Bizizub a Štyftík

Nejdřív sem myslela, že udělám blogařský husarský kousek, a napíšu článek o přátelství mezi mužem a ženou. Ovšem to by mě Dewberry asi ukousla hlavu. To by až tak nevadilo, ale su líná to napsat.

Takže...jinak.

Včera se ozvala mamka, a nabídla mi, že můžu vzít Anju a jet s ní za babičkou. Nedávno sem sice říkala, že babičku nemusím zase už dlouho vidět, no ale protože sme s Aňou neměly nic na programu, tak sme nakonec jely.

U babičky v garyzonce (jak říká svýmu pokoji v domově seniorů) se mamka pokoušela všechny zúčastněné opít šampáněm. K této příležitosti pozvala i babiččinu kámošku. Ta mě v návalu ženské solidarity začla litovat, že sem hrozně trpěla, když sem přišla o „to dítě". Nemám ráda, když někdo říká „to dítě". A nemám ráda, když mě někdo lituje. Je pravda, že každej občas potřebuje nějakej soucit, ale nepotřebuju aby mě někdo sypal sůl do rány, ještě v okamžiku kdy to nejmíň čekám. To ale eště všem pohromám nebyl konec, jako Brut se projevila Anča (krev mé krve!) a žadonila, aby babička pustila rádyjko. Což dechovky značí.

Babičce zasvitla jiskra v oku, zašveholila něco jako: „Radio hören, ja?" Mušen šprušen zónenšajn - a pustila dechovky. Osazenstvo garyzonky se dalo do tance. Nechtěla sem kazit náladu a vypadat jako škareďák, tak sem jim do toho aspoň tleskala. I když zpívající babička byla už nad moje síly. Když viděla, že se nudím, ukázala mi zuby. Že prej už nemá další stoličku. Detailně sem se musela podívat na dáseň, jak tam tu stoličku nemá. Snažila sem se být milá a hodná, ale asi mi to moc nešlo, neumím se tak nějak vnučkovsky tvářit. Dělat, že sem skvělá, a tak... Potom sme šly s Aničkou na hřiště u domova důchodců. Babička vykládala, jak chodí do hospody na obědy, a jak ji tam balí jeden chlápek, kterýmu je padesát pět (!) let, a že je to mlaďoch, šikovnej, kuchař, a prej lanaří babču, aby k němu zadarmo chodila na obědy. Zajímavý ale je, že babču balí chlapi celej život. Vyloženě po ní dou jak slepice po flusu. A to ani není chytrá, ani hvězdná. Nevím, čím to je, ale tuhle vlastnost sem jaksi nezdědila. Mě se chlapi bojí.

Pokud si z tohodle mám vzít příklad a životní ponaučení, tak bych měla být pokud možno hloupá, starat se o chapa jako o boha, pořád o něm jenom mluvit, chválit, jeho vlastnosti vyzdvihovat do nebe, chodit každej týden ke kadeřníkovi, poinformovat o tom široký okolí, a na chlapíky číhat pod podmínkou že du vynýst odpadkový koš (a vynášet ho desetkrát denně, a ještě v županu).

Nejlepší bylo, když se mě zeptala: „Pamatuješ si, jaks chovala ty bizizuby?" Bizizub je spešl označení pro morče. Křečka. Veverku. Z bizizuba sem dostala slušnej lochec, protože sem to jaksi dlouho neslyšela.

Rozloučily sme se s babičkou, a zamířily do nákupního centra. Mamka řekla, že chce koupit „štyftíky". Slovo štyftík je to stejný co bizizub.

Šly sme teda do domácích potřeb, kde sem koupila cedník, a mamka teda ty štyftíky (jak sem se dozvěděla, sou to takový ty přilepovací háčky, ale myslím, že štyftík může být cokoliv jinýho, protože záběr toho slova bude zřejmě tak širokej, jako slovo „bazmek").

Koupila sem Anji ledňáčka, a jak sme seděli na lavce a čekaly, až to sní, tak mi mamka vykládala, jak potkala mýho bývalýho (zase). Protože se s ním velice kamarádí, tak mi začla říkat, jak on se má, co jeho dítě, co jeho rodiče, co jeho pes... co dítě jeho sestry, a navrch řekla: „Už se znám i s tou jeho holkou, ona už mě pozná, a vždycky se dáme do řeči. A představ si, co říkala..." Zarazila sem ji zavčasu. Řekla sem, že si dycky jako kamarády na vykládání najde moje nepřítele číslo jedna a já se pak musím dovídat, jak se mají, i když mě to vůbec nezajímá. Navíc je jako super, že se ňáká mařka od mýho bývalýho, kterou ani neznám, o mě dozví taky všechno. No nic. Mamka mě teda ještě upozornila, že to, že ON je můj bývalej, neznamená, že je to nepřítel.

„No, přítel to není, takže je to nepřítel." Kroutila sem hlavou. „Navíc je to bývalej."

Mamka na mě vykulila oči: „Představ si, v novinách psali, že ňáká holka vyskočila z okna. Ze sedmýho patra. A tak sem si vzpomněla na toho tvýho kamaráda. A psali tam, že ona byla vyznavačka ňákýho toho stylu..."

„Emo."

„Jo, jo. Jak to víš? Co to je?"

Áááách, otázka pro mě. Vysvětlila sem teda mamce, co je emo. Byla už asi desátej člověk, co se mě na to ptal. A to za to vůbec nemůžu. Asi ze mě vyzařuje ňáký fluidum „vím-co-je-emo".

No nic. Šly sme potom s Anjou na kolotoče, ale kolotočáři už jaksi měli sbaleno, tak chudák byla zklamaná.

Večer sem uvařila ledvinky s rýžou, a dokonce sem byla milá na Huga. Protože proč? Sme dostali vyúčtování, a nejenom, že nebudem nic platit, ale ještě dostanem přeplatek. Když mě domovnice předala ten papír, tak sem zakřičela: „Bombááááá!" A chlápek kterej stál za ní, říkal: „To je hezký, vidět takovou radost..."

No jo, kdo by neměl radost, když dostane prachy, se kterýma vůbec nepočítal.