Páteční večer až by člověk brečel :)

Ani se mně vlastně nechce psat. Ale Hugo je pryč, Anička spí, a já se tak trochu nudím. A život je furt o tom samým.

Jak sem psala o tom, že vzadu na kapuci mám přilípnutý emí téma a všude se to se mnou táhne, tak to teda opravuju - emařský téma se uskromnilo a na kapucu se mi vedle toho zavěsilo téma teploušský.

Vezmu to popořádku. V pátek odpoledne sem byla s mamkou a Andulkou na dětské dyskošce. Odtama sem jela rovnou do města, kde sem měla sraz s Laurou. Laura dovalila s kyticí jakýchsi... gerber. Zašly sme do Áčka, tam bylo plno, tak sme šly do Dávných časů, tam nás vyhodili hned u dveří, a jak sme šly zpátky, na schodech sme potkaly jakýhosi bezdomovca, kterej tvrdil, že je chromej, a nemůže se dostat do schodů. Laura mu jak ten blbec pomáhala, a já sem stála dole a třásla sem se smíchem, protože bezdomovec byl evidentně chromej z chlastu tak leda. Když ho Laura vytáhla nahoru, měla pomačkaný kytky a načichla bezdomovčím odérem. Zašly sme teda do protější kavárny, když nás v normální hospodě nechtěli. A konečně sme si sedly. Dala sem si grog a kecaly sme o vaření. Laura je neskutečnej vařící lůzr.

„Chtěla sem si udělat na večer popkorn." Hryzla se do smějícího se rtu. „Hodila sem teda sáček do mikrovlnky, a podle návodu, podle návodu (!), sem to tam nechala. Najednou smrad, ze sáčku plameny...vypnu mikrovlnku, sáček zhořelej, popkorn na uhel. A mikrovlnka... doteď sou na ní stopy plamenů." Krčila ramenama. „Ale neodradilo mě to. Za pár dní sem se vrhla na smažený vajíčka. Rozklepnu ty vajíčka do misky, jo, přidám sůl, pepř...míchám...a najednou tam vidím něco jako kuřecí křídlo. Tak sem to zkoumala, a dostala sem strach, že sem tam vyklepla kuře, a teď ho rozkvedlávám. Tak sem zavolala Peťu, která se koupala. Vylezla z vany a zkoumala se mnou „kuře". Měla sem dojem, že se to trochu pohnulo, tak sem odskočila od linky. Peťa vzala lžičku, hodila ten útvar na prkýnko, a zjistila, že to je nerozkvedlaný pepř, kterej tam udělal takovou hužvu. Styděla sem se. Opravdu, opravdu jo."

Napila se vína. „A tak sem se tě chtěla zeptat, jak děláš ten hlívovej guláš."

A já: „To je lehký. Uděláš si jíšku..."

Laura vystrčila bradu ke stropu a ukázala mi krk. „Vidíš tu jizvu tady někde? To sem naposledy dělala jíšku."

Zakroutila sem hlavou. „Myslím, že bude bezpečnější když si budeš nadále obědnávat pizzy."

„Ale Starej po mně chce, abych mu vařila. On si normálně myslí, že mu budu vařit jak jeho matka!" Řekla pohoršeně.

Starej není starej. Je to akorát označení pro mě, abych se v tom neztrácela, protože Laura už má zase dva týpky, mladýho a mladšího. A tak sme je rozdělili na Starýho a Mladýho.

„A ještě mně řekl, že vaření je prý ženská práce! Sám si neumí udělat ani čaj!"

„No to ty pomalu taky ne." Smála sem se.

„No dobrý, ale já taky po nikom nechcu aby mně sloužil." Řekla pohoršeně. „Chápeš to?"

Přikývla sem. Jo, chápu to. Sou to hajzli.

Dala sem si druhej grog, třetí grog. Debatovaly sme o tom, jak sou všichni nemožní, jenom my sme možný, samozřejmě. Potom sem rozhodla, jemně navátá, že pudem do klubu. A to nejlíp do Melodky, protože tam valí rockotéka. Ale Laura se začla kroutit, že Melodka je daleko, že chce někam do města, a pak z ní vypadlo, že Starej je někde poblíž, konkrétně v Charlie´s a že bysme teda měly jít tam. Řekla sem teda že jo, i když mě trochu nasralo, že se zase kvůli Lauře potáhnem za ňákýma nablblýma kořínkama. Úplně sem viděla, jak vlezem do klubu a u stolu budou sedět právníci a kravaťáci a budou důležití jak prkýnko vod hajzlu. Ale bylo mně to tak ňák jedno, hlavně že bude hudba, že jo... Vlezly sme teda do Charlie´s, zrovna hráli Amy, tak sem si říkala fajn, dneska tady hraje ňákej dobrej týpek, trochu mně to zvedlo náladu. Laura konečně našla toho svýho křupana. Seděl u stolu ještě se dvouma borečkama. Laura nás představila. Všichni začli povykovat: „Ale my si Janinu pamatujeme." Zírala sem jako sůva z nudlí, já si totiž nepamatuju nikoho. Nikoho nikdy. „No jo, to seš ty, co sme tě naháněli po městě."

Já: „Co?"

Boreček: „No jednou sme se tě s Laurou snažili dohonit. Říkali sme tomu ´Hon na lišku´".

Já sem sice zvyklá, že pár lidí kolem mě je šáhlých, ale na tohle sem fakt zírala.

„Jako ta liška sem měla být já..." Řekla sem dost nejistě.

A boreček: „No jasně. Dyť se na sebe podívej. Vypadáš jako liška!"

Jako liška? Podívala sem se na kořínka, jestli nemá oči jako talíře, jako jestli něco nepožil. Byl sice takovej okatej, ale jinak sem mu do očí neviděla, za což mohla klubová tma. Druhej kořínek byl nabušenej, takovej svalovec s trochu přitroublým úsměvem. No a třetí byl Lauřin týpek. Dala sem si pivo. Bavili sme se o kérkách, a tak, vytáhli sme všichni svou galerii tetování, rozebrali sme kde si to kdo nechal dělat, jak dlouho to trvalo, a jak to bolelo a nebolelo. Pak sem šla na hajzl, a Laura že pude teda taky. Klub narvanej až praskal ve švech, měly sme co dělat, abysme se vůbec prodraly, ale člověk holt musí mět ostrý lokty. Když sme šly zpátky, míjely sme partu kořeňů, takových starších. Všichni černý trička. Na schodech nás automaticky pustili, a když sme se potom potkali u baru, zase nám velice ochotně dělali místo, a usmívali se. „To byli určitě teplouši." Řekla sem. Laura: „Ale to né. Každej kdo je džentlmen nemusí být teplej." A já: „Ale jo, věř mně, todle já poznám."

Sedly sme si zase ke stolu, o něčem sme kecaly, a přišli tam tady ti týpci v černých tričkách, a když se k nám otočili, všimla sem si, že mají vepředu na tričkách nápis gay-icon. Laura si toho všimla taky a začla se smát jako jaryn. Jeden z teplých hochů si to vyložil jako flirtující smích, asi, a už byl u našeho stolu. Mluvil na nás anglicky, ale to nebyl žádnej problém. Docela dobře sme se bavili, a z celé té konverzace vyšlo najevo, že kamarád Lauřinýho kořínka, ten svalnatej, je teplej. Vážně. Takže Svalovec a gay-icon probírali strasti svýho přihřátýho života a my sme z toho měli lochec jak sviňa. Protože tohle se prostě ustát nedalo. Pak přišel další gay-icon, kterej měl o toho prvního asi strach, tak byl občíhnout, kde „kámoš" vězí. No a zůstal u našeho stolu taky. Takže tři teplouši si u stolu anglicky notovali, no a my abysme nevypadali jako čeští křupani, sme se přešaltovali, a mluvili sme všichni anglicky. Takže sme se dozvěděli, že ... ano, nejhorší je to přiznat, přiznat si to sám sobě. Pak už to není tak hrozný. Potom už se sám se sebou smíříš... nó...

A já do toho: „A proč mají gayové teda ženský?" (no nezeptejte se, když to můžete mít z první ruky). Dali se do vysvětlování, no a v podstatě z toho vyplynulo to stejný, co mně řekl Eda.

Pak odešli. Dala sem si další pivo. O něčem sme se pak bavili, docela to všechno ubíhalo a bylo to fajn. Pak sem zavlekla Lauru na bar, že si dáme bechery. Kopla sem do sebe svýho panáka, a k Lauře zatím přišel ten její boy a začal se na ni lísat a sápat... byl prostě slizskej. Šla sem teda tančit, ale když začli hrát Redhoty, rozhodla sem se, že se vrátím pro Lauru na bar. Ta tam stála, o něčem velice intošsky mluvila s kořínkem, tak sem na ni zaječela: „Dem tančit, póóď." Dívala se na svýho panáka. „Když já to asi nevypiju." Vytrhla sem jí to z ruky, kopla to do sebe a bylo po problému. Pak sme šly konečně tančit. S Laurou se tančí skvěle. Horší už bylo, že se tam přicmrndnul ten její týpek. Neuměl tančit. Né, vůbec. Radši sem si šla sednout. Debatila sem o něčem s Okatcem. Byl docela fajn. Takovej pohodovej týpek. Teploušek byl někde pryč. Když přišla Laura s týpkem, o něčem se hádali. Nevím vůbec o co šlo, asi už sem na to byla dost ožralá. Ten borec jako sám o sobě nebyl tak hroznej. Ale hrozný bylo, jak se na Lauru furt lepil. Když chtěla tančit, nalípl se na ni a zezadu ji držel. A jakože tanec. Pak šla na bar, zas se na ni přilepil. Když si šli sednout, seděl vedle ní, zbožně na ni koukal, a hltal každý její slovo. Mohutně přikyvoval. Tohle všechno mně osobně je jedno. Plynulo z toho ale jedno. Byla sem ráda, že mám svobodu pohybu, že si můžu skákat kde chcu, jak chcu a nikdo mně nevisí na zádech. Nesnesla bych to. Todle né. Já kdybych měla borca, ňákýho toho hvězdnýho, tak bysme se v klubu bavili. Nikdo by se nelepil na nikoho. Nebo možná jo, ale vocaď pocaď. Je něco jinýho, když si s někým dám sem tam pusu, a nebo když na mně někdo visí celej večer jako klíště. Doslova. Takže s hvězdným bysme se bavili. Tančili bysme. Tančil by dobře a zábavně. A byla by to všechno sranda. A nehádali bysme se o blbostech, protože bysme se chtěli jenom bavit. Tak. A pak by mě odvezl taxíkem domů.

No dobře, tak zatímco sem na tohle všechno myslela, udělalo se mně blbě. Hvězdnej nikde, nikdo mě nechtěl odvážet taxíkem dom, a tak sem si musela počkat na rozjezd. Mezitím mně někdo nosil matonky, ale už si moc nepamatuju kdo to byl. Pak sem se zvedla, že teda du. Vyšla sem na ulici (hurá, vzduch!) a najednou za mnou vyběhla Laura, v ruce ty kvítka... „Něco sis tady zapomněla, sou tvoje."

A já: „Dík..."

Laura: „Vážně dojedeš dom?"

Já: „Dom?"

Laura: „Chceš aspoň pepřák?"

Já: „Mmmm...."

Vrátila se teda dovnitř, zatímco já sem se snažila stát u výlohy. Za chvíli byla zpátky, dala mi pepřák do kapsy... „nezapomeň, květinko, pepřák máš v levé kapse!"

Todle si pamatuju, protože sem se tomu smála ještě po cestě na nádr. Asi to zas tak směšný nebylo, ale při slově „pepřák" sem si vzpomněla na ty její míchaný vajíčka a „kuře". V autobuse už sem na ňákej pepřák zapomněla, protože sem měla starosti, jestli se nepoblinkám. Hlídala sem zatáčky a na každou sem byla předem připravená. Naštěstí se žádný blinkézní šou nekonalo a já sem dorazila dom.

Ráno sem kupodivu vstala docela svěží už o šesti. Čekala sem, kdy na mě skočí kocovina, ale ani tentokrát se nic takovýho nekonalo. Čučela sem. Třeba mě Pepa zbavil kocovin nadosmrti. Ty jo, no nebyla by to bomba?

Protože v neděli se má konat oslava Andulkyných narozek, rozhodla sem se, že udělám bramborovej salát a řízky. Ale šlo mně to ňák pomalu, asi taky proto, že sem toho dělala horu. Na řízky ani vůbec nedošlo, protože mezitím sem se domluvila s Pájkou, že mě vezmou někam na jídlo. Šli sme teda do restauračky, dala sem si smažák (jak originální!), a když sem přijela dom, chtěla sem pokračovat v salátování, ale už na to nedošlo. Protože sem se zase zasekla tady, u psaní, a ingredijénce na salát se smutně válej v kuchyni. Nikdo s nima nechce nic dělat.

A mně už monitor moc svítí do mých stupidních oček. Takže možná pudu oloupat ty brambory.