Bláznivka poblázněná

Vědci mi v poslední době dělají radost. Za prvé přišli na to, že pití vody, jak všichni propagujou, není zas až tak prospěšný, že to vlastně vůbec není dobrý, a že když někdo vypije ty tři litry denně, může si docela slušně oddělat ledviny. Že pít se má podle toho, jak si tělo řekne, to znamená, kdy má člověk žízeň. Z toho mi vyplývá, že sem jednoznačně vědec, protože na tohle sem přišla už dávno. Tělo přece není blbý, a tak, jako ví, kdy potřebuje potravu, tak musí vědět, kdy potřebuje vodu, a těžko bude čekat na to, až nám to objasní ňácí vědci. Takže můžu být vklidu, že vypiju svoje čtyři deci vody šťávy denně.

Dál sem se smála, a to teda jako vopravdu, když dávali pořad o Alzheimerovi, a nakonec tam bylo nějaký shrnutí, že sice nikdo neví, z čeho to přesně je, ale postihuje to lidi, kteří žili zdravě, sportovali, nekouřili, dodržovali zdravou životosprávu. Tak, a máte to!

Mám teda podezření už dýl, že čím víc na životosprávu člověk sere, tím líp pro něho. A ještě si užije.

Zasednout čas od času k telce je potom na delší úvahy. Například reportáž o tom, jak se bude v Americe popravovat. Prý smrtící injekce selhávají a odsouzený trpí dokonce půl hodiny!! No tak to je strašný, teda, vopravdu. Proč se někdo stará o to, jak dlouho ňákej kurevskej hajzl trpí. Ještě bych jim to vosolila. A taky nechápu, proč mají amíci zase problém s tím, jak někoho normálně zabít. Jako ... to je tak málo způsobů, nebo co? Gilotina je sice středověký nástroj, ale pokud někomu de o humánní způsob popravy, tak proč ne. Fik a hotovo. Nebo proč je nestřílej. Nebo nenechají vykrvácet třeba. Neotráví ňákým rychlojedem. Nezpůsobí injekcí infarkt. Fakt sou amíci tak blbí, že jim musím radit?

Řeší se takový blbosti, jako jak na chudáky vězně, ale aby se normální člověk domohl v nemocnici injekce proti bolesti, to je nad lidský síly.

No nic, popojedem. Včera mně bylo tak děsně zle. Zase přišla depka. Nalepila se na mě, a nechtěla jít pryč. Ráno to ještě bylo dobrý. Ale kolem desátý, když přišla mamka za Aničkou, na mě padla taková únava, tak šílená, že ...se mně fakt nechce žít. Su tak unavená, že nechcu nic. Nezajímá mě nic, všechno je jedno, všechno je tak hnusný, nanic, a pod žebrama to děsně bolí. Špatně se mně dýchá, a možná ani nechcu dýchat. Jenom mluvit je hrozná dřina. Je to takovej hnusnej, a těžko snesitelnej pocit, jakoby všichni na světě umřeli, a já tady byla sama. Nikdo ke mně nemůže, já nemůžu k nikomu, a ta bolest nemůže ven. Sedí za žebrama, černá a hutná jak asfalt a dusí. Kňučela bych jako pes, kdybych byla pes. Nemůžu nic. Sedím v kuchyni a čučím z okna. Čučela bych hodiny. Nebo celý dny. Bolí mě hlava, a celej den se tak strašně vleče, že se mně zdá, že nikdy neskončí. Chudák mamka, asi měla fakt starost. Pak přišel Hugo, ten měl taky starost. Seděla sem u komplu, zkroucená jak paragraf, a tlemila na plochu počítače. Pak sem dokonce kompl vypla. To už bylo fakt zle. Čučela sem na vypnutej počítač, několik hodin a pak sem se přemístila do kuchyně, že udělám večeři, ale vůbec sem na to neměla sílu, sedla sem si na stůl, a zase sem zírala z okna. Nejhorší je, že nejde ani spát.

Většinou to trvá jeden den, někdy dva. Je to tak hrozný, že bych radši měla zlomenou ruku, než zažít jeden takovej den. A pozoruju, že to přichází čím dál častějš. Je to blbý. Možná to asi fakt budou deprese. Nevím.

K tomu všemu sem si do ruky zadřela třísku.

Dneska je to o něco lepší, možná...nebudu čekat, až to zase příde, už nechci další takový den. Takže du s Anžou ven, někam pryč, a snad tomu uteču.