Proč sem teplá a ostatní významný kecy

Včera sme byli na zahrádce oslavit Anjiny narozky. Bylo to fajn. Hodně jídla, pití, Anja celkem hodná...sluníčko svítí, berušky lítaj.

Dneska se chystám na zkoušku s flétnou, tak sem zvědavá, co jako bude. Protože je ale dvacátýho osmýho, a osmička v datumu katastrofu značí, nejsem v tomhle směru moc optimistická.

Zamyslela sem se nad poznámkou Tomiho, co se mýho neomylnýho poznávání homosexuálních spoluobčanů týče, jestli sem ženská nebo chlap... a dospěla sem k zajímavýmu závěru, že za všechno, co je v mým životě špatně, může nadměrný testosteron, který odhalila moje doktorka, prohlásila, že s tím se nedá nic dělat, a nechala mě v tom plácat. Což má za následek, že mám uvažování jako chlap. Proto se ve svých třiceti letech nezabývám blinkáním, kakáním a zdravou výživou dětí, ale stává se mojí největší starostí, jak zahrát The Beijing Cocktail, a kdo se mnou sakra pojede na ten fesťák. Proto mi připadne zábavný s klukama v hospodě rozebírat kdo se kde poblil, a kdo kde proletěl výlohou. Proto nerada nakupuju, nesnáším hysterický lidi, proto taky nerada vařím, nejsem žádnej pořádkumilec - kam věci hodím, tam taky zůstanou. Proto mluvím jak dlaždič.

Pokud ale teda mě ovládá testosteron, z vědeckýho hlediska mi vyplývá to, že by se mně měly líbit ženský. Což se neděje. Ze všech možných chlapů na světě se mně nejvíc líbí talentí Ben, kterej je teplej. Z toho mi plyne jediný možný závěr - sem zakuklenej teplouš. Je to jasný? Tak.

Hugo včera zase posral co mohl. Volalal sem mu ze zahrádky, hodinu před odjezdem, aby byl doma, protože mně bylo jasný že budu unavená jak medvěd na podzim, a že doma další dvě hodiny s aktivní Anjou nedám. Už do telefonu blbě meldoval, kraviny, ožralej jak nudla. Za hodinu sem teda přijela dom, Hugo nikde. Tak volám, jestli by jako mohl přijet, že su dost unavená, a chtěla bych si lehnout. Blekotal nesmysly, pak řekl něco jako že jo. Čekala sem hodinu, nepřišel. Tak sem přečetla Anji pohádku a šly sme si lehnout - naděje na uspání křečka nulová. Trochu sem usnula, zatímco Anja se vrtěla v posteli a né a né zabrat. Za ňákou dobu teda přišel Hugo, že de Anju uspat. Smrděl chlastem a mlel kraviny. Lanýž konečně po ňáké té hoďce usnul, a Hugo začal něco drmolit, nadávat na ňákýho kořeňa, pak mně oznámil, že ho musí jít zmlátit, nasedl na kolo a jel zase pryč. Ohledně jeho inteligence rovnající se výši pokojové teploty se tady nebudu rozepisovat, ovšem v kombinaci s ožralostí je to vážně prda. V noci Anža brečela, že ji bolí bříško. Odnesla sem ji teda k sobě do postele, a usnuly sme. Vzbudil mě telefon, někdy o půlnoci. Hugo mi zase omylem volal z hospody, někdě v kapse se mu zkrátka zapl mobil. Ten den už podruhý. To mě fakt nasralo. Vůbec ani nevím, kdy přišel dom, ale spal na gauči. Do ložnice bych ho stejně nepustila.

Ráno sem se opět tvářila jako blbka. Jakože nic. Hugo mě pochválil, že sem hodná žena, a že je dobře, že už nejsem stíhačka, a nevolám mu o půlnoci do hospody, aby přišel domů. Řekla sem mu, že „jasně, v pohodě." Ani si nedokáže spočítat, že to pro něho není dobře, ale totálně špatně. Že když sem mu ještě volala, měla sem o něho strach. Ale teď... mně je to upřímně velice jedno. Du spat. Kašlu na to, jestli nalámanej skončí na záchytce, v příkopě, jestli dostane v hospodě do držky, jestli spadne ze schodů...fuck off. Nevolám. Nebojím se. Je mně to totiž strašně jedno. A Hugo se raduje, jakej má klid. A jak sme oba šťastní. Protože když mně na tom ještě záleželo, aby byl takovej makovej, dělala sem scény, aby nechlastal. A doufala, že to bude všechno dobrý. Pak mě zase zklamal. Byla sem naštvaná a uražená. A nastala scéna. Teď mě už zklamat nemůže. Není co ztratit. A tak si libuje v tom svým klidu, kdy si příde ožralej a smradlavej o pěti ráno dom. A mně je úplně jedno, kde byl. Uvařím mu kafe a tvářím se šťastně. Protože mě to fakt netíží. A potichu vyčkávám.

Chtěla sem napsat ještě něco velice světobornýho, ale pracuju na změně šablony a vůbec... ježiš, to zas budou čachry! Doufám, že si nesmažu celej blog.