Ledviny v hajzlu a tak...

Včerejšek byl plný bezdůvodné radosti a veselosti. Mamka si ráno vzala Aničku, a já sem měla zase spoustu aktivit. Jenom úklid ne, sakra... no neva.

Nesere mě už jenom Jared. V noci se mi zdál příšerný sen, rovnající se hororu, že sem chodila s ... uf, utíkám se vyzvracet...s... Richardem Krajčem. Nemám slov. Opravdu luxusní zážitek, takovej sen. To už nikdy nechcu zažít. Never more.

Když si teda mamka odnesla Anču, velice sem měla předsevzetí, jak jako uklidím. Eště sem se k tomu nedostala. Sedla sem si k počítači a už to bylo. Nechala sem si slavnostně poslat svoje zapomenutý heslo na Myspace, a pak sem se divila, jak si můžu vymyslet táááák blbý heslo. Nicméně se mi podařilo se na můj vesmír zase připojit, a zase už sem v obraze, co se jako děje.

Pak sem si chtěla stáhnout album od Rasmus, který se menuje Playboys. Asi nemusím vůbec vysvětlovat, na kolik pornostránek sem se díky tomu nechtěně proklikala. To mně zabralo tak hodinu. Úplně a naprosto znechucená (né ani tím pornem, ale svou neschopností stáhnout album) sem se vydala do obchodu, který byl vyhlášen obchodním řetězcem roku, a nevím proč, abych si koupila zákusky. Protože uklidnit nervy.

Včera sem měla zase ňák moc energie, jakože sem nemohla vydržet na jednom místě. Nemohla sem si ani přečíst časáky. Protože nevydržím u toho sedět. Furt sem odbíhala od komplu, se protahovat. Ty moje nálady, proboha. Připadám si jako na drogách, bez drog. Jeden den energie milijón, a absolutně úžasnej pocit, že mě nic nemůže ohrozit, druhej den bum prásk - zlikvidovaný jedinec plazící se s vypětím všech sil pro energy drinky. Zdeprimovaný, vycuclý.

Koupila sem si dobrý sluneční brýle. Je super, že už je jaro, a můžu je nosit. Nosila bych je i v zimě, nesnáším denní světlo. Jenomže v zimě člověk se slunečníma brýlama vypadá jako ňákej trapnej pozér. Chtěla bych být upír. Celej den bych prospala a žila bych v noci. Ale nejedla bych krev, krev je hnusná. Byla bych vegetariánský upír. Pila bych ovocný džusy.

A teď pár výživných hlášek, který mě v poslední době potkaly.

Například mamka, když sledovala mou depresi: „Teda, kolikrát když plácáš ty blbosti a ještě se tomu debilně směješ, tak si říkám, jestli seš normální. Ale furt je to lepší než tohle."

Nebo: „Já ten tvůj blog vůbec nečtu, to se neboj. Protože já chcu mět klidnej život."

Nebo třeba Hugo: „Dneska ráno sem se na tebe díval, jak spíš, a přemýšlel sem."

- „jo, a cos vymyslel?"

„Že seš nejhodnější když spíš. Jak ale vstaneš, stojí to za hovno."

Snědla sem Snickers s lískovýma ořechama. Sem zklamaná. Mohlo to být teda lepší. Né že by ti rošťáci uličníci vyrobili jeden normální lískáčovej Snickers. Narvou do toho balení dvě malý tyčinky, a z toho jedna je s burákama. Cítím se podvedená, a zneužitá.

Ale vrátím se k včerejšku. Šli sme si s Hugem k našim pro Anýže. Šli sme pěšky, a kecali sme a Hugo mně říkal, jak byl v sobotu na koncertě, že tam hráli ňáký jeho známí, a bylo to strašně super, fakt rachot. „Hráli Párply a Zeppeliny a takový klasiky, ale taky nový věci, fakt to bylo hrozně dobrý. Dost sem se bavil."

A já: „Párply a Zeppelini, nó, to teda musel být odvaz...." Rýpala sem. Né, já proti tomu nic nemám, ale todle mi dost znechutil tchán, kterej nám to pouštěl při každé návštěvě. A pravda je, že úplně můj šálek kafe to taky není.

Hugo: „No furt lepší než to tvoje...ti tvoji..."

Já: „Ale jo, dyť seš s tím už trapnej."

Hugo: „Dyť ani neumí zpívat, je to hrůza."

Já: „No tak ty bys todle nezazpíval ani náhodou. Ani náhodou!!!"

Hugo: „Já taky ale nejsem zpěvák."

Já: „No tak to teda fakt nejseš."

Takle sme do sebe zase šili, až sme teda dorazili k našim.

Chvilku sme se tam zdrželi, a taťka mně udělal boží topinky s vajíčkama. Po dlouhé době vidět chlapa v kuchyni, vařit, a vařit pro mě, to bylo teda něco! No jo, tatík... takže sem snědla ty topinky a šly sme do hospody, na zahrádku, protože Hugovi volal kamoš, že tam jako máme dojít. Když sme přišli, nebylo nic moc počasí, ale řekli sme si, že tu chvilku, na jedno pivo to tam vydržíme. Aničce sem koupila brambůrky a džus, měla tak jakýsi děcka, tak si hrála. My sme seděli s klukama u stolu a kecali. O něčem sem velice debatovala s Káchou, takže když sme dopili piva a měli sme odcházet, vůbec, ale vůbec se mně nechtělo. A tak vzal Hugo Anýžka dom a já sem tam ještě zůstala, jakože „na jedno". No jistě. Přišly ňáký holky, který sem vůbec neznala, a taky slepej Pepa. Jedna mařka patřila ke kámošovi, a sotva si vedle sebe sedli, začli se hádat. Ta druhá si sedla vedle mě, přísahala bych, že sem ji nikdy neviděla, ale hned se se mnou začla bavit o Aničce, a tak. Za chvilku už sme kecaly o všem možným. Mimochodem, menuje se Jáňa. Taky. Aspoň se to dobře pamatuje. Po hodině mně bylo jasný, že bysme se měly eště někdy vidět, a že bysme spolu mohly chodit na pivo. Asi ji napadlo to stejný, tak mně řekla, jestli bych jí nedala na sebe číslo, a že bysme kdyžtak někam zašly. Po třetím pivu sem zase byla jako nudla, a postěžovala sem si, že mě kurevsky bolí hrudník a záda. Slepej Pepa je léčitel, a tak se hned nabídl, že mně pomůže. Říkala sem si, ó ká, aspoň bude ňáká atrakce. Stoupla sem si teda, Pepa mě prohmatal za krkem, na zádech, a úplně sem cítila, jak z jeho ruk de teplo, bylo to zvláštní. Řekl, že mám určitě ňáký problémy doma. Přikývla sem. „Epilepsii máš, že?" Pokračoval. Přikývla sem. „A v noci furt lítáš na hajzl, že jo?" Udělala sem xicht na tlemícího se Káchu. „No jo" řekla sem Pepovi.

„Tak to sou ledviny. Máš je úplně vyřízený. Má to někdo v rodině u vás? Špatný ledviny?"

Já: „Jo, taťka."

Pepa: „No jo, měla bys s tím něco dělat, holka, měla bys. Dokud je čas."

Pak se mnou udělal spoustu cviků, nechápala sem, kde takovej malej křeček bere tolik síly, aby mě nadzvihoval a prolamoval. Všichni u stolu z toho měli šou, to je jasný, ale pravda je, že když skončil, a já sem si sedla ke stolu, cítila sem se, jak kdyby mně někdo z těla vyndal kosti, který mě celej život tlačily. Zvláštní. Fakt zvláštní pocit. Taky mně Pepa řekl, že kdybych se vyrovnala s tím zážitkem, kterej mně tak strašně ublížil, měla bych celkově k lidem jinej přístup.

„S jakým zážitkem?" Dělala sem, že mně to ještě nedošlo.

„No, řekl bych, že za to může ňákej boreček." Objasnil Pepa.

No jistě. Svojka. Ta kurva. Pak sem seděla zaraženě u stolu, a přemýšlela sem, jestli mě fakt ten hajzl tak poznamenal na celej život. A víc než si myslím. A došla sem k tomu, že je to tak, a bylo mně z toho blbě.Trochu mě to sejmulo. Kácha mně chtěl koupit vodku. Ale řekla sem, že seru na chlast, protože bych druhej den nevstala. A Pepa mně zalomil krk, lusknul u mě prstama a řekl, že žádné kocoviny se bát nemusím.

Jenomže zatímco na nemocný ledviny můžu pít čaje, tak co se týče Svojky, to je ve mně jedna velká zasklená bolest. S tím nejde udělat nic.

Zeptala sem se aspoň, jestli se mnou někdo pojede na fesťák. Nikdo nic pochopitelně. Ale Jáňa se mě zeptala, jestli nechcu v létě na fesťákách točit pivo, že pracuje u Starobahna a zrovna teď někoho takovýho na fesťáky hledají. Potřebujou tam prej holky, a ona to dělat bude, tak kdybych chtěla, že mě to dohodí. Tak sem hned souhlasila. Sice to bude dřina, to jo, ale zase budu na fesťáku. A za to to stojí. Byla sem zase šťastná. Ale situace se vyvinula eště líp, než sem myslela.

Jáňa se mě zeptala: „Co říkal Hugo na ten sobotní koncert?"

Já: „Jo, byl nadšenej. Tys tam byla taky?"

Jáňa: „Jo. Já tam zpívám."

Já: „Zpíváš? Fakt? V té kapele? Nekecej. Fakt?" Byla sem z toho nadšená, protože lidi dělající hudbu sou pro mě polobozi. „Jo, Hugovi se to líbilo, byl z toho fakt nadšenej."

Jáňa: „To sem ráda. Příště musíš přijít taky. Chcu, abys tam byla."

Já: „A nepotřebujete flétnu?"

Kácha: „Jo, vona je fakt dobrá."

Jáňa: „Vážně? Ty hraješ na flétnu? My tě potřebujem! Myslíš to vážně? Fakt bys s náma hrála?"

Já: „Vy byste chtěli?"

Jáňa: „Teď sháníme flétnu. Flétnu a housle."

Já: „A to...vy byste mě vzali?"

Jáňa: „Hned, zfleku. Borci budou čučet, až tě přivedu. Ti se poserou štěstím. Furt chtějí, ať přivedu do kapely ňákou mladou holku, i kdyby měla hrát jenom na tamburínu. A teď, když tě dotáhnu, a ještě budeš umět na flétnu, to si sednou na prdel. Ti budou čučet!"

Ještě chvílu sme na sebe nadšeně pištěly, jak sme to vymyslely. Pak mně teda řekla, že zkoušky sou každý pondělí, odvoz do zkušebny autama. Takže v pondělí nástup. Flétnu sebou. Taky sem se pak dozvěděla, že hrajou po různých hospodách, no večírky, oslavy, svatby a tak... hrajou takovej ten rockovější styl, ale taky mně Jáňa říkala, že zrovna chtějí nazkoušet Proměny od Čechomoru, a že s tou flétnou to bude prostě bomba. Tak se těším. Su zvědavá na pondělí, a doufám, že to ňák významně neposeru.

Dala sem si teda eště ňáký piva a vydala se domů. V dešti. Musela sem projít tmavým hnusným dlouhým parkem, abych se dostala na zastávku šaliny. Stála sem tam, pršelo jak sviňa, byla mně zima. Napadl mě ten vál „Standing in the rain" a říkala sem si, jaký má někdo štěstí, že stojí na ulici, a de kolem někdo, kdo o té kurvě složí takovou hezkou písničku. Kolem mě žádnej Ben nikdy neprojde, ani nikdo takovej, kdo by o tom něco složil, já si zkrátka můžu na zastávce v dešti stát zmrzlá jako rampouch, a nikomu to nepříde dostatečně inspirativní. Pche! Jelikož prostě asi nejsem prostitutka. V tom to bude.

Po takové čtvrthodině rozjímání nad tím, proč nejsem ničí můza, sem se podívala na jízdní řád a zjistila, že šaliny už nejezdí. Dobré to bylo, děkuju pěkně. A tak sem si vyšlápla ten kopec k domovu.

Přesto, že sem vypila čtyři škopky, sem nebyla v noci ani jednou na hajzlu. A ještě něco - dneska nemám kocovinu. Je mně úplně dobře. Běžně sem vyřízená ze dvou piv. Bylo mně jasný, že s těma čtyřma sem včera fakt přestřelila. Ale dneska mně nic není. Jak kdybych strávila včerejší večer u televize. A to sem včera byla pěkně naplech.