Náprava se nekoná

Ve středu mi psal Tom, ať dojdu na koncík. Jako jo, slíbila sem to, kdysi na obědě, ale pak sem to vesele pustila z hlavy. Dycky naslibuju hory doly, a pak dělám, že o ničem nevím. Domluvím si srazy, na který nechodím, ani se neomlouvám, kdyžtak si vypínám telefon, lepší než něco vysvětlovat a sypat si popel na hlavu. Už mě to samotnou i sere, a ňákou dobu si slibuju nápravu. Takže teď nadešel ten čas, polepšit se. Slíbila sem to, tak du. Mělo to být ve čtvrtek. Domluvila sem teda hlídání Aničky, a taky sem domluvila, že se mnou pude Laura s Vítkem.
Jenomže čtvrtek, to byl teda den. Po práci sem zašla na oběd. Objednala sem si halušky a džus, a když mi to naklopili na talíř, zjistila sem, že nemám peněženku. Vyskládala sem celej batoh, ale peněženka nikde, takže sem začla koktat jako Scatman, „jééé...promiňte, já se omlouvám, já nemám peníze...” Načež sem srabácky zdrhla. Mohutným telefonováním sem zjistila, že sem nechala peněženku v práci, domluvila sem teda, že si ji Syslica vezme k sobě, a že se pro to dneska, možná zítra stavím. To už sem dopředu věděla, že si nebudu schopná peněženku vyzvednout nejmíň týden.
Byla sem teda bez peněz, doma sem musela hrábnout Aničce do kasičky, abych šla koupit chleba na večeři. Připadala sem si jak totální sráč. Nýmand sockovitý.
Aničku sem večer odvedla k mamce, a vydala sem se na zastávku šaliny vstříc nočnímu dobrodružství, říkala sem si jak jedu akorát na čas. Jenomže potom sem zjistila, že nemám klíče. Jakože sem je nechala u mamky. A jako, eště můžu být ráda, že sem si na to vůbec vzpomněla, protože zjišťovat někde ve dvě v noci, že se nemám jak dostat dom, to teda... nechtěla bych. Takže sem si to zase vyšlápla na protější sídliště, pro klíče, ale to už sem fakt nestíhala. Lauře sem psala, že nestíhám, že přijedu o deset minut pozdějš. Z deseti minut byla půlhodina. Bohudíky sem je zastihla ještě na hlavňáku. Hrozně sem se omlouvala, protože vím, že se jim na tu akci nechtělo, a že šli jenom kvůli mně, a já je eště nechám půl hodiny čekat. Laura řekla, že nemá u sebe telefon, takže chtěli čekat ještě pět minut „a pak bysme šli. Škoda, žes dorazila, já už sem se těšila do postele...”
Já sem teda ještě navíc zjistila, že vůbec nevím, do jakýho klubu máme jít, a kde je. Laura se mě snažila ještě znemožnit otázkama, jak se menuje ta Tomova kapela, a co vlastně hrajou. Krčila sem ramenama, bez peněženky, s půjčeným dvoukilem v kapse, v bundě, protože hlavně že ji má Gerard Way, ve které mně bylo horko, a do toho všeho mně vypadla baterka z empétrojky.
Světe div se, do klubu sme dorazili. Vypadalo to spíš jako ňákej narychlo vytuněnej kulturák. Celý to bylo hrozně retro. Narvaný. Zírala sem, kolik lidí se ve čtvrtek večer nahrne do klubu, poslechnout amatérský kapely. Měly být čtyři. Tomova hrála poslední.
Vítek mě furt uklidňoval, ať si z toho blbýho dne nic nedělám, a koupil mně panáka, čímž spravil tu livinovou aféru. Vlastně, když si vemu všechny ty věci, co se staly od aféry Livin, tak se musím smát, jak se nám to vyvinulo.
Já sem vzala piva. Protože u stolů nebylo místo, utábořili sme se u fotbálku. Přišel tam za nama Tom. Myslela sem původně, že na mě vůbec nebude mít čas, ale vykecávali sme, smáli sme se, fakt sem se dobře bavila. Pak nás vyhodili od fotbálku ňáký kluci, co si chtěli zahrát, a Tom nás posadil k zarezervenýmu stolu. Koukla sem ke stolu vedle, byl tam takovej pěknej borec, potetovanej, vysokej... óóó. Spadla mně brada, a hned sem na to upozornila Lauru.
„Jo ten...” Smál se Tom. „Ten je náš, kytarista.”
No toto... Pak mě Tom seznámil se svojí sestrou Mončou, která byla hrozně fajn. Smály sme se, že sme sestry, protože máme stejný příjmení, bylo to bezva. S Laurou, Vítkem a Tomem sme prokecali ňákou tu hoďku. Tom furt vykládal, jak před koncíkem nemůže pít, a furt do sebe klopil pivo. Dycky když ňáký dopil, řekl překvapeně „Jééé, to vlastně nebylo moje, to sem nesl sestře..."
„Asi bys neměl tolik pít, před koncíkem." Starala sem se.
„Jo. Neměl. Sakra, hrajem až tak pozdě..." Zíral do kelímku. „Počkej, du ségře pro pivo, a za chvilku su zpátky."
Laura s Vítkem se rozhodli jet dom, protože dohoda zněla, že mě doprovodí jenom na začátek, a pak go home. Šla sem s nima teda před klub.Vítek měl ještě starost, jestli vážně nechci jet s nima, taky říkal, že má špatný svědomí, že mě tam nechávají samotnou, ale já sem je ujistila, že domů nechci, že se vrátím, najdu Toma a všechno bude v poho. Když sem se vrátila, šla sem si sednout na spodní bar, kde točili modrý pivo, kterýho sem se ani neodvážila napít. Takže sem si srabácky dala normálního škopka. Chvilku sem tam teda čuměla, pozorovala sem barmanku, hrála sem si s foťákem, protože sem slíbila Tomovi, že ho nafotím, ale nebyla sem si jistá nastavením vhodnýho profilu. Nakonec sem tam něco vyoslila, po dlouhým bádání sem nastavila profil, kterej se nakonec ukázal jako nejhorší ze všech možných řešení. V baru se mnou seděli celkem dva týpci, a já sem fakt nechápala, proč si sem nikdo nechodí pro pivo a všichni se cpou ve frontě nahoře. A to sem si dala za úkol pochopit lidi. Evidentně se mi to jen tak nepovede.
Potom sem se vydala nahoru a přisedla sem si k Monči. Sledovaly sme kapely. První dvě nebyly nic moc. Objevil se tam taky Pilgrim z práce, pozval mě na narozky, a já sem řekla, že přídu. Jasněže. Achjo, ještě mám k té nápravě daleko. Pak se tam taky zjevil Harák, můj kontrolór. Dělal na mě ignore obličeje, a já sem si stěžovala Tomovi, že mě nemá rád. Nakonec to ale nebylo tak hrozný, pár piv udělá s člověkem divy. Pak tam přišel ještě Srnka, ten se mnou taky dělal. Pěkná sešlost. Dobře sem se bavila. Všechno tohle byla příjemná změna, oproti těm diskotékám.
A pak přišla ta velká chvíle, kdy měli kluci hrát. Tom byl celej nervózní, a já sem byla nervózní taky. Přiběhl ke stolu a s očima navrch hlavy nám oznámil: „Nemůžu najít šlapák na hajtku!” A zase odběhl.
„Cože nemůže najít?” Ptala se Monča. Nebylo slyšet.
„Šlapák. Na hajtku.” Křičela sem.
„Có?” Ptal se Srnka.
„Nemá činely.” Řekla Monča.
„Nemůže najít bubny.” Osvětlil Srnka Pilgrimovi.
„Ajo. To je blbý.” Řekl Pilgrim, a napili sme se na to.

Když kluci začli hrát, měla sem co dělat. Fotila sem zezadu z pódia, od backstage, chvílema sem běhala po pódiu kolem bubnů, a doufala sem, že tím Toma nevyvedu z míry, ale vypadal spokojeně, mával a smál se, a moc mu to za bubnama slušelo, prostě bubeník bez trička, víte... co dodat. Pak sem zase skočila dopředu, a pak sem různě lozila po lavicích, a taky sem stála na stolech. Skoro sem skočila na zvukařský pult. Kluci byli výborní, fakt to skvěle šlapalo, lidi se bavili, byl to prostě nářez, docela sem byla příjemně překvapená. Šla sem si na chvilku odfrknout ke stolu, napila sem se piva, oznámila sem Pilgrimovi „teď du fotit kytaristu, jóóó...” a probojovala sem se dopředu. Bezvadně sem si to užila, protože hyperaktivita konečně byla usměrněná a využitá k dobré věci.
Když skončili, měla sem radost, jak to bylo skvělý, šla sem za Tomem, kterej rozebíral bubny, a bylo vidět, že má taky radost, řekla sem, jak to bylo fajn, a on mě poprosil, jestli bych mu nezašla pro pivo. Tak jasně. Ve frontě na baru sem potkala kytaristu. Řekla sem mu, že byli fakt dobří, usmíval se a moc děkoval, jakože je fajn to slyšet. Já sem se snažila vypadat smyslně, což by se mi možná i podařilo, kdybych si nehodila vrácený drobáky do děravé kapsy u riflí. Vypadly mi nohavicí, takže sem to tam sbírala po zemi, jako paráda, kdy už zesranost dnešního dne skončí... Vzala sem teda pivo, a donesla to Tomovi.
„Dík. Napsalas to na kapelu?”
„Né. Na sebe. Kdybych ale věděla, že tam máte cech, už mám panáka whisky.” Smála sem se tak, až se mi přetrh můj úžasný flitrový řetízkový pásek. Zahodila sem ho. Mám kalhoty s poutkama na dva pásky, takže sem měla ještě jeden. Chacháá, smála sem se v duchu, vážený osude vtipálku, tentokrát si mě nedostal, mám pásek eště jeden, vyhrála sem!
Následně mě moje pobavení zamrzelo, protože z nás dvou, z Osuda a ze mě, nejsem já ten, kdo se směje naposled, a tak sem čekala, kdy mně praskne ramínko u podprdy, kdy ztratím foťák, kdy se poliju pivem, kdy zakopnu, a taky sem čekala, kdy na mě spadne reflektor, nebo kdy dostanu prdu od ňákýho drátu na zemi. Zničeho nic, samozřejmě by nikdo nechápal, co se stalo, a jak to mohlo...
Sedli sme si všichni zpátky ke stolu. Nahrkala sem do sebe pivo a řekla sem Tomovi, ať přivede kytaristu. Tom odběhl.
„Myslíš toho dlouhovlasýho?” Zeptala se Monča.
„Néé, toho druhýho.” Řekla sem.
„Jo... Bruna. Myslíš Bruna.”
Trhla sem ramenama.
„No toho co má na rameni vytetovanou svou ženu a dítě.” Vysvětlila.
„Jo... ssss... nevšimla sem si.” Kousla sem se do rtu. „No tak to nic...ale pěknej je, to teda jo.” Osud se tak smál, až se téměř zhmotnil. Ležel na zemi, smíchem brečel a kopal nohama. Šak počkej ... eště sme spolu neskončili.
Vyfotila sem se teda s Brunem, hrkla sem do sebe zbytek piva, a odešla sem na rozjezd. Kterej sem nestihla. Znamenalo to hodinu čekat na další, což byl teda pěknej voser. Na hlavňáku to nebylo nic moc, samej bezďák, santusák, kentus. Uklidila sem se teda na Petrov. Takle v noci je to tam dost děsivý, ale všecko lepší než dole. Seděla sem na hradbách, na našem místě, a říkala sem si, kde je Puštík, Lukin, Filip... kluci kde ste? Skončilo léto, a skončilo to všecko, nedá se svítit. Neměla sem cíga, ani peníze, měla sem hlad, byla mně zima, a neopovažovala sem se pustit si empétrojku, protože tam člověk musí být furt ve střehu. Ve střehu sem tam strávila hodinu, poslala sem do hajzlu borca co po mně chtěl cigáro, a taky mě vyděsil pes, co se rozhodl, že se vynoří ze tmy a bude chrčet.

V pátek sme zašli s Kačkou, Čárou a Ondrášem k Námořníkovi. Po práci. Na jedno... Koupila sem si na tu akci speciálně nový punčochy, který sem zatrhla hned při první příležitosti. „Vypadám už zase jak šlapka.” Stěžovala sem si Ondrášovi. „Chjo, dycky to myslím dobře, a pak vypadám jakože ze sebe schválně dělám pankáče, nebo co... divej na to...” Na lýtku sem měla díru jako kráva, fakt famózní. Prostě se v poslední době všechno sere, a to už vůbec nemluvím o tom, že nemůžu sehnat obstojný podzimní boty na podpatku, takže pořád lítám v letních botičkách. Skandál.
Kluci od vedlejšího stolu se po nás furt otáčeli, a když se osmělili, zeptali se mě, jestli mi můžou koupit panáka, a já sem se už chystala, že si řeknu o whisku, když hlavní kápo zavelel: „A tady pro slečnu doneste rum!" Si zabil. S díky sem to odmítla. Tfuj, humr, to teda nemůžu. Ale taky sem si vzpomněla, že to tak dycky nebylo, a povykládala sem Kačce, jak sme minulej rok s Kifem sebou furt tahali plácačky rumu a lili sme to do sebe ve velkým. A taky o tom, jak sme kradli růže, a jak nás vyhodili z Elektry. Taky sem mluvila o tomto roce, o Puštíkovi, o tom jak dobrý to bylo léto, ale ňák blbě to skončilo. Je mně smutno, po létě. Ňák to na mě všechno padá.
Čára mi oznámil, že mě přihlásil v práci do funkce party girl. „Budeš dělat v týmu sedmi lidí, budete v pracovní době vymejšlet tematický zábavný dny, bude to super."
„Já to dělat nebudu." Kroutila sem hlavou. „To je hrozně nevděčný."
„A kdo jinej by měl dělat party girl když ne party girl?" Nedal se.
„Já vím, Taťko, jenomže problém je v tom, že lidi se bavit nechcou. Vyhlásíš třeba black & white day, jakože přídem všichni v černobílé, a černobílí přídou tři lidi, což budu já, ty a Kačka, a možná eště recepční a účetní. Zbytek si obleče červený a žlutý trička, a budou tak barevní jak si to v práci eště v životě neviděl, a na černobílou výzdobu budou lepit žvýkačky. Budou chodit trapný mejly, jestli můžou pít ze zelených hrnků a jestli si můžou kouřit trávu, nebo je povolený jenom bílý kokain. Další vtipálci pak pošlou mejly, jestli jim proplatíme nákup černobílýho oblečení, protože ho samozřejmě doma nikdo nemá, najednou. A to už vůbec nemluvím o tom, když vyhlásíš Den Superhero. Už vidím ty vyvrácený oči."
„Ale vidíš to moc černě. A navíc, už seš tam napsaná. A black & white day je perfektní nápad, náhodou."
No jak myslíš...
Pak přišli děcka z práce, nováčci. Mluvili furt jenom o práci, hrozná nuda. Pak přišel ještě Kif. Pracovní kecy sem zapila dvouma citrusama, abych to vůbec přežila. „Poďte se bavit o hovnech.” Navrhla sem. Nikdo se moc nechytal, furt řešili internety. „Tak jako mám toho dost.” Odešla sem na bar, kde sem nenápadně olízla všechny limetky, který si ostatní pak vymačkali do pití. Seděla sem na konci baru a dělala sem „chichichi...” Když sem se vrátila ke stolu, sedla sem si a zase sem slyšela „... ale nemohla sem ji přesvědčit, že když tam mám že to pojede na šesti megách, pojede to ve skutečnosti na osmičce...”
„Tak, a ticho tady!” Bouchla sem do stolu. „Přestaňte slintat o práci, a poďte se konečně bavit.” Nikdo nereagoval. Ondráš s Čárou a Kačka už toho evidentně měli taky dost, takže sme se semkli k sobě a povídali sme si o prasárnách. Já sem vyhrála s nechutností, když sem řekla, že sem viděla trailer na horor Lidská stonožka. „Ani nemám odvahu si to stáhnout, je to k zblití.” A odvyprávěla sem, o čem to je. Kluci pištěli hrůzou. Kačka někam odešla. Když se nevracela ani po půl hodině, šla sem ji hledat, protože sem se bála, že sem to přehnala, a že někde zvrací. Našla sem ji před barem, jak s někým telefonuje.
Vzala sem ji dovnitř a daly sme si panáka. Ondráš do sebe lámal jednoho za druhým, a furt opakoval, že měl být v jedenáct doma. To už dávno prokaučoval. Čára měl debatu s nováčkou, která ho přesvědčovala, že podá na bývalýho zaměstnavatele trestní oznámení, protože jí visí tři litry, na který má podle tabulek nárok. Achjo, tady ty lidi... Kačka do sebe klopila panáky a furt říkala, že musí brzdit, protože ráno vstává do práce.
Domluvila sem se s Ondrášem, že jedem do Karibiku, ale v rozjezdu sme to vzdali, protože sme usínali, a tak sem jela dom a žádný třeskutý dobrodružství se nekonalo.

Protože osud chtěl vidět mou nápravu, zavolal na mě Simu. Sima se rozhodla, že bude pracovat tam kde já, a že budem zase nejlepší kámošky. Protože potřebovala pořád něco vědět ohledně práce, volala nebo se stavovala. Takže buď sem vůbec nebrala telefony, nebo sem řekla, že zavolám pak, což sem neudělala, případně sem slíbila, že budu doma, což sem nebyla, nebo sem taky řekla, že se druhej den stavím na kafe, což se taky nestalo.
Chtěla sem se polepšit, a dodržet co slíbím, nebo když vím, že to neudělám, tak neslibovat, ale su tak neorganizovaná, že to prostě nejde. Sečteno podtrženo, náprava se nekoná.