Špatná matka, špatná manželka

Abych se zase tak nenudila, tak se mi udělalo ječný zrno. Vidím na půl oka a to ještě rozmazaně. Bolí to jako kráva. Nevím, co mám dělat. Co se sakra dělá s takovou věcí? Nechcu s tím lozit k doktorce, abych tam tři hodiny čekala, vylepila třicet korun a dozvěděla se, že si na to mám dat teplej obklad.

Když sme byly naposledy se Simou v bejby kavárně, rozhodla se, že zaskočí s malým k doktorce (protože kavárna je ve zdravotnickým středisku). Šla tam teda s tím, že „malej ňák chraptí, trochu kašle a má trochu rýmu". Nevím, co čekala, ale přišla celá nasraná: „Tak sem vylepila třicet korun za to, že si ho poslechla! Řekla, ať mu koupím něco v lékárně!" Vztekala se.

„No, a cos myslela, že se stane?" Kroutila sem hlavou.

„Já nevím. Aspoň mu mohla napsat něco na recept."

„A co?" Smála sem se jí. „Efedrinový kapky bys mu stejně nedala, navíc už se to ani nepředepisuje, a na to, že ´trochu kašle´ bych mu nekupovala ani sirup z lékárny, z toho se dostane sám."

Sima zacouvala: „No tak aspoň si ho poslechla..."

Mně hrozně vadí, když má Anička rýmu a Hugo mě s ní žene k doktorce. Představa, že s nemocným ubožátkem budu čekat dvě hodiny v čekárně, není fakt nic moc. A navíc, jak už sem psala, vím, že dostanu radu, ať koupím Nasivin pro děti, sirup proti kašli, a na teplotu Nurofen. No dobře. Kapky do nosu zakoupím, aby se jí v noci líp dýchalo, na kašel udělám cibulovej sirup (světe div se, vono to fakt zabírá), a Nurofen máme furt doma, to je zkrátka nepostradatelný. Takže tady v těch případech od návštěvy doktorky upouštím, a Hugo pak na mě ječí, že sem líná někam zajít. No jo.

Takže co budu dělat s ječným zrnem, to teda nevím. Doufám, že to samo ňák zmizí. Vypadám jak kdybych dostala pěstí, nebo jak kdybych byla zfetovaná na jedno oko. Získala sem výraz kokainové královny.

Anička chudinka dostala včera průjem, a to jenom proto, že sem jí jako správnej dobrák koupila Cornetto a nechala sem jí, ať si to celý hezky sní. Ach jo, sem já to ale blbec, víckrát už zmrzlinu nedostane. Musím říct, že Anča je všeobecně chudák dítě. Nechodíme do kroužků, kde se shlukují matky s dětma, protože mně to nedělá dobře (no, nedělá dobře...to bych eště přežila, ale já ty matky úplně nesnáším). V bejby kavárně nezůstáváme dýl jak dvě hodiny, protože mě to tam deptá. V zimě nechodíme na procházky. Ale za to si Anja může sama, protože dycky, když sme vylezly ven, řvala, že je jí zima, kvílela s nudlí u nosu, a tak sme se hodně rychle vracely. Takže v blbým počasí podnikáme trasy jenom do obchodů. Doma je to zábava o ničem. Občas se podíváme na knížky, ale za chvilku mě Anča od toho odhání: „Di pryč, pryč, mamko!" a do knížek se zaboří sama. Jako jediná zábava teda zůstává telka, u toho sedím, a vykládám, co tam kdo dělá a proč, a Anča to opakuje. Následuje vaření oběda, kde kromě toho, že musím vařit, ještě popisuju Aničce co dělám, a ona to zase opakuje... potom deme spat, a po spaní obědváme. Odpoledne děláme zase to stejný co dopoledne. Včera sem ji naučila zpívat panence Halí Belí, což je velkej úspěch.

Když sme ještě chodily do mateřskýho centra, tak sme seděly v kroužku s ostatníma matkama a dětma, a cvičitelka bez předchozího varování vybafla, že teď každej s dítětem zazpívá písničku, kterou si nejčastěji zpíváme doma. Byla sem první na řadě, zpocená až na prdeli, protože sem si nemohla na žádnou vzpomenout. Žena se mě snažila povzbudit: „No, tak kterou písničku jste si zpívaly naposledy?" Byla to River Below. I'm sick and I'm twisted, I'm broken you can't fix it...

Což bylo špatně. Uvědomila sem si, že sem špatná matka.

Včera Hugo přišel z práce někdy večer. Nemluvící, zmožený, usídlil se na gauči v obýváku a jedl suchej rohlík. Řekla sem mu, že v ledničce je jídlo.

„Jo? Jaký? Tam žádný není."

Bylo mně jasný, že se tam ani nepodíval. „No, tak když tam není, tak tam není."

„Je tam jenom rýža. Tys dělala něco k tomu?"

„Né. My s Aničkou jíme rýžu samotnou. Jasně, že je tam k tomu omáčka s masem."

„A kde jako?"

„Dole v lednici. V hrnci. Představ si to!" Byla sem vytočená jak klíště.

„Tam žádnej hrnec není."

„No tak tam není." Trhla sem ramenama.

Mentálí rozhovor. Si fakt připadám jako hňup. Nebo když navařím, a Hugo to vezme z práce rovnou do hospody, kde si dá jídlo. Pak příde dom, já s navařeným obědem, a on mně oznámí, že jíst nebude, protože se najedl v hospodě. Začnu teda prskat, jako jak že se najedl v hospodě, když ví, že má jídlo doma, na to mně řekne, že sem mu teda měla zavolat, že je navařený. No, jenomže navařený je každej den. Ach jo. Říkám to furt, je mě tady škoda.

A zase sme se pohádali. Seděli sme u televize, kde byl ňákej film, ženská podváděla manžela a tak...no zkrátka klasika, o čem jiným by ty stupidity v televizi taky byly. A Hugo z ničeho nic říká: „Kdybys mě podvedla, tak bych tě uškrtil."

A já: „No jasně."

Hugo: „Myslím to vážně, nesnáším takový věci. Nechápu, jak se na takovej film můžeš dívat."

Já: „Je to jenom film. A nevyhrožuj."

Hugo: „Nevyhrožuju, to je pravda." A tvářil se velice povýšeně, jak to vymyslel.

Po téhle stupiditě sem se s ním další den nebavila. Donesl kytku. Ňák mě to ale neobměkčilo, a tak se cítil uražený.

„Já si nesednu na prdel jenom proto, že mně doneseš kytku! Mně nikdo vyhrožovat nebude!" Spustila sem na něho.

„A proč se tak rozčiluješ? Kdybys mně nechtěla podvádět, tak by tě to tak nevzalo." Hodil do placu pádný argument.

„No to se ti fakt povedlo, úžasný. Takže to, že se nad tím rozčiluju, je důkaz toho, že tě chcu podvádět?"

„Jo."

„Mně...vyhrožovat...nebudeš!" Zasyčela sem.

„Když na tebe nic jinýho neplatí. Ze všeho máš akorát tak srandu."

„Pokud ti budu věrná, tak proto, že chcu, né proto, že mám z tebe strach."

„Ale s tebou to jinak nejde."

„Jak sakra jinak nejde?"

„Furt provokuješ."

„Koho jako?" Kroutila sem hlavou.

„Máš ty svoje kecy pořád... furt mě vytáčíš."

„Kecy? Jaký kecy například?"

„Chodíš pořád do hospody, kdoví co tam děláš."

„Šukám kořeně na hajzlech."

„No vidíš. Vidíš? To sou přesně ty kecy!"

 

Ha hááá! Z toho vyplývá, že sem špatná matka a špatná manželka k tomu.

 

No a závěr dneška? Křečka, tečka.