Drsňák nejhrubšího zrna

Mám nabarvenou hlavu, opět červeno-růžovou, takže větší experimenty se nekonaly. I když původně sem chtěla plácnout na boční prameny trochu fialové, ale tak snad jindy. Popíjím třetinku Červenýho Draka a připadám si velice americky. Nevím proč. Možná proto, že tam mají třetinkový piva. Amíci sou sráči. Mimochodem - při debatě s bráchou sem přišla na to, že sráč se anglicky rozhodně neřekne „fucker", jak tvrdil Pájka, ale musí to být „shit maker".

Během noci mi hlava zpracovala některý informace, a to hlavně ty, jak sem večer debatila s Cominickem. Poslala mi Rasmusy, z čehož mám radost nesmírnou, a zapředly sme debatu o Vlasopérákovi, a díky tomu sem se teda ráno vzbudila, a zahlásila sem na Huga:

„Potřebuju do hlavy taky peří."

Absolutně ho to nevyvedlo z míry, a řekl: „Někde máme ten lapač snů, tam máš růžovýho peří spoustu."

A já: „Ale né. Nemůžu vypadat s těma pírkama jak ňákej blbej hipík. Potřebuju havraní péra. Růžový."

Hugo: „Tak to si budeš muset počkat do zimy. A zardousit ňákou vránu."

Dobrá. A ukořistěný peří obarvit v Duze.

Pak teda přišla mamka, pomoct mi s úklidem, což je na jednu stranu super, na druhou ale mě to nutí uklízet, a to nejsu moc ráda. Hlavně dneska sem nebyla ráda, protože mamka je nepřítel hudby číslo jedna, což se vyznačuje tím, že mi neustále vypíná rádio. A já sem zrovna momentálně závislá na válu od Anti-Flag „Wake Up The Town", což je bomba, jak je to melodicky chytlavý, a taky proto, že je to o čtyřprocentní menšině. Docela mě teda překvapili. Říkala sem si: Anti-Flag už taky? No jo, taky. Takže na Pražským koncertě budu mít všechny tři kapely ...teplý. Páni, tam bude ale dusno! V souvislosti s tím sem si uvědomila, jak se zateplila punková scéna. No ale tak... proč né.

Co sem ale chtěla říct, že sem teda chtěla poslouchat Anti-Flag a nemohla sem, protože tady byla mamka. Mučení. Nemůžu fungovat bez hudby.

Hugo odešel do práce, něco sme tady s mamkou eště šolichaly, pak odešla taky a já sem šla s Andulou spat. Což byla chyba, protože pak sem se zase nemohla probrat, Andula protivná, ječící...nic moc situace. Musela sem jít nakoupit, tak sem si říkala, že skočíme do obchodu jenom pro to nejnutnější a zaplujem zase dom, ale protože bylo hezky, vzala sem to s ní ještě na pískoviště. Tam sme ztvrdly poměrně dlouho.

Bylo tam tak šest děcek, a nejstarší z nich, Jiřík, to tam měl všechno na povel. Vypadal jak zmenšenej Billy Corgan (jo, ten ze Smashing Pumpkins). Velká škaredá melounovitá hlava. Hrozně se předváděl, a za mnou dycky došel s nějakou pikantérií.

„Ahoj. Mám babičku Jolanku a ta má Ronečka a on je nemocnej, nemá nohu." A odešel rozdávat ostatním povely. Chápu, že pro malýho Corgana byla situace s Ronečkem traumatická, ale já sem dusila smích v rukávu svojí krásné nové růžové mikiny. Se smutnou emařskou kočičkou, když to chcete vědět.

Potom zase přišel, v ruce kopeček písku a hlásí: „Todle je jahodová zmrzlina. Chceš, abych ju snědl?"

Já: „Jo." Přikývla sem. Směle do toho!

Jediným pěstním pohybem kopeček rozprášil. „Roztekla se." Oznámil a už byl zase pryč.

Nicméně se po ňáké době vrátil. „Letěl sem raketou." Oznámil. „Fakt. Nelžu." A na důkaz toho si naslinil dva prsty od písku a vztyčil je jako pionýr.

Malej Corgan Melounová Hlava mě mučil šíleným způsobem. Mezitím se Anja projevila jako typ pro přežití. Nachomýtla se všude kde se objevilo ňáký jídlo, takže vysomrovala japko, půlku chleba (!), a tři Pims Choco Magic. Od různých osob, pochopitelně. Hamba mě fackovala, a snažila sem se omlouvat, hlavně za ten chleba, kterej ukořistila od nějaké soucitné matky. Ale zas tak strašný to nebylo, říkala sem si, aspoň nemusím dělat svačinu.

Horší situace nastala, když sme šly do obchodu, nakoupit něco na večeři. Slíbila sem jí, že koupíme kokyno. Tím sem teda myslela Brumíka. Zase sem podcenila situaci, vzala sem si malej ruční košík, a za chvíli sem se modlila, ať se mi neurve držátko, protože byl mega plnej a těžkej. Anča mi casnovala s rukou, že chce koblihy, což sem zatrhla. Přišly sme k pokladně, kde vepředu stál jakýsi chlapík, co vykládal nákup, pak prázdnej pás, dlouho dlouho nic a na konci pásu si jakási ženská prohlížela časopisy.

„Jako - stojíte ve frontě?" Nadhodila sem. Už sem byla dost otrávená, hlavně z Anýže lanýže, která byla fakt protivná.

„Moment, já si prohlížím časopisy." Uzemnila mě ta kráva.

Chtěla sem ji teda předběhnout a vyskládat to všechno na pás, ale to najednou začala prskat, nacpala se tam se svým zasraným časákem a ještě měla hemzy.

Anža začla řvat, že chce tiktaky. Ječela. Tekly jí slzy jako hrachy a sopel jako omáčka v čínským bistru. Klekla si na zem a ječela: „Kokynka! Mamko! Mamko!"

Nastala ostuda na celej obchod. Lidi z vedlejší fronty se otáčeli. Usmívala sem se jako debílek, jakože fakt to dítě nemučím. Že chce jenom tiktaky. Který jí nekoupím.

„Ne! Žádný kokyna! Máš Brumíky, to stačí!" Byla sem nekompromisní. Člověk musí být tvrdej jako diamant, aby nepodlehl slzám vlastního dítěte. Je to něco příšernýho. Nesnáším výchovu.

„Mamko! Mamko! Mamko, zlobíš!" Vztekala se.

A do toho prodavačka: „Ale no tak, musíš být hodná holčička, utři si slzičky..."

Trapas. Do toho se samozřejmě něco stalo s vedlejší pokladnou a naše pokladní musela skočit na pomoc. Což prodloužilo moje utrpení s kvílícím lanýžem o stovky světelných let. Pořád na mě ječela, že chce ty tiktaky. Neustopila sem. Nedostala nic. Stupeň drsňáctví: deset.

Když sme vypadly, snažila sem se ještě mít nadhled. Vtipkovala sem: „Téda, taková škaredá holka, kde je moje krásná hodná Anička?"

Hodná Anička byla nenávratně v prdeli. Ječela celou cestu domů, ječela cestou do schodů, a když sme přišly dom, ječela pořád. Řekla sem jí, ať si sundá boty, ale dělala, že to vůbec neumí. Taky si neuměla sundat bundu. A navrch na mě zaječela, že su zlá a blbá. Tak sem jí flákla. Pohlavek jak vyšitej. Ujely mně nervy. Ale totálně.

Prostě zase hrůza a děs. Dycky když jí dám pohlavek, nejradši bych se zmlátila sama. Nestává se to často, ale stane se.

Daleko horší věc se ale stala hned po ránu, kdy mi Hugo oznámil, že na nedělní oslavu Lanýžových narozenin pozval svou rodinu. To znamená tchýni, starší ségru a jejího týpka, mladší ségru... a vsadila bych se, že následně tchýně zavolá, ať pozve ještě svýho taťku, aby mu to nebylo líto (a aby se měla před kým natřásat). Protože jeho rodiče sou rozvedení, a tchýně si svýho bejvalýho manžela domů pozvat nemůže, že...

Pěkně mně to hnulo žlučí, protože je nesnáším. Sou děsně blbí, sebestřední, nejeví o nás absolutně zájem, a tak nevím, proč bych měla dělat ňáký divadlo na oslavě narozenin, jako jak sem děsně happy, že je zase vidím. Pindali by o dietách, o tom, kde má kdo jakej špek, kde má kdo celulitidu, jaký přípravky proti tomu používají, jaký si koupily nový boty a kde, a vrchol všeho by byl, že by si sebou vzali ty zkurvený jokšíry, a kafraly by o tom, jaký čokliska žerou granule a proč nechtějí spat v pelíšku. Andulky by si pochopitelně nikdo ani nevšiml. Na to já zkrátka nemám nervy, ani kdybych to chtěla udělat kvůli Hugovi. Snažila sem se. Ale došla sem k závěru, že su v takovým stádiu nasranosti, že bych jim to vmetla do xichtů a bylo by po oslavě.

Nasírala sem se kvůli tomu celej den. Odpoledne sem si řekla, že todle teda né, zavolala sem Hugovi, ať si to vyřeší jinak, ať třeba s lanýžem zajdou k nim, ale já je tady prostě nechcu. Řekl „tak teda jo" a bylo po problému. Stupeň drsnosti od jedné do deseti: dvacet.

Takže momentálně sem na sebe pyšná.