Prekérní stahování Cestovatelů a hnusná sekaná

V pondělí sem se dívala na House. Vzpomněla sem si, jak sem byla v nemocnici, a byl tam takovej díl, už teda přesně nevím, jak to bylo, ale bylo to o ňákým klavíristovi, kterej měl něco s hlavou, byl tak trochu vadnej, ale byl nejlepší v klavíraření. V nemocnici ho chtěli vyléčit, ale on nevěděl, jestli to vlastně chce, protože by to znamenalo že příde o ten...nadání. Nó, Talent. Pak mně to vypnuli, tak sem vlastně nezjistila, jak dopadl. Ale to je jedno. Ráno u snídaně sem všechny otravovala svým vědeckým projektem, jestli náhodou nadání, nebo nějaká větší schopnost, nejsou vlastně vadou. Diagnózou. Nikdo mně nerozumněl, všichni měli na starosti akorát vědecký projekt jak oloupat vajíčko natvrdo.

Ale já sem přesvědčená o tom, že to tak je. Že za každým pořádným uměleckým dílem je potřeba hledat minimálně začínající šílenství.

Laura si konečně našla teplouše. A hned dva. No sláva.

Seru sama sebe, jak nejsu schopná nikde najít Scandalous Travelers. Na Vltava.cz sem to urgovala, bylo mně to platný jak hadovi noha. Tak sem se snažila gůglit, a našla sem třetí část, která je dost krátká, trvá to asi dvacet minut, z toho deset sou závěrečný titulky. Díl jedna a dva sem nenašla, a sem přesvědčená o tom, že ani nikde není.

Nicméně povzbuzená tímto mikroúspěchem sem se dala do dalšího boje. Rozpoutala sem hysterii na diskuzním fóru. Dali se do hledání. Výsledek nula. Večer se mi ale ozvala ňáká holka na mejl, že to má. Radost moje byla velká, nezměrná. Domluvili sme se na poslání, ale přes mejl to neprošlo, jelikož mega kapacita. Úschovny dat na to nestačily. Byla sem v koncích. Chodila sem tady jako lev v kleci, a vymejšlela, co teď. Travelers na dosah a shoří to na mojí technické ichtylnosti. Hodila sem teda dotaz na počítačový fórum, a poprosila chytrý hlavy o radu. Za pět minut už sem měla odkazy na úschovny většího kalibru. Napsala sem mařce. Zkusila to poslat, pak se jí to ale seklo. Bylo to už v noci, tak sme se domluvily, že další pokusy necháme na další den, protože ráno moudřejší večera, a že pak to zkusí asi poslat přes aj sí kjů.

Druhej den, to byl pátek, sme se teda odpolko napojily na ajsíkjů, a už sem si vesele stahovala. Pět hodin, a měla sem jenom třicet procent z první části. Holka řekla, že musí vypnout kompl, a že budem pokračovat druhej den. V sobotu ráno sme zaply komply už o sedmi ráno, aby se to stihlo dostahovat pokud možno do večera.

Ach jo, to sou útrapy! Být Talentí fan je strašná dřina.

Taky mi přes ícékvo někdo poslal první album Blackoutů, takže jestli budu mít nakonec eště všechny tři díly Scandalous Travelers k tomu, budu šťastná jak moučný červ v pekárně.

Včera sem dělala na oběd rýžovou kaši. Nechtělo se mně s tím párat, jako abych musela stát u hrnce a něco tam klohnit, tak sem chytrácky dala rýži s mlíkem do mísy a lup s tím do mikrovlnky! Výsledek byly vysušený rýžový hrudy.

Pak přišel brácha s Efkou a vzali nás s Aničkou ven. Šlapaly sme kopec až na Klajdovku. Proč sakra celej svět nemůže být jedna velká rovina? Zkrátka Zeměplocha. Kdyby svět zůstal deskou, plovoucí vesmírem, a lidi by nevymejšleli, že kulatá planeta, která má hory a kopce, je lepší, bylo by nám rozhodně líp. Mně teda jo. Protože než sem dolezla nahoru, byla sem vyflusnutá jak nudla, zatímco ostatní, včetně Aničky, si vesele šlapali vycházkovým tempem. Budu se muset nad sebou zamyslet. To je ale tak všechno, co s tím míním dělat.

V lepší formě sem ale seděla večer se Simou v hospodě. Sima tvrdila, že musíme zajít do hospody, která je kdesi v prdelákově (no, zase na kopci), prej obhlídnout chlapy, a rozšířit si obzory, abysme nelozily furt do těch stejných putyk. Dorazily sme teda do jakési zaflusané hospody, čtvrtá cenová, světová skupina. Kořeni, co tam seděli, byli smrdutí výpitci s průměrným počtem zubů čtyři. Významně sem se dívala na Simu, co jako hodlá dělat. Když nám pinklica konečně po půlhodině donesla piva, Sima se zeptala, kde je automat na cíga. Žena ji nasměrovala a Sima se zeptala: „A je to normálně na peníze?"

A já: „Né, na žetony." Kroutila sem hlavou, jak blbý může mět otázky.

„Náhodou, někde mají automaty na žetony." Bránila se.

„No jo, ale výherní. Na cigára nikde není automat na žetony." Smála sem se.

„Ale je."

„Jo? Kde třeba?"

„Třeba ve městě."

„Kde ve městě? Ty nechodíš do města. Bylas jednou v Bastile a jednou v Charlie´s."

„A byla sem eště jednou...no...tam...no a tam to měli na žetony."

„Simo, ty lžeš."

„A ty máš rozmazanou rtěnku."

Dál sme debatovaly nad tím, jaký budou nový trendy v pohřbívání. Protože nabídka některých pohřebních firem na balzamování těl je...no, divná. Moc nerozumím tomu, kdo toho využije. Co s tím tělem bude dál dělat...si ho vystaví doma do vitrínky, jak Lenina...nebo chtějí mít pozůstalí nějaký babiččino tělo hezký pro případ, že by se rozhodli po deseti letech otevřít rakev a mrknout se, jak babča vypadá? Nevím. Rozhodly sme se Simou, že další boom v dějinách pohřebnictví by mohl být vysušování a uzení lebek, jak to dělali divoši, a ještě by se mohly ty lebky zmenšovat. Pak bysme je mohli nosit na krku. Nebo jako klíčenky.

Pak sme se přesunuly do Kartága na další pivo. Bylo tam zdechlo, v džuboxu valily diskofilárny, a my sme se Simou kecaly o ňákých životních moudrech. Jak jinak. Dneska teda poslušně sedím doma, a hlídám stahování Travelers. Chvilku to de, chvilku ne, ale celkově sem nadšená.

Na oběd sem ohřála kupovanou sekanou. Smrdělo to nehorázně. Tuším, že autor románu Král Krysa se chodil inspirovat do Alberta.