Big girls don´t cry

Jedno hnusný pršivý odpoledne sem seděla u Simy na balkoně, kouřily sme, pily kafe, a Sima mě strašila, že tento měsíc nedostanu přídavky na bydlení, protože se na sociálce vyjebal systém.
„Tak to je pěknej výmrd. Pravděpodobně tento měsíc vůbec nepřežiju. A zrovna teď, když sem dostala tak malou výplatu. Do hajzlu, co budu dělat?” V hlavě už mně to šrotovalo, jak vůbec nemám šanci vyjít.
„Náklady se zvyšujou, příjmy se snižují.” Stěžovala sem si. „Ale ňáký prachy, fuck off. Daleko horší je, že nemám s kým chodit pařit. Nudím se.” Přiznala sem taky, jak je mně smutno po Puštíkovi, a pochválila sem se „...jinak mně nikdo nechybí. Filipa se mi podařilo úplně vyhodit z hlavy. Je to pryč.” A dodala sem, že až mně přestane chybět Puštík, budu opět gut.

Puštíka sem neviděla od té záležitosti na pivních dnech. To už bylo přes měsíc. Byla sem nasraná, jak se mnou vymetl, protože to způsobilo uraženost Královny Já První. Odmítl dělat, že se kolem mě motá svět, a mně se ten svět zbořil. Nicméně sem se rozhodla, po dlouhých úvahách, mu odpustit, a pozvala sem ho na oslavu narozenin. Zdůraznila sem, jak je důležitý, aby přišel. Nepřišel. Zato mi slíbil, že další den to oslavíme spolu. Řekla sem, že jo, domluvili sme se na sobotu, ale nikam sem nešla. Pak už sme si nevolali, ani nepsali, nic. Věděla sem, že tohle nemá šanci se spravit. Snažila sem se smířit s koncem. Věděla sem, že já se neozvu, on se neozve, a nemáme se kde potkat. Game over.

Jenomže...pozor. Pak sou tady ještě možnosti, se kterýma nikdo nepočítal. Takže v pátek mi psal Lukin, kterej mi snad ani nikdy nepsal, že se de pařit. S Puštíkem taky. Sraz v devět na nádru. No fajn, říkala sem si. Teď se to musí ňákým způsobem rozseknout. Vymejšlela sem, co dělat, co říkat, jak se chovat... a zabralo mi to tolik času, že se mi osud musel vysmát, což taky udělal. Protože já když něco dlouho vymejšlím, nemůže to dopadnout dobře ani náhodou. Hugo měl Aničku na víkend, takže sem neměla problém s hlídáním. Oblíkla sem si sukni, nový punčochy s černýma růžema, nový černý tričko, a bundu, hlavně bundu, a vyrazila sem. Na nádru sem se teda srazila s Lukinem a s Boxerem, kterej s náma šel taky. Boxer je poměrně drsnej týpek od nás z práce, ale je fajn. Teda pokud ho necháte v klidu.
„Jednou sem po něm v práci hodil kachničku.” Stěžoval si Lukáš. „A jak sem viděl, že odkládá sluchátka, a zvedá se, věděl sem, že je zle. Přišel ke mně a dal mně ťafku do žeber, že sem myslel, že pudu k zemi. Takovej modrák sem tam pak měl!”
Šli sme do nonstopu koupit chlast. „Petr psal, že dorazí za chvilku.” Oznámil mi Lukin. „Jede sem s Filipem.”
„Co... cóó?” Dívala sem se vyděšeně na kluky. Nešťastně sem se pověsila Lukášovi kolem krku. „To né, to není dobrý... to se nemá dít. Já už sem ho vybleskala... nemám ho už vidět. To nebylo v plánu!”
Zmatek nad zmatek. Věděla sem teda, že mezitím se rozešli s Bárbí. Jenomže to nepomáhalo vůbec ničemu. Nepotřebuju, aby mně někdo zase chyběl kvůli tomu, že s ním budu někde večer pár hodin. Normálně sem přemýšlela, že odtama zdrhnu. Ale musela sem vyřešit tu věc s Puštíkem. Sakra, sakra.
Přišli za nama na hradby. Filipovi to slušelo, jako dycky. Snažila sem se vypít flašku šáňa na jeden zátah. Byla hrozná zima. Vůbec nevím, čí to byl nápad, takle tam mrznout. Vedle opět probíhaly psí zápasy. Kluci se bavili o posilce, o boxu, o zápasech, a já sem se snažila tam jakože nebýt. Zírala sem na psy. Filip za mnou přišel, hleděl se mnou.
„Já to nemám rád.” Díval se na rozzuřený bestie.
„Mně to nevadí.” Řekla sem. „Vadí mně akorát ty zvuky. Sou moc nahlas.”
„Měly by se dělat kočičí zápasy.” Podal mi flašku ferneta. „Ale kočky sou na to moc chytrý.”
Čuměla sem ještě ňákou chvíli, pak sem se posbírala a vrátila se za klukama. „Tak co je tady. Furt samej benč pres, činky, zakázaný údery... poďte se bavit normálně, připadám si tady jak v klubu rváčů.” Dělala sem že mi to vadí, ale vůbec ne. Mohla sem se aspoň dívat na čtyři pěkný kluky.
Navrhla sem, že se vyfotíme a tahala sem foťák. Puštík řekl, že se fotit nebude.
„Tak nic.” Schovala sem foťák zase zpátky. „Fotit se teda nebudem.”
„Tak můžeš přece vyfotit ostatní. Kvůli mně to balit nemusíš.” Řekl.
„Né... už si to všem zkazil. Sou smutní, protožes je nakazil negativismem.” Řekla sem.
„To má z té Praheééé!” Smál se Lukáš.
„Jo, už mu nejsme dost dobří ani na to, aby se s náma vyfotil!” Smála sem se taky.
„Ste odpad z Brna.” Řekl na to Puštík, a taky se začal smát.
Od té doby už to bylo všechno dobrý. Mluvili sme o jeho práci, a o tom, jak pracuje tady v Brně, taky sme mluvili o bankách a tak dál...
Filip mi vykládal o ňáké poslední rvačce: „... a jak mi zlomili ten nos, tak mám tady takovou díru. Šáhni si.”
Sáhla sem mu na nos, teda chtěla sem, ale jak sem byla zmrzlá, tak sem ho píchla do oka. A pak už sme furt jenom povídali. Semleli sme všechno. Začli sme u hvězdných válek, vzali sme to přes star trek, konspirační teorie, satanskou bibli, horoskopy, teorii relativity, pokračovali sme diskuzema o tom, jak moc jde ovlivnit osud, jestli de vidět černá díra, probrali sme teorii velkýho třesku, přistání na Měsíci, předpovědi budoucnosti, cestování rychlostí světla a návrat do minulosti. Teorii chaosu. Smysl života. Milujeme Chrise Angela. Ostatní od nás byli dál, kroutili hlavama a vyprávěli si to svoje.
Když sme skončili debatu o tom, jestli existence časoprostoru znamená, nebo neznamená, že je předurčená budoucnost, koukali sme na sebe jako na zjevení.
„Já bych si nikdy nemyslel, že najdu někoho, kdo se o tom se mnou bude bavit.” Celej zářil.
„Já taky.” Byla sem dojatá. „Většinou všichni utečou sotva začnu s konspiračníma teoriema.”
Objali sme se. V ten moment, byla sem šťastná.
Klepali sme se zimou, smáli sme se a pak sme probrali normální pozemský záležitosti.
Když byla zima neúnosná, rozhodli sme se jít do Karibiku. Byla přesně půlnoc.
Před vchodem mi Filip řekl: „Ohledně toho, jak sme tady byli minule, a ta situace s Bárbí...prý si z toho byla ňáká špatná. Chtěl sem říct, že-”
Vtom mě Puštík odstrčil a postavil se vedle Filipa. „Uhni, mně bude platit vstup, já su jeho děvka.”
Žduchali sme se na schodech, smáli sme se a bylo to fajn. Lukáš s Boxerem se bavili o thai boxu.
Vzorně sem si hodila věci do šatny. Snad mi je tentokrát vydají. Filip koupil pití, morgany a já sem si šla ještě pro pivo. Hned u baru byla atrakce. Reklamní stoleček Marlboro. První tam šel Boxer. Vyhrál příšerný hodinky a byl z toho celej nadšenej. Pak Filip vyhrál zippo zapalovač. A já sem ho chtěla taky. Takže sem si koupila cíga a šla sem tam. „Teď se dívejte, jak se vyhrává.” Řekla sem klukům.
„Mám jít s tebou?” Zeptal se Filip.
„Jo, jo... určitě.”
Za rohem sem mu řekla: „Pravda je taková, že sem nikdy nic nevyhrála. Nemám štěstí. Zařídíš to ňák za mě?”
Vrazili mi ruky tablet, že mám hrát ňákou hru. „Co s tím mám dělat?”
„To pochopíte.” Lhala mi mařka.
Zmáčkla sem play, něco sem pomačkala, aby se neřeklo, a najednou tam byla vybouraná závodnička. Hm.
„Tak to nic.” Řekla holka.
„Nechte ji hrát ještě jednou.” Řekl Filip.
„To nemůžu.” Ježiši. „Ale může hodit kostkama.”
„Tak jo. Filipe hážeš.” Dala sem mu kostky.
„On nemůže, on už hrál!” Tvářila se na nás, jakože ji chceme oloupit o reklamní předměty.
„Ale já teď du házet za ni.”
„Ne, to nemůžete!”
Achjo. Jak kdyby to nebylo jedno. Nakonec sem vyhrála šílený plastový hodinky s růžovým ciferníkem, kde ani nebylo poznat, kolik je hodin. No. A přitom mařka to tam dirigovala tak důležitě, jak kdybysme hráli o nový Lotus Elise. Blbka.
„Smůla ve hře, štěstí v lásce.” Chytračil Puštík, načež šel hrát po mně, a nevyhrál vůbec nic. Ze soucitu dostal zapalovač.
Filip odešel pro něco do šatny. Puštík z toho byl celej vedle. „Už je pryč ňák dlouho.”
„Ale nech ho, šel do šatny...”
„Kdyby zase způsobil ňákou rvačku, musím mu jít pomoct... Dneska se něco stane, ti říkám. Vsaď se!”
„Já ti věřím. Dycky se něco stane.” Zapálila sem si cigáro. Vzala sem ho kolem ramen, a řekla sem, že je dobře, že sme zpátky. „Bylo to bez tebe na hovno.” Přiznala sem.
„Kačka říkala, že seš na mě nasraná, protože sem ti nepřišel na narozeniny."
„Kačka? Ona ti volala?" Jo, jasněže. Docvaklo mi to. Ten hodinový telefonát před Námořníkem. Achjo, dá se tady někomu vůbec věřit? „Teď sme spolu, už na tom nezáleží..." Řekla sem velkoryse, a všechny křivdy sem smetla z povrchu.
Když se Filip vrátil, udělali sme pár fotek. Když chci, aby byli na fotce všichni účastníci, vrazím foťák někomu cizímu, ať to zmáčkne. Zajímavý je, že foťák dám dycky někomu, kdo to zmáčknout neumí. Výsledkem je skupinová fotka na které je několik usměvavých rozmázlých fleků.
Lukin se ztratil někam s Boxerem. Puštík s nama stál chvilku na baru, pak vrazil Filipovi do ruky pivo „počkejte tady, za chvilku su zpátky, a nikam nechoďte! Nikam. Jančo, hlídej ho, a zůstaňte tady, na tomto místě, jasný?"
„Jasný. Hlídám." Stála sem na vyznačené značce a měla sem v úmyslu nehnout se ani o cenťák. Filip taky stál na značce, smál se, dívali sme se na sebe, motali sme s pivama, a já sem si říkala panebože, tohle je od osudu tak průhledný... to je scénář teda... kroutila sem hlavou. Kampak na mě, s takovýma věcma, já dycky přemýšlím hlavou. To už ale bylo takový slabý, slabošský ujišťování, těsně předtím než se to všechno semele. Takže - že se dycky řídím hlavou sem si myslela do té doby, než na mě sáhnul, vykousli sme se, a pak už sem si nemyslela vůbec nic. Když on ke mně v ten moment tak patřil...
Když nás Puštík našel, řekl akorát „Tak u toho být nemusím”, vzal si pivo a zase zmizel.
Byli sme tam tak hodinu, asi. Filip pak řekl, že bysme měli „jít někam pryč”.
„Dobře.” Řekla sem nakonec. „Můžem jet ke mně.”
Vyzvedla sem si věci z šatny a vyšli sme ven. Chtěl volat taxíka, ale to sem zatrhla, protože v taxíkovi bysme nemohli kecat tak dlouho jako cestou na rozjezd. Bylo to prostě zábavný. Vzpomněla sem si, jak sem ho viděla poprvý, na Vánoce, v klubu, kde ze stropu viseli netopýři. Nejdřív sem se lísala, a pak sem na něho syčela jak vzteklá čupakabra. Protože se mně líbil. Tohle mi v podstatě vydrželo doteď. Kdo by to řekl, už to bude rok...
Cestu rozjezdem sme prokecali. Když sme vystoupili z autobusu, volal Filipovi Puštík, jestli je v pořádku, a kde je.
„Já nevím, kde su. Kde...? Jo. Tak pořád to nevím. Jo, s Jančou. Počkej, já ti ji dám.”
„Je v pořádku, neboj.” Ujišťovala sem ho. „Né neutekli sme. Vy ste se ztratili. Jo, má všechny věci u sebe. Né, neboj... teď dem ke mně. Né, neztratí se. Čau, dobrou.”
Takže sme bezpečně došli ke mně dom, a pak ... a tak. Sex. Bylo to tak hezký, celá ta noc...
Ráno sem se vzbudila v šest. Udělala sem si kafe a natáhla sem se s knížkou na gauči. Po ránu su hroznej opruzák, vstávám v šest, plno aktivity, docela si dovedu představit, že lidi co chcou spat, to sere. Takže sem si četla o holce, co zabila svýho tátu, a opatrně sem otáčela stránky, aby ho to nevzbudilo.
Když se probudil, zeptala sem se „Chceš kaf- ááááá, zaklapla sem si knížku. Tragédie nechodí po horách, ale po lidech.” A už sem viděla, jak se zase všechno začne srat.
Šla sem ho doprovodit na zastávku, a už dopředu sem věděla, jak mi bude chybět, ale nedalo se s tím nic dělat. Bylo mně všelijak, vlastně sem se bála, že už ho neuvidím.
„Zavolej ještě Peťovi, bude mít o tebe starost.” Poradila sem mu. Pusu, zamávat, a zase někdy ...
Fučel studenej vítr, mraky se tvářily, že každou chvilku spadnou, a kdyby v ten moment zemi zachvátila nicota, bylo by mně to jedno. Bylo mně smutno. Nasadila sem si sluchátka. Big girls dont cry.

Šla sem do Bílovic. Ale ani to chození mě nebavilo. Nedala sem teda cestu zpátky, v Bílovicích sem nasedla na autobus a jela dom. Když sem zapla facebook, hned mi psal Puštík, jestli je Filip v pořádku. Strachoval se, jestli sem ho někde v noci nevyhodila ven. Napsala sem mu, že je óká, a dokonce má i všechny věci, ano, telefon taky. Puštík si oddychl, že tohle byla první akce, na které se neztratil ani Filip, ani jeho věci, neodvezli ho policajti ani není rozsekanej. A pak mi psal Lukin, jestli su óká, a ať nahodím fotky.
Odpoledne sem prospala, a večer sem seděla u Simy na balkóně, pily sme víno a sledovaly, jak její borec spravuje pračku. Zábava na sobotní večer.
V neděli se stavila Laura. Otevřely sme víno, zaply sme lávovou lampu a čučely sme na voskový bubliny.

Zato další víkend byl akční. Měla sem opět volno, protože Hugo si vzal Anušku dva víkendy po sobě, páč pak už zase nejmíň měsíc nebude mít čas. Už se docela těším, až ji budu mít na víkendy zase zpátky doma, připadá mi to bez ní takový nanic.
Né ale tento víkend. V sobotu sem vyrazila s Puštíkem a Lukinem do nákupního centra. Jeli sme natřískaným autobusem. Autobusem, co jezdí zadara, proto je dycky natřískanej. Byli sme na sobě namačkaní jako vilejši.
„Byli sme s Lukinem na bezva party.” Křičel Puštík. Byla sem na něho namáčknutá zádama a nemohla sem se otočit, takže když sem mu chtěla něco říct, musela sem křičet před sebe.
„Jo, seznamka.” Křičel Lukáš.
„Dostaneš tam takový náramky, tím jako vyjadřuješ, o co ti de.” Řekl Puštík.
„Jo, buď máš náramek, že chceš sex, nebo že chceš někoho na jednu noc...” Vysvětloval Lukin.
„Lukáši...” Křičela sem přes tři lidi. „Jaký je rozdíl mezi tím, že chceš sex a nebo že chceš někoho na jednu noc?”
„Můžeš mít i náramek, že si chceš jako jenom povídat.” Řekl Puštík.
„Takže...” Smála sem se. „...výsledek je ten, že tam běhá spoustu nadržených borců s náramkem, že si chcou povídat. Já jako nevím, o co těm lidem de.”
„Všem de jenom o sex.” Řekl Puštík.
„Přesně tak.” Řekla sem. „Tak proč to nepřiznat. Všichni tam budou lítat s náramkama přátelství, a s náramkama povídání. Tak jo. Ale co to udělá, když si vemeš na noc dom borca, a řekneš mu: Tak tady máme teď klid, můžeme si povídat. Chachááá!”
Mařky přede mnou kroutily hlavama. O povídání de přece především. Jasně.
„Když si chceš povídat, nemusíš chodit na seznamovací párty.” Řekl Lukin. „Má pravdu. Povídat si můžeš s kámošema.”
„No dyť.” Smála sem se. „A od toho mám vás dva, třeba. Vy ste takoví povídací...”
„A nákupní kamarádky.” Zasmál se Puštík. „My víme.”
„Jo, Jančó... pamatuješ si, jak byl s náma jednou venku kluk od mojí sestry? David?"
„Jo, pamatuju, ten byl dobrej."
„Ptal se, kolik ti je. Když sem řekl, že třicet tři, je ti, ne..? třicet tři..."
„Ano, správně."
„Tak na mě zíral, myslel že si z něho dělám prdel. Prej tak dvacet tři by ti řekl."
„Ó, to je mladý gentleman. Vyřiď mu, že ho miluju, jo?"
„Vyřídím."
„Ty taky miluješ každýho a nikoho" Ozvalo se za mnou.
„Ale to se podívejme na bručouna." Smála sem se. „A to bych třeba čekala, že řekneš Ále, kdoví čím se David dívá, dyť ona vypadá na dvacet!"
„Néé, to bych neřekl. Ty vypadáš na osumnáct!" Ozvalo se za mnou znovu, s chichotáním.
„Díky, Péťo. Taky tě miluju."
„Dvanáct! Vypadáš na dvanáct!" Křičel na mě Lukin. Smála sem se, až sem se musela chytat tyče.
„Měla by být ňáká fejsbůková party.” Křičel znovu Lukáš. „Teď sem to vymyslel. Jenom bys dycky k někomu přišla, a šťouchla bys do něho, a on by do tebe taky šťouchnul-”
„A kdybyste se takle šťouchali, tak bys ho potom lajkla, jako To se mi líbí.” Řekl Puštík.
„Můžu do tebe na fejsu šťouchnout, jestli ti to chybí. Můžem se na fejsbůku šťouchat, jestli chceš.” Řekla sem.
„Na to se zase tak dobře neznáme.” Smál se.
„Jak neznáme?” Křičela sem, aby mě vzadu slyšel. „Chceš tím říct, že dva roky sou pro tebe málo? To pro tebe jako nic neznamenalo?” Dělala sem že brečím do šátku, lidi zírali, kroutili hlavama, a nakonec byli všichni rádi, že vypadli.
„Tááák, co budem kupovat.” Zeptala sem se, když sme stáli uprostřed obřího centra. Puštík řekl, že potřebuje šátek. Ok, šátek. To sem eště netušila, jak moc velký bojový úkol to je.
Kupování šátku byla jedna velká šou. Zapadli sme někam do obchodu, Puštík si zkoušel šátek, já sem ho učila, jak se ten šátek váže, Lukin do toho tančil, dával si šátky na hlavu, dělal ze sebe araba, pak sem přinesla ňáký nemožný sako, který sme na Puštíka museli navěsit stůj co stůj, pak sme se mu smáli, že vypadá jak důchodce, a on aby nám udělal radost, chodil v tom saku a s šátkem a říkal „Dobrý den, je mi padesát, a jsem učitel...” A my sme se mohli smíchem posrat. Lukin mu pak našel na ňákým stojánku eště brýle, a to bylo teprv něco. Tímhle stylem sme šátek kupovali čtyři hodiny. Smála sem se občas tak, že sem myslela, že pudu k zemi, a stojan s oblečením vezmu sebou.
Pak sme vlezli do ňákýho butiku, kde sem chtěla, aby si Puštík vyzkoušel koženou bundu. Chystala sem se to na něho navlíct, když k nám přišla prodavačka. „Ale to mu bude velké...”
„Nebude.” Sekla sem zubem. Co ty víš... „On má svaly a potřebuje velkou velikost, víte?”
Dobře sme se zasekli u her. Je tam taková velká obrazovka, xbox valí přes kameru, a ovládá se to rukou. Jako v Minority Report. Paráda. Stáli sme tam s Puštíkem, zatímco Lukin šel do obchodu s hrama. Už u vchodu křičel: „Za chvílu vyjdou nový hvězdný války! Wow!” Puštík se vůbec nerozpakoval vyhodit odtama děcka, co chtěly hrát na xboxu olympiádu. „Bacha” Spustil na pětiletýho kluka. „Teď su na řadě já, deš až po mně.” Náhodou měl pravdu, čekali sme na to půl hodiny. Matka drapla malýho floutka, co začal natahovat, a vztekle odprskla: „Tak poď Románku, necháme hrát tady chlapečka!” Cha, cháá. Já sem to celý dirigovala. „Tak, mávni rukou, tak to spustíš, a jedeš! Jóóó...” Pořídila sem rovnou pár fotek, radost veliká, vyzvedli sme Lukáše, koupili sme si jablečnou tříšť, a pokračovali sme do dalšího obchodu, kde sem si musela koupit třpytivý tričko. Když sem platila, Puštík navrhl, že bysme mohli jít do kina.
„Tak to bysme teda nemohli, já na žádný romantiky nejdu.” Řekl Lukáš.
„Jaký romantiky...” Kroutila sem hlavou. „Na něco normálního pudem. Na Drive třeba.”
„Na Drive?” Zamyslel se Puštík. „Jo, to bysme mohli. Viděl sem trailer, kde borec vrazí týpkovi vidličku do oka.”
„Nejdu s vama nikam, proč do kina, proboha...” Kroutil Lukáš hlavou.
„Tak nikam nejdem! Lukáš totiž musí být v sedum v posilce, a rozhodl se nám tím zkazit celej den, a buzerovat nás, ohledně toho, kam dem a nejdem. Ale já sem chtěla vidět vidličku v oku!” Podívala sem se na prodavačku. „Takovej on je, víte? Všechno zkazí!”
Smích, smích a smích. Zašli sme se podívat na módní přehlídku, a pak na jídlo. Celkově sme tam strávili odpoledne, bylo to jedno z nejlepších sobotních odpolední vůbec.
Cesta zdarma-busem zpátky. Lukin zasedl poslední volný místo. Hodila sem na něho svůj batoh, aspoň.
„Pustíš dámu sednout, ne?” Řekl Puštík.
„Říkáš to jenom proto, že stojíš.” Řekla sem. „Kdybys seděl, taky mě nepustíš.”
„Já bych tě pustil.”
„Tak jo. Musím teda říct, že... Lukáš je křupan! Buran!” Křičela sem až dozadu do autobusu. Aby to všichni slyšeli. „Hlavně že sedí!”
„A je to tady zase.” Kroutil Lukin hlavou. „A já sem myslel, že bude aspoň cestou zpátky klid.” Lukáš dělá přísnýho, v rámci hry na přísnýho, ale uvnitř se směje. Je hrozně fajn.
„Hovno!” Udělala sem jasno.
„Pro ni my dycky budem burani, Lukáši.” Řekl Puštík. „Protože my se nedokážem bavit o vesmírech, o černých dírách, o satanských biblích a... o časoprostorech.”
„O_ou! Je to tady. Je to tady, vážení...” Smála sem se a koukala se do stropu.
„Já nevím, proč ty toho Filipa nechceš, když si tak rozumíte.” Řekl Puštík.
„Já? Co? Jak nechceš. Já sem nic takovýho neřekla. To jenom ty si myslíš, protože si myslíš, že su zlá a já nevím co. A taky si myslíš, že nejsu romantická.”
„Nemyslím si, že seš zlá, ale romantická fakt nejseš.”
„Pche, bys viděl. Náhodou, já, já já....”
„Tak jo. Poslední romantickej film, kterej si viděla.”
„Mmm... pátá sérka Dextra.”
Lukáš se smál. „No a co...” bránila sem se. „...neznamená, že když se nedívám na sračkový filmy, že nejsu romantická.”
„Ale nikdo neříká, že se musíš dívat na sračky.” Řekl Puštík. „Podivej se třeba na... Kamarád taky rád. Víš co...? Jo. To je přesně ono, co bys měla vidět.”
Lukáš přikývl. „Jo, to bys měla, to je pro tebe.”
„Dobře. Dobře, kluci, dobře. Podívám se teda na sračkový film Kamarád taky rád, óká?”
„To bude super.” Přikývl Puštík.
„A ty přestaň kňučet, o čem se se mnou můžeš nebo nemůžeš bavit, přečti si knížku o černých dírách, a pak spolu dáme debatu, jo?”
„Až dokoukám Dextra.”
„Fajn.”

Večer sem si doma teda pustila Kamarád taky rád. Snědla sem zmrzlinu, čokoládu, vypila Frisco. Zjistila sem, že ten film taková kravina není, a napsala sem to Puštíkovi. Všechno bylo tak bezva. A ještě jedna věc se otočila k lepšímu. Už nevstávám v šest ráno. Něco se zlomilo. Naučila sem se spát do dvanácti jako normální člověk.