Otřesný večer

Sněží, mráz kolem běží, a mně se nechce žít.

Co je nového...volala sem doktorce, že se musím stavit pro potvrzení, který Anička potřebuje do školky, tak řekla, že mám přijít kdykoliv, tak já tam teda kdykoliv skočím. Ve středu se musím stavit na odběr hladiny HCG (jak sme říkali v nemocnici „odběr hladiny THC"), a doufám, že už mi nikdo žádný těhotenství nenajde, protože to bych šla do kolen a hlavou bych jim v zoufalství omlátila kachličky.

Teď na YouTube sjíždím Attack In Black. Docela dobré.

Jak psala Cominick na blogu, že zrušili v Marseille koncík Tokio Hotel, tak...samozřejmě, tomu se můžu jenom smát, jelikož se mě to nedotýká v nejmenším. Ale pak sem si vzpomněla, jak když sem byla velký fanoušek Nirvany, tak měli mít koncík v Praze, a Kurt se těsně předtím zastřelil. Samozřejmě.

Takže doufám, že Talenti to prolomí, ňákým způsobem neumřou, přijedou a zahrajou. Ale snad jo, nemají ve zvyku koncíky rušit. Jenom o jednom teda vím, to bylo když se Ben nasral na svůj nefunkční mikrák, a správně cholericky ho zahodil i se stojanem, tak šikovně, že trefil Aarona, a rozcásl mu tím hlavu. Úplně ho skalpoval, doslova. Z Aarona tak cákala krev, že už ten koncík ani dohrát nemohl. Takže to se koncert zrušil. Pravděpodobně tam byl taky nějaký „smůlonosný" fanoušek, něco jako já.

Což má další dopad. Odpadli všichni, co se mnou mohli jet. Hugo mi řekl, že si to rozmyslel, a nepojede se mnou ani za nic. A že to myslí vážně, a nehodlá na tom nic měnit. Laura mě pomalu začíná ubezpečovat, že v tu dobu určitě bude mít zkouškový období. Jája nepřipadá v úvahu, ta je klaustrofobní a na každým koncíku omdlí. Pravidelně.

Sima řekla, že možná pojede, ale že je to tak padesát na padesát. Že se bojí. Chápu.

Takže to vypadá, že pojedu sama, a sama budu taky trčet v noci u tourbusů. No nic, bude teplo, tak co...dycky sem měla víc štěstí jak rozumu, takže nic moc plánovat předem nebudu, a budu jenom doufat, že to se mnou ňák dobře dopadne. Příští týden už ale budou v prodeji lístky. V úterý. Takže pro ně musím hned skočit, protože kapacita haly je něco kolem tisícu lidí, a to je sakra málo. Nebo ne? No, tak jenom tak pro jistotu, aby mně ty lístky nevyprodali. To teda nevím, co bysem dělala. Koupím dva, kdyby si to někdo na poslední chvíli rozmyslel, a chtěl se mnou jet. Ten druhej kdyžtak na místě prodám.

Sem se kdysi dívala na telku, a tam někdo vykládal, jak by chtěl umírat pomalu, jak by chtěl mít půl roku čas na umírání, aby stihl udělat všechny věci, co neudělal. Tak to je trapnej život.

Já bych nechtěla umírat půl roku. Dyť to musí být pěkně strašný. Si myslím, že všechno, co chci dělat, dělám. Takže toho půlroku, co bych měla do umření, bych nedělala nic jinýho, než dělám teď. Takže vlastně já sem šťastnej člověk.

A teď nevím, proč to píšu...

Dobrá zpráva je, že mi nedělají zle cizí děti, ani mimina. Původně sem si myslela, že po tom, co se stalo, se nebudu moct podívat ani na kočárek. Ale nechává mě to chladnou. Minule jak sme byli v bejby kavárně, sem si někdy na odchodu uvědomila, že je herna plná dětí a mimin, a se mnou to ani nehnulo. Což bylo výborný zjištění. Né, netoužím po dítěti. Už nikdy žádný. Never more. A říkám si, že když sem šla do toho druhýho, kde sem nechala rozum. Samozřejmě že bych celý těhotenství zase trpěla jako pes. No, teď už taky vím, proč. Vážně sem to chtěla podstoupit? Fakt, jo? Tak to mně muselo něco těžkýho spadnout na hlavu.

Včera sem měla nepěkný zážitek se šampónem. Snažila sem se anglicky přečíst návod k použití. Na počítači normálně k překladu používám Lištičku, jakože se najede na to slovo myší a vedle vyskočí v okýnku překlad. Jela sem si prstem po návodu na tom šampónu a čekala sem, kdy mi vyskočí ta bublina s překladem. Musím říct, že sem se sama sebe lekla. To už ani nemluvím o tom, že když čtu časák, a vidím tam zvýrazněný podtržený slovo, mám tikání na něho kliknout.

Po tomhle incidentu sem vypnula počítač, a v rámci odpočinkové kůry od počítače sem se přesunula k televizi. Tam mě čekal šok. Dvě minuty sem se dokázala dívat na Ošklivku Katku, a chtělo se mi zvracet. Tak sem to přepla na X Factor. No, že bych se u toho ňák bavila, to teda ani náhodou. Sice se to menuje X Factor, ale nevšimla sem si, že by tam takovým příznakem někdo trpěl. Nečekám, že v záchvatu charismatičnosti tam někdo bude skákat po piánu...ale vlastně proč ne, že...

Nepříjemným zjištěním pro mě bylo, že už nedávají House. Místo toho jel Waynův svět. Dívala sem se na to tak čtvrt hodiny, a říkala sem si: „Proboha, co to je?"

Silně otřesená televizníma zážitkama sem se teda vrhla zpátky na počítač, a tak skončil můj dobrodružný večer.