Jak strašně se nudím

V sobotu sem měla domluvený, že s Edou zajdem na pivo. Tak sem mu psala, kdy se sejdem, a on mi napsal, že se v pátek hrozně ožral, a Jája je na něho nasraná, a tak sám nikam nemůže, a ať jako zavolám Jáji a domluvím to, jestli někam pudem. Tím mě teda strašně nasral, tak sem mu napsala, že vyjednávače mu dělat nebudu, že taky nechápu, že si nechá zakazovat ňáký vycházky, zrovna on, a že už nemám chuť ani s nima nikam chodit, protože by stejně na sebe štěkali, a na to já se můžu tak akorát vysrat. Jelikož hysterickou Jáju si nechám klidně ujít. V poslední době je taky pěkně nesnesitelná. Nejlepší samozřejmě bylo když sem chodila s Edou sama na pivo. Pak s nama teda začla chodit Jája, to vyplynulo ze situace, když je jeho mařka. To je logický. Dlouhou dobu to bylo fajn a super, ale teď už mě fakt nebaví dávat si před ní pozor na to, co řeknu, aby si náhodou nemyslela, že po Eďákovi vyjíždím, nebo co. Protože vím, že si to myslí. Takže se na něho ani nemůžu pověsit když se společensky unavím. Ani nemůžu jít s Edou na chlapský hajzly pozorovat kořeně. No prostě zábava o ničem. A do toho když Jája spustí svoje absolutně zbytečný hysteráky, dokáže zkazit náladu na celej večer.

Ale říkala sem si, že to neva, tak to prostě je, a pudem spolu teda zapařit, no ale s tímhle mě fakt nasrali oba. Protože sem v pátek mohla jít pařit k Simě, a nešla sem, abych mohla jít s těma dvouma v sobotu. Takže sem napsala Edovi, že je debil. Napsal, že to ví, a ať se nezlobím.

Fuck. Jasně, že se kurva zlobím!

Tak strašně sem se nudila, až sem si řekla, že pudu nakoupit a něco speciálního uvařím. To jen tak pro ilustraci, aby bylo jasný, jak ta nuda byla strašná. Vymyslela sem, že udělám krabí pomazánku, s mrkví a celerem, a ještě taky závin z listovýho těsta, kterej jakože bude naplněnej špenátem a šunkou, a sýrem.

Vydala sem se teda do obchodu, v hrozně blbé náladě, protože mě nakupovat strašně votravuje. A taky sem měla depku. Před Albertem stála ňáká holka s modrýma dredama, a objímal ju takovej zajímavej boreček, byli mladí a vysmátí, a já sem si připadala stará, hnusná, nudná a blbá. S igelitkama v ruce ještě ke všemu. Nálada jako hovno.

Projížděla sem kolem chlaďáku a házela do košíku ty trapný potraviny, když se na mě otočila ňáká starší ženská, která zkoumala ňákou smetanu, nebo co.

„Prosimvás...he ee..." Teď se zarazila a tlemila na obal. „Nevíte, jestli... no totiž..."

Á jé, no tak se vymáčkni...

„No chtěla sem vědět..."

Kolik to má kalorií, ne?

„Podívejte se, nevíte...je tohle ta smetana...eh heh...která má tu nejhustější konzistenci?"

Eh, cože? Zírala sem jako sůva z nudlí.

„No, to nevím." Odfrkla sem nasraně. Otravovat s takovou pičovinou, ježiši kriste! Utekla sem k šunkám. U pultu nikdo nebyl. Čekala sem a čekala, rozhlížela sem se, kde mám zvonit, nebo třískat, bouchat, kopat, abych dostala svých posraných dvacet deka šunky Sisi. Nikdo nešel, tak sem šla pro chleba, jakože se pak vrátím. Vzala sem teda chleba, a vracela se k pultu s „lahůdkama" (to je maskovací název pro okoralosti všeho druhu), kde se mezitím vytvořila pochopitelně smrtelně dlouhá fronta. No tak to jako by nešlo. Fronty mě rozčilujou. Nevydržím nikde čekat. Nevydržím na nic čekat. Sere mě čekat. Vzala sem teda vakuovanou šunku, a jela sem pro krabí tyčinky. U mražáku ke mně nebojácně přistoupil kořínek, tak devět let. „Nevím kde je cukr." Houkl na mě. Jak kdybysme spolu pásli husy. Říkala sem si, že si mě asi s někým spletl.

„Mám koupit cukr, a nevím kde je. Poradíš mně?" Zamával igelitkou. Docela mě pobavil, takovej drzej křeček.

„Jo. Běž tady takle, do prvního regálu. Mezi moukama." Poradila sem mu za mohutnýho máchání rukama. Nevím, proč všichni měli dojem, že sem informační jednotka.

Vrátila sem se k mražáku a najednou slyším jekot: „Tady to nenííííí!" Říkala sem si, hm, to asi nebylo na mě. No, ale bylo. Boreček se přiřítil, a stěžoval si. „Tam to není." Dal si bojovně ruce v bok, a čekal, co já na to.

„Ale je to tam. Díval ses pořádně?"

„Jasně."

„Tak...tak jo, já du s tebou." Rozhodla sem se udělat dobrej skutek, protože nikdy nevím, kdy se mně to může hodit.

Došli sme k prvnímu regálu, ukázala sem na cukr - krupici a řekla sem: „Tady to máš."

A křeček: „Ale to je krupice, já mám vzít krystal."

„To je to stejný."

„Fakt? A proč tam teda není napsaný krystal, když je to to stejný?"

„Nevím." Přiznala sem.

„Určitě je to to stejný? Mám koupit krystal."

To už sem teda znejistěla. Krystal a krupice...trochu mě doběhl.

„No krystal tady není, tak budeš muset vzít krupici." Poradila sem mu.

„Tak jo. Stejně nevím, jestli nelžeš." Podíval se zase bojovně. Trhla sem ramenem. Dělej si, co chceš, smrade.

 

Zase mě nasral článek o kouření na zastávkách. Jakože dobrý, na zastávkách ať se klidně nekouří, já sama si tam nikdy nezapaluju, takže dá se říct...pokud už někdo tu chuť na cígo má, může se odšourat o pár metrů dál. Jo, dobře. Proti tomu ani popel. Ale sere mě, co furt všichni otravujou s tím, aby se v hospodách přestalo kouřit. Jednou sem to říkala Simě, když sme přišli někam do baru, bylo tam děsně zahulený, kouřil fakt každej. A já sem říkala: „Představ si, že každej kuřák by musel jít ven, aby si mohl zapálit." Bylo to směšný a děsivý zároveň. Sima podotkla, že by se pro tyhle případy mělo před hospodou vyhradit zvláštní kuřácký parkovišťátko, aby se tam všichni ti zoufalci vešli. Nedovedu si představit, že si dám pivo a nebudu si k tomu moct dat cigáro. To je pěkně ubohý. To už bych se fakt rozmýšlela, jestli do té hospody vůbec pudu. Takže ochraňuj nás bože náš, jestli někoho napadne něco tak chytrýho, jako zakázat kouření všude. Ještě sem ochotná to tak tolerovat třeba přes čas obědů. No dobrá. Ale pokud někdo de večer do baru, nebo do hospody, nebo do klubu, a stěžuje si, že je tam zahulený, tak má lozit do čajovny a nás, ubohý zhýralce, nechat žít. A kouřit.

Za druhý mě sere přístup, že kuřák, kterej si způsobí rakovinu plic, by si měl náklady na léčbu hradit sám. Ó ká. Zdá se to spravedlivý. Ale tak abysme měřili všem stejným metrem: budou si platit léčbu lidi, kteří nedodržovali zdravou životosprávu a mají rakovinu tlustýho střeva? Budou si sportovci platit operace, když se jim při sportu stane úraz? Za to si přece taky můžou sami. A bude zvláštní poplatek na zdravotní péči platit každej, kdo má auto a zamořuje ovzduší?

Furt se dělá zbytečnej humbuk s ňákým kouřením. Ale na úřadech, ani na pracovištích se nekouří. Nekouří se na zastávkách, nekouří se v dopravních prostředcích. Ale to nestačí. Musí se s tím přestat všude! A nejvíc hemzů o zrušení kouření v barech mají ti, kteří tam nikdy nepudou. Nekuřákům nekecám do jejich nekouření v čajovnách, tak bych byla ráda, kdyby mi nechali zakouřený bary. Děkuji.

 

V neděli sem jela s našima na zahrádku. V autě mi mamka říká: „Budou tady Linkin Park. V červnu."

A já: „Jo? V Praze jako?"

Mamka: „Né, tady v Brně, na Favále."

Já: „No to určitě..." Říkala sem si, kdoví kde co mamka slyšela, protože Favál je klub pro sto lidí, a tak pravděpodobnost, že tam budou hrát Linkini je asi stejná, jako že do mě dneska uhodí blesk. Nakonec se ukázalo, že tím Faválem myslí Velodrom. Tak to už jo. Doma sem koukla na net, a zjistila sem, že je to doopravdy pravda, a hned sem psala Pájkovi, protože on Linkiny miluje, jako jestli pudem. Napsal, že jasně, a měl radost, což bylo super. Takže sedumnáctýho června du na Linkiny. Osumnáctýho se z toho budu vzpamatovávat. Devatenáctýho odjíždím na dovolenou s Aničkou (a s matkama, chjo). Dvacátýho druhýho se vracím, budu se vzpamatovávat, a dvacátýho třetího odjíždím na Talenty. Z Talentů příjezd nevím kdy, ale každopádně...pak se budu vzpamatovávat :o)

Na zahrádce to bylo dobrý, akorát sem byla donucená utrhávat jahůdkám škaredý listy a sypat k nim jakýsi hnojivo, přičemž mně mamka furt opakovala: „To je dřina nanic, lepší je koupit si jahody v supermarketu." Unikal mi teda důvod, proč to jako dělám. Protože už sem si ujasnila, co v životě dělat budu, je mi taky jasný, co v životě dělat nebudu - nikdy nebudu zahrádkář.

Ale bylo to fajn. Seděla sem na slunku, snědla sem buřta, dostala sem pivo a zákeřný meruňkový destilát, který pochází z rodičovské zahrádky (a je to fakt dobrý), Anička si hrála s nádobíčkem a pozorovala mravence, a nad nama lítaly sojky. Nikdy sem sojku neslyšela, dělají takový hodně divný zvuky, tak sem se taťky zeptala, jestli to sou opravdu sojky, a on řekl, že by se nedivil, kdyby to byli krkavci, jelikož zahrádkářská kolonie je plná důchodců.

Včera sem oznámila Hugovi, co chci dělat, a kde je smysl mýho života. Problém je, že on neví, co je to groupie.

V rámci „vytunění se" do léta sem se rozhodla, že se ze mě stane blondýna. Koupila sem si teda odbarvovač, a smíchala sem ho s jakousi starou blond barvou, co sem našla v koupelně. Plácla sem to na hlavu, a výsledek byl takový, jaký se dal očekávat - hrozný. Odbarvilo to akorát kořínky u hlavy, takže vypadám jako debil. Rozhlížela sem se po koupelně, čím by se to dalo spravit, zalovila sem v hlavových barvách, ale našla sem jenom fialovou, růžovou, a ňáký zbytky červené. Průser. Ze zoufalství sem usnula. Když sem se vzbudila, řekla sem si, že takle to nejde, a že skočím do Delvity pro ňákou rozumnou barvu, kterou to zachráním. Jenomže než sem tam dolezla, bylo osum, a nechtěli mě tam pustit. Bojím se, že s tím, co mám na hlavě, by mě vyhodili i v ordinační hodiny. Ale...never give up! Já se obarvím, i kdyby mi měly všechny vlasy vypadat! Takže dneska proběhne další zesvětlovací experiment.

Strašně se nudím. Nikdo se mnou nechce jít na pivo, a mě to sere. Laura by pořád jenom chodila na procházky. Procházky, procházky... blbý chození. Sima řekla, že v nejbližší době se jí do hospody nechce. Že stačí, když se vidíme v bejby kavárně. To bylo naposledy včera. Jája a Eda sou zabití případi, uhnízdili se v tom svým blbým domečku a nejsou normální. Tak já nevím, co budu dělat.