Tak různě... hlavně hudebně

Včerejšek sem strávila ještě mírně nalomená událostma minulýma, ale pomalu se to lepšilo. Zvykala sem si na myšlenku, že těhotenství se konat nebude a já zas budu provozovat svůj zhýralý život. Přes den sem si hrála s Andulkou, a večer jak ulehla, sem se vrhla na net, a podívala sem se hafo klipů na YouTube, a spravilo mně to náladu. Hlavně Foo Fighters - Learn To Fly. Což mi připomnělo, že do svýho plánu, co všechno musím stihnout, než umřu, musím zahrnout cestu letadlem. Nemyslím si sice, že bych měla takový štěstí, aby mně tam někdo překapal kafe přes herák, jako v tom klipu, ale aspoň ňákou turbulenci bych zažít chtěla. Dál sem sjela klipy Serje Tankiana a Offspring. Při klipovým brouzdání sem se dostala až na Cancer Bats, kde byl jakejsi sestřih z nahrávání ve studiu. Už předtím sem někde psala, že Cancer Bats se mně nelíbí, protože je to chrlení krve, a né zpěv, takže to teda moc nemusím. Ale koukat na jakýkoliv nahrávací studio mě baví, takže se to zkoukla. Najednou se uprostřed někde objevil můj Talentí Kowalewicz Benjamin, kterej tam zaskakoval na ňákej vál, úplně sem vykníkla hrůzou. Kromě toho, že teda chrlí krev s Cancer Bats, si nechal narůst vousy, což je konec světa. Ale já mu to odpustím, protože i kdyby ten kořeň vypadal jak Bukowski po týdenní pitce, tak má furt takový charisma, že to musí vysklívat okna. A to se počítá.

 

Dewberry mě donutila zapřemýšlet nad tím, co že sem to v životě vlastně poslouchala za hudbu. Musím se tak trochu ztrapnit - většinou to byl děs. Ale zárověň se musím pochválit za to, že sem neustrnula, a nespokojila sem se s málem, a s přibývajícím věkem se moje nároky na kvalitu zvětšovaly.

Už nevím úplně přesně, co byla moje první nejoblíbenější kapela, ale tuším, že se to bude plácat mezi Tublatankou, Teamem a Elánem. No a co, to sem byla eště kuře. Dál bych přidala eště Beatles. Později, to už sem jako byla puboš, sem poslouchala Shalom (ó bože), pak taky Lucii a Wanastowi Vjecy. To sem přímo žrala. Pocaď jako bych mou fanouškovskou minulost radšeji smazala.

A teď nastává éra deformující mou osobnost do dneška. Klasika - Nirvana, Pearl Jam, Soundgarden. Grunge vlna mě sejmula a zanechala na mně nesmazatelný stopy. Vůbec se nedivím, že při poslechu tady těch kapel sem prožila pubertu v depresích. Soundgarden vlastně byla první kapela u které sem si přeložila texty a byla sem nadšená. Při tom nadšení jaký sem textový překladač sem si taky přeložila texty od Beatles a nestačila sem se divit, jak sou těžce stupidní.

A pak tady byly kapely pouze lokálního významu. Třeba E!E, ZNC, NVÚ, SPS, Šílená komtesa, Už jsme doma a já nevím co ještě všechno, dost se mi to slilo, a to se není čemu divit, protože ono to znělo všechno naprosto stejně. Myslím tím zvuk. Ty kazety, který se prodávaly na koncertech za třicet korun, ty už samy o sobě moc kvality nepobraly, a když se to několikrát překopírovalo, byl z toho jeden velkej šum. Famózní šumák. Získala sem teda dojem, že punková kapela nutně musí mít blbej zvuk. Pak mě dost překvapilo když se ke mně dostala kvalitní nahrávka Wohnoutů. Ale to už asi byla jiná liga.

 

Tak teď sem telefonovala doktorce, řekla že si okamžitě mám přijít pro žádanku na přijetí do nemocnice, tak já teda du. Zatím se loučím, historky z nemocničního prostředí budou následovat, pokud to teda přežiju. Ale pevně doufám, že jo :o)