Do školky se nepude

Včera sme se odpoledne vydaly s Aničkou do školky. Abysme se tam aspoň ukázaly, když už ji nevemou. Nejdřív sem působila zmatky, zvonila sem všude možně, protože sem nevěděla, jestli vyzvánět na Sluníčka nebo Motýlky. Pak mně Motýlci řekli, že mám zvonit na ředitelku. Zazvonila sem teda na paní ředitelovou, a vykoktla, že si du pro rozhodnutí, jestli mi vzali dceru do školky. Paní ředitelka si pro nás velice ochotně přišla, zavedla nás do kanceláře, hodila před sebe složku PŘIJATÉ a pátrala. Pak řekla: „No, vy budete asi v té druhé. Princezna je ještě malá." Takže nás vylovila ve složce NEPŘIJATÉ. Docela se omlouvala, že prostě nemají kapacitu školky, že toho víc udělat nemůžou, a že museli odmítnout i některý čtyřletý děti. Řekla sem, že to nevadí, že sem s tím tak jako počítala, že ji nevezmou, a ať si z toho nic nedělá. Ale řekla, že když přídeme příští rok, máme velkou naději, že Aničku vezmou. Pak se s Anjou poňuchňala, řekla, že s tak šikovnou holčičkou se ráda příští rok uvidí, a odešly sme. No, teda tak jednoduchý to nebylo, to odcházení, protože sem se tou chodbou motala jak hovno pod splavem, než sem našla východ.

Pak sme šly na pískoviště, kde řádily děcka. Lítaly, řvaly, ječely sprosťárny (ty blbej kurve, nakopu tě do prdele), ale mně to až tak jako nevadí, ještě se člověk něco naučí, a dítě se tomu stejně nevyhne, tak proč dělat hysterie. Spíš mně vadí, že se Anju děcka někdy snaží odhánět, odstrkovat, a někdy do ní dokonce žduchnou. Je mně jí tak strašně líto, jak se musí naučit rvát s tím světem, kterej je hnusnej. Jak k někomu příde s takovou tou důvěrou, že si spolu budou hrát, a ňákej smrad a hajzl ju prostě žduchne. S tím mám docela problém, teda sama se sebou. Na jednu stranu bych vystartovala, a hajzlíkovi jednu utřela. Na druhou stranu to Anji nemůžu udělat. Když mě bude mít pořád za zadkem, a budu mlátit hajzlíky, nenaučí se je mlátit sama.

Ještě horší sou případy, kdy si to člověk musí vyřídit s ostatníma matkama. Který na svoje rozjívený fracíky vůbec nedávají pozor. Sedí například v kavárně, a velice důležitě pindají o tom, jestli je nutné očkovat dítě proti chřipce, ale už si nevšimnou, že jejich sígr tahá Anču za tričko, když leze na žebřík. Anja ječí, sígr se ji snaží shodit. Tak tam už samozřejmě naběhnu, jinak by si namlela kokos. Seřvu grázla. Matce se to pochopitelně nelíbí a má frfly. Ale to je furt, tady to.

Dneska sem na ni koukala na tom pískovišti a byla sem strašně pyšná. Jak tam běhala a smála se... Na takový to mateřství a tak moc nejsu, ty věci kolem moc nežeru, ale být Ančina mamka je nejlepší věc na světě. Jediná, která má smysl, a kterou bych nevyměnila za nic.

Pak sme šly na kolotoče. Zatáhlo se a bylo strašně hnusně. Foukalo, pršelo, ale Anži to vůbec nevadilo, a za každou cenu se chtěla točit. Tak sem jí posadila na ten malý kolotoček, jela jako na motorce, zběsile řídila, pištěla a měla radost. Protože se mezitím rozpršelo hodně, šly sme se skovat do obchodu, já teda jakože koupím cukr, jenomže zase sem nakoupila brambůrky, křupky, kefíry, jogurty, škvarky, a Anča chtěla kofolu, tak sem jí výjimečně koupila kofolu. Na cukr sem pochopitelně zapomněla. Přišly sme k pokladně, skládala sem věci do batohu, a Anči sem dala tu kofolu. A říkám: „No jak řekneš?" A Anička: „Děkuju." Prodavačka se na ni podívala a hlásí: „Nevím, jestli máš za co děkovat. Měla bys říct mamce, že malý děti kofolu nesmějí, protože je v tom kofein."

Nedala sem se vytočit a řekla sem prodavačce: „Když po mně každý ráno dopíjí kafe, tak nějaká kofola už tady nehraje roli."

Prodavačka sklapla, vrátila mně prachy a my sme vypadly. Nechápu, že sou někteří lidi tak voprsklí, a serou se do věcí, po kterých jim nic není. Mohla sem taky velevážené paní poradit, ať si přebarví hlavu, protože jí odrůstají kořínky, a nevypadá to nic moc.

Taky se do nikoho neseru. A některý věci mně dělají zle. Například když mařky u Prdule dávají svým děckám napít piva a připadají si u toho strašně vitpně. Neříkám nic. Sou to jejich děcka. A jejich piva.

Pak sme šly s Ančou ještě na řetízkáč, a potom domů. Furt pršelo.

Zjistila sem, že na Rock for People budou hrát Offspring. Otázka je, co s tím jako budu dělat, protože předpokládám, že nikdo se mnou nebude chtít jet, a jet sama na fesťák je blbost. Vpadla sem na fórum Offspring, a zjistila sem zajímavou věc, že na Offím fóru se nevyskytuje ani jedna ženská duše. No, neva. A taky sem zjistila, že fanoušci Offspring mají sakra těžký život, protože museli čekat sedum let než sem Offsprinzi přijedou, a taky dlouho, předlouho čekat na novou desku. To teda mají sakra blbý. Zoufalejší už sou snad jenom fans Tokio Hotel. Jelikož Billísek slíbil, že v létě přijedou, a oni nikde! A když to slíbil, tak jak to mohl nedodržet? Jako...náhodou sem viděla video ze srazu fans TH. Dlouho, dlouho sem se tak nenasmála. God, save me! Save me, God!!!

No nic, tím sem chtěla říct, že návštěva RfP je ve hvězdách, rači bysem tam ale byla.

Lauře sem poslala mejlem antikoncepční rady, jak sme to tady vymysleli. Ale sem jí samozřejmě nenapsala, že je to z mýho blogu. Ale já sem jim to říkala. Když mně bylo jasný, jako když sem s blogem začínala, že se tam ty lidi chudáci budou vyskytovat, tak sem každýmu řekla, že budu psat blog, a že tam určitě taky budou a ať si vymyslej jména. Nikomu to nevadilo, dokonce měli radost. Pak už sme to nerozebírali. Občas někdo jenom prskne něco jako: „Todle napiš." A tím to končí. Naštěstí je to všem jedno, a nikdo z nich to nečte. Protože sem jim ani nedala link.

Dneska je fakt den nanic. Chtěla sem jít s Anjou do bejby kavárny, ale je tam tak hnusně, že by mi stejně venku pištěla, že je jí zima, a tím by náš výlet skončil. Takže pravděpodobně dnešek věnuju úklidu. Fuj, zvracet. Uvařím oběd a zašiju Anži kalhoty. No to je teda ale program! Život je někdy krutej.

Furt mi padá net, a to mám za trest, že neposílám dál dopisy přátelství, a podobný pičoviny, který mně zahlcujou mejl.