla sem unavená eště víc než předtím, takže sem jenom tlemila jak Anja hupká v balónkách a ani sem nemluvila, ale Sima taky ne, protože hlídala zase toho svýho prďocha, obě sme se strašně nudily, jenom sme vzdychaly a srkaly kofí, kroutily očima, a házely zakutálený balónky zpátky do hřišťátka. Zkrátka musím říct, že bejby kavárny, pískoviště a podobný atrakce nejsou nic pro mě, navíc bejby kavárny na mě působí depresivně, zvlášť když sou na zdech namalovaní klauni. Příde mi to jako ňákej ústav. Navíc se tam nesmí kouřit.

Když sme vypadli, byli sme všichni šťastní. Děcka už toho taky měly plný zuby. Sima tam pochopitelně byla autem, tak nás naložila do té svojí velké krávy, jenomže nemohla vyjet, protože za zadkem jí stálo napříč zaparkovaný auto. Já sem krmila vzadu děcka krekrama, občas sem se otočila a hlásila sem: „Ještě, dobrý...dobrý...dobrý...ty vole, teďs ho namlela." Nemohly sme se odtama zkrátka vymotat, situace dost a hodně blbá. Pak přiběhl ňákej chlápek, vypadal jak hipík, a navigoval Simu teda z venku. Sima měla vytřeštěný oči, smrtelný pot na čele, Anja opakovala nadávky linoucí se ze sedadla řidiče a já sem na zemi udělala s krekrama pěknej bordel, a doufala sem jenom, že nás Sima vyhodí dřív, než se podívá dozadu. Nakonec s velkým úsilím a pomocí chlapíka vyjela, já sem se chlámala ještě když sme byli daleko za parkovištěm, a Sima zasyčela: „Tě taky mohlo napadnout vylízt a říkat mně." Smála sem se, až mně sýrová příchuť ze sušenek lítala do krku.

Pak nás teda vysadila u baráku, a my sme s Anjou odkráčely dom, do bordelu, jakože budeme uklízet, ale nedělo se to, protože se nám nechtělo. Za čtvrt hodiny volala Sima, že se staví na cigáro. Řekla sem, že tak teda jo.

Usídlily sme se na balkoně, otevřela sem další energy drink (mimochodem - proč už se do coca-coly nedává koka? Mohla být sranda), a Sima mně vykládala, jak má hrozný dítě, protože jí rozšlapal krekry v autě po zemi, a že už toho všeho má jako dost. Tvářila sem se chápavě. Ano, ty děcka, to je příšernost...

Když sme dopily energy drink, Simě se ňák rozzářily oči, asi ju to ňák nakoplo či co, a řekla, že dem ke komplu, a že chce vidět Talentí koncert, ať vidí, do čeho jedu. Najela sem na svůj YouTubáckej archiv, a řekla sem, že nevím, co chce jako vidět, a Sima řekla, ať pustím něco z koncíku. Tak sem pustila ňáký tři vály, Sima řekla, že Ben je zfetovanej, tak sem trhla ramenama, to on přece může, a pak Sima řekla, že su cvok, jestli chcu do něčeho takovýho jít, že ona by na takovej koncert nikdy nešla. Řekla sem, že to vypadá horší než to je ve skutečnosti, že si člověk musí akorát dobře stoupnout, aby to přežil. Ujistila sem ji, že nepudu do kotle, což ani nemám v úmyslu, a že si sebou určitě vezmu vodu. Pak sme hledaly na mapě, jak se tam dostanu z Flórence. No, těžko.

Pak sme si daly na balkóně ještě cígo, a pak Sima odešla, prý de zdravě žít, protože de cvičit.

A cvičit de proto, že jim předcvičuje šukézní chlap.

Odpoledne mi Laura napsala mejl, že by se mnou do té Prahy jela. Byla sem ráda a napsala jí ve stručných bodech plán výpravy. Pozastavila se nad bodem 5) čekání na patníku 00:00 - 06:00 (plus mínus autobus).

Napsala mi: Co když bude pršet?

Tak sem jí odpověděla: Tak budu na fotce mokrá.

Další dotazy už nepadly, tak si myslím, že máme všechno vyřešený. Laura teda říkala, že neví, jestli náhodou nemá zkouškový období, ale kdyby ne, tak si vezme dovolenou na dva dny a jedem.

Dneska teda musím do té nemocnice pro zprávu, ale nechce se mi ani trochen, a to se eště budu muset stavit na finančáku, a to se mi nechce eště víc. Takový přízemní starosti, ach jo!

Církev doplnila seznam smrtelných hříchů. To je ale prda.

Rozšířený seznam smrtelných hříchů zveřejnil oficiální vatikánský list L'Osservatore Romano. Týká se také genetických pokusů, znečišťování prostředí, společenské nespravedlnosti, požívání drog či nadměrného bohatství.

Podle římskokatolické církve se musí člověk ze smrtelného hříchu vyzpovídat. Jestli nedostane rozhřešení nebo mu nebude odpuštěno, skončí jeho duše po smrti těla v pekle.

To je ale zajímavý. Dyť si to člověk nemůže všechno pamatovat, aby to pak někde vyklopil u zpovědi. U mě den začne leností. To už jako mám blbý. Nemůžu prostě vstát z postele, a jelikož se to opakuje každej den, už mám na peklo zadělaný, takže není co ztratit. Nastupují drogy v podobě kafe, energy drinků a cigaret. Pokračuju lhaním (když mi Sima nadšeně říká, jak z jejího syna bude velkej tanečník, protože reaguje na hudbu, a já řeknu: „Jasněže bude."), a pokud mý myšlenky dou do nebe, tak i nějaký vražedný skutek by se tam našel, protože u některých lidí bych byla opravdu ráda, kdyby umřeli a nevydýchávali nám tady zbytečně kyslík.

Kdybych si měla pamatovat, co za hříchy vyplodím během dne, musela bych si sebou nosit dyktafón, a zřejmě to neustále namlouvat. Pak bych to jenom pustila ve zpovědnici, farář by řekl Ámen, či co, a já bych se zase odplazila.

Jako hřích mi teda ale nehrozí nadměrné bohatství, to mě neohrožuje. Můžu jít spat s klidným svědomím.

Hugo je na mě extrémně hodnej. Donesl mně kytku, karafiját. Poslední dobou dostávám ňák moc kytek. Podezřelá záležitost. V neděli nás vzal na ten oběd, koupil víno na večer a pustil film. Baví se se mnou normálně, skoro bych řekla, že je ukecanej, a Benovi neříká „uječenej debil". S Aničkou ráno bez keců vstává, a dokonce k ní vstane aji v noci, a taky mě nebuzeruje, že už zase kouřím. Nechce po mně, abych vařila. A včera ho dokonce ňákej blbeček zase tahal do hospody, a Hugo nešel! Seděl potmě v kuchyni s dalekohledem a pozoroval jakousi hvězdu, nebo planetu. Já si myslím, že je to planeta, a dělala sem kolem toho furt chytráky, až se mě Hugo teda zeptal, co to je za planetu, a já sem se zeptala jak vypadá, a on řekl, že je blikavá, červeno - modrá, a já sem mu řekla: „To je jasný, to je červeno-modrá planeta." My vědci totiž máme hned ve všem jasno.

Zato teď zase přemýšlím nad tím, jak to zapiklíkovat, abych nemusela do práce. Já tam prostě nemůžu! Je děsný, že sem pracovala osum let, zašitá nad ňákýma blbýma papírama někde v kanclu, dělala sem věci, který mě ale vůbec nezajímaly, a zajímalo mě jenom to, kdy budu moct vypadnout. Daleko horší ale je, jak si člověk nechá namluvit, že ho ta práce baví, že je v ní dokonce dobrej, že na přehrabování papírů má zvláštní nadání... nebožák ubožák tomu dokonce věří, a snaží se být nejlepší. Snaží se přehrabování papírů zdokonalit, povýšit na umění, aby se dočkal šéfího poplácání po rameni, a potom může spokojeně slintat jak čuba když místo granulí dostane odkrojek salámu. Ale to nestačí. Ve svým volným čase ještě votravuje ostatní teoriema o tom, jak správně přehrabovat papíry. V noci nespí. Bojí se, že ráno příde pozdě. Že bude v nemilosti. Nedostane poplácání. Těžko se udržuje místo na výsluní.

Přijme za svou pravdu jednoduchou rovnici, že kdo nepracuje, je flákač, a flákač je špatnej. Špatnej člověk. Kriminálník. Příživník.

Pracující člověk oproti tomu je „spořádaný". Možná je „spořádaný" synonymem ke slovům „hloupý, zotročený, ochočený".

Hm, a teď jak to po sobě tak čtu, tak mám pocit, že od dob mých pubertálních deníčků se toho zase tak moc v mým myšlení nezměnilo. Zřejmě za to může ňákej pubertální bludnej hormon, kterej se zapomněl ňák vsáknout a zmizet, když mně bylo 23 let. A díky tomu hormonímu hajzlovi nebudu mít celej život klid, nemůžu se pořád zařadit, a je to strašně vysilující.

Jak napsal „klasik":

 

Today I don´t feel pretty

And I´m tired of trying to fit right in

Don´t think they´re just so great

Cause being great must suck

 

Zvláštní, když má člověk takovou myšlenku zasunutou celý roky vzadu v hlavě, aby to pořádně vysvětlil, psal by celý traktáty, a pak příde někdo, kdo si to hodí jenom tak mimochodem do textu písničky a během čtyř vět je jasno.

Ale o tom to je. Kdybych to dokázala sama, neměla bych co obdivovat. Nemůžu obdivovat věci, o kterých vím, že je dokážu taky. Pokud mi někdo bude chtít předvíst, že zahraje na flétnu Yesterday, tak si z toho možná sedne na prdel zase někdo, kdo v životě na flétnu nepištěl, ale já teda ne. Obdivuju malíře, protože já bych v životě nedokázala nakreslit nic víc, než „tyčinkový lidi". Obdivuju dobrý kameramany, kteří umí zachytit detail. Obdivuju, že někdo umí složit hudbu, to já v životě nedokážu. A sem vyřízená z toho, když někdo udělá dobrej text, protože to mně se nikdy nepovede. A taky sem u vytržení, když vidím někoho tančit breakdance. Je třeba zase pravda, že v životě nedokážu skočit na lyžích jako Valenta, ale obdivovat to nikdy v životě nebudu, protože mi to prostě nic neříká.

Už by bylo možná i načase to psaní ukončit, a jít něco dělat. Protože nebýt dobrá hospodyňka znamená být špatný člověk. A lenost je smrtelný hřích, ještě k tomu.

Chtěla bych se menovat Kofí. Jako kafe, ale psaný jinak. :o)