Dinosauři forever

Jelikož sedím furt doma, nikdo se mnou nechce jít pařit, jediná moje vycházka v nejbližší době bude zřejmě cesta do centrály veřejného nepřítele číslo 1 - Telefóniky ou tů, kde se odhlásím z příjmu a dobrovolně se vzdám placení šílených sum za telefon. Následně se přehlásím k tý mobajlu, získám novej telefón za pětikilo, a bude hrát i polyfonní melodie, héč! Víc od telefonu nepotřebuju. Ještě tak teda aby volal.

Talenti vyrazili na turné (a skončí u nás). Takže sem konečně po měsících čekání, kdy Ben nebyl nikde vidět, maximálně mě mega vyděsil chrlením krve s Cancer Bats (abych to asi neměla tak jednoduchý v tom životě), zjistila, že je opět oholený, krásný, svěží, mladý, vysmátý, milý a vtipný...no zkrátím to. Úžasný kořínek. Taky to ale nebylo dycky. V osumnácti vypadal tak strašně, že bych si o něho neopřela ani kolo. To bych spíš skočila po Aaronovi. To byl správnej hoper. Gangzta.

No - i když, to bych asi neskočila po nikom, a ani bych ňáký opření / neopření kola neřešila, protože to mně vlastně bylo tak čtrnáct, a to sem si ještě hrála na dinosaury.

Jo, a tu historku s dinosaurama sem taky slíbila. No, ve čtrnácti, to už sem o nich ukázněně četla, tak akorát. Ale když mně bylo tak ... dvanáct... tak sem si vymyslela, že pod naším barákem, jako v základech, je taková dinosauří říše... vleze se tam těma základama, a najednou je člověk v zemi plné dinosaurů... Ježiš, já sem byla strašnej kokot.

Načež sem ohromovala ostatní děcka názvama obřích plazů, jako „stegosaurus", „triceratops", „velociraptor", „tyranosaurus" a podobně. Já vím, že teď už to zná každý děcko, ale tenkrát to neznal nikdo, protože jediná knížka o dinosaurech byla „Kniha o pravěku" a tu široko daleko neměl nikdo, jenom já. Ňák podezřele se teda kolem mě začly shlukovat děcka, a chtěly furt vyprávět o „dinosauří říši". Když mě kecání přestalo bavit, většinou sem se zvedla s tím, že „teď musím jít nakrmit dinosaury."

Děcka začly skučet, že je chcou taky vidět. Snažila sem se je setřást a tvrdila sem jim, jak je to nebezpečný, a že dinosauři nejsou na lidi zvyklí, jenom na mě pochopitelně. Nedali se. Tak sem si řekla fajn, budete mít, co chcete.

Udělali sme výpravu do základů paneláku. Ještě to nebylo zabezpečený, takže tam mohl vlízt kdokoliv. Výprava byla odsouzená k nezdaru už proto, že na smluvenou akci nikdo nedonesl baterku. Neva, rozhodl vůdce - jako já, budeme si svítit polystyrénem. Nasbírali sme do zásoby plata polystyrénu a vlezli sme pod barák. Teď vůbec nevím, jestli v mé skvělé expedici byl brácha nebo ne... no neva. Zapálili sme polystyrény. Hořelo to teda božsky, kromě toho to taky strašně čoudilo, a pochopitelně - odkapávalo. Nade mnou a širokým okolím - a ještě kus za tím - musel dycky lítat strážnej anděl, aby žehlil ty moje kraviny, co se mi zrodily někde ve slizu mezi mozkovýma záhybama.

Polystyrén hořel mohutně, a my sme se začli dusit. Nemohli sme najít cestu ven. Hrozný. Pak někdo v zoufalství vykopl mřížku z větrací šachty, a tak sme se proplazili na světlo boží.

Dinosaury sme neviděli.

 

Chtěla sem dneska udělat vědecký experiment. Měla sem puštěný v kuchyni rádio, a řekla sem si, že když to rádio pustím ještě z komplu, a stoupnu si doprostřed, jakože do předsíně, tak to bude mega prda. Zradily mě ale fyzikální zákony. Vysílání z netu se o dost opožďovalo. Takže žádný stereo se nekonalo. Možná sem blbá, tohle prostě nechápu.

Nastartovala sem proces sebeuzdravování. Ječný zrno mizí v dáli. Vidím.

Včera večer sem si myslela, že blázním, zmizelo mně totiž kuří oko z nohy. To sem čučela jako housenka na obchod s obuví. Nejdivnější na tom je, že oko od kuřete se mě drželo několik let, bylo pořád horší a horší, a větší, hlubší a strašnější. Kupovala sem na něho mastičky, vodičky, náplasti, brousila sem, domlouvala mu - a nic. Už sem byla nachystaná zajít k doktorce, fakt mě to sralo. Včera sem si stříhala nehtíky na nohách, a zarazil mě krásný hladký palec. Tak sem se podívala pořádně, kuří oko nikde. Prohlídla sem druhou nohu. Jestli se ten hajzl nepřestěhoval. A ne. Vůbec sem to nepochopila, a nechápu to doteď. Vypadá to, jak kdyby tam ani nikdy nic takovýho nebylo, prostě krásná kůže. Tváří se jakoby nic. Ani jizva, ani ranka, ani tvrdá kůže...nic. Já to nechápu.

 

Večer sem musela pověsit prádlo, tak sem si pustila hudbu. Zrovna hrál Raine Maida. Přišel Hugo a hlásí: „To znám, ten vál."

A já: „Jo, už sem to měla párkrát puštěný."

„Ale né, já sem to nikdy neslyšel tady. To znám odjinud, tu písničku."

Já: „No tak to těžko." Kroutila sem hlavou a věšela mikinu.

„Co to je?" Chtěl vědět.

„Raine Maida, cover verze Try Honesty."

„Aha, já už vím, znám to od táboráku." Rozzářil se. „Hrálo se to dycky na chatě."

„A jo." Smála sem se. „Tak to je potom jasný."

„Ale prosimtě ..." Mávl rukou. „Ty vůbec nic nevíš. Tohle sme zpívali u táboráku, normálně, česky teda, když sem byl malej. Proto mně to příde povědomý."

„No, jasně. U táboráku. Tohle! To je blbost. Prostě si to slyšel, když sem to někdy měla puštěný."

„Hele...ty vůbec nevíš, o co de. Si to nahraješ a myslíš si... dyť ty o tom nic nevíš." Kroutil povýšeně očima.

„Jo aha. Zpívali ste to u táboráku, náhodou šel kolem Maida, jo...slyšel vás, a tak strašně se mu to líbilo, že si na to po letech vzpomněl, a protože k tomu neměl slova, když to bylo původně česky, to dá rozum, tak tam dal text z Try Honesty. Tý vole, ty seš kořeň!" Chlámala sem se, až mi prádlo padalo z věšáku.