Gaga a Batman

V sobotu večer sem čekala na Ondráše, až se vrátí z Vídně a pudem někam do města. Psal, že dojede někdy v deset nebo v jedenáct, a pak common. Jenomže mně se nechtělo čekat tak dlouho, a tak sem se domluvila s Puštíkem. Myslela sem si, že mě zase pošle do háje, ale tentokrát se to nestalo. Takže sme se sešli v devět na nádru. Skoro sem ho nepoznala, byl úplně jinej. Né že by mu to neslušelo, ale přišel někdo úplně ... dark. No neva. Koupili sme šáňo, stáli sme pod hodinama, pili a povídali. Mluvila sem o tom, jak sme s holkama zdrhaly vrahům, a někde mezi tím mě napadlo, že už to není on. Puštík. Je potřeba opustit soví přezdívku, nesedí. On byl dycky taková sovička. Takovej ten hodnej, usměvavej kluk. Takovej ten, co na chatě usne v autě a ráno se směje, že se vzbudil bolestí a zimou, a na čele má otisk volantu. Tak sem ho poznala. Seděl na pohovce zamotanej do deky, a vypadal jak sovička. Uvařila sem mu kafe a šli sme zkoumat, jak mohl v noci přeštípat ostnatej drát. To bylo před dvouma rokama.
„Proč se ňák normálně neoblečeš?” Kroutil nade mnou hlavou když sem dopovídala story s vrahama. „Si vemeš takovou bundičku. Co budeš dělat, až pudem na hradby?”
„My pudem na hradby? Neblbni, je zima.”
„Není zima, když se umíš oblíct. Deme.”
Sotva sme vyrazili, dohonil nás Lukin. Kterej měl půl hodiny zpoždění. „Áááá, mistr světa v páce!” Smála sem se. „Co dělá ruka?"
Došli sme na hradby a utábořili se tam. Nikdo tam nebyl. Protože taky kdo by tam co v takové zimě dělal, žejo. Neměla sem ani rukavice, ani šátek, kterej běžně nosím, vyrazila sem si jak na pláž. Hlavně, že sem měla pilotskou bundu Surplus, která je fakt na hovno, zato stála spoustu peněz. „Kdy se vrátíš do práce?” Zeptala sem se Lukina.
„Nikdy. Vyhodili mě.” Řekl mi na to. „Ty to nevíš?"
„Hm, nevím." Vrazila sem ruce do kapes.
„Mně to neva." Trhl ramenem. „Dodělám si teď školu. Je to tak dobře."
„To, že mě odtama vyhodili, je ta nejlepší věc, která se mně mohla stát.” Řekl Petr. „Teď mám bezvadnou práci. Skvělý lidi a tolik peněz, že se vám o tom ani nezdálo.”
„No, to su celá šťastná, že su na tom zase nejhůř.” Řekla sem.
„Ale nejseš na tom nejhůř.” Řekl Petr. „Ty tam přece miluješ ty lidi, ne? Máš je ráda, proto se tam furt držíš.”
„Jo, no...” Kopla sem do šutru. „...víš jak sem ti nadávala, žes mi dal pokutu za ring, jednou, jak sem se s tebou nebavila... tak teď dostávám každej den průměrně dvě pokuty. Po stovkách.”
„No, a vidíš, jak ste mě neměli rádi."
„Ale hovno, cotomeleš. Já sem tě měla dycky ráda."
„Byl sem v bordelu.” Řekl Lukin. „Teda, náhodou sem se tam dostal.” Dramaticky se odmlčel.
„No a dál?” Smáli sme se.
„Nic. Prostě taková akce. Všechno bylo zaplacený. Vzali nás tam, a řekli: máte zadara pití, a sex.”
Zírali sme na něho. Petr mi podal flašku.
„No tak sem si dal pivo. V dolním patře byly kurvy. Ani sem tam nešel.” Pokračoval.
„Jako proč?” Valil na něho Petr oči. „Seš blbej nebo co.”
„Prosimtě nech ho být.” Vrátila sem mu flašku. „Co ty tady vykládáš. Už tě vidím, zrovna tebe, jak si deš vrznout s kurvou.”
„Šel bych se tam ale podívat.”
„No, to možná. Mihnul by ses ve dveřích, udělal bys takový to hehe, otočil by ses a šel by sis pro pivo.”
„Jasně. Ty zas úplně přesně víš, co bych já udělal.”
„Jo, vím.” Vylovila sem z kabelky cígo.
Pak sme se bavili o různých věcech, o pařbách, co sme zažili, bylo to fajn. Smáli sme se, pili sme šáňo, ani mně nebyla zima. Lukin se chtěl furt někam přesunout, ale nám se nechtělo, bylo tam dobře. Nicméně sme to dopili, a šli sme přes město do novýho koktejl baru. Petr vykládal, jak se kdesi málem porval a já sem na to řekla: „No právě. Málem. Ty se nikdy neporveš.”
„Proč ne?”
„Nevím. Nejseš takovej. Nikdy se nebudeš rvát.” Trhla sem ramenem.
„Ty zas všechno víš. Víš co, přestaň už mě srat s takovýma kecama.”
Úplně mě to zastavilo. „Co? Srat s kecama?” Zírala sem. „Jak to se mnou mluvíš? Co se s tebou stalo? Srat s kecama? To jako: Přestaň do mě jebat, děvko. Nebo: Drž hubu ty čubko. Ježiši, Petře!”
„No dobře, trochu sem to... přehnal. Ale sakra- ale nic...”
„Vyfotíme se u stromečku?” Tahala sem foťák. „Prosím. Prosím.”
Město bylo celý vánoční, svítilo, tak sme se vyfotili u vánočního stromku, chtěli sme cinknout na zvoneček, ale byl sundanej. No tak nic. „Na přání nemáme právo.” Řekl Lukin smutně ve zvoničce.
Došli sme do Cocktail baru. Byly tam palmy a tak. Koupili sme kýbl cuba libre. Mělo to hodně dlouhý brčka, a furt se lámaly. Petr pořád čekal, že za ním dorazí kamarád z práce. Furt sledoval telefon. Lukin zavolal Boxerovi. „Měl by tady být za hodinu.” Nutili mě, ať zavolám Ondrášovi, ale já sem nevolala, protože sem věděla, že kdyby mohl, zavolal by, takže mně bylo jasný, že je zasekanej někde na cestě.
Bavili sme se o prasárnách a smáli sme se. Chvílema sem se úplně svíjela smíchem. Ježiši, jak my dokážem být sprostí, to je děs... Dopili sme kýbl. „Petr kupuje další, on je teď boháč.” Oznámila sem a plynule sem přešla k tomu, jak se vezmem, když má teď ty prachy.
„Lukáši, ty to vidíš.” Kroutil hlavou.
„Co... tys to říkal.”
„No. Když Jančo, ty to umíš tak pěkně podat. Ty seš taková romantická.” Smál se.
„Už je to tady zase.” Skřípala sem zubama. Sere mě, když mně furt předhazuje, že vůbec nejsu romantická, přitom ani vůbec neví, že já třeba probrečím celý West Side Story.
„Ty o romantice nevíš vůbec nic. Máš rád akorát tak sebe."
„Počkej... jak dlouho tu sedíme?" Díval se na hodinky. „Tak hodinu asi. Za tu dobu umřelo šedesát lidí na AIDS."
„Ježiši...” Smála sem se. „Hezká reakce."
„Příde vám směšný, že za hodinu umřelo tolik lidí?” Zeptal se Lukáš. „Dyť je to děsivý."
„Mně spíš přijde děsivý, že se spoustu nových lidí narodilo.” Řekl Petr.
„Víte, kolik lidí teď šuká?” Zeptal se Lukáš.
„Asi všichni ostatní.” Řekla sem a vyndala foťák. „Pote se fotit.”
Mluvili sme o vánočním večírku, ptala sem se Lukáše, jestli pude. Řekl, že neví. Petr řekl, že naše firemní večírky sou pecka. „Pamatuješ, jak si mě minule nutila tančit ve svíčkách?"
„To bylo ale úžasný." Řekla sem. „Počkej. Počkej, budeš koukat." Smála sem se. Hodila sem nohu na sedačku a ukazovala sem na botu. „Vidíš tady tohle? To je vosk, z těch svíček. Zvláštní je, že zrovna dneska sem ty boty vyhrabala."
Pak mi začal předhazovat, že su hroznej člověk, protože sem opustila Kifa, a že se s ním stejně jednou vyspím, to on ví, byli ste přece takoví kamarádi... Se nestačím divit tady těm dedukcím, ale opakuje to furt dokola, že sem si zvykla, a já furt dokola opakuju, že je to blbost. A pak přešel k té věci s Filipem, a to bylo daleko horší, docela mně to omlátil o hlavu, a měla sem co dělat, abych se z toho vykroutila, a tak sem vstala „co je...kam deš?"... „Nevím...na hajzl..." šla sem si prohlídnout bar, no prostě sem normálně zdrhla.
Když přišel Boxer, po dlouhých debatách sme se přesunuli nakonec do Karibiku. U vchodu po nás chtěli ňáký průkaz totožnosti. Sme teda čučeli. Dala sem jim občanku, dlouho zkoumali, jestli nejsu na ňákým seznamu. Teroristů asi. Lukin se hádal, že šalinkarta je taky doklad. Peťa zjistil, že má neplatný doklady. Přesto nás pustili všechny.
Stáli sme u baru. „Peťo, sme doma!” Radovala sem se. Tak to má být. My a Karibik. A všecko je v pořádku.
„Petr mi koupil panáka, heč." Šla sem se pochlubit Lukinovi.
Lukin za mnou přišel za chvilku. „Boxer mi koupil pivo, heč!"
Hrozně sme se tomu smáli. „Ty jo, to bude noc." Chechtala sem se.
„Lukáši, jeden dotaz. Polykáš nebo pliveš?" Zeptal se Petr, a mohli sme se smíchem potrhat. Lukáš vůbec nepochopil pointu, a tak chvilku přemýšlel... „Srkám." Řekl nakonec, pokrčil ramenem a napil se piva. S Peťou sme se děsně smáli, ukazovali sme si jak asi probíhá to srkání, až sem z toho šla málem do kolen. Když sme si přisedli, rozjeli sme vesmírný teorie, z čehož nakonec vyplynulo, že duše sídlí v prdeli. Rozbryndala sem pití. Petrovi ňák nejelo, tak sem vypila to jeho, pro jistotu.
Furt mi říkal, že mi najde borca, tak sem řekla Jo, fajn, pome na to. Donutila sem ho, aby se mnou chodil kolem baru a seznamoval mě. Chvilku to byla sranda. Pak už ne. „Je to blbý.” Řekl.
„Proč? Je to sranda.”
„Protože si nemůžeš furt dělat z lidí prdel.”
„Proč? Neboj se jich. Je to jenom hra.”
„Proč sakra nejseš s tím Filipem? On taky nenávidí lidi. Můžete si spolu hrát ty psychohrátky, a určitě byste v tom byli šťastní. Já na to nejsu ten pravej.”
„To se naučíš. Tak si můžem zahrát jinou hru. Vezmem foťák a budem se ptat lidí jestli se s náma vyfotí, je to sranda.”
„Jančo! Já nebudu hrát hry s lidma.”
„No a co je ti po nich. Sou to jenom takový kusy masa, co se hýbou. Na kostře.”
„Říkal sem ti o tom, jak sem šel někam s Filipem, a on z ničeho nic přišel k borcovi, cizímu, na ulici, a začal na něho řvat, že ví, že ty mrtvoly tady zakopal on, a chtěl aby se přiznal, jinak ho zmlátí.”
„Jo, o tom vím.” Zasmála sem se.
„Tak ty seš to stejný. Víš proč vy dva se přitahujete? Protože ste blázni. Můžete chodit po městě a mlátit lidi, nebo co. Ale já nejsu takovej. Já mám lidi rád.”
„Nojo.” Vzdychla sem. Nebyla to sice vůbec pravda, ale nechtěla sem se hádat. „Koupím ti panáka.” Byl smutnej. Nevím proč. Pořád hlídal telefon. Koupila sem morgany a šli sme si sednout zpátky ke klukům. Že by se ňák extra bavili, to se taky říct nedalo.
„Chybí mi kluci z práce.” Řekl Petr. „S těma se to dá dobře rozjet. Tady s těma dvouma to moc nejde.”
„Tak to rozjeď se mnou.”
„Ty to zas rozjíždíš moc.”
V takové divné náladě sme to dotřepali asi do dvou. Šli sme tančit, a pak Peťa řekl, že de dom.
„Já sem myslela, že to táhnem do rána.”
„Dneska ne.”
Šla sem s ním k šatně. „Nebavil ses, co?”
„Abych řekl pravdu, tak ani trochu.”
„Něco se stalo? Dřív sme se spolu bavili, bylo to fajn. Vzpomeň si. Tak co je?”
„Já nevím.”
„Už seš jinde.”
„Jo... tak ňák to bude.” On mně to taky nikdy s ničím neulehčil.
Vydali mu bundu. Objala sem ho. „Uvidíme se ještě někdy vůbec?”
„Někdy v příštím životě.” Odsekl. Vrhla sem na něho zničený pohled. „Neboj. Uvidíme se zase za měsíc. To je TEN interval.” Řekl nakonec a odešel. Do práce. Spat na gauč.
Doprdele. Opřela sem se o zeď u šatny a zapálila sem si cígo. Přemýšlela sem tam nad sebou, což ale ve výsledku nepomohlo ničemu. Přišel za mnou jakejsi týpek. „Ahoj, jak to de?” Co teď mám dělat. Vrátit se, jet dom, zavolat Ondrášovi... ani nevím, co se mně chce. Né, počkat. Chtěla bych být na holčičím večírku. Chtěla bych mluvit s holkama. Kdoví, kde sou. „Kolik ti je?” Připomenul se zase borec. Sto. Možná tisíc let. A furt se motám v kruhu. Achjo. Dal mi ruku na zadek. Odstrčila sem ho, odlepila sem se od stěny a vrátila se za Lukinem a Boxerem. Tancovali na galerii, sedla sem si teda k nim na zídku, pila sem svoje Frisco, a čuměla sem.
„Neboj, Filip třeba ještě dojde...” Přišel mě utěšit Boxer.
„Cože...?” Zírala sem na něho. „Jo tak... Filip...” No tak ještě todle do toho. Hned na to sem vyskočila na pódium, protože hrálo I will survive, tak sem si to celý odzpívala a odtancovala. Dole v davu sem polila Friscem pár lidí, a pak sem si šla zase sednout na svou zídku. Asi sem si ještě koupila na baru morgana, a jela sem dom.
V noci se mně zdál divnej sen, že mně po lese honí hrozně velkej vlk a já se snažím zachránit, a vylízt na skálu, ale skála se mi boří pod nohama, vůbec nemůžu najít žádný pevný kámen, a vlk čeká, až to vzdám. Snář na to pravil, že se cítím nesvobodná a utlačovaná. No sakra.

Zašla sem aspoň do knihovny. Zaplatit pokuty a pučit si nový knížky. S knížkou Kdo chytá v žitě sem pak strávila noc, ani sem nešla spat. Protože sem četla o Chapmanovi, o tom, co zabil Lennona, a on říkal, že ta knížka ho inspirovala k tomu, aby byl vrah, protože je o člověku, co nenávidí celej svět. A tak sem si ji musela přečíst, a furt sem tam hledala tu nenávist ke světu, ale vůbec žádná tam není. Nic milejšího sem opravdu dlouho nečetla. Chapman musel být fakt máklej. Chtěla sem si taky pučit něco od Kerouaca a Burroughse, ale zjistila sem, že už mám všecko přečtený. Cítila sem v té knihovně takovou křivdu a zlobu, jakože proč toho nenapsali sakra víc? Měli na to celej život.
Spala sem celej další den, protože sem měla dovolenou. A když sem se vyspala, začla sem se chystat na vánoční večírek. Měla sem největší dilema, jestli si vzít boty na podpatku, nebo bez. Je strašný tohle řešit. Protože podpatky sou prostě podpatky, su dáma, né?, a vánoční večírek bez podpatků, no to teda nevím, jak si mám představit. Je to velká událost. Něco jako předávání Oskarů, nebo tak něco. Jenomže sem měla v plánu být venku celou noc. Protože mně volal Ondráš, že na večírek nejde, což bylo logický, když už tam nepracuje, ale že mě chce vidět, a až to tam skončí, ať se ozvu, že bude někde ve městě a někam zajdem. Gut. Jenomže běhat celou noc na podpatkách, to není to pravý. Lámala sem si s tím hlavu, a pak sem se rozhodla, že podpatky neberu, a vzala sem si teda ty druhý, politý voskem boty, jenomže mi u nich prasknul zip, a tak bylo vyřešeno. Z toho plyne ponaučení, že kdo moc vymejšlí, hovno vymyslí.

Zašla sem k našim odvíst Aničku. K mýmu velkýmu štěstí tam byl brácha, kterej zrovna dělal lososa. Paráda. Hodil mě pak do Bažin, takže sem byla u Verunky načas. Posadila mě do kuchyně. Takovej velkej byt. Bydlí tam všichni dohromady. Evka si v koupelně žehlila vlasy. Verča se držela za hlavu, běhala sem a tam a vyšilovala, že nestíhá. Mladej žehlil tričko. Kif si za mnou sedl ke stolu a vypili sme si čaj s rumem. Chtěla sem se ho zeptat na spoustu věcí. Protože mě opustil kvůli tomu, že nevnímám lidi, a že „všechno vím nejlíp”. Což je mi nebezpečně povědomý. Nakonec sem se ale nezeptala na nic. Protože ho bolel zub. A nebo proto, že su srab. Myslela sem na to, že zatímco já si řeším svoje hloupý melodramata, mamka s taťkou taky sedí někde v kuchyni, a přemýšlí, jak moc je taťkova rakovina rakovinná. Připadalo mi, že musím něco užitečnýho udělat, ale nevěděla sem co.
„Nalej mi ještě...” Přisunula sem Kifovi hrníček s čajem. Dolil mi rum. Něčemu sme se zasmáli. Zeptal se, jak se mám. Ale já to nevím.
Verča nás pak ostříhala. Pak šel umýt hrnky, a přišla Kačka s Lůcou. To bylo bezva. Seděly sme u stolu, pozorovaly ten šrumec, malovaly sme se a smály se Verči, která nevěděla, jaký si vzít boty, a Evce, která nevěděla, jakou si vzít vestičku. Pak přišla Milá, tu teda moc nemusím, ona vůbec nemusí mě, takže sme se ani nepozdravily, no ale aspoň mě nevyhodila.
Na večírek sme dorazili včas, abysme vyjedli švédský stoly. Bylo tam úplně všechno. Naložila sem si jednohubky, sýrový roládky a řízečky. Pak sem šla ještě vykrást stůl s minizákuskama. Verča do mě hučela: „Dělej, vem si toho co nejvíc, a dělej, že je to pro holky.” Sama si nabrala kopu, až jí to padalo z talíře. Do teplýho bufetu šla ještě třikrát, pro chlebíčky dvakrát. Snažili sme se vypít co nejvíc vína, když bylo zadara, ale paradoxně sem se z toho nemohla opít. Jedinej, kdo byl totálně na káry, byl Šváb. Za chvilku nám začal padat pod stůl. Měl zajímavý hlášky, u kterých se děsně smál, jako „Su prase, ty vole, brkám lososa, bez prdele.”
„Šváb brká lososa bez prdele.” Oznámila sem holkám, zasmály sme se, a podnikly sme trestnou výpravu na bar, kde sme se snažily zřídit z panáků. Nikdo z nás se nemohl opít. Bylo to jako prokletí. Zalezly sme teda na hajzl, kde sme udělaly válečnou poradu.
„Je to děs, sme furt střízlivý.” Stěžovala sem si. „Takle ten vánoční večírek nevytrhnem.”
„To máš z toho, že ses najedla.” Řekla Lůca.
„Vole, taková kravina. Už nikdy nebudu jest.” Řekla Verča, a snažila se zatáhnout nabobtnalý břicho. Kdyby to byl film od Tarantina, teď by někdo vytáhl ganžu, perník nebo koks. Jenomže to žádnej film nebyl, a tak sme se rozhodly pro další výpravu k baru.
„Čtyrykrát morgana!” Rozkázala Kačka, a když se drala pryč od baru, hodila do kabelky několik vidliček. Přitočil se ke mně Šváb, totálně na plech, a snažil se mě zeptat, jakej je doopravdy můj život. Následně se pokusil dostat se dolů do katakomb, a schody málem sjel po prdeli. Přišel Taťka, oči jak škvírky, taky dobře ve formě „Jéééé jáááá...se z tebeóu fotit nebudu, nejz-su na to eště dost ožralej, ty woe...” Všichni byli na sračky, a já sem jim to záviděla. Šla sem pro další panáky. A vína. Nic. Zkusila sem opačný efekt, a dala sem si matonku. Nic. Ondráš mi psal esemesku, ale nemohla sem odpovědět, protože sem neměla signál. Vylezla sem teda ze sklepení nahoru, abych napsala, jenomže venku stálo moc lidí, kteří vyšli ven kouřit, repráky z klubu hrály i na ulici, zpívalo se tam a tančilo, a tak sem na ňákou esemesku zapomněla a s cigárem a vínem v ruce sem odzpívala I love you like a love song, baby. Jára křičel, že to muselo být slyšet až na druhej konec Brna „Chudáci lidi, se tady vůbec nevyspíííí, héééj!” Pak vyběhl ven velkej houf lidí s Harákem v čele „Ty vole, chacháá, slyšíte to? Hraje Mašinka, a tam dole-”
„Dělají hada!” Vybafli sme společně s Járou. Houf utečenců se smál. „To se nedá!” Načež se tam utvořilo schopný utečenecký tábořiště. Kdo nekouřil, aspoň řval smíchem. Verču odlovila Psycholožka, která vůbec nepila, aby bylo vidět, jak je nad věcí, měla jenom kafe, a hustila do Veruny něco o zdravotním prospěchu lososů na lidský organismus. Se mnou se bohudíky nebaví, protože ví, že já jí to nedovolím. Ke mně přišla Iva od Dobíječů, a říkala, že mě žere, že je fajn, že umím nosit ty „nestandartní outfity" tomu říkala, jakože lidi na to nemaj odvahu, ale já jo. Měla sem velkou černou kytku na hlavě, punčocháče s mašličkama, sukni a ty vysoký boty. Prej outfit. A to sem si ještě chtěla vzít kožich. „Je to takový zvláštní, když na to lidi maj odvahu." Řekla.
„Já su Lady Gaga." Řekla sem a zašlápla vajgl.
„Jo, vona je Lady Gaga!" Osvětlila jí Verča, která se mezitím vysvobodila z lososí konverzace. Vzala mě za ruku a táhla mě pryč. Na schodech se zastavila. „Já ti něco řeknu, Gago.” Roztáhla ruce. „Já vím, že to hodně lidí nechápe, ale já su Batman. Vidíš tady ty křídla?” Opravdu měla šaty ušitý tak, že když roztáhla ruce, dělalo to netopýří křídla. Silný kulturní zážitek.

Když sme se vrátili dolů, šli sme tančit. Taťka přivedl Lucce manažery, aby jí zatančili k svátku. Šváb byl největší borec celýho večera. Ty taneční kreace! Musela sem se smát, skoro sem se bála, že dostanu z toho smíchu křeč žvýkacího svalu a umřu. Na Hollaback Girl už jenom povlával vzduchem, ale stejně, bomba. Pak odešel dom, a já se vsadím, že usnul někde na nádru na lavce. Ovládly sme parket s Verunou a s Lůcou. Kača nás pozorovala, smála se a upíjela panáky. Pak zahráli Californication, a já sem z toho dostala depresi, a v jednu sem jela dom.

Druhej den mi psal Ondráš, jakože proč sem se neozvala. No kruci. Když sem se vrátila do práce, musela sem brat telefony, kde se mnou lidi sdíleli vánoce. Protože si každej myslí asi, že mě ty jejich vánoce zajímají. Je to celý hloupý až po strop. Jednou někdo řekl, že se bude slavit Ježíš, a všichni slaví, i když vůbec nejsou věřící, a o Ježíše jim vůbec nejde, že jo, a pak někdo řekl, že na tu oslavu si všichni dom natahnou stromky, na který pověsí třpytivý koule, tak to taky všichni udělají, a taky někdo vymyslel, že lidi budou nejšťastnější, když sní na večeři kapra, a že čím víc budou mít druhů cukroví, tím sou lepší lidi. A lepší lidi, aby byli nejlepší, tak nakoupí hromadu nepotřebných pičovin, který budou zase celej rok splácet. A někdo taky řekl, že se v tom ty lidi mají tvářit šťastně, a tak se to taky děje. A taky určitě někdo řekl, ať s tím veselím a nadšením ty pičové otravujou všechny lidi okolo, protože jinak ta hra nepla.
Já mám dárky pro Aničku tak akorát, protože ona má vánoce ráda. Jako můžu vánoce nesnášet jak chcu, ale ve finále stejně stojím v Tesku v hodinové frontě, abych zaplatila ty růžový baňky s medvídkama na sáňkách, protože ona z toho bude celá paf.

O víkendu sem šla do práce. V sobotu mně volala Sima, jestli dem na pivo. Za barák. Nechala sem se nachytat a dala si s ní sraz ve Sportbaru. Přišla s Honzou. Hej more já su taková kráva. Byla sem fakt nasraná. Nebyly sme spolu samy už půl roku. Dycky je u toho Honza. Ale já s ním nechcu trávit večery, fakt ne. Furt si myslím, že se něco změní, ale nezmění se nic. Lpím na starých časech, kdy sme se Simou vymetaly bary, rvaly se s lezbama, vyřvávaly u jukeboxu, rozsypávaly v rozjezdech hranolky, a válely sudy v listí. Jenomže je potřeba si přiznat, že ty časy sou v hajzlu.
Sedli si, dali si pivo a začli se bavit o mlýnku na ořechy. O pečení cukroví. O kroužkách děcek. O pračce. Jako bych tam nebyla. No né, nenechte se rušit. Říkala sem si, kdyby mě chtěl někdo potrestat, mohl by mě udělat neviditelnou a posadit mě do obyváku ňáké manželské dvojice. Abych musela poslouchat tady ty prázdný řeči. O tom, jak si jeho kolega vzal půjčky. O tom, jak jejich kočky spí ve skříni. O tom, že v autě to divně klepe a je potřeba zajet do servisu. Umírala sem hrůzou. Zoufale sem si přála, aby se mnou byl Petr, nebo Ondráš. Abysme se mohli bavit třeba o tom, jestli si černoši přivazujou péra k noze, hlavně né todle.
Pak sme se přesunuli do novýho klubu nahoře na kopci. Cestou sem donutila Simu, ať pustí něco z mobilu. Poslouchaly sme Hole, Celebrity skin, já sem zpívala. Honza se kvůli ňáké pičovině urazil, a snažil se hádat. Když sme konečně dorazili do klubu, byla tam nuda jako prase. Ti dva si povídali, se mnou si nepovídal nikdo, tak sem se opřela o bar a sledovala sem na obrazovce klipy jackass, a málem sem se z toho poblila. Fakt. Třeba jako zabalili tlusťocha do igelitu a nechali ho běhat na pásu. Jak se potil, tak to odchytávali do kelímku, a pak to vypili. Běželo tam pásmo takových klipů, chvílama sem nevěděla, jestli se mám smát, nebo blít. Popíjela sem tam svou tullamorku a přemýšlela, jestli to vůbec chci vidět. Přemýšlela sem dvě hodiny a viděla sem všecko. Byly to ty nejhnusnější věci, co sem vůbec v životě viděla. Když to pásmo skončilo, hodila sem prázdnou sklinku na stůl a řekla sem, že du. Musela sem to pak vzít pěšky přes celý sídliště, což mi trvalo skoro hodinu. V zimě. V noci. Todle mě fakt nebaví.

Přeju si zoufale, ať už je jaro. Silvestra prosedím doma. Ale všem ostatním samozřejmě přeju mega oslavu, žádnou kocovinu, bezpečnou cestu domů a hlavně ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!