Kecy z nudy

Dneska sem si přečetla ňáký článek v časáku, který pojednával o tom, že krásní lidi sou společností vnímáni lépe než ti škaredí. No to je mi ale novinka! Článek se týkal objevení Ameriky v tom směru, že krásní lidi mají větší pravděpodobnost, že seženou lepší zaměstnání, že budou lépe placení, že budou mít hezkýho partnera, a tak dál. To je přece jasný. Ale vzpomněla sem si, jak mě Laura nazvala pokrytcem, když se mě ptala, jestli je hezká, a já sem jí řekla, že jasně, že je hezká, že přece s nikým škaredým bych kamarádit nemohla. A myslela sem to smrtelně vážně. Jenomže ona se začla rýpat v tom, jestli kdyby byla hnusná, jestli bych s ní nekamarádila a tak dál. Upozornila sem ji, že na „kdyby" se nehraje, že je, jaká je, že pro mě je hezká, a tak spolu kamarádíme. Tečka.

Je to ale zajímavá věc. Pro mě sou dva druhy krásy. Ta první všeobecná, která zahrnuje souměrnost. Myslím, že to platí pro všechny lidi stejně. Že nemusí být nikdo vyloženě krásnej, stačí aby byl souměrnej. Souměrný obličej, souměrná postava.

A pak je druhý vnímání krásy, to moje. Nemluvím teď jenom o chlapech. Ale všeobecně. Když se podívám na člověka, v prvním okamžiku bych měla rozpoznat, jestli k sobě najdem cestu nebo ne. Tomu říkám krása. Akorát nevím, podle čeho to zjišťuju. Možná je to podvědomý. Třeba podle očních víček poznám, že je hudebně nadaný, třeba podle vrásky na čele poznám, že je praštěný, a podle tvaru rtů poznám, že je extravagantní. Nevím. Ale funguje to. A je to moje nastavení krásy. Takže když někoho potkám, a shledám, že se mi „líbí" tak moje podvědomí toho o tom člověku ví daleko víc. To, co já potom pracně zjistím. A pak si řeknu: „Jé, tak hezký, a ještě si rozumíme." Ale my sme si vlastně rozuměli už tím, že sme se sobě líbili. Je to příliš zamotaný? Jo, je.

Ale je to asi tak jako s těma vůněma. Když mně chlap nevoní, skončil. Další pokryteckost, dalo by se říct. Jenomže je to zase celý jinak. Z vědeckýho hlediska chlap, kterej mně nevoní, není dobrej genetickej potenciál. Značí to stejný imunitní systém, a to nemůžu potřebovat. Takže ve finále mě od něho odradí něco, o čem nemám ani páru, protože uvědomovat si to nemusím, jenom si řeknu „je divnej" nebo „není sexy" ale skutečnost, jak je to doopravdy hned neodhalím. A pak už asi nikdy, protože ztrácím zájem, že jo.

Takže když se Laura cítila dotčená tím, že s ní kamarádím jenom proto, že je hezká, tak to byla víceméně blbost. Pro mě je hezká proto, co si přečtu z jejího obličeje. Teď to zní jako patos. Chjo. Na dovršení příšernosti takových stupidit, co tady vypisuju, bych mohla napsat: „Oko, do duše okno." Tak, a je to. Stejně tak se mně líbí Eda, i Jája, líbí se mně i Sima. Jak říkám, nemůžu mít vedle sebe lidi, kteří se mi nelíbí.

Taky na sobě pozoruju, že v přítomnosti hezkýho člověka se chovám jinak, než v přítomnosti ošklivce. S hezkou holkou si budu vykládat jinak než se škaredou. Když v Armagedonu plakala krásná Liv, tak sem brečela taky. Kdyby brečela třeba Melanie Griffith, tak nepohnu brvou. Taky dycky brečím u Forresta Gumpa, jak mu umírá Jenny. Protože je hezká a mně je jí líto. A třepe se mně brada u Amy Winehouse, protože ať si o ní každej myslí, co chce, mně připadá krásná.Hezký ženský mě dokážou rozbrečet strašným způsobem.

A co teprv chlapi! Svou Silvestrovskou šou mám na talíři doteď. Byla sem už značně nalitá, když v rádiu hráli Surrender. Zaleskly se mně oči a s výkřikem: „Jak může být krásnej Ben tááák nešťastnej?!" sem do sebe obrátila deci rumu a následně sem se poblila. Což mě vyřadilo z dalších Silvestrovských oslav. I´m cute and sweet. Vůbec si to teda nepamatuju, ale Laura to akceschopně natočila, a pak to všem v hospodě ukazovala. Což mi připomnělo, jak sme spolu byly na dovolené v Itálii, já sem vytuhla na pláži a Laura ke mně vodila celý zájezd, aby se podívali, jak slintám. Laura je dobrák.

Rozbrečí mě i Gerard Way. Protože má oči jako malý džungarský křeček.

Je mně líto Střihorukýho Edwarda, jak nemůže sníst ten hrášek. A brečela sem u Pána Prstenů, protože Frodo s krásnýma modrýma očima tam furt jaksi umíral. Kdyby umíral ňákej jeho kámoš, tak by mně ho líto vůbec nebylo. Určitou zvrhlost ovšem projevila jedna moje kolegyně, a kamarádka, která byla zamilovaná do gluma. Řekla, že je jí ho strašně líto.

„Jak ti ho může být líto? Dyť je strašně hnusnej!" Zkřivila sem ret.

„Není. Je roztomilej. Já bych ho zabalila do peřinky a normálně bych ho kolíbala." Usmála se.

Na tuhle strašlivě zvrácenou hlášku nikdy nezapomenu.

 

Nemám co dělat. Nudím se. Anička spí. V kuchyni se jaksi magicky zase nakupilo nádobí. Čeká na umytí. Zvracet.

 

Večer du s Edou do hospody.