Není malých rokenrolí

Včera sem byla domluvená, že zkouška bude kolem šesté. Odpoledne ale volala Jáňa, že je ňákej problém, a jestli neva, když to bude posunutý až na osmou. Řekla sem, že neva. Jáňa řekla, že je to super, že aspoň můžem eště předtím skočit do hospy. V hospodě sme teda pokecaly o blbinách, pak sme nasedly do auta a jely do zkušebny.

Bylo to v takovým kulturáku, což bylo bezva. V kulturáku byla hospoda, a hned vedle hospody takovej sál, a tam jako zkoušeli. Takže to mělo výhodu, že sme si tam mohli dat pití, a že byly blízko hajzly. Což například garážový zkušebny neobsahujou. Jáňa mě představila ostatním. Byli to chlápci kolem padesátky. Ale děsní pohodáři. Bubeník byl super, vysmátej týpek. A První kytarista se na mě furt zubil, ten byl fajn. Basák byl mlčoch, ale zase mně ukazoval, kdy mám hrát, a taky se usmíval. A druhej kytarista, to byl zaraženej bručoun, týpek s šátkem na hlavě. Ale byla sem upozorněná dopředu, že je trochu náladovej, tak sem si z toho nic nedělala. Ale snažil se. Aspoň trochu na mě mluvil.

Hned jak sem se objevila ve dveřích, kytarista První se zeširoka usmál a hlásí: „No ty seš ale krásně vyladěná!" Tím myslel mojí imidž. J

Pak sme teda chvilku seděli, chlastali, a čekali na bubeníka. Když přišel, začlo se hrát. Už sem docela zapomněla na atmosféru zkoušek, a jak je to dobrej pocit, u toho být. A ještě lepší je, když do toho člověk může něco přicmrndávat. Zezačátku byl samozřejmě problém s nazvučením flétny. To mně bylo jasný předem, protože s tím je problém dycky. Nejdřím mě postavili k Jáně, že pojedem na jeden mikrák. To pochopitelně nešlo. Pak mi dali vlastní mikrofon, ale ať dělali se zesákem cokoliv, nic moc výsledek. Pak se různě natáčel mikrofon, a zkoumalo se „odkud ten zvuk z flétny leze". Natočenej mikrák ale taky moc nepomohl. Převeleli mě teda k jinýmu, a s tím už to šlo. Ale zase jenom na něco. Pochopitelně. Protože flétna je tak blbá, že prostě není slyšet. I kdyby byl mikrofén a zesilovač bůhvíjakej, tak pořád proti bubnům nemá šanci. Zahrála sem teda něco od Guns´n´roses, pak Born To Be Wild a další vály podobnýho ražení, který si ale nepamatuju. Flétna byla nejvíc slyšet v Killing Me Softly a V Stínu Kapradiny. Z toho se rozhodlo, že Stín Kapradiny hrát budu, to se všem hrozně líbilo, zbytek ale hrát nemůžu, protože to stejně není moc slyšet. Navíc hvízdání flétny do Born To Be Wild zní fakt debilně. Ale s tím sem počítala. A sem vděčná aspoň za tu Kapradinu, zatím. Nazkoušelo se asi sedum válů. Jak sem se furt krčila k mikráku, aby to dobře snímal, tak mě bolí za krkem a záda. A dost mě teda bolela hlava. Ale bavilo mě to, užila sem si to, a doufám, že příště pudu zase.

Když sem přišla dom, zjistila sem, že Hugo přinesl konečně toho potkana. Protože mně furt tvrdil, že Anča dostane na narozky potkana, a já sem se na něho strašně těšila. Takže sem v noci ze zkoušky dolezla dom, vyflusnutá, utahaná, uši zalehlý, hlava bolavá - a ejhle, bydlí s náma ňákej myšák. Teda viděla sem to akvárko. Už všichni spali, tak sem akvárko dotáhla do obýváku, abych se na potkaního fráju podívala zblízka. Odklopím domek - a tam MYŠ. Celá rozčilená sem šla vzbudit Huga.

„Proč máme myš a né potkana?" Syčela sem na něho rozčíleně. O myši sme se nebavili. To bych zatrhla. Myš je zvíře nanic. Mezi potkanem a myší je asi takovej rozdíl, jak kdybych si chtěla pořídit psa a místo toho dostala švába.

„No myš máme, no..." Zíral na mě rozespale.

„Ale proč? Dyť to měl být potkan!" Nedala sem se. Fakt mě to vytočilo.

„Tak sem prostě řekl mamce, ať koupí potkana, a ona koupila myš. Snad to tak nevadí, ne?"

„No tak to teda sakra vadí! Tvoje mamka nepozná myš od potkana?"

„Já nevím."

„Myš vrátíš tchýni, ať si to pěstuje ona, a koupíme potkana! Žádnou blbou myš doma nechcu!" Práskla sem rukou do peřiny.

Jenomže celej dnešní den se Anja od myši nehnula. Atrakce číslo jedna. S Hugem sem se pohádala kvůli myšímu kolotoči. Chtěla sem ho vyhodit, s tím, že je to blbost, a myš si na tom akorát doláme nohu. Hugo ale myší atrakce nedal. To už vůbec nemluvím o tom, že myš tam má houpačku. Z toho je vidět, že nákup hlodavce, i zařízení myšího bydlíku přenechal tchýni. Protože jenom člověk takovýho ražení může koupit místo potkana myš a místo akvárka lunapark.

Dneska odpoledne sem se vydala do lékárny pro prášky. Babice lékárnice mi řekla, že mně to dát nemůže, protože mám prošlej recept (no jo...). S tím nadělá! Ale dost mě vytočila. Minule tam byla jiná, a nebyl problém s prošlým receptem A tady ta vobrejlená Kostlivá Noha na mě dycky zírá jak sova Jůla a furt dělá voprdy. Takže sem nepořídila.

Vydaly sme se teda s Anjou na poštu pro peníze, který poslala Ančovičce její prababička (a třikrát už mně volala, abych poděkovala). Pak nakoupit a dom. Hugo přišel domů se sklopenýma ušima. A donesl mně kytku. Typický ožralčí chování. A tak si ji zase usuším a zase pověsím. Sbírka zvadlejch růží. Už se to pěkně hromadí.

Od včerejška do dneška proběhla přestavba blogu. Ách bóže, co sem to na sebe zase ušila, to byl děs! Nemohla sem si furt vybrat šablonu. Pořád se mi zdály blbý a některý měly tak úzký a malý místo pro články, že je to úplně nevyhovující. Po dlouhým bádání a přemýšlení sem teda našla šablonu Isabelle, která je s automobilovým tématem. Byla dobrá. Ale celý to překopat... fuf! Přísahala sem si, že neudělám žádný přeplácaný kýč. Mám k tomu totiž velice sklony, a vím o tom, nicméně finální radost z takovýho díla je nesmírná. Takže sem si slíbila, že tentokrát se budu krotit. Střízlivost především. Měla sem představu o pastelových barvách. Ovšem to bych nebyla já, že... Když už se mi teda podařilo vecpat do šablony záhlaví, nešla mi změnit barva pozadí. Nad tímhle sem zůstala trčet hodně dlouho. Udělala sem teda ještě takovou fišperáckou věc, že sem si zařídila pokusný blog, kde tyhle laboratorní pokusy probíhaly. Nechtěla sem riskovat zhroucení Kowákovic stránek. A udělala sem dobře. Takže hrozně dlouho sem se mučila se změnou barvy pozadí, až sem přišla na to, že existuje něco jako CSS. To mi zabralo celý včerejší odpoledne.

No nic. Takže výsledek je jakej je. Asi je to líp stravitelný, než to předtím. Možná je to upravenější, a přehlednější.... Ale...kde je, sakra, Ben?

Sem na tom blogu zůstala sama jako kůl v plotě. Smazala sem si múzu. Byli sme spolu od začátku mojeho blogaření, ještě i na blog.cz. I´m crying. Protože kvůli ňákýmu dyzajnu...sem se zachovala jako Jidáš.

Objednala sem se ke kartářce. Na příští pondělí. To sem teda ale zvědavá.