Kocovina jako sviňa

Slavíme! 10 000 návštěv na blogu. Teď každej povinně bouchne šáňo, případně otevře víno (pivo, slivku, rum...). Nemám ráda dlouhý proslovy, takže ... blogu přeju všechno nejlepší. Chtěla sem udělat nový dyzajn, ale vím, jak by to dopadlo...sice bych měla novou šablonu ale celý ten nevkus kolem...bylo by to stejný.

Včera sem to tak ňák zvládla, domluvila sem se se Simou, vzaly sme křečky a šly sme do bejby kavárny. Simu s kočárem nechtěl vzít autobus, tak sem s Anjou dorazila do herny dřív. Nebyly tam žádný děcka, tak byla bobča zklamaná, natahovala, že si chce hrát, tak sem jí koupila aspoň chlebíček a sodovku, na chvilku sem ji tím zabavila, a pak se přiřítily matky s pakátlíkama, a důchodci, kteří obsadili solnou jeskyni. Už to vymákli, senyjóři. Nakonec dorazila i Sima, Anja byla šťastná a mohla si hrát.

Zato já sem trpěla. Stolek za nama obsadily tři matky. Přišla za nima pinklí žena dělat objednávku.

Matka: „Já bych si dala džus, ale nechlazený, teda, a prosímvás, jsou v tom džusu konzervanty?"

„Ne, to je Jupí, to je přírodní šťáva." (Ha háááá! Tak to bych chtěla vidět!)

„Dobře, tak pomerančový. Nechlazený prosímvás. A ty chlebíčky jsou čerstvé?"

„Samozřejmě."

„Ale kdy vám je přivezli? Dneska?"

„Dneska. Vždycky vozí čerstvý chlebíčky, každý den."

„A ta pomazánka na těch chlebíčkách, obsahuje majonézu?"

„Trocha majonézy tam je."

„Jak moc?"

„Trošku."

„Takže jsou ty chlebíčky čerstvé..."

„Ano."

„Máte marlenku?"

„Ne, jenom medovník."

„Aha, ale marlenka je bez konzervantů. Medovník je taky bez konzervantů?"

„Je, to je to stejný."

„Tak mi doneste jeden kousek toho medovníku."

Ó bože! Vysedávat v bejby kavárně, s doznívající depresí, a tohle poslouchat, to je neskutečný děs.

Šla sem radši Aničce koupit do vedlejšího obchodu oblečení, nechala sem tam litr a bylo mně to jedno. A to sem koupila jenom tepláky, dvě trička, svetr, mikinu, čepicu a sluneční brýle. Vrátila sem se zpátky na svoje místo u dětskýho koutku a za sebou sem slyšela:

„Ale oni psali, že děcka by se měly naučit na polívky, že je to tak lepší."

Druhá matka: „Ale Ondrášek vůbec polívky nejí, ani když je rozmixuju."

Blé, zvracet. Hrůza. Sima se na mě podívala: „Co je s tebou? Je ti blbě?"

„Depka."

„No vypadáš." Kousala si červeně nalakovaný nehty.

Dívala sem se na tlupu chytrých matek, který se přesunuly od stolku na herní plochu, aby děcka zasypávaly kuličkama a vesele u toho hýkaly.

„Myslím, že některý děcka musej být ze zkumavky." Zahlásila sem.

„Napadlo mě to stejný." Přikývla Sima. „Některý ženský sou tak děsný, že nechápu, jak na ně může někdo vlízt."

Současně sme pokývaly hlavou a sledovaly jednoho obzvlášť vyvedeného matčího jedince s myším profilem. Myslím, že to musela být paní důležitá Konzervantka.

„A jsou ty chlebíčky čerstvéééééé?" Zakvičela sem na Simu. Tázavě hodila hlavou směrem k Myšici. Souhlasně sem přikývla.

Vrátila sem se dom, udělala sem polívku a takový obvyklý věci, a depka byla naštěstí pryč. Odpoledne mě napadlo, že se mně chce večer někam jít, a to za každou cenu, i kdybych měla někde sedět sama na baru. Volala sem Edovi, jestli pude na pivo, ale vzal mě vítr z plachet, když hned zezačátku zařval: „Zdar sebevražedný emo."

Domluvili sme se teda, že o půl sedmý sraz u Prdule. Když sem přišla, tak tam pochopitelně nebyl, což mě nepřekvapilo. Sedla sem si teda za štamgastama, a kecali sme o jakýchsi kalkulačkách. Těm chlapům je tak ... něco po padesátce, a já před nima dělám blbou, strašně mě to baví, a voni mně to žerou. Sedla sem si k nim teda s pivem.

„...a každá domácnost dostane kalkulačku."

„Jakou kalkulačku?" Chtěla sem vědět.

„Ale ty nedostaneš nic." Uklidnili mě.

„Jakto? Jara říkal, že každá domácnost.."

„Ale na Slovensku."

„Aha. A proč né u nás?"

„To je kalkulačka na přepočítávání kurzu měny, chápeš."

„Jaké měny?"

„Aspoň ale vidíte, jak se na Slovensku mají dobře, že si můžou dovolit vyhazovat peníze za takový pičoviny." Utrousil kořínek a napil se piva.

„Ale kalkulačka není pičovina." Mlela sem dál svou. „Já bych takovou chtěla, zadarmo. Od státu."

„A ty nemáš kalkulačku v mobilu?" Zeptal se Jara.

„Mám. Ale já nevím, jak se s tím zachází."

„Ukaž. Kde máš mobil?" Chtěl dělat týpek chytrýho.

„Já u sebe nemám mobil."

„Jaktože ne?"

„Mám ho doma na nabíječce, nenosím ho sebou."

Typani se po sobě zmateně podívali.

„A od čeho je to mobil?" Zeptal se nejodvážnější z nich.

„Já se bojím ho nosit. Třeba by mně ho někdo ukradl."

Začli se smát. Koukala sem, jakože nechápu. Uvnitř sem se třepala smíchem, až mně skákaly ledviny.

 

Eda se přiřítil asi za půl hodiny. Odsedli sme si od kořeňů.

„Sorry sorry, ale já to s tím autobusem ňák nedávám. Dycky to poseru. Zase sem nasedl na blbej autobus. Odvezl mě do Chrlic. Musel sem se vracet."

„Seš zkrátka poser."

„Příde Mlíko. Říkal sem, že tady máme sraz, tak slíbil, že příde."

„Super."

„Vypadáš dobře."

„Dík. Hele." Vyšvihla sem nohu na stůl. „Konversky!!!"

„No, no jo. Sou skvělý, sou. Ale proč nemají na boku ty nafouklý bubliny?"

„Na co bubliny?"

„Aby ti kotníky nedřely o sebe."

„Jak jako... ty když chodíš, tak o sebe šoupeš kotníkama?"

„No né, ale u normálních tenisek ty bubliny bývaly."

„Jo, to jo. No ale tak asi tam byly zbytečný."

Pinkl nám donesl piva.

„Víš, co sem zjistil?" Zeptal se Eda.

Zakroutila sem hlavou.

„Že su alkoholik."

„Vážně?" Zvedla sem obočí.

„Jo. Fakt." Pak se na chvíli odmlčel. „Myslíš, že su?"

Pokývala sem hlavou. „Jo, já sem ti to dycky říkala."

„Myslel sem, že si děláš srandu. Myslíš to vážně?"

„Jo, Edo, ty seš alkoholik."

„Já vím..." Kousl se do rtu.

„A co s tím budeš dělat?" Zapálila sem si cigáro.

„Nevím. Nic s tím nebudu dělat. Mně to vlastně tak vyhovuje, já to vůbec nechcu měnit. Akorát mně vadí, že to odnáší Jája. A matka."

„A já občas, když musím poslouchat ty ožralecký kecy."

Vrhl po mně nešťastný pohled. „Teď jako to ber ale vážně."

„Já to beru vážně. Tak co s tím budeš dělat?"

„No nevím."

„Jestli se rozhodneš jít do léčebny, tak tam za tebou budu chodit a budu ti nosit mandarinky. Budu s tebou chodit na skupinový terapie, ty jo, léčebna musí být inspirativní, dycky sem se tam chtěla dostat."

„Mohla bys to brat vážně? Opravdu, opravdu vážně."

„No jo. Tak co mám jako dělat? Mám ti zařídit léčebnu, nebo co?"

„Né, já do žádné nepudu."

„No dobře." Tlemila sem na bar. „Ahá, když si dáme dva panáky Bechera, dostanem klíčenku."

„Já chcu klíčenku." Ožil.

„Já ale taky."

„Tak to si musíme dat čtyři panáky."

„Není problém." Trhla sem ramenem.

 

Něco sme plácali, a pak Eda řekl: „Nevíš náhodou, co je emo?"

Mám takovej pocit, že téma „emo" sebou nosím přišpendlený někde vzadu na kapuci. Nebo je to kletba, nebo co. Emí prokletí.

„Náhodou víš, co je emo, ale náhodou se mně to nechce vysvětlovat."

„Proč? To je jako jenom ňáká móda, ne?"

„No, taky...ach jo, no tak jo." Vzdala sem se a vysvětlila sem teda Edovi, co je emo.

„Aha." Poškrabal se na hlavě po mojí přednášce. „Takže ty seš emo?"

„Né, tak to teda nejsu."

„Hm, ty né. Ty seš dego."

„Cože?"

„Prostě dego."

Přisedl si k nám Mlíko a Luďa. Luďa je padesátiletej inventář Prdule. Mleli s Edou něco o tom, jak Eda namaluje obraz, abstraktní obraz, a že namaluje chlapa, protože je teplej, teplej zhýralej umělec, to von dycky chtěl být.

 

Luďa se se mnou bavil o tom, jak byl na koncertu Katapultu a jak pude na Queeny.

„Znáš Queen?" Zeptal se mě.

Zatvářila sem se uraženě. „Ty seš debil."

„Tak teď pudu na koncert. Se těším. Dobrý ne?"

„Jo, dobrý. A kdo jim jako teď zpívá?"

„Jé, tak to sem zapomněl, to méno."

Eda: „No Mercury to nebude."

Já: „No tak to každopádně ne."

Eda: „Ten je málo emo."

Mlíko: „Ten je právě emo až dost, když skončil jak skončil."

Muďa: „Co je emo?"

Já: „Ale nic."

Luďa: „Byl sem na koncertě Nickelback."

Já: „Nickelback? Ty? To si děláš prdel."

Luďa: „Ty je znáš? Vážně? Znáš Nickelback?"

Já: „No jasně. Kanaďani. Ale nedovedu si tě představit na takovým koncertě."

Luďa: „A proč jako?"

Já: „No já nevím, tak eště na těch Katapultech, ale na Nickelback?"

Luďa: „To jako že sem starej?"

Já: „Je to divný, ty jo. To je jako bys šel na koncert Nirvany."

Eda: „Kurt byl taky teda emo."

Já: „No tak ten každopádně."

Luďa: „Na Nirvanu bych taky šel."

Mlíko: „No to už se ti nepodaří."

Já: „Já pudu na Offspring. Chce se mnou jet někdo na Rock for People?"

U stolu zavládlo ticho.

„Myslela sem si to. Sráči."

Mlíko: „Možná tak kdyby tam hráli Redhoti."

Já: „No tak ti tam nehrajou, teda. Ale budou tam Offspring, Kaiser Chiefs, Enter Shikari, ééčka, a taky Wohnouti, Sestry, Tata Bojs... a já nevím, spousta kapel. Tak co? Nikdo nic?"

Tvářili se blbě a uchechtávali se.

„Já nevím, ty jo, kdybys chtěla třeba někam vyrazit na kole, tak bysme spolu mohli jet, ale na fesťák..." Kroutil Eda hlavou.

„Ach jo, asi to tady vylepím k baru na nástěnku, že hledám někoho, kdo se mnou pojede." Kroutila sem očima.

 

Mlíko tlemil do blba, podepřenou bradu a na tváři nablblý úsměv.

„Na co myslíš?" Zeptala sem se.

„Já bych chtěl dvě lesby."

Dostali sme záchavat smíchu.

„A bydlely by s tebou u rodičů, ne?" Bouchala sem rukou do stolu, jak sem byla vysmátá.

„Náhodou, to by vůbec nebylo špatný. Mět dvě ženský, co by se o mě staraly." Přidal se Eda.

„Tys ale před chvilkou říkal, že seš teplej umělec. Tak nemůžeš chtít najednou dvě ženský." Upozornila sem ho.

„Ještě sem ty tempery nevytáhl!" Smál se. „Ale tak teda dobře, bral bych chlapa a ženskou. Pěknýho chlapa ale. A pěknou ženskou, to je jasný."

„No tak škaredý nikdo nechce, to je jasný." Kroutil hlavou Mlíko.

„Hm, tak jo, kluci. Teď já." Vložila sem se do toho. „Brala bych dva teplouše."

„No, to sem si myslel." Řekl Eda.

„To by bylo úplně nejvíc super. Jeden by doma vařil, uklízel, žehlil, a s druhým bych chodila na kulturní akce, jako na koncerty, na fesťáky...protože by mě měl rád a nenechal by mě na Offspringy jet samotnou!" Zvýšila sem hlas.

„No jo, ale s kým bys šukala?" Ozval se Mlíko. „Bys měla doma dva teplouše, a co jako..."

„Aha, aha..." Zapřemýšlela sem. „Tak ten jeden by nebyl jako úplně teplej."

„Ale ty moje lesby by byly obě teplý." Řekl Mlíko.

„Já su taky úplně teplej." Řekl Eda.

„Však my víme." Ujistila sem ho a napila se svýho čtvrtýho piva.

Všimla sem si, že ať sedím v hospodě s kýmkoliv, tak se bavíme pořád o tom stejným. A není to moje vina, protože já s tím nezačínám.

O lesbách a teplouších sme se bavili do té doby, než sem se rozhodla odejít, a když sem chtěla platit, tak následkem homosexuálního tématu sem při mávání na pinkla, kterej se menuje Dan, zahlásila: „Benéééé, platím."

Takže čtyři piva a dva Bechery. Klíčenku nemám. A nevím, kde je. Eda se nabídl, že mě taxíkem hodí dom, ale já sem nechtěla, protože sem chtěla stát na zastávce a poslouchat Amy Winehouse. A dobře mně tak, protože sem krutě vymrzla.

Dneska je mně blbě. Kocovina jako dělo. Puke agony.