Křivka

Po období nudně strávených víkendových večerů doma sem se rozhodla vrátit se k obvyklýmu způsobu trávení nocí. Spat je dost trapný.
Na pátek byla naplánovaná akce setkání ex-kolegů. Těšila sem se na Fiku, ale když napsala, že nemůže přijít, už mě tam nic netáhlo. Páteční večer se dal strávit kdekoli jinde. Plán byl takový, že naberu Kačku, Lucku, Verču, a pudeme rovnou na ten bowling. Stavila sem se teda večer do práce. Lucka s Verčou dělaly do desíti, takže sem si odtama odvedla akorát Kačku. Řekly sme si, že nepojedem rovnou, ale počkáme na holky u Námořníka, pak je naberem a jedem. Já už sem teda tušila, že se mně nikam nechce, protože celá akce spočívala v hraní kuželek, a setkání s lidma, se kterýma ani nevím, co bych si řekla. Jenomže sme slíbily Šprtovi, organizátorovi akce, že se tam objevíme, tak sme to jako chtěly dodržet. Daly sme s Kačkou dvě piva na baru, kecaly sme, a přišla za nama Eve, jakože ji nebaví být doma, a de to táhnout s nama. Fajn. Daly sme si panáky morgana, čímž se šance na ňákej přesun značně zmenšila. Když dorazila Lucka s Verčou, odpískaly sme to úplně. Přesunuly sme se na horní palubu ke stolu. Sedla sem si tam na stůl, opřela sem se o zeď a vyhlásila sem holčičí večírek. Šprt volal, kde jako sme, že je tam zarezervená ta bowlingová dráha. Kačka řekla, že brzo dorazíme, a už sme prakticky na cestě. Objednaly sme další panáky a další piva. Vyply sme si telefony. Namalovaly sme si pusy na růžovo. Veruna vodila na hajzl holky, aby se podívaly, jakou má celulitidu.
„Hovno má.” Řekla mi Lucka, když se zklamaně vracela ze záchoda. „Vona neví, co to celulitida je, tak mi tam ukazovala stehno.”
Pochlubila sem se, že sem si koupila kupón na prodloužení řas. Veruna řekla, že se chystá na liposukci. Váží čtyřicet kilo i s postelí.
„Nesmějte se! Myslím to vážně. Šak počkejte vy blbečci, až sbalím Mareša. A to nebude dlouho trvat, vám říkám. Koupila sem si tady za tím účelem kožich z norka, hele.”
Vytáhla modrou plyšovou bundu. „Norek volové. Norek modrý.”
Objednaly sme další panáky. Riči nám je přinesl, a když viděl, jak sme rozjetý, ani neměl snahu mě z toho stolu sundávat. „Tak jo.” Zavelela sem. „Su kapitánka tohodle stolu a vyhlašuju hru na pravdu. Common!”
Obřadně sme si namalovaly tváře perlama od Avonu. Padl taky návrh, že skočíme k Eve pro pyžama, a uděláme si v baru pyžamovou párty. Toto sme ale přesunuly na příště. Zapálila sem si cígo. „Anketa začíná. Chcou všichni hrát? Jo? Výborně. Táákže. Každá řekne, koho by z našeho oddělení ojela.”
„A co vedlejší oddělení? Co dobíjecí karty?” Smála se Eve.
„Tak jo. Jednoho od nás, a jednoho od dobíječů. Jedem. Evka začíná.”
Bylo to super. Smály sme se jak protržený. S přibývajícíma panákama se vylepšovaly otázky. Samozřejmě se to zvrhlo do totálních prasáren, což je na tom to nejbožejší. Panáky do nás padaly jak drobáky do automatu. Semlely sme všechno, a ještě o něco víc. Pak za náma nahoru přišli ňáký dva týpci. Ani nevím, jak se to semlelo, najednou seděli u našeho stolu a objednávali pití. Byli divní. Jeden takovej velkej, vazbič holohlavej, druhej taky vypadal jak kdyby právě vypadl z kriminálu. Lebkoun se furt snažil šahat na Lucku, ta se snažila uhýbat, a vrhala na mě prosebný pohledy, a já sem se snažila Lucku bránit, dycky sem na něho průběžně houkla „Héééééj!”. Kapitánka všechno vidí. Druhej byl taky pěkně dotěrnej, prostě to celý pokazili. Veru vymyslela úhybnej manévr, jakože „padáme vocaď”. Šly sme teda dolů k baru platit. Bylo nám jasný, že ta částka, která tam je za pití, se nebude nikomu líbit. „Nó, tak já lepím ty piva, a ty panáky... hej Riči já nevím, ňák to rozpočítej, nebo co.” Vytahovala sem peněženku. Jenomže Lebkoun řekl, že ať to skovám, že to platí on, celý, všechno, za všechny. Holky poslušně schovaly peněženky, a dělaly jakože nic. Mně se to nelíbilo ani trochu, dokonce sem se zmohla na odpor, jakože si to zalepíme samy. Ale pak sem si řekla, že by mě holky mohly taky pěkně nemít rády, páč cech byl dost mastnej, mávla sem rukou, a skovala peněženku. Lebkoun pak zjistil, že u sebe tolik peněz ani nemá, a začal se domlouvat s tím druhým, ať mu pučí na zalepení cechu. Dělali na sebe divný posunky, a celý to prostě bylo divný. Zatímco se tam dohadovali, my sme čučeli do stropu, hrabaly sme v kabelkách, a dělaly, že se nás ta situace netýká. Veruna se snažila sundat ze stropu ježíka. Riči na nás mrkl, ať vypadnem. Šly sme teda ven, a tam sme si řekly „holky, musíme zdrhnout”. Jenomže než sme to stihly, vyšel ven ten Druhej, a řekl, ať na ně počkáme, že tam jeho kámoš ještě musí dořešit to placení. „Jo jasně.” Řekla Eve. Jak se za ním zabouchly dveře, vzaly sme čáru. Chvilku sme běžely, pak sme se zastavily, vydýchaly, a Verunka začla hysterčit „Viděly ste, jak se domlouvali? Jak na sebe dělali ty posunky? Mrazí mě z toho eště teď.”
„Jo, hnus. Divný to bylo. Teda pošuků už sem viděla dost, ale... fuj, mám blbej pocit.” Řekla Lůca.
„Hlavně ten první, ten byl úplně... ty jo, holky...” Řekla Eve. „...já myslím, že měli něco v plánu. Chtěli nám něco udělat.”
„Hovno.” Mávla sem rukou. „Je nás pět, probůh.”
„No jo, to jo... ale neříkej, že nebyli divní.” Řekla Lůca.
„Jo, to byli.” Přiznala sem. „No, měly bysme se pohnout, nebo nás doženou. Dem na rockotéku.”
„Já myslím, že nám chtěli něco udělat. Viděli ste je u toho placení?” Řekla Eve.
„Jo, třeba nás chtěli unýst.” Řekla Verča.
Eve si zapálila cígo. „Já myslím, že nás chtěli zabít.”
Veruna zapištěla. Nikdo se nesmál. Rozhlížely sme se, jestli za nama nejdou. Ulice byla čistá, nikde nikdo. Široko daleko, nikdo. Slíbily sme si, že se budem držet u sebe, a spolu, a nikdo nikam nejde sám. Furt sme se rozhlížely, celou cestu. Pak sme došly ke klubu. Je to takovej klub uprostřed parku. Když sme chtěly jít dovnitř, řekli nám vyhazovači, že za půl hoďky se klub zavírá. No to teda paráda, zavíračka ve dvě. Pche. Vyšly sme ven, že uděláme poradu, kam dál. A tam sem potkala ty dva. Otočila sem se na Kačku. „Vypadá to, že nás sledovali. Je to v hajzlu. Chytni Verunu, ať nepiští.” Dívaly sme se s holkama na sebe, jakože toto je totálně v prdeli. Lůca se snažila vypadat normálně. Nasadila ten svůj naivní dětský výraz a řekla Prvnímu: „Jééé, my už sme myslely, že sme vás ztratily. Zrovna deme do města. Pěšky.” Vykládala si tam s nima, a my sme se s Eve odklidily bokem, abysme vymyslely co teď.
„Hele, myslím že sme v hajzlu.” Řekla Eve.
„Myslím si to taky.” Přiznala sem. „Není se odtud jak dostat. Rozjezdy nejezdí, a když pudem pěšky, to je moc nebezpečný, pudou s nama, to nemůžem... pak už jedině zavolat taxíka a jet do města. Ale je nás pět. Do hajzlu, do prdele!”
Přišla za nama Verča. „Holky, já se bojím, oni nám určitě něco udělají!”
„Ale hovno.” Vzala ji Eve kolem ramen. „Sou to jenom nadržení ožralí borci, no...takových sme už zažily, co, Jančo...”
„Milijóny. Klídek Veru, nic se neděje.” Pohladila sem Verču, ale vrhly sme na sebe s Eve bezradný pohledy. Pořád sme sledovaly Lůcu, jak dělá naivitu, a Kaču, jak hlídá Lůcu. Vrátili sme se k nim.
„Já vám tady teď zalepím vlez, všem, a deme, to je jedno že jenom na půl hodiny...” Říkal První. „Teď sem vybral z bankomatu. Mám tolik prachů, že ňáký pětikilo za vlezný pro mě nic není. Ňáký pětikilo je mně dost u prdele. Důležitý je, umět si ty prachy obstarat, víte?”
No nazdar.
„Tak to máte asi nějaký dobrý zaměstnání.” Řekla Lůca.
„Zaměstnání prej.” Zasmál se První a otočil se na Druhýho.
Veruna zapištěla a šla mi říct: „Jano on nás zabije.”
No tak a dost. Vytáhla sem telefon a dělala sem, že volám. Poodešla sem kousek dál, jakože si du vyřídit hovor, a křičela sem: „Có? Tě špatně slyším. No, teďka dem do města. Jó no, kdo je s tebou? Jé vás tam je. Tak jo, budem tam za dvacet minut. Můžete nám kdyžtak jít naproti. Čau.” Došla za mnou Eve. „S kým si mluvila?”
„S nikým.” Vrátila sem se k holkám. „Takže holky, musíme jít. Kluci na nás čekají na čáře. Nebo možná už nám dou naproti.”
„Tak my dem s váma. Taky se chystáme do města.” Řekl Druhej. Do prdele, do hajzlu. Kača se na mě dívala, a naznačovala mi, že normálně zdrhnem. Kroutila sem na ni nenápadně hlavou. Verča ve zmatku řekla: „Tak dem holky.” Což byla věc, kterou sme vůbec nepotřebovaly. Kupodivu to ale zabralo.
„Tak já skočím pro kámoša, počkejte tady.” Řekl Druhej, a šel pro prvního, kterej něco řešil s vyhazovačema. Jakmile se začli bavit, podívaly sme se s holkama na sebe, Lucka zavelela „teď” a utekly sme.
Zastavily sme se až na Flédě. Sranda veliká. Daly sme si piva. Pak nastala porada krizovýho štábu pro případ, že by se tam ti dva objevili. „Musíme dělat, že tady máme borce. Takže určím, kdo si jako bere koho. Evka - kapucář v červené mikině. Lůca - tamten s tou kérkou, hééj, Lucko, dobrej výběr... já... ééé... tamten kousek na baru v černým tričku, ó koukejte, holky... ten je boží. Děcká...placááák!”
Super sme se bavily. Večírek jak má být. Pak sme šly tancovat. Ukradla sem pro Kačku krýgl. Když sme vyšly ven, ve čtyry ráno, chtěla sem jít pěšky do města. Jenomže holky mě zarazily, že to není moc dobrej nápad, a počkaly se mnou na rozjezd. Připojili se tam k nám zase ňáký dva týpci. Veruna na jednoho furt pištěla: „Ty seš ale blbec. Tak si říkal teď, že řídíš šalinu, ne? Tak seš řidič šaliny nebo co kurva? Ale blbče... teď si to říkal. Tak vodvezeš nás nebo co! Ale seš blbej, mně volá za den spousta blbců, to já poznám. Tys mně dneska taky určitě volal. Kde máš tu šalinu? Já su noreček. Mám kabát z modrýho norečka. Jano, řekni mu, že mám norka, ty vole.”
Ten druhej se pak Veruny zeptal „Odkud se holky znáte?”
A Veru vypálila: „My hrajem basket.”
Borec byl nadšenej. „Vážně? Já sem totiž trenér basketu. Za co hrajete?”
Verča se nenechala zaskočit. „Za Ležáky.”

Večírek byl prostě boží. V práci sme na sebe křičely o-pa-kovat! Konečně se taky zveřejnilo datum firemního vánočního večírku. Třesem se na to celej rok, a teď to konečně přišlo. Domluvily sme se s holkama, že si předtím uděláme malovací pyžamový večírek u Evky doma, a pak tam teprv vyrazíme. Přece tam nepudem střízlivý, to by nám tak eště chybělo. Já sem se konečně objednala na prodloužení řas, abych byla boží. A pak přišla pozvánka z oddělení Dobíječů, že se pořádá cvičný večírek před vánočním večírkem. Život nemohl být lepší. Sem si myslela.

Jenomže pak přišla ta věc s Ondrášem. Ve víru dění sem ňák zapomněla na to, že mě opustí. Takže v úterý to přišlo. Vyhodili ho za ňáký šmely, což je klasika, kvůli tomu už vyletěl kdekdo. Puštík koneckonců taky. Tentokrát to ale bylo ňáký hustější. Dorazila komise. Manažeři. Právníci. Radili se, co s Ondrášem udělají. Čekal, jestli ho předvolají. Seděli sme s Ondrou u okna, já už sem měla po pracovní době, motali sme se na židlích, a čekali sme, co se stane. Šváb musel samozřejmě celou situaci hrotit, jako dycky.
„A co teď bude? Myslíš, že zavolají policajty?”
„Ale simtě...” Obrátila sem oči.
„No to se nesměj! To není sranda!” Hudroval Šváb. „Já mám takový zkušenosti, bych ti mohl vyprávět.”
„Příde kriminálka Kolín.” Usmál se Ondráš.
„Simtě Švábe, nedělej to eště horší.” Řekla sem. Jenomže Šváb to nakonec vylepšil. Vyprávěl historky s policajtama, dycky to mělo ňákou divnou zápletku, divnej konec, a ještě divnější začátky, jako „... jednou sem se omylem nachomýtl k vydírání...”
Smáli sme se, až sme z těch židlí málem spadli. Naposledy sme pomluvili lidi kolem. Tématicky sem zazpívala „dou po mně, dou, dou, dou...” a taky „Mama I´m in love with a criminal”. Komise se furt radila, a já už sem musela jít pro Aničku. Zvedla sem se, poplácala sem Ondráša po rameni, řekla sem „drž se” a „tak čau” a odkráčela sem. Dřív, než mě to rozbije.
Druhej den přišla Syslica s tím, že ji asi vyhodí taky. Anička dostala zase kašel. Já sem dostala hafo pokut, který se mi odečetly z výplaty. To nejhorší mělo ale teprve přijít.
Stála sem na poště, zrovna sem si vyzvedla papír od sociálky, kde mi oznámili, že nemám nárok na příspěvek na dítě, protože vydělávám ty milijóny, když mi volala mamka, že taťkovi ze znamínka potvrdili, že de o melanom. Řekla sem na to něco blbýho, nebo sem možná neřekla nic, a celý odpoledne sem dělala, že tady ta situace není. Došlo mi to až večer, a totálně mě to sesypalo. Brečela sem. Celou noc sem nespala. Chtěla sem jenom ležet, a brečet, celej týden, měsíc...
A pak dostala zase Anička záchvaty kašle, musela sem se teda zvetit a jít s ní k doktorce. Do toho ji rozbolely zuby. Takže objednat k zubařce. Katastrofy mě položí, a katastrofy mě zase zvednou. Takže sem zase sebrala všechny síly, zajela sem do starých kolejí, kde musím fungovat, bez ohledu na city a pocity a bez ohledu na to, že se mi nechce.

Pak přišly další těžký chvíle. Asi je to tou zimou, nic není lehký. Plánovaly sme s Aničkou, jak si pořídíme do obýváku velkou postel, abysme tam mohly vedle sebe ležet, a číst si, a nemusely se mačkat na té mojí devadesátce.
„A třeba by na té velké posteli s tebou taky mohl spát taťka. Vrátil by se, a mohl by tady dycky spát, na té posteli...”
To sakra bolí. „Pocem...” Ukázala sem jí na místo vedle sebe, v mojí úzké posteli. „Aničko, taťka se k nám už nevrátí. Nebude u nás spát, a nezáleží to na tom, jakou koupíme postel.”
„Mně je to líto.” Mnula si oči.
„Já vím.” Mluvila sem o tom, jak sou rodiny, kde sou maminky a tatínci dohromady, ale někdy... někdy to stejně není dobře. A někdy je lepší, když spolu nejsou, protože pak sou na sebe zlí, škaredí, někdy křičí..
„A to bych si pak sbalila kufřík, a šla bych od vás pryč, protože by mi tady nebylo dobře...”
„A protože sem nechtěla, aby sis chtěla balit kufřík, tatínek žije jinde. Ale miluje tě...”
„Já vím, mami. Stejně je mi smutno. Dycky když nevolá, je mi smutno.”
„My to spolu zvládnem, všechno, ne? Zvládnem to, sme silný holky. Jako vojáci.” Zasalutovala sem.
„Já vím, já sem ten největší voják, kapitán.”
Poslala sem ji spat, a šla sem do koupelny brečet. Do koupelny, kde teče voda, a není mě slyšet. Někdy mám pocit, že chci jít ven, a z té bolesti, rozplynout se v kapkách deště smíchaných se sněhem. Celý sem to posrala. Špatným výběrem partnera sem zapříčinila tady tohle. Nikdy se té viny nezbavím.

Tohle bylo dno. Ale pak to zase šlo nahoru. Dycky si vzpomenu na tu Nohavicovu křivku, je to tak typický. Takže další týden přišla zpráva, že taťka sice melanom furt má, nicméně to zřejmě není tak horký, jak sme mysleli. To mi teda odlehlo. Anička přestala mít kašel, takže hned jak to bylo jenom trochu možný, sem se vrátila do práce. Byla sem tam jeden den. Pak mi odešly hlasivky. Dorazila sem ráno do práce a zjistila sem, že nemluvím. Snažila sem se s Kifem dohodnout, jestli mi nemůže dat dovolenou na dva dny, protože pak už to bude gut, to vím, se znám, ale dovolenou mi přesunout nemohl, takže sem musela jít k doktorce, nechat si napsat neschopenku na tři dny. Který nedostanu zaplacený. Ňák se mi ty prachy vyhýbají, koukám. Spočítala sem si že z finančních sraček se dostanu nejdřív v březnu. Ale prd si z toho dělám. Prachy, no. Zůstala sem teda doma, nemluvila sem, s Aničkou sme si psaly cedule, byla to docela sranda. Vařila mi čaj, nosila mi džusy a četla mi básničky. Jak to bylo pohádko, ztratilo se kuřátko. Když mně bylo zas dobře, udělala sem jí za to chlebíčky, který vůbec nejedla, protože se najednou rozhodla, že nemá ráda vajíčka.
A pak zavolal Ondráš, že se sejdem v baru, a já sem řekla, že teda jo, Anička byla stejně u mamky, a tak sem jela do baru, kde dělá jeho teta. Byli sme tam sami tři a furt sme jenom kecali, byl to děsně fajn večer.
Zašla sem na kosmetiku, a nechala sem si konečně udělat ty prodloužený řasy. Měla sem radost. Vypadám jako mrkací panenka. Je to hrozně nepřirozený, ale hrozně fajn. Připadám si svátečně. Jako když si baletka nalepí řasy předtím, než má velký premiérový večer. Takle si připadám. Svátek každý den.