Trestná výprava

Anička zase onemocněla, takže sem dva týdny zůstala doma. Dycky si říkám, aspoň si odpočinu, bude klid, a tak, ale druhej den už na mě začnou padat stěny, prostě mě všecko sere, a mám pocit, že se tady v té samotce udusím. Ještě horší než zůstat doma ale bylo absolvovat s Ančou rentgen plic. Namířila sem si to s ní na místní kliniku, protože sem si říkala, že tam nebudou takový čekačky jak ve městě. No tak to omyl, bylo to ještě horší.
Čekání, čekání... bojím se takových situací. Nesnáším nemocný lidi, nesnáším nemocnice a kliniky, nesnáším čekání, to hlavně, nenávidím tam prostě všechno a všechny. Úplně nejhorší je, když se pacoši začnou mezi sebou bavit, a stěžujou si, jak sou na tom zle, a kde všude byli, a jak se to neřeší, a co všechno nemůžou, a ty bolesti, nóó... Do hajzlu, koho to zajímá? Takže sedím tak půl hodiny klidně, to už je ale limit největší, co zvládnu. Pak nastává peklo. Buď začnu chodit po čekárně, což lidi sere, vím to, vidím to na nich. Chodím nejdřív okolo, a pak přecházím od dveří k oknu, a čím rychlejí přecházím, a dramaticky do toho vzdychám, tím víc sebou lidi nervózně škubou. Škubáci. Nejlepší je ale vytáhnout telefon a začít psat esemesku se zapnutýma zvukama kláves. Hodně dlouhou esemesku. S hodně zapnutýma zvukama. Když sebou škubáci škubou, až to vypadá, že je v lavici několik voltů, je dobrý stoupnout si co nejvíc doprostředka, vzdychnout, zakroutit očima a říct „Jéééžiš... Nu-da!”.
Čekaly sme tam dvě hodiny, během kterých sem vyčerpala všechny funny kousky. Aničce zjistili zánět dutin. Valily sme teda pro antibiotika, a zase dom.

Podzim je nic moc, ňák to na mě všechno spadlo. Připadám si stará, připadá mi, že už na mě nic dobrýho nikde nečeká, a že su po zbytek života akorát tak odsouzená dívat se, jak se mi bude svěšovat kůže na rukách, jak budu stárnout, moje pleť bude vypadat jako vyvřelina na Islandu, začnou mě bolet klouby a pořídím si vozíček na nákupy, aby se mi nevyvrátily moje chatrný zkornatělý ramena. Všichni kolem sou mladí, mají život před sebou, jenom já mám všechno za sebou, protože dobře už bylo.
Zašla sem s Laurou na oběd. Mluvily sme o borcích, o životě a tak dál, a já sem bojovně zvedla vidličku a řekla sem: „Ale já sem se rozhodla, že všechno vezmu do svých rukou, a budou se dít změny, že budeš koukat!”
Laura zvedla obočí „No, tos teda s tím životem zatočila, už tři týdny dřepíš doma!”

Zašla sem ale se Simou a s Honzou do Tres Gallos. Je to klub, kterej nemám vůbec ráda, protože je prostě divnej. Navíc sem dělala dvojičce křena, což nebylo moc gut, a už vůbec nebylo gut, že křena dělám v poslední době ňák často. Jak sme si řekli s Puštíkem, je náš životní úděl furt někde křenit. Sedli sme si teda na bar. Sima mi oznámila, že si pořídili dvě nový kočky, a Honza začal mluvit o tom, jak sou boží. Zírala sem na barmanku a snažila sem se co nejdřív opít.
„... a představ si, že oni když chcou spat, tak si nám lehnou za hlavu...” Vyprávěl Honza nadšeně.
„Hele, divejte na toho borca!” Mávla sem směrem k parketu. „Tančí shuffle! Shuffle!”
Nikdo se ani nepodíval. „Sou tak čistotný.” Řekla Sima. „Hned se naučily chodit na písek, pak si lehnou na gauč a nechají se hladit, sou to miláčci!”
Miláčci. Já když sem měla kočku, srala na koberec, chcala do vany, vyhrabávala smetí z koša, pak to všecko sežrala, a pak se mi vyblila na postel.
„Honza musel odvízt tu pračku, jak se pokazila...” Pokračovala Sima.
„Ten servis je fakt hroznej.” Kroutil hlavou „Vůbec tam tomu nerozumněli.”
Snažila sem se tvářit chápavě, že za á rozumím té rodinné idylce, za bé že se bavím, za cé že su ráda, že sem si večer někam vyrazila. Říkala sem si, kde je asi Puštík, Lukin, Boxer, Ondráš ... Kluci, kde ste?
Zamávala sem na barmanku: „Cuba libre. Rychle!”
Pak někam odešel Honza, za ňákým známým, a pak za ním odešla i Sima. Seděla sem na baru s lahváčem a přemýšlela, o tom všem... že já nikdy nebudu mít borca, se kterým se budu v klubu bavit o pračce, o kobercích, o bodových svítidlech. Příde mi to děsivý, a prostě na to nemám. Vztahy nechápu stejně jako to, proč mají lidi rádi psy, a proč sou tak odvázaní z Vánoc. Nejvíc nad těma věcma musím přemýšlet, když su se Simou a s Honzou, protože oni furt prezentují spokojený život ve dvou, a já su upřímně vyděšená. Snaží se mě přesvědčit, že je to fajn, ale né, není. Jak řekl Filip „bojíš se mít vztah, protože nikomu nevěříš, a to není dobře.” Možná to není dobře, ale možná taky jo. Napila sem se piva. Připadala sem si tam jak postava z ňákýho Tarantinovýho filmu. Osamocená žena na baru, popíjející pivo. Jakože kdyby to byl Tarantinův film, přišel by tam aspoň někdo s pistolí, rozstřílel by flašky a pak by pustil hudbu do jukeboxu.
Protože to ale žádnej príma film nebyl, přišel za mnou jakejsi nýmand. Sedl si vedle mě a spustil: „Ahoj, co tady děláš tak sama?”
Jááá, už je to tady. Věta všech vět. Hovno, tyvole, co tady asi tak dělám. Sedím, piju a čekám až mě někdo osloví s ňákou takovou originálně bystrou hláškou.
„Piju.” Řekla sem.
„Aha, a co piješ?”
„Tady to.” Zvedla sem flašku piva.
„Jak se menuješ?”
„Jana.”
„Aha.” Byl trochu v koncích. Úplně trapnej. „A nezeptáš se jak se menuju já?”
Zírala sem před sebe na flašky na baru. Přála sem si, aby tam přišel někdo s pistolí. Nebo ať to do výlohy napálí policejní auto, nebo ať se něco stane, proboha. Nuda. Takle ňák musí vypadat smrt.
„Hm... nezeptáš se. Nevadí. Tak já se menuju Michal.” Ignorace mu zřejmě nevadila, tak pokračoval „Takže o tobě už vím, že se menuješ Jana, a že ráda piješ pivo. Piješ taky něco jinýho? Panáky a tak?”
„Ne.”
„Aha. A studuješ? Nebo někde pracuješ? Hele, dobře. Tak teda, že neuhodneš, co dělám já.”
Zapálila sem si cigáro. Puštík mi zase lhal. Furt jenom lže. Nevím, proč to dělá. V žádné Praze nepracuje. Myslím si, že tam ani vůbec nepracoval. Myslím si, že se tam vůbec nikdy ani nechtěl stěhovat.
„Tak hádej, kde já dělám. Máš tři možnosti. Nebo né, počkej... máš možností kolik chceš.”
Mlel si tam borec to svoje.
V práci sem nepokročila, vůbec v ničem, vůbec nikam. Všichni ostatní co sou tam stejnou dobu jako já, už dělají vedoucí, provozáky, nebo ňáký jiný buzniče, jenom já furt sedím na lince, dva a půl roku su furt na stejným místě. Proč su sakra taková flegma...
„Děláš ajťáka.” Řekla sem borcovi a napila se piva.
„Tak to zrovna né, ještě máš ale spoustu pokusů...” Zatetelil se. „Máme spoustu času, můžeš hádat třeba celý večer." Scary.
„Hm.” Řekla sem na to. Zrovna se vrátil Honza se Simou. Smáli se mně, jak se tam tvářím nešťastně, a jak se borec snaží. Natřásal se tam jako pes, pudl, kterej ošukává potah od sedačky a může se z toho posrat blahem. Honza se ke mně naklonil, zeptal se mě, jestli nechcu něco na pití. „Dělej, že seš můj borec.” Řekla sem mu nenápadně.
„Tak hádej, není to těžký. A nebo víš co, já ti to řeknu teda. Já učím na právnické fakultě!” Zářil boreček. No tak to určitě. Su úplně blbá asi. Porodila mě cigánská matka a můj otec je její bratr. A všecko ti to žeru.
Vtom mě bouchl zezadu Honza do ramena. „Do hajzlu, netoč se ke mně zádama, ti říkám!”
No konečně. „Jéééžiš!” Podívala sem se dramaticky na borečka. „Trochu problém.”
Žduchla sem zpátky do Honzy. „Co doprdele zase děláš? Nemůžeš být normální aspoň někdy? Co tě zase sere, kurva?”
„Co se tady s ním bavíš, do prdele? Co to je? Kdo to je? Co to jako má být?” Rozhazoval rukama.
„To je můj nový kamarád. Povídáme si.” Snažila sem se vypadat vyplašeně. „Michal, že? Nó, Michal... To si ani už, do hajzlu, nemůžu s nikým povídat? Ti říkám, di do prdele!”
Sedla sem si zpátky, zničeně sem si promnula oči a řekla sem Michalovi: „Soráč, to je můj borec, on je trochu.... psycho!” Zařvala sem směrem k Honzovi.
Takže učitel na právnické fakultě se zdekoval. Vysmahl tak rychle, jako se objevil.
„Dík.” Mrkla sem na Honzu a zamávala sem na barmanku. „Dvě tullamorky.”
Oddychla sem si. Když už to vypadalo, že se ani nic dobrýho nestane, proletěla kolem mě židla. Podívala sem se vedle. Byli tam motorkáři. Jeden z nich právě držel nad hlavou barovou stoličku, rozmáchl se, a hodil ji zase vedle mě. No vida. Podívala sem se na něho a řekla sem: „Ale no tak, mohlo mě to zabít.” Borci se evidentně chtěli rvát. Žduchali do sebe. Dívala sem se na hlavního rváče, chlap jako hora. Dívala sem se vyčítavě. Přišel ke mně, cvrnkl mi do vlasů, posbíral ty židle a řekl: „Promiň, kočko. Kdybych tady chtěl zůstat, koupil bych ti pití, ale su nasranej, a tak du pryč.”
A celá rváčská parta odešla. A tak to má být.
Sima svěsila bradu „Myslela sem, že bude rvačka....” Řekla zklamaně.
Pak už večer stál za hovno. Odešli sme do Livinu. Tam to stálo za hovno eště víc. Nevím, proč furt chodím do Livinu, když sem tam nezažila ani jeden dobrej večer. Stoupla sem si na lavici a řekla sem těm dvoum: „Takže, hrajou Eminema. A teď vám odzpívám celý Without Me, sledujte.”
Nikoho to ale nezajímalo, zase něco řešili, takže sem si to tam odzpívala sama. Pak sem šla taky sama tancovat. Koneckonců, klidně sem tam mohla sama přijít, nebyla by to žádná změna. Ňákej borec mi tam šáhl na zadek. Poslala sem ho do hajzlu, a celá otrávená sem šla těm dvoum říct, že dnešní večer skončil. Naskočili sme teda k Honzovi do auta a čekali sme, až příde řidič z Drink & Drive. Když přišel, nutila sem ho zpívat Keep The Faith. Když nás odvezl dom, vyskočil a vydal se někam do noci. Konečná.

Do práce sem se vrátila po třech týdnech. Docela nářez. Seděla sem na svým místě s plakátama Rytmusa, čučela sem z okna, pila kafe, a říkala sem si, co já tady do prdele vlastně dělám? Jediná pozitivní věc byl Ondráš. Dost mi chyběl. Sice sme si každej den psali na fejsu, ale to není tak úplně ono. Takže teď sme seděli vedle sebe, já sem něco říkala do telefonu, pak sem se vypla, a kecali sme. Ondráš vykládal, jak byli s hokejistama pařit. „Byla tam ňáká mařka. Nejdřív ji chtěli kluci sbalit, ale pak se ukázalo, že je vlastně blbka. Řekla kámošovi, že je debil, on jí řekl, že je tlustoprdka, žduchl do ní a mařka se najednou válela na zemi.”
„Cha. Holky se nebijou, Ondro.” Smála sem se.
„Já sem nic neudělal.”
„Měla bych s váma zase někam vyrazit.”
„Jo, vole.” Řekl na to. Vzal si flašku coly „Takle do toho budu houkat, jako sova, abys věděla, že sova říká ano.”
Vtom vstal Šváb od počítače „Čágo, lemry, du na oběd. A zamknul sem si počítač, protože tady člověk nikdy neví!” Řekl nám triumfálně, protože minule z jeho mejlu Ondráš poslal cosi jakože „jsem zoufalej, protože sem teplej”. Vzal si peněženku, mrkl na nás, jak nás posral, a odešel.
„Takže...?” Podívala sem se na Ondráša.
„Dem na to.” Řekl Ondráš, otevřel si poštu a napsal mejl ve smyslu náš kamarád Šváb se nám právě svěřil, že potřebuje nutně sex. Holky, kluci, bere všechno. Zájemci ať posílají nabídky na mejl:....” Poslal to všem v práci a ještě na pobočku do Prahy.
Šváb doteď nic netuší, protože mu nepřišla žádná odpověď.
Fošnu vyhodili, protože chodil do práce ožralej. To už je druhej člověk, kterej od nás během půl roku vyletěl kvůli chlastu. No, pokud de o mě, žádná škoda.

Sima začla pracovat u nás, ale dělá na aktivu. Je celkově nadšená, doslova tu práci žere, a ve volným čase mě poučuje, jak jednat se zákazníkem a jak správně formulovat věty, abych dostala lidi tam kam chcu. Simě třeba vůbec nedochází, že todle já ovládám už několik let. Na aktivu sou všichni takle postižení jakousi motivací a nadšením, a já su ráda, že sou držení v izolaci dvě patra nad náma, protože co kdyby na mě ta pracovní horlivost mohla přeskočit.

V práci je to teď divný. Z naší starý party, ze starýho oddělení sme zbyli jenom já, Kačka, Verča, Lucka a Šváb. A velitel Jednotky bordelu, Taťka. A pak bohudíky Ondráš, kterej nemusí brat telefony. Ale dělá backoffice a sedí dycky vedle mě, protože máme společný ranní směny. Někdy začátkem týdne sem si taky uvědomila, že Ondráš je můj novej nejlepší kámoš. Sedíme vedle sebe, kecáme, o všem, o všech, děláme si z ostatních prdel, buzníme lidi, kreslíme prasárny po nástěnkách, pak mi skončí směna, deme na oběd. Když přídu dom, píšeme si na fejsu. Nemusím před ním ze sebe dělat lepšího člověka, sme pěkně krutý svině oba, a tak to na sebe klidně můžem vybalit. Jaká úleva! Nenávist k lidem se dá sdílet, jak sem zjistila. A je to lepší, než to v sobě dusit.
Vedlejší produkt našeho skvělýho kamarádství je to, že v práci hovno udělám. Mám tak strašnou pracovní morálku, že čekám, kdy mě přídou rovnou vyhodit. Například po hovoru můžu dělat práci na komplu průměrně dvacet sekund, pak musím brat další. Tento týden mám práci po hovoru za den průměrně půl hodiny! Na každý prase se voda vaří, a jednou mě fakt přídou vyhodit. Je potřeba s tím počítat.
V pondělí sem přišla do práce, ještě v bundě sem skočila uvařit kafe, pak sem si sedla na místo, sundala sem si šátek, bundu, a moje skvělý kožený bezprstý rukavice. Když sem je sundávala, rozepla sem cvočky, zahleděla sem se ven, a pak sem teskně kníkla: „Stejný rukavice měl Filip, když sme se viděli poprvý. Na vánočním večírku...”
Už to bylo měsíc, od „poslední akce”. Věděla sem že mně bude chybět, ale kupodivu... měsíc se nic nedělo. Nothing. Jakože jo, občas sem si vzpomněla, protože ke mně patří. A protože hezky voní. Protože je boží. Ale nic dramatickýho.
Zato od té chvíle s rukavicema... šlo to se mnou z kopce. Co z kopce... z kopce rovnou do hajzlu. Bylo mně mizerně. Tak moc chyběl. Seděla sem v práci, nohy sem hodila na topení, čuměla sem z okna na vrány, jakože sem poslouchala někoho na lince, a přemýšlela sem o tom, proč sem zase všechno tak strašně posrala. Všecko sem to musela říct Ondrášovi. Všecko. Musela sem sdělit ten smutek, a musela sem se podělit o všechny metafory, co mě k tomu dramatu napadaly. Ondráš poslouchal. Pondělí, úterý, středa sem tam zůstala hodinu po pracovní době, abych dokončila všechny dramatický úvahy. Abych odzpívala všechny smutný bluesový songy. Abych ležela na stole, a smutně zírala na vypnutý monitor.
Ve čtvrtek Ondráš moudře pokýval hlavou a pravil: „Tak ho někde najdi, ne?”
„Aleééé... kde bych ho hledala, mám ho na facebooku.”
„Děláš si prdel???”
„Né, nedělám.”
„Dyť, ježišmarjá, celý to vypadalo, že ste se nadobro ztratili, nebo co... proboha, tak mu napiš!”
„Ne, to nemůžu.”
„Nemůžeš co...? Co?” Rozhazoval rukama. „Já se z tebe poseru, asi.” Otočil se na Švába a na Verču. „Ztracená láska se našla, má ho na fejsu. To snad není pravda....”
„Tak mu napiš.” Řekl Šváb.
„To nemůžu.” Lehla sem si zase na stůl. „Nedokážu to.”
„Co je na tom?” Zíral na mě Ondráš. „Napíšeš Ahoj.”
„Ne, to nezvládnu.”
„Se mnou si taky furt píšeš, klidně dvě hodiny... dyť na tom nic není!”
S Puštíkem si taky píšu klidně dvě hodiny o tom, jaký mají černoši péra. „To ale neznamená že napíšu Filipovi. Nejde to, sakra, a nechte mě být!”
„A on ti nenapíše?” Zeptala se bystře Verča.
„Ale dyť to určitě všechno posrala těma kecama, panebože, úplně to slyším!” Obracel Ondráš oči.
„Nechte mě být. Za pár dní to přejde, budu óká, a pak mě nic nerozhodí. Zase budu taková ta fajn vtipná holka, vaše oblíbená kamarádka...”
Ondráš mi vzal ruku, přitiskl ji na stůl... „au, do hajzlu, co děláš....” a napsal mi tam NAPIŠ MU NEBO ZAVOLEJ!

Večer sem si vydrhla ruku od fixy, a tím sem to považovala za vyřízený. V pátek sem ráno ještě skučela, ale pak to přišlo, bum prásk, a vlastně to odešlo.
„Su v pořádku.” Řekla sem Ondrášovi když sem se vrátila od automatu s tyčinkou Snickers. „Hodila sem tam dvacku, a automat mi vrátil čtyřicet pět vočí. To je znamení. Ještě dneska budu kňučet. Ještě dneska. Pak né ale už. Dneškem to končí. Díky žes mě poslouchal. A jestli to můžem jít zapít, bouchnem panákem o stůl, a bude to definitivně pryč.”
Ondráš teda zorganizoval páteční trestnou výpravu. Na to zapomínání!

V pátek sme teda seděli ve sportbaru. Pili sme škopky a kecali. Bacha na ty večery, co začínají klidně. „Dneska nejdu dom dřív jak ráno.” Řekla sem Ondrášovi. „Su doma sama, a straší tam. Sedím na posteli, maluju se, a najednou, z ničeho nic, se pomalu, pomaličku začly zavírat dveře, a nakonec se zaklaply. To nebyl průvan, kámo!”
Řekli sme si příběhy z policejních stanic, a v devět sme se vydali na nádr vyzvednout Simu a Puštíka. Puštík volal, že nepříde v devět pod hodiny, ale dorazí někdy v jedenáct, což už jasně značilo, že nedorazí vůbec. Stavili sme se ještě do mekáče, kde sme vymýšleli, jestli kopnem do truniketu před hajzlama, protože mě to fakt točí. Udělali tam z toho úpa nedobytnou pevnost, přitom sou to jenom hajzly, né Louvre. Pak sme se rozhodli, že si jako slušní lidi koupíme jídlo, abysme pak mohli jít bezplatně na záchod. Spořádaně sme si koupili hambáče a hranolky, a šli sme k hajzlům, kde sme se zase nemohli přes turniket dostat, a účtenka ze smažených sraček nám k tomu vůbec nepomohla. „Já to rozsekám.” Pištěla sem před turniketovou barikádou. Ondráš vylovil dvacet korun, s tím, že bezva noc je před nama a nenecháme si to kazit takovou sráčovinou. Když sme tam hodili teda prachy, vyplivlo to na nás lístek, že deset korun nám bude odečteno pokud si zakoupíme něco u McDonalda!
Tak to mě poser.
Se Simou sem se domlouvala, že pudem kalit, někdy v pondělí, takže sem na to samozřejmě do pátku zapomněla. Slíbila sem, že se ozvu, ale ani sem to neměla v plánu, protože mě už docela schopně sere fakt, že musí být všude s Honzou, všude, úplně všude, a já nemám potřebu trávit s Honzou večery, ani nic jinýho. Příde mně to dost otravný. Sima ale večer volala, jestli teda někam du, že se přidá. Tentokrát to vypadalo, že bude bez Honzy, tak sem řekla, že jo.
Takže když Sima dorazila, pozdě, sebrali sme se a šli sme do novýho koktejlovýho baru. Tam sme si dali kýbl Cuba libre a počkali sme až dorazí Ondrášův kámoš Hokejista. Toho už sem viděla kdysi v Karibiku. Pěknej týpek.
Dopili sme kýbl Cuba libre, a objednali sme si flašku Absolutky s redbulama.
Zopakovala sem přítomným, že to táhnem do rána, protože se bojím jít dom. Řekla sem taky to s těma dveřma.
„My když sme měli party u nás doma, tak na nás zvonila sousedka, ať zklidníme, že jí padají obrazy ze zdi. Poradili sme jí, ať si na toho poltergeista zavolá vymýtače.” Řekl Hokejista.
„Čkej, to už sem slyšela. Počkej, počkej, ty seš... jo, tys ukradl ten automat na žvýkačky!” Rozsvítilo se mi.
Ondráš se smál „Jo, to je on.”
„A co se s tím automatem vlastně stalo? Vybrali ste peníze?”
„Ne.” Řekl Ondráš. „Se ti ani nevyplatí to ňák páčit, těch pár drobáků. Ale žvýkačky byly boží.”
„Dyť sou hrozně hnusný.” Kroutila sem hlavou.
„No právě.” Řekl Hokejista. „Takže sme je vysypali na ulici. Si nikdy neviděla, ulici plnou barevných žvýkaček. Jak se kutálely dolů, bylo to tak... veselý a pěkný.”
„Škoda, že sem tam nebyla.” Litovala sem.
Celej večer probíhal v pohodě, v klídku, povídali sme si, semleli sme celej světoběh. Problém nastal někdy po půlnoci, když sme dopili, což znamenalo čas přesunu někam dál.

Sima řekla, že dem na ňákou novou diskotéku, protože tam čeká Honza, a taky motorkáři!
Kluci tam nechtěli, my sme měli v plánu přepadnout Ratejnu, a taky sme to Simě řekli. Urazila se. „Tak tohle mě na klukách sere. Všichni se tady výborně bavíme, a v momentě kdy řeknu, že chcu jít za svým klukem, tak se nikomu nechce. Nesnáším to! Nemůžete se chovat jako kamarádi?”
„A co bysme tam jako dělali?” Zeptal se Ondráš.
„Sou tam motorkáři!” Řekla Sima.
„Tak to je fakt důvod, proč bych tam chtěl jít.” Smál se Hokejista.
„Jano, sou tam ale motorkáři.” Zkoušela to na mě.
„No a...?” Trhla sem ramenama. Kdyby řekla, že dem na sraz partičky cukrářů, nadchnulo by mě to asi tak stejně. Jakože vůbec.
„Se chováte fakt hrozně.” Vyčítala. „Dyť je nám spolu dobře, tak proč bysme se prostě nepřesunuli na tu novou diskotéku?”
„Ale kluci se chcou přesouvat do Ratejny.” Řekla sem. „Je to plán na dnešní noc.”
„Jano! To mně neuděláš!” Udělala ublížený výraz. „A vy dva... vidíte? To mě sere. Najednou když du za svým klukem, tak nejsu dost dobrá.”
„Ale to není tím.” Řekl Ondráš. „Ale co bysme sakra dělali na diskotéce, kam nechcem, když ty tam budeš se svým klukem. Bude tam tvůj borec a parta motorkářů. No, nářez.... terno, wow!” Smál se.
„Se tváříte jako kamarádi, a přitom to tak vůbec není. Jak se projeví, že mám kluka, tak najednou nejste kámoši.” Vzhledem k tomu teda, že Ondráša viděla podruhý a hokejistu premiérově, připadalo mi to dost přestřelený. „Nikomu ve skutečnosti o kamarádství nejde.”
„Ale Simo...” Kroutila sem očima. „Všem de jenom o sex. Dyť na tom stojí svět, už to proboha pochop.”
„To je dobrá teorie.” Řekl Hokejista. „Pipi boduje.”
„Pipi...?” Zašklíbila sem se.
„Jo, máš ty dva culíky, vypadáš tak... jako Pipi prostě.”
„Sou blbý, ty culíky? Zrovna dneska sem se sebou bojovala, jestli to není moc infantilní.”
„Nééé právě, je to skvělý. Takový... roztomilý. Je to moc hezký.” Řekl na to.
„Děkuju.” Zatetelila sem se.
„Není pravda, že všem de jenom o sex.” Vložila se do toho Sima. „Nemáš pravdu!”
„Všechno, všechno je podřízený sexu.” Řekla sem. „Protože svět stojí na tom, že se musí zachovat druhy, v rámci evoluce. Aby toho příroda docílila, má na všechny páky. Hormony, který ovlivňují chování, pudy, zachovávaný rituály. Když pudeš do podrobností, v podstatě každá věc, i to, že tady Hokejista hraje hokej, je podřízená sexu. Jde o to, že se prostě musíme rozmnožit, aby se zachoval druh, k tomu sme od začátku naprogramovaní. Rozumíš? Sleduješ? Neexistuje nic jako opravdová láska, protože všechno, co pro tebe tvůj borec dělá, dělá jenom proto, že má s tebou sex. Je tak ovládanej chemií, která mu nařizuje určitý chování vůči tobě.”
„Tak to není!” Vyjela na mě.
„Jo? Tak spolu přestaňte dělat sex, a vůbec se k sobě ani nepřibližujte, nedotýkejte se. A uvidíme, jak dlouho bude mít zájem analyzovat tvoje myšlenky a jak dlouho ho bude zajímat, jestli máš ráda kafe s cukrem nebo bez. Uvidíme, jak dlouho se bude starat o tvou domácnost. Poď do toho, experiment! Pome, common!”
„Si se zbláznila?” Valila na mě oči.
„Pipi, ty seš úžasná. Konečně to někdo řekl naplno.” Tlemil se Hokejista. „Moc pěkný.”
„Vážně? Tak to seš první, komu se to líbí. Většinu lidí to dost vyděsí.” Přiznala sem.
„No!” Hrkla do sebe Sima vodku. „Takže tím chceš říct, že kamarádství mezi holkou a klukem není možný.”
„Tak na to mám propracovanou, rozvinutou teorii, ale myslím, že filozofie už bylo dost.” Řekla sem na to. „Měli bysme se někam přesunout.”
Nechali sme tam teda milijóny za kýble chlastu a šli sme do Ratejny. Před klubem se Sima sekla, že tam nejde, a snažila se nás přemluvit, ať dem s ní. Protože se jí to nepovedlo, kluci odešli, a já sem tam ještě chvilku zůstala stát, abysme se rozloučily. Přemlouvala mě, říkala že nejsu kámoška, a že už tam motorkářům slíbila, že přivede kámošku, a teď tam nemůže přijít sama, trapas, a „oni tam na tebe čekají, Jano!”
„Soráč. Já du za klukama.” Zašlápla sem vajgla na zemi.
„Ale já nevím, jak se tam dostanu, a kde to je!”
„Tak zavolej Honzovi, čau.” Zalepila sem vlez a vešla sem do klubu.
Bylo to tam úplný bludiště. Chvilku trvalo, než sem našla kluky. A taky sem tam našla Evu, Milou, Taťku a Kifa. Jaký překvapení. Hokejista mi koupil Frisco, a já sem se vydala na obhlídku klubu, kde sem se několikrát ztratila. Pak sem pokecala s Evou a s Taťkou, Kif mě dokonce objal, zatančila sem si s klukama... celej večer byl vklidu a fajn. Ve dvě sem se rozhodla jet domů. Když sem zjistila, že mi ujel rozjezd, volala sem Puštíkovi, jakože bych ještě někam zašla, ale byl nedostupnej, a tak sem si zapálila poslední cígo, počkala na autobus a vydala se domů, spat.
Praskla sem sebou do postele, a ňáký zavírání dveří a poltrgajsti mně byli úplně u prdele.

Ráno sem vstala v sedum, vysypala sem z kabelky hranolky, otřela sem mobil obalenej solí, a vydala sem se vyzvednout Aničku, a nakoupit věci na tvarohový koláč. Back to my reality.