Rok 2008 je kurva

Be feleme ..sepse se ze.Su ožralá, ale i tak...

Děsnej den. Opravdu, šílenej. Ráno přišla mamka, že pohlídá Aničku, a já sem si vyrazila do nemocnice pro zprávu. Byla sem tak ospalá, že sem byla na pokraji komatu. Chtěla sem si koupit energy drink, ale zjistila sem, že mi Hugo sebral zbytek drobných z peněženky, a tak mám smůlu, a můžu jenom doufat, že se nevyvrátím.

Když sem došla do nemocnice, koupila sem si v automatu kafe, hrkla sem to do sebe, spálila sem si pusu, a doufala sem, že to zabere. Ale nezabralo, kofí a energy drinky už sou na mě moc krátký, a tak jenom potichu pláču, že se v lékárně neprodává efa.

Zašla sem teda na to oddělení pro zprávu, tu mi dali, a vypoklonkovali mě ze dveří, ale já sem se ještě statečně stihla zeptat, kdy mám přijít na vyndání stehů. Měla sem v plánu, že se akorát dozvím, kdy je potřeba je vytáhnout, a nikam už chodit samozřejmě nebudu a vytahám je doma. Sestra se zděsila, že mám eště stehy, a že tam mám teda eště zůstat, že mi to vytáhne. Stehy už byly značně zarostlý, hodně utažený, navíc to pižlala tupýma nůžkama, no byla to lahůdka teda.

Když sem vypadla, stál před nemocnicí zase ten kněz, co vyřvával, ať matky nezabíjí děti potratem. Přesně tohle je typ člověka, kterej nám tady zbytečně vydýchává kyslík.

Zašla sem do města, že se stavím pro něco na jídlo, a taky sem si chtěla koupit řasenku. Vybrala sem teda z bankomatu peníze, vrátila sem se zpátky na Čáru, abysem si koupila gofry se šlehačkou, a zrovna když sem platila, tak mi zvonil mobil. Nevšímala sem si ho, ale zvonil hrozně dlouho, tak sem si říkala, co se zase děje... Vzala sem si svou gofru ze šlehačkou, vytáhla sem telefén, a viděla, že volala mamka, tak sem jí zavolala zpátky, a ozval se tragický hlas..."To je strašný, co se stalo, ale tady pod balkónem leží nákej kluk, on asi vypadl z balkónu."

Sem byla úplně v šoku. Vůbec sem nevěděla, co jako mně řekla. „Jak jako vypadl...? Jakej kluk?"

A mamka: „On je mrtvej. Má zlomenej vaz."

Plácla sem gofru aji se šlehačkou do nejbližšího koše. Myslela sem, že mluví o ňákým dítěti, že ňáký děcko vypadlo z balkónu, já sem fakt vůbec nevěděla, co se po mně chce.

„A ... jak jako?" Vypadlo ze mě. „Kdo to je?"

A mamka: „Já nevím, leží pod vaším balkonem, od vás ze vchodu, takovej mladej kluk."

A já: „Ježiši Kriste, snad to není..."

Mamka: „Takovej mladej, v Hugovým věku."

A mně to došlo, že je to on, ten Hugův kamarád, co k nám chodil. Často tady spolu popíjeli a kouřili a kecali... byl takovej hodnej, na mě, na Aničku taky, často si s ní hrál. Ale já sem na něho hodná nebyla. Naposledy sem mu řekla, jestli by si mohl vzít čistý ponožky, až k nám zase příde. To su celá já. Frfel hnusný. Ale člověk by se ke všem lidem asi jinak choval, kdyby věděl, že je vidí naposled.

Byla sem úplně v šoku. Rozbrečela sem se a volala sem Hugovi. Chtěla sem mu ňák šetrně oznámit, že je bez kamaráda, ale ňák klidná sem u toho nebyla. Snažil se mě uklidnit a řekl, ať vezmu Aničku a odejdem někam pryč, dokud nebude po všem.

Když sem dorazila dom, ještě tady ležel, pod naším balkónem. Střídavě byl zakrytej igelitem, střídavě nebyl, aby ho mohli fotit. Bylo to příšerný. Po cestě sem si koupila plácačku rumu a hned jak sem dorazila dom, tak sem se ožrala. Mamka říkala, že alkohol mi nepomůže, ale pomohl. A taky mamka říkala, že "ten kluk" u nás zvonil, asi dvě hodiny předtím. Mám z toho blbej pocit.

Su z toho celá špatná. A všechno je to tím zasraným rokem 2008, protože je tam ta osmička, a osmička je zkurvený číslo.

Udělala sem si hranolky a pomalu střízlivím. Ale těším se na noc, až pudu spat. Mám toho všeho akorát tak dost.