Bez peněz a s nefunkční flétnou

Konečně někoho napadlo, aby do Snickers dali lískový oříšky. Snickers je dobrá, ale přece jenom...lískáče sou lepší než buráky. Takže todle je zpráva týdne.

Dneska se mně zdál zase sen, teda...odstěhovala sem se do ňákýho města, bylo to takový malý městečko, ani auta tam moc nejezdily, zato tam jezdily koně s těma...přívěsama...jak se to...drožky? A já sem se těch koňů zatracených bála aji ve snu. Šla sem do ňákýho obchodu a tam sem ukradla rohlík. Jenomže na to přišli, okamžitě se kolem mě strhl poprask, a všichni křičeli, že to tam ještě neviděli, že v jejich městě se nekrade! Dost sem se divila, kam sem se to dostala. Pak sem šla na procházku, a zastavila sem se před ňákým kostelem. Byl hrozně hezkej, tak sem šla dovnitř. Bylo tam plno lidí, asi začínala ňáká mše, nebo co. A najednou někdo začal hrát na varhany Pins And Needles a já sem měla strašnou radost, jak to skvěle znělo, byla to prostě nádhera. Otočila sem se na ňákýho chlápka a řekla sem: „To je Billy Talent."

A on mně říká: „Né, to je náš varhaník!"

S penězma sme totálně v prdeli. Protože mně eště nedošla mateřská. Nevím, jak je to možný. Na účtě máme čtyři litry. Nájem odchází dvanáctýho. Skvělý. Musela sem napsat Lauře, aby mi pučila prachy, nebo nebudeme bydlet. Poslala mi je obratem, tak su klidnější. Volala sem Edovi, abych se mu pochlubila, že už taky nemáme na zaplacení nájmu. Řekla sem: „Už sme taky socky."

A Eda: „Ne ne, to je známka punku!"

Ještě že sme tak pubertální, že můžeme lůzrovitost vydávat za životní styl.

V pondělí sem měla hrozný bolesti břicha, dopoledne sem do sebe cpala Brufeny, ale to už sem věděla, že to nepomůže, a taky nepomohlo. Byla sem přesvědčená, že mně zase praskl vaječník, nebo co to tam je, bolelo to jako kráva. Když už sem se kroutila jak had v soli, tak Hugo zavolal taťku, aby mě odvezl na Obilňák. První překvápko bylo, když mě taťka vyhodil u vchodu, abych se odplazila k recepci, a on mohl zatím zaparkovat. Jenomže tam stáli flojdi, protože se tam nesmí parkovat, a dělali pupínky. Naštěstí to taťka ňák ukecal, pokutu neplatil a někde opodál zaparkoval. Já sem nahlásila na recepci, co mně je. Sestra se na mě dívala hrozně soucitně, a byla na mě milá, což tam je velice nezvyklý úkaz. Řekla, že budu muset zaplatit devadesát korun, protože už je odpoledne, a počítá se to jako návštěva pohotovosti. Řekla sem, že devadesát korun nemám. Protože sem sebou měla jenom těch třicet. Řekla, že to nevadí, a že mi v ordinaci dají složenku, a uhradím to potom. Doktor se se mnou moc nepáral. Už od dveří mně řekl, že mi nic není. Přes bundu sem mu ukázala, kde mě bolí. Koukl do karty a řekl: „No jo, vy máte měsíc po operaci. To ještě trochu pobolívat může."

A já: „Ale to není žádný pobolívání. To sakra hodně bolí!" Vzali mně krev a poslali mě zase do čekárny, že si doktor musí odskočit na operaci, a pak se na mě příde podívat. Doktor teda odešel, a když vyšla sestra, řekla, že kdyby mně bylo hodně zle, tak si mám na ni zaklepat, že by mě třeba položili na lehátko „nebo něco". A odešla taky.

Pak teda doktor přišel, prohlídl mě, a řekl, že mně nic není. Poslal mě dom, ať se nacpu Brufenama, a kdyby něco, tak ať jedu na chirurgii. Ani žádnej morfin sem nedostala, jenom se na mě blbě díval, že sem nezaplatila těch devadesát korun a pátral po příčině. „Vy to nechcete platit?"

„Ale jo, já ale ty peníze nemám..." Jenomže mezitím mně taťka ty prachy dal, tak sem slíbila, že to zaplatím. Poslali mě, ať to zaplatím hned, a až se vrátím, tak pak mi prý dají zprávu. Skvělý. Takže krásná pondělní kratochvíle.

V úterý ráno mně bylo o něco líp, nebo sem byla tak nadopovaná práškama, že sem si to myslela, tak sme vyrazili s Aničkou do bejby kavárny. Hugo mi opět naznačil, že se s ním nemám bavit, protože sme na veřejnosti. A to na něho prostě mluvit nesmím, protože „nás všichni poslouchají". Tak sme seděli, koukali na Aničku, jak si hraje, ale mně pak přestaly valit prášky, a udělalo se mně zase špatně, tak sem odešla dom a nechala sem je tam, ať si to Anička ještě užije. Doma sem do sebe nasypala další prášky a usnula sem. Vůbec sem nevěděla, že by někdo zvonil, ale vzbudil mě Hugo, že prý nám přišli měnit měřiče topení a mám vystřelit z postele, aby se k tomu mohli dostat. Nechápu, proč mě nenechali spat, klidně si na mě mohli sednout nebo lehnout a montovat měřáky, a já bych si vesele spala dál ve svým komatózním stavu.

Musím taky napsat, jak strašně mě sere když v obchodech lidi platí kartama. Nemůžu pochopit, proč to dělají. Dyť to jenom zdržuje. Člověk musí zadávat ňáký posraný čísla, podepisovat se podle podpisovýho vzoru ... jednou se mi povedlo to dvakrát posrat. Poprvé sem se podepsala špatným ménem, podruhý to nebylo podle podpisovýho vzoru ale potřetí už to bylo dobře. To sem ale odbočila. Já teda platím kartou jenom ve výjimečných případech, a to když třeba dělám větší útratu, dejme tomu když nakoupím oblečení a výsledná částka je přes litr. Což je hodně výjimečný případ. Takže kartu nepoužívám skoro vůbec. Jenom na výběr z bankomatu. Vyberu částku, kterou mám na celej měsíc, a je hotovo. Nikde nevopruzuju a neobtěžuju s blbou kartou. Stejně podezřívám lidi, že to dělají proto, aby vypadali důležitě. Jak si jinak vysvětlit, že v lékárně platí doplatek sto korun kartou? Nebo v drogerii blbinky za dvě kila a hned baba vytahovala kartu. Proč to píšu...sem to zažila dneska ve třech obchodech a už mě to sakra nebaví. Nevím, co je na tom tak úžasnýho, nevidím v tom žádnou výhodu. Jakože sebou nemusím nosit hotovost...no zase sebou ale musím nosit kartu. A nechce se mi věřit, že by lidi byli tak blbí a používali kartu jenom proto, aby si mohli vybrat výhody z Bonus Programu. Jako je například celoroční předplatné časopisu Chalupář. Ale já těm lidem asi dost nadržuju. Voni tak blbí budou.

Dneska sem se teda vydala za ženskou lékařkou, aby mi napsala antikonti prášky, hurá sláva, konečně! Už žádný strachy z ňákýho těhotenství. Konec jebákům. Smrt šprckám! Jedinou nevýhodu to má, že blinkání snížený účinek značí. Naposledy sem to ale posrala na Silvestra, ale to né že bych to znevýhodnila svým blijícím šou, ale to sem si ho pro jistotu úplně zapomněla vzít. No nic, to už sem zase ale úplně jinde. No, takže k doktorce sem opět musela jít přes čtvrť našich romských spoluobčanů. A to je fakt lahůdka. Ty baráky tam sou horor. Pořád tam něco lítá nebo padá z oken (bohužel to nejsou obyvatelé domu), a tak si člověk musí dávat pozor na hlavu, a taky do čeho šlape. A hlavně bez zastávek a co nejrychleji profičet.

Doktorka předělávala ordinaci, asi to tam zase vylepšovali, a tak byla přesunutá celá ordinace a čekárna, a bývalá čekárna byla přelepená žlutýma páskama, jako ať tam nikdo nechodí. Kriminálka Las Vegas. A doktorka tam taky nebyla, byla tam na záskok jiná. Ale taky dobrá. Ale nesmála se tak moc, jako ta moje. No ale svoje prášky sem dostala, bez kontroly sem se taky obešla, akorát mi změřili tlak, a tlak mám dobrej. Ovšem kdyby mi měřili tlak hned jak sem vylezla ty schody k ordinaci, tak by naměřili předsmrtný stav. A to si chcu odskákat Blackouty a eště vydržet na Talenty. Tak to chcu teda vidět. Myslím, že po Blackoutech už budu jenom bezmocně viset na ňákých zábranách, a konec.

Och, kam sem se to zase dostala....potom sem teda vyrazila do města. Pozdravit ulice a tak... protože prostě ráda chodím. A taky sem se stavila za Laurou, abysme se domluvily, kdy pudem pařit. Akce byla stanovena na úterý. Vyzvedla sem v lékárně prášky a jela sem domů.

Odpoledne už se žádný větší akce neděly. Chytla mě pištící nálada, a tak sem vzala flétnu, že budu hrát Blackout. Hrálo to sice trochu divně, ale nedala sem se, odehrála sem vál, až potom sem rozmontovala flétnu a zjistila, že mi tam Anja nacpala stvol z makovice. Tímto mě doběhla, ale já se nedám a něco na ni vymyslím. Vytáhnu jí tuhy z fixek.