Jak to pokračuje...

Takže, jak to pokračuje. Zařekla sem se, že už žádný debilní blbý hloupý testy dělat nebudu, vopravdu ne. Jenomže Hugo mi dva koupil, no a když už sem to měla doma, tak co, že jo. Takže v pátek ráno sem otestovala, a byla tam. V limitu slabá stínová čárka, tak sem si zase říkala: fuck fuck... a šla sem se eště vyspat, a když sem teda po vyspání přišla ráno do kuchyně, ani sem nemohla věřit, že koukám na ten stejnej test, čára tlustá jako dálnice. Daleko líp viditelná než první test. Takže je to jasný. Objednala sem se teda k doktorce, řekla sem, že mám pozitivní těhu test, a že chcu na kontrolu. Sestřička mi velice gratulovala, poradila mi, co jíst a nejíst, jak se chovat, jaký vitamíny koupit a tak dál, a objednala mě až na konec března, z čehož mi docela spadla brada. Na druhé straně aspoň tam nemusím lozit zbytečně mockrát, je pravda, že teď by tam stejně nic moc vidět nebylo. Krev na zjištění těhotenství neodebírají, na to sem už zvyklá z minula. Takže mě to vlastně ani nepřekvapilo.

Od Huga sem dostala růži, krásnou růžovou, neboli emo kvítek. :o)

Samozřejmě už sem to rozkecala všude možně, jelikož sem huba, svoje emoční výbuchy absolutně nemám pod kontrolou. Akorát to velice dlouho a dokud to pude, budu tajit před Jájou, protože jí to fakt nechcu říkat, to bude krutý. Bude mě nanávidět, ale s tím já nemůžu nic dělat. Řekla sem to Lauře, co mám s tou Jájou dělat, že to určitě nedokážu zatloukat dlouho, protože mě v nejbližší době budou chtít vytáhnout na ňákou spářku. Laura řekla, že se mám vymluvit na ňákou virózu, potom ale dodala: "Jenomže tobě nikdo nebude věřit, že kvůli viróze nepudeš do hospody."
Ale nenechám se tím otrávit, mám teď co dělat sama se sebou. Od včerejška je mně fakt dost blbě, bolí mě břicho, hlava, oči... si připadám jak kdybych trpěla horším stupněm kocoviny. Kouřit se mi ani nechce, což je pozitivní věc, aspoň se to rychlejš odnaučím. Zato unavená su, že bych prospala život. Nebo aspoň to těhotenství. Pokud možno bych teď chtěla usnout a vzbudit se až porodníma bolestma. To by bylo super.

Čtu knížku o Robbiem Williamsovi. Né že on samotný by mě nějak krutě zajímal, osobně si myslím, že on teda moc tvůrčí osobnost není, a že měl spíš dělat v kabaretu než zpívat. A to nemyslím zle, to prostě tak je. Ale knížka je napsaná dobře. Daleko zábavněji než ta od Stounů. Ale taky byl nešťastnej. Já sem dycky trpěla ňákou takovou představou, že když je člověk slavnej, dělá to, co ho baví, vydělává si tím, má obdiv, a uznání ostatních, a ví,že je v tom fakt dobrej, tak přece musí být šťastnej. Jenomže pravda je asi taková, že člověk, kterej si na slávu zvykne, už to bere jako obyčejnou práci, protože třeba ani jinou nezná, a tak může být úplně stejně nešťastnej, jako obyčejný smrtelník.
Si pamatuju, jak sem se strašně smála, když na koncertu v Praze Gerard Way zkopal z pódia ty debilní plyšáky, byl kolem toho strašnej poprask, fanynky plakaly...a na svoje blogy psaly roztrpčený články a úvahy o tom, proč to udělal. :o)) Úplně vidím tu situaci, kdy týpek úplně niterně rozervaný vyřvává svou vykořeněnost, rozkolísanost, frustrace - a kolem hlavy mu lítají plyšoví Pokémoni. To fakt nikomu na náladě nepřidá, to je jasný.
Mimochodem - mě by ani v té nejkrutější pubertě nenapadlo hodit při koncíku na pódium plyšovou obludu. Co si ty holky jako myslí, že tím zmůžou? Že si kapela vesele posbírá po koncertě plyšáky, a vystaví si je v hotelu? Hm, no nevím....

Taťka mi oznámil, že se snažil udat jakýsi moje psaní v ňákým nakladatelství. Naštěstí o to nikdo nestojí. To fakt není nějaká falešná moje póza skromňáka. To by bylo učiněný neštěstí. Protože jakmile se člověk něčemu uváže, na něčem začne vydělávat, ztratí svobodu, úplnou svobodu psaní, něco vyjádřit, a rozmyslí si každý sprostý slovo, který by normálně napsal. Nic pro mě. Na to mám svý psaní moc ráda. Není nic moc a je o ničem, já vím. Ale je moje, a mě baví. A to je celý, co potřebuju ke štěstí. Navíc se nedokážu takle exhibovat za prachy. Nevadí mi to absolutně dělat zadarmo na blogu, ale něco napsat, něco smysluplnýho, aby to šlo ze mě, dat do toho všechny myšlenky, pocity... a pak podepsat smlouvu na x výtisků? Uf, to musí být peklo.
Absolutně dobře to vyjádřil Ben, když se ho ptali, jestli je šťastnej, když všichni lidi na koncertě zpívají jeho texty. "Když ten text napíšu někdy ve čtyři ráno v úplným zoufalství, protože nemůžu spat, a pak to zpívá celej dav, tak se cítím znásilněně."
To je úplně přesný.
Si nedovedu představit, že bych vydala třeba nějakou knížku, a pak bych to vesele rozdala po pracovišti, ať si kolegové počtou. Bych pak chodila kanálama. Když sem někomu řekla, že něco píšu, tak hned chtěl samozřejmě ať mu to dám přečíst, ale než bych někomu dala všechny svoje povídky nebo Blbý rána, to už bych rači ožralá a nahá tančila na baru.

Od mamky sem dostala ňáký časáky, prohlašuju Rytmus Života za trapas roku. Ty články tam.. to je opravdu kvalita. Kdo to píše? To si jako dělají prdel...?
Byl tam jakýsi článek o České Miss, nebo jak se to menuje... to vůbec nesleduju, ale aby ty zkurvený barbíny, co mají nasraný v hlavě (ale všechny studují práva), vodily po pódiu gepardy, no to mohl vymyslet jenom pičus nejtěžšího kalibru. Chudáci zvířata. To sem fakt nepochopila.

Včera večer se stavila Sima, že musíme oslavit to moje těhotenství. Donesla si víno a kolu, a slavily sme. Teda - Sima slavila, abych byla přesná. Já sem vypila jenom decku vína, dala sem si poslední cígo a pak sem žrala křupky a zeleninový salát. Sima vypila zbytek flašky, na kolu jaksi zapomněla. ožrala se a opět sem se dozvěděla spoustu zajímavých věcí z intimního života této osoby. Smála sem se až sem nemohla, píchalo mě v břichu a zeleninový salát mi lítal z pusy.

Snažím se žít zdravě, takže skončily moje snídaně ve stylu energy drink, kafe, cígo. Dneska sem si uvařila čaj Earl Grey, a dokonce sem posnídala rohlík s ořechovým sýrem (President, mňamy, nejlepší). Dlouho se ale ze snídaní radovat nebudu, jenom co začnu blít, mám po srandě. Dneska sem si pro jistotu udělala další test, no už není o čem pochybovat, to je absolutně jasný. Furt tomu ale nemůžu věřit. Jo, ale co je úplně nejhorší - jak strašně bych si zapálila. Ale moudře sem včera odevzdala cigára. Kdybych je tady měla, už bych kouřila. Představuju si tu reklamu, jak tam skáčou ty zběsilý receptory, co se živí nikotinem. No, to mám asi teď v hlavě. Nic moc.
Chlast mně zatím nechybí.