Špekáčkování

Mám teďkonc zajímavý režim. Včera například sem vstávala v devět. V deset sem si šla zase lehnout (smrtelná únava). Odpoledne sem taky chtěla spat, ale nemohla sem, a tak sem to zalomila v osum večer, a to jenom díky tomu, že sem musela čekat, až usne Anička, jinak bych šla spat daleko dřívějš.
Dneska ráno sem se vzbudila, protože sem musela na hajzl (zase) a pak už se mně nechtělo spat. Takže od pěti ráno tady šolichám na komplu. Snažím se vymazávat a přesouvat soubory.
Taky sem si udělala čaj, a snažím se do sebe dostat rohlík, ale je mně z něho blbě. Hlavně jak se dostane do reakce s čajem. Po ránu nemůžu vůbec jíst. Absolutně ne. Ale když už musím, jako teď, tak mám na rohlík a jemu podobný, závratnou strategii, a ta spočívá v tom, že si rychle kousnu, a rychle a hodně to zapiju čajem. Ale teď sem se ňák zasekla na tom, že rozmáčený rohlík nemůžu polknout, protože je to tak strašně hnusná hmota, že mně to do očí tlačí slzy. Nechápu, jak kačeny můžou žrat rozmáčený rohlíky. Kačeny sou prasata.

Včera sem šla k Lauře na zahradu. Teda - na zahradu její mamky, Laura tam občas tráví víkendy. Laura vymyslela, že si jako budem opíkat špekáčky. Schopně sme rozdělaly oheň, z čehož máme vždycky strašnou radost. Špekáčky byly skvělý. Né jak ty, co sme měly minule. Z těch minulých vůbec nekapal tuk a divně se kroutily. A byly strašně hnusný. Laura mě nutila lámat dřevo, mně se vůbec nechtělo, chtělo se mně akorát tak spat. Tahala sem teda z hromady dřeva klacky, skákala sem na ně, a křičela sem na Lauru:
"Víš, co sem teď napsala?"
"Né, to nevím. Měly sme vzít piva."
"Sem si vzpomněla třeba jak sme jely do té Prahy, a neměly sme ty peníze..."
"Heh, to bylo super..."
"A taky jak sme vyhodily ty šlukovky z okna ve vlaku."
Laura si křečovitě dala prst před pusu. "Neječ, nahoře je mamka. Okopává zahrádku."
"Já vím." Trhla sem ramenem. "Však sem neřekla, že sme vyhodily trávu, ale šlukovku. Pochybuju o tom, že tvá mamka ví, co je to šlukovka."
"Nó, to asi neví." Smála se Laura a poslala mě nakrájet špekáčky, že to doláme sama. Při krájení sem rozváděla svoje vědecký teorie, takže než sem udělala špekáčkům ježčí frizůru, oheň nám jaksi vyhasl.
Hned nato přišla Lauřina mamka, které sme slíbily, že si může taky jeden špekáček upíct, ať z toho života taky něco má. Dozvěděly sme se jak sme neschopný, že neumíme rozdělat oheň. Dívaly sme se na doutnající popel, a Laura jenom mávla rukou: "Dyť to vůbec není důležitý."
Když sme oheň nahodily zpátky, zase sme dostaly spoustu užitečných rad, jak napíchnout špekáček, jak držet klacík, jak opíkat ("hlavně ho nedávejte přimo do toho ohně, tam se vám spálí, nedávej ho tam, no tak...to tady říkám zbytečně"). Prostě zážitek. Tak dlouho hlídala naše špekáčky, až si spálila ty svoje. Načež začla skučet, že ty spálený nechce, a že by radši ty naše.
"Jaktože je máte takový hezký?" Nechápala.
"No my si je umíme upíct." Řekla Laura.
"...je nestrkáme do ohně, jako někdo!" Rýpla sem si.
U Laury mají nejlepší naložený okurky na celým světě. Pochválila sem je. Lauřina mamka řekal, že mi dá recept.
"Obávám se, že to bude naprosto zbytečný." Smála sem se. "Já totiž nikdy okurky zavařovat nebudu."
Zavařovací žena udělala vyděšený výraz. "Ty nezavařuješ?"
"Ne." Kroutila sem hlavou. "Nikdy sem nezavařovala a zavařovat nebudu."
"To seš ale špatná hospodyňka." Pokárala mě.
Trhla sem ramenama. "Za to může nedostatečný technický pokrok. Už dávno za nás všechno měly dělat stroje. Samo by se vyžehlilo prádlo, nádobí by se samo naskládalo do myčky, samo by se uvařilo, samo by se uklidilo. Po podlaze už dávno měly jezdit takový malý stroječky a robotci, kteří za nás budou uklízet a píglovat."
Žena jiné generace na mě hleděla jako žena z jiné planety. "To by tě přece nebavilo." Hodila do placu argument.
Laura se rozesmála. Vzpomněla sem si, jak sem jednou přišla k ní na návštěvu, a Laura mi rozzářeně hlásila: "Poď do pokojíku, můžem si tam dokonce sednout, proházela sem uličku k posteli."
Lauře se totiž po zemi věčně válelo oblečení, ale to byly fakt závěje, mezitím čokoládový bonboniéry, uschlý růže, časáky, fotky... Strašně se mně to líbilo. Jestli někdo o úklidu mohl říct "sranec na věc" pak to byla ona.

Potom teda Lauřina mamka odešla, i se svýma generačníma rozdílama, a my sme u ohně strávily celý odpoledne a vyplnily sme to kecama typu:
"Napadlo by tě, že Robbie Williams je teplej?"
Laura: "No vzhledem k tomu, v jaké skupině začínal, tak jo."
"No jo, pravda, pravda, to mě nenapadlo."
"Bože, hrozná skupina." Kroutila hlavou.
"Ché, od někoho, kdo poslouchal New Kids On The Block to teda fakt sedí."
"To já sem neposlouchala." Smála se.
"Ale jo, to teda jo."
"No tak dobře, no... to už je ale dávno." Píchla mě klackem do ruky.
"A taky si poslouchala Pet Shop Boys." Připomněla sem.
"A tys poslouchala Orlíky."
"To poslouchal každej." Bránila sem se.
Tak sme rýpaly klackama do země, přežraný z mastných špekáčků, a trumfovaly sme se, kdo kdy poslouchal horší věci. Zvítězila Laura s Vanillou Ice.

Na blogu Leni ze Sevilly sem se dozvěděla, že mezi blogerama frčí módní vlna focení pozadí počítače a následný vložení na blog. Protože nesmím zůstat "out", tak tady to je. Na Leniny futuristický hodiny to teda nemá, ale to mě vůbec nevadí.

No jo, Benjamin Kowalewicz. Moje múza, energie, inspirace.

Když se nám tady ten kompl pokazil a Hugo ho nesl do práce, tak sem se potrhle šklebila, protože mně bylo jasný, co se jako stane. Hugův spolupracovník, který nám pořád spravuje počítač, je za á geniální na opravu počítačů, za bé fašista. A to jako vážně. Ve svým věku skoro šedesáti let pořád hajluje, pouští Hugovi fašistický pochody a Hitlerovy projevy, a myslí si, že tady vybuduje ňákou třetí říši, nebo co. Takže nám opravil kompl, pustil to, a teď na něho vybafla ta moje tapeta. Málem z toho dostal infarkt, začal ječet : "Co to je? Co to je? Všichni poďte sem, poďte se na něco podívat!" Načež Hugovi cvakla prdel, protože už tušil, že je zle. Seběhli se chlapi z celé dílny, a velká sranda. Hugo vysvětloval, že ta tapeta jeho není, rozhodně né, ale že je ženy, blá blá blá.... stejně se z toho nevysekal. Celej den pak se mnou nemluvil. Ale tentokrát sem za to fakt nemohla. Fakt né.
Fašistický kolega utrousil něco jako: "Tohle za nás nebude." (velice znechucený smajlík velice znechuceně obracející oči)
No, tak menší historka, když už sme u těch tapet.

Anja včera vypila worcestrovou omáčku. Celej den to z ní neuvěřitelně táhlo, naštěstí se nic nestalo. Dneska už tady zas vyjídá ledničku.

Možná že dneska bude hezky, tak pudem se Simou někam ven. Se ale eště uvidí.