Peklo na Zemi

Su zpátky. Přežila sem.

Budu to celý muset vzít od začátku, takže od minulýho pátku. Vydala sem se teda k doktorce, abych si vyzvedla žádanku do nemocnice. Byla sem přesvědčená, že s novou situací sem vyrovnaná a smířená, že sem si našla pozitiva a Benjamína sem náležitě obrečela, tudíž je všechno zlý za mnou, ňákej banální zákrok přede mnou, ale to je mi fuck, takže sem ještě vtipkovala se sestrou, která se na mě soucitně dívala, když mi předávala ten papírek, a poučovala mě, co je mimoděložní těhotenství za patálii. Řekla sem, že všechno vím, všechno znám, a odkráčela sem směr obilňák. Nahlásila sem se na evidenci, sedla sem si do čekárny a čekala... a tam to na mě děsně dolehlo. Všude běhali ti doktoři, a taky tam bylo spoustu mimin, všude ten stres, prostě hrůza. Připadala sem si tam strašně provinile, asi jako kdyby mě bylo čtrnáct, nechala sem se zbouchnout na diskotéce a teď teda si to du nechat vzít, a měla sem taky pocit, že o tom každej v té čekárně ví, a proto se na mě tak divně dívají. Prostě sem se cítila divně a blbě, a pak mně zase bylo líto chudáka Benjamína, kde jako skončí, a přemýšlela sem, co všechno mohl být, a jak by vypadal, kdyby se narodil, jestli by měl takový malý ouška jako Anička. A třeba taky mohl být ten věděc, a mohl vynaleznout lék na rakovinu, třeba mohl objevit cestování v čase, třeba by taky byl umělec, a když by si přebíral ňákou tu cenu za to, jak je úžasnej, tak by poděkoval hlavně svojí mamince (jako mně). Taky mohl objevit někde v deštným pralese nový druh žáby, nebo by to třeba byl paleontolog, kterej by dokázal, že dinosauři měli vlastně všichni peří, nebo mohl být astronom, který by objevil novou planetu. Nebo by to prostě byl opravář aut, a dycky v neděli by ke mně přišel na oběd, dali bysme si pak pivo, sedli bysme si s cigárem na balkón a řekli bysme si, jak je ten život skvělej.

Tak tohle všechno se mi honilo hlavou, když sem v té čekárně seděla asi tři hodiny, tlemila sem na kachličky a byla mně zima. Chtělo se mně hrozně brečet, zvlášť když sem zahlídla ňáký to mimino, a říkala sem si, že ty matky mají štěstí, že je můžou vidět, že já se třeba nikdy nedozvím, jaký by měl Benjamín oči a vlasy. Rozhryzala sem si rty. Pak naštěstí přišel brácha, že tam jako se mnou počká, a taky řekl, že to stejně udělal proto, abych o něm do blogu napsala, jak je nejúžasnější.

Tak teda - Pája je nejúžasnější. (uf, a mám to z krku)

Konečně si mě teda zavolal doktor, po tom čekání a vymejšlení už sem byla značně apatická a připravená na všechno. Udělal mi ultrazvuk, a řekl, že to těhotenství tam vidí, akorát neví kde přesně, ale že určitě to není tam, kde to má být, a určitě to není tak velký jak by mělo, že to teda určitě není ... jak to řekl... perspektivní těhotenství. A že teda zvolí jako první zákrok revizi dělohy, aby se to dostalo ven pro případ, že to bude v děloze, a kdyby mi potom neklesalo HCG (to jako těhotenský hormon), tak by to ukazovalo na to, že to v té děloze nebylo, a museli by mi udělat laparoskopii, protože by to asi bylo ve vaječníku. Pak řekl, že ten zákrok udělají ještě ten den, to byl pátek. Protože pátek...nešťastný je den. Odvezli mě teda na oddělení, a tam se mnou sestra něco sepisovala, když tam přišla ňáká ženská, že potřebuje odsávačku na mlíko. Uvědomila sem si, že tam zřejmě budou matky s miminama, a polilo mě horko. Chtělo se mně brečet, ale ještě sem to jako ustála. Už sem to ale moc neustála, když sem ležela v posteli a čekala sem, až si pro mě přijedou. Bylo mně toho maličkýho tak líto, připadalo mi to strašně drastický, jak mi ho takhle vezmou, nedostal chudák ani žádnou šanci. Pak se mi začlo hlavou honit, co když se doktoři spletli, co když je to těhotenství prostě jenom mladší, co když je menší, co když... prostě hrůza. Nabrečela sem do peřiny celou Amazonku, a pak sem usoudila, že to jako stačí, a když už sem se uklidnila a rozdýchala to, tak si pro mě přijeli, že jedeme na sál. Naložili mě na to lehátko a už se mnou saniťák klopil zatáčky na chodbě. Strašně dlouho sme čekali na výtah, u nástěnky s fotkama mimin, který se na Obilňáku narodily, stačila sem si přečíst všechny děkování šťastných rodičů, míry dětí a jejich jména... a ten zkurvenej výtah pořád nejel. Když mě přivezli na sál, přišla tam ňáká doktorka, která byla těhotná, a všichni tam její těhotenství rozebírali, říkala, že to bude kluk, že je hrozně šťastná, protože už má nakoupenou celou výbavičku v modrým, a že má ráda modrou barvu a tak... a doktoři se hádali, s kým z nich to má, mě mezitím přikurtovali na tu postel, a já sem se zase rozbrečela (ale jako normálně fakt hysterka nejsem), pak přišel ňákej doktor, pohladil mě po vlasech, abych se uklidnila, a řekl, že už to brzo budu mít za sebou.

Celý to trvalo deset minut. Pak sem dostala facku, lekla sem se a na toho někoho, kdo tam stál, sem vybafla: „Mně se zdálo, že sem byla na rockovým koncertě." To je celý, co si pamatuju, ale na chodbě čekala jedna holka, co byla se mnou na pokoji, a měla jít na to stejný po mně, a ta mně říkala, že sem se tak strašně smála, že ty sestřičky z toho měli prdel, a já si eště pamatuju, jak sem něco vykládala tomu chlápkovi, co mě vezl zpátky, že sem věděla že sou to hrozný kraviny, ale furt sem musela blekotat. A pravděpodobně se tomu ještě smát. Když mě ale dovezli na pokoj a hodili na postel, uvědomila sem si, že Benjamín je pryč, a zase sem se rozbrečela.

V noci sem nemohla spat, bylo mně děsně špatně. Ale druhej den už sem se zvetila, řekla sem si, že to tak prostě je, takle to chodí, už to mám za sebou, a nebudu se ohlížet zpátky. Lidi na pokoji se střídali, přicházeli, odcházeli...semtam přišel ňákej doktor...zakroutil nade mnou hlavou, prý mi neklesají zas tak dobře hladiny HCG. Furt mi dělali odběry krve, furt se jim něco nezdálo.

Noci byly hrozný, rána ještě hroznější, vzbudil mě šťouchanec do ramene a hláška „vezmeme Vám krev". Normálně mi odběry nevadí v nejmenším, ale teď už sem fakt měla modráky na žílách, měla sem rozpíchaný ruce jak rocková hvězda, a to tomu ještě neměl být konec. Nikdo mi zatím teda nebyl schopný říct, jestli zákrok byl úspěšný nebo ne, posílali mě po ultrazvukách (kde věčně nikdo nic neviděl), a furt odebírali krev. A furt se mě ptali proč su tak bledá (a co to mám za tetování na noze). Potom mi udělal doktor jakýsi vyšetření, a řekl, že se mu ten vaječník nezdá, protože sem ho měla hodně bolestivej, tak nevěděli, co se mnou.

V úterý sem si ale myslela, že už pudu domů. Ale ráno, jak sem vylezla ze sprchy mě sklátila příšerná bolest na levé straně břicha, nemohla sem se ani doplazit do pokoje. Pak se to stupňovalo, tak sem to řekla sestře, a opět nastal šrumec - ultrazvuk, odběry, prohlídka. A rozhodnutí, že pudu na tu laparoskopii. To už mně bylo jedno. Benjamín byl obrečenej a já sem si říkala, že tohle zase prostě přežiju. Sem trochu podcenila situaci. Na sále sem byla hodinu a půl. Když mě vzbudili, žádný blekotání a smích se nekonal. Chtěli po mně abych polkla, a já sem nemohla, protože mě příšerně bolel krk, až sem skoro ani nemohla dýchat, ale někdo mě furt nutil polknout a já sem nemohla. Byla mně hrozná zima, celá sem se třásla. Na pokoji na mě hodili dvě deky, a zase sem usnula, a když sem se vzbudila, byla tam mamka, ale já sem ji viděla rozmazaně. Něco říkala, ale nevím co. Pak sem zase usnula.

Když sem se vzbudila, zjistila sem, že sem napojená na kapačku, mám jakýsi drén z břicha, který mi vycucával krev přes takový natlakovaný balónek, a taky sem měla cévku. Ó hrůzo, panika byla na místě. Nesnáším když ze mě vedou hadičky a podobný srandičky, to je stejný, jak kdyby mě někdo přikurtoval v blázinci k posteli. Zavolala sem sestru, ať to ze mě sundá. Řekla, že pokud si troufnu dojít na záchod, tak mi může vyndat cévku. Rozhodně sem se necítila na to, že bych si někam došla, ale řekla sem, ať to oddělá. Takže cévky sem se zbavila rychle. Řekla mi, že drén mi vyndají až za dva dny, což se mnou málem seklo. A kapačku mi prý odpojí, až to dokape. Takže sem se těšila aspoň na to, až nebudu na kapačce, ale to sem ještě tu kapačku nedocenila. Když mi dokapala a slavnostně sem už nebyla napojená, začly mi tak příšerný bolesti břicha, že to bylo fakt neúnosný. Radši deset porodů než tohle. Kroutila sem se jak had v soli, a pak sem zavolala sestru, aby mi dala něco od bolesti. Řekla, že od bolesti sem tam právě měla tu kapačku, a další mi může dat až za pět hodin. Myslela sem, že si ze mě dělá srandu nebo co. I vojáci na frontě dostávali morfin na každou odřeninu a já abych tady umřela na šok z bolesti. Bylo to strašný. Nějak se mi to podařilo zaspat, ale pak sem se v noci vzbudila bolestí, a nedalo se to vydržet. Zavolala sem sestru, ať mi dá něco na bolest, ale řekla, že ještě musím počkat. A poučila mě, že ta bolest je z toho drénu, protože mi pod tlakem saje krev z břicha. Jenomže takový moudro mně bylo platný jak zuby v prdeli. Čekala sem, až budu moct dostat další kapačku. Přála sem si, aby se v tom tmavým, studeným a smutným pokoji objevil nějaký dýler s morfinem nebo heroinem nebo čímkoliv, co by mně pomohlo. Řekla bych mu, ať si vezme všechny moje poklady z nočního stolku, a ještě bych mu upsala duši, jenom kdyby mě ty bolesti přešly. Za hodinu už sem zvonila na sestru zase. Bohudíky, donesla kapačku. Napíchla mě a já sem usnula.

Ráno sem se vzbudila bolestma. Kapačka byla pryč. Zvonila sem na sestru. Chtěla sem kapačku. Řekla, že kapačku nedostanu, ale že můžu dostat injekci, jestli chcu. Chtěla sem. Injekce bolela jako kráva, a prdel mě z toho bolela ještě půl dne, ale jaksi to nezabralo. Nebo teda - né moc. Přišla vizita. Nezajímala mě. Nadále sem se kroutila. Zeptali se, jak se mám, a já sem řekla, že blbě, protože mám bolesti, a v zápalu další křeče sem sebou smýkla jak přišlápnutá žížala. Doktorka řekla, že to může být z toho drénu, a že mi ho mají vyndat. Slavila sem vítězství. Jakási sestřička mi připomněla, že kdybych měla bolesti, mám si říct o něco na bolest, že na to mám nárok. Evidentně to byla žákyňka, neznalá tamních poměrů.

Přišla teda jakási sestra s houfem žákyň, který se hloupě chichotaly, a šly mi vyndat ten drén. Zákrok to byl kvalitní, opravdu jo, ale byla sem šťastná že sem se toho zbavila. A bolesti hned velkou měrou ustoupily. Strašně se mně ulevilo.

Nebyl ale všem bolestem konec, nejhorší to bylo dycky po ránu. Musela sem si jít pro injekci, navíc mě dost bolely záda.

Doktor mi řekl, že mi odoperovali vaječník, protože tam bylo něco divnýho, co krvácelo, ale jestli to bylo těhotenství, se dozvíme později. V druhým vaječníku prý prostříhal ňáký hrozný srůsty. Při té příležitosti mi řekl, že šance na další otěhotnění se poměrně snížila, až skoro vymizela, a kdyby už se to jakože povedlo, tak pravděpodobně stejně bude mimoděložní, ale kdybych hodně chtěla, mají tam specializovaný pracoviště na reprodukční gynekologii a tak dál. Ale tudy pro mě fakt cesta nevede. Žádný další těhotenství. Potřebuju přežít. Nic víc.

Pacošky na pokoji se pořád střídaly. Některý mně vadily míň, některý víc, ale bohudíky sem tam měla empétrojku, takže sem je nemusela poslouchat, když sem nechtěla. Byly to všechno takový případy s počínajícím těhotenstvím, který bylo z nějakýho důvodu rizikový. To se dalo snýst.

Ve čtvrtek večer přivezli na pokoj ňákou novou ženskou. Dívala sem se na telku, bylo mi to jedno. S nikým sem se nechtěla bavit, naprosto mě děsily ženský, který byly dotěrný a ptaly se s čím tam su, co mně dělali, proč to dělali, jak moc to bolelo, a končily ujištěním, že si z toho nemám nic dělat, protože určitě budu mít další děti. Tuhle poslední větu sem nejvíc nesnášela, protože to není žádná útěcha.

Dívala sem se eště asi hodinu na telku a pak sem se uložila, že du spat, když vešla do dveří jakási sestra a něco té nové ženské nesla, myslela sem, že ňákou deku, ale když to kníklo, bylo mně jasný, že jí nese mimino, což se následně potvrdilo, když jí dávala rady, jak ho má nakojit a že ho právě okoupali, a že ho tam nechá a za půl hodiny si pro něho příde. Popadla mě hysterie, tohle už na mě bylo příliš krutý. Poslouchala sem kňourání a mručení cucajícího mrněte, tekly mně slzy jak hrachy, a v koutě za telkou stál ďábel a smál se, jak to dobře vymňoukl. Nemohla sem to tam vydržet, utekla sem na záchod, a brečela sem, a chtěla sem se oběsit, ale pak mi došlo, že bych nikdy už neviděla koncert Billy Talent, a tak sem se vysmrkala, a vrátila se zpátky, a ňák sem usla.

Druhej den ráno to bylo ještě horší, protože sem viděla to mimino, byl tam někdo z matriky, aby zapsali jméno, pak ňáká cvičitelka, potom někdo přišel mamině poradit ohledně kojení, byla to fakt hrůza. To už byl pátek. Byla sem připravená podepsat revers a odejít, protože už mně hrozilo nervový zhroucení. Zrovna si mě ale zavolal doktor, že prý přišly výsledky z laboratoře, a že teda to těhotenství bylo po prvním zákroku zlikvidovaný, a co se týče toho vaječníku, tak neví, co to tam bylo, ale že asi taky ňáký ty srůsty. Zeptala sem se, jestli to moje těhotenství určitě bylo odsouzený k zániku. Ujistil mě, že určitě, že zdravý dítě by mi přece nebrali.

Pro další těhotenství mi znovu doporučil jejich pracoviště a sháněl se po ňákým letáku, ale já sem řekla, že je to zbytečný, že v životě už těhotná být nechcu, protože průběh prvního těhotenství byl děsivý a když sem se odhodlala k druhýmu, dopadlo to takle, takže já prostě těhotná být nemám. Řekl, že je to nesmysl, že si s tím medicína ještě dokáže poradit, ale co takovej doktor může vědět, co já vydržím a nevydržím.

Takže mě naštěstí propustili.

Jinak musím říct, že přesto, že mi nechtěli dát tu kapačku, tam na mě všichni byli hodní a milí.

V pondělí si tam ještě musím pro zprávu, a ve čtvrtek na kontrolu. Ráda bych napsala, že za tím vším udělám jednou provždy tlustou čáru, ale to se nestane, protože ta prázdnota, ta ve mně asi zůstane napořád a semtam asi vypluje napovrch, ale teď, když už sem doma, je to všechno lehčí.