Sick and tired

Po všech těch věcech, co se staly, sem byla úplně vysílená. Jako zmlácená. Utlučená. Naplánovala sem si nutný odpočinek. Jenomže jak to udělat... čekalo mě pár akcí během týdne. S Laurou sem měla jí Na stojáka, měla sem taky jít na oslavu Evčiných narozenin, a oslavit svoje narozeniny. Taky byl neoficiální firemní večírek v Ratejně. Na všechno sem se těšila. Se Syslicou sme plánovaly, jak si užijem oslavu a chlastací večírek. Jenomže potom, ve snaze zklidnit, sem jí psala, že nikam nejdu, protože sem se rozhodla, že to tak bude nejlepší, zůstanu zalezlá doma a nevylezu, dokud nepochopím lidi.
Bystře na to napsala: „Tak teď mi neříkej, že sama věříš těm hovnům, co tady píšeš.”
Nevěřila sem si. Ani trochu.
Jenomže pak onemocněla Anuška. Zase kašel. A tak sem zůstala doma. Osud zařídil. Nešla sem vůbec nikam. Ten Stoják mě jako docela mrzel, protože mi Laura koupila k narozkám lístek, a fakt sem jít chtěla. Ale nakonec sem si oddychla. Je to tady. Vynucený klid.
Celý dny sem jenom spala. Úplně unavená a utahaná. Zmlácená, vyřízená, skoro mrtvá. Zdály se mně hrozný sny plný vražd. Všude furt byla krev. Pak se mně furt zdálo o hmyzu. Lezl všude. Když sem vzala snář, našla sem si hmyz, a ve snáři se vyloženě psalo: „Tvá psychika je vážně ohrožená. Nemocná." Tak to sem se dozvěděla novinku, teda. Kdybych neměla nemocnou hlavu, nebude se mi zdát o krvi, furt. Hmyzáci byli proti tomu sranda.
S tím spaním to mám docela na hovno. Spím čtyry hodiny denně. Du spat ve dvanáct, usnu v jednu v noci, a v pět ráno vstávám, celá natěšená, jak povalím pěšky do práce, od slévárny až do Bažin. Když ráno vlezu do šaliny, úplně nedočkavě se třepu, až z té nudné rakve vypadnu, a budu do toho moct šlápnout. Na hlavňáku se zastavím pro kafe, a pokračuju dál, pěšky. Jdu takle ráno skoro hodinu. Někdy to zvládnu i na podpatkách. Paráda.
Unavím se jenom když se unavím psychicky. To su fakt vyřízená. Jako bych neměla v těle ani jeden sval, kterej chce být funkční. Furt bych jenom spala. Naposledy se mi to stalo někdy na začátku prázdnin, kdy na mě odpoledne sedla taková únava, až sem narazila do zrcadla v Terranově v domění, že zahýbám do další místnosti. Úplně mě to vyděsilo, protože... to už su tak mimo, ty woe, že chcu procházet zrcadlama? Vysypala bych zrcadlo a zjistila bysem, že v říši za zrcadlem je zeď.
Jenomže pak přišla Veruna s potěšující zprávou: „V Terranově dali na ty zrcadla samolepky, jakože je tam město. Vráželi jim tam totiž do toho lidi.”
Zašla sem do knihovny. Většinou si z pěti knížek pučím pět kravin. Ale teď né, ňáká šťastná ruka. Přečetla sem knížku o středoškolákách, kupodivu vůbec nebyla nudná a bylo v ní spousta zajímavých moudrých věcí. Taky sem přečetla knížku o mařce, která hrála poker. To je taky můj sen. Chodit do kasína. Dělat machra s poker face a hrát. Poker sem hrála zatím jenom o párátka. Když byla nuda na chatě v Jeseníkách. Ale jednou, jednou se k tomu dostanu.
Mamka si vzala jedno dopoledne Anušku, takže sem se šla projít za tři rybníky. V těch lesích je to eště horší než v Bílovicích, samej úchyl. Utěšovala sem se tím, že mám paralyzér, ale pak sem si vzpomněla, že sem ho vyblikala, a bránit se můžu leda tak vydloubáváním očí klíčema. Jako, je fakt dost hustý, co se tam pohybuje za monstra.
Když sem konečně vylezla v civilizaci ve Staré Líšni, vzpomněla sem si, jak sem tady na tom trávníku nutila svýho kámoše Žižku, aby si tam na hodinu lehl politej kečupem, s nožem v ruce, a dělal, že je mrtvola. Že jako když to nedokáže, je srab a nebude můj kámoš. To mně bylo asi dvanáct. Za tu dobu se toho v mým přístupu ke klukům fakt moc nezměnilo. Nakonec to asi Žižka dokázal, protože pak si ještě pamatuju, že mě naprosto dostal tím, když mě vzal k nim domů, tam kopl do omítky v kuchyni, a ta se celá sesypala. Co se nesesypalo, to ještě odkopal, a mně se hrozně líbilo, jak je drsnej.
Pak sem taky chodila s Pavlem Veselým, kterej se vyznačoval tím, že kradl pytle s pistáciema. Tenkrát pistácie vůbec nikde nebyly, takže se mi líbilo, že sem mohla sedět v lavici vedle něho a louskat ořechy, který nikdo neměl. Byla sem pistáciová královna.
Pak sem taky chtěla chodit s Krejčiříkem, kterej mě uchvátil, když seděl vedle mě na hodině informatiky, a do příkazovýho řádku místo Tree a takový nesmysly napsal příkaz „piča” a odeslal to. Kompl házel jakýsi fatal errory, já sem se mohla smíchem potrhat a od té doby sem chtěla, aby byl můj kluk, což nakonec asi chvíli byl, teď už nevím.
Taky se mně chvíli líbil Kubát, protože urval ve třídě umyvadlo.
Na tohle sem si teda na té vycházce vzpomněla, a musela sem se tomu fakt smát.
A přišlo skvělý pokračování. Šla sem s Aničkou ven, a u hřiště začla radostně výskat: „Mami, to je můj Filip... ahój Filipééé... víš, von je fešák. Nosí černý tričko s lebkou.” Tetelila se blahem. A je to tady. Řekla bych jí, že vod těch gaunerů s lebkama na tričku rači dál, protože pak přídou urvaný umyvadla, kradení v obchoďáku, motorky, diskotéky, tráva... Jo, tohle všechno bych jí řekla. Kdyby mě nepřitahoval někdo, kdo si prostřelil nohu.
V neděli sme se a Anuškou vydaly do kina. Ještě předtím sem se ale stavila za Tomem. Zašli sme na oběd. Vykládali sme si o práci. Anička nejdřív poslouchala, pak se třikrát učesala, pak začla vykládat, že má v kabelce obrovskou housenku, která jí žere mobil, a pak vytáhla fotku Huga, udělala nešťastný výraz, podepřela si bradu aby tomu dodala správný dramatický šmrnc, a řekla Tomovi: „Já mám svýho taťku, víš? On je úplně moc hodnej. A pořád na něho myslím.” Upírala ty svoje oči na taťkovu fotku a vypadala jako by měl nastat konec světa.
Slušný. Slušnej trapas, ale dobrá taktika. Hlavně, panebože, aby se ke mně nepřiblížil žádnej borec.

Doma už sem toho měla akorát tak dost, jenomže když skončila neschopenka, měla sem na další týden nahlášenou v práci dovolenou. Nuda. Na narozeniny sem si teda koupila sluchátka Skullcandy, takový ty velký s obručí přes hlavu. Hodně moc sem to zvažovala, protože ty minulý Lowridery se mně vykurvily po půl roce, ale protože pak následovaly v nabídce jenom drahý Sennheisery nebo úplně nepřijatelně drahý Monster Beats, koupila sem si je znova, tentokrát oranžový. Byla sem úplně šťastná, že už se nemusím týrat s peckama v uších.
Neměla sem co dělat, a tak sem se stavila do práce. Nakoupila sem děckám koblihy, protože sem měla ty narozky, že jo, a když sem vpadla do callcentráku, zahalekala sem na Čáru: „Čau Taťko, mám dneska narozky, tak vám nesu koblihy, ať z toho taky něco máte.”
„No tak to tady dej, ale moc mně ty děcka nerozptyluj, už tak máme fronty, je nás tady málo.”
„Aháá... a co takle říct, rád tě vidím, jsem rád, že ses za nama stavila, a všecko nejlepší k narozeninám, aha...?”
„No jo, no jo, stejně to budem slavit, ne, takže sem ti chtěl popřát tam. Ale nerozptyluj mi je, né že tady teď všichni začnou jíst.”
„Suchare!”
Počítal s oslavou. Hm. Oslavit by se to mělo, pravda...

Ve středu sem se znovu stavila do práce, vzala sem Ondráše, zašli sme k Námořníkovi na oběd, abych tam rovnou objednala ten stůl na oslavu. Dala sem si „celerové řízečky”. Naivně sem doufala, že to bude ňáký maso s trochou celeru. Přinesli mi obalený celer.
„Co to... to... Ondro, to je fakt celer!” Zírala sem na to nešťastně. Ondráš se smál, až cmrndal polívku. Rozhodla sem se teda udělat oběť, pro dobro večírku, poslušně sem to snědla, protože sem chtěla objednávat ten stůl, ale dobře sem věděla, že minule tam lidi od nás vůbec nepustili, protože prej děláme bordel. Nakonec to prošlo. Pinkl mi ale oznámil, že on nás rozhodně obsluhovat nebude, von teda né, a že tam s nama bude Riči. Zároveň si oddechl, jak se z toho vyvlíkl. Objednala sem stůl a flašku Morgana. Mise splněna.
Povzbuzená úspěchem sem zašla do obchodu s kafem, koupila sem si odsypanou kávu, a dívala sem se na takový ruční presovač, že by se mi jako moc hodil, ale stál tři sta, a to se mně zdálo moc.
O hodinu později sem ale zamířila do domácích potřeb, který máme za barákem, protože sem si říkala, že tam třeba budou mít ňáký levný, maličký presovač. Kde se vzal, tu se vzal, prodavač krásný, potetovaný, černovlasý, vysoký, usměvavý. Jako, ty vole. Zeptal se mě, jestli mi může s něčím pomoct. Čučela sem do vařeček, a koktala sem: „Nó...ééé... já bych potřebovala takový to... tamto... víte, jak bych to... „ Žišmarija, já umřu trapností. „Já bych potřebovala takovou tu věc, jak jako... víte, když si chcu udělat kafe... v té věci je takový píst...” Zastřelte mě.
Borec zazářil, že jako už ví, a vytáhl presovače. Řekla sem, že mi stačí ten nejmenší, ale vytahoval ještě ty větší a já: „Néné, to nemusíte vyndávat, já velký stejně nebudu chtít.”
Týpek se smál: „Ale já Vám to ukázat chci.” Absolvovala sem teda přehlídku presovačů, Anička zatím vykrádala misku s bombónama.
Nakonec sem si vzala teda ten nejmenší, za čtyry kila! No, to sem teda ušetřila ty jo. Když sem to táhla dom, říkala sem si, ty seš taková blbka, necháš se takle oblbnout... a už sem si plánovala, jak pudu koupit obracečku.

V pátek byl teda ten velký oslavný den. Zašla sem se Syslicou a s Kačkou na večeři. Myslela sem, že pudem rovnou do hospody, ale Syslica měla plán, že eště musí s Kačou dom, že se musí namalovat, a hlavně „vyžehlit si vlasy vole”.
„Ale na to se vyser, proč bys to dělala, dem rovnou chlastat.” Navrhla sem.
„No tak to né, to já musím, abych se ti líbila pičo.” Bránila se.
„Hele, to máš jedno, po pár panákách se mi stejně rozmažeš.” Hodila sem pádný argument do placu, ale marně.
Holky teda šly udělat malovací večírek, a já sem šla do baru. Věděla sem, že tam ještě hodinu nikdo nebude, takže sem seděla na barůvce, a vykládala si tam s nějakým dědou o formulích. Pak přišel Kif. Jenom na votočku. Dostala sem narozeninovou pusu, chvílu sme si sedli ke stolu, něco sme probrali, dali sme si panáka. Ani sme po sobě nesyčeli, mluvili sme jako normální lidi, já sem se dokonce smála, a taky sem si říkala, že bych chtěla jenom na chvilku vrátit čas o rok zpátky, a pokecat, abysme spolu mluvili tak jako předtím, protože... jo, na chvilku mi po tom bylo smutno. Ale už je to nevratný. But is over now, go on and take a bow.
Pak přišel Čára, no konečně. Holky dorazily chvílu na to, vyfintěný jak na předávání cen, moc jim to slušelo. Dostala sem dárky a otevřeli sme litrovýho Morgana. Smrtelná smršť začla. Pak dorazila ještě Laura s Vítkem, paráda. V šesti lidech sme tu flašku vyžahli. Jako, takle na plech sem nebyla pěkně dlouho. S chlastem mám ten problém, že na mě funguje úplně opačně než na ostatní. Jakože podpoří mou hyperaktivitu. Takže pak skáču po lavicích, po stolech, chytám lidi do kravaty, v nejhorším případě zpívám. Když sme odešli z baru, stáli sme na zastávce, že jako jedeme dom, jenomže pak sme s Kačou a se Syslicou vymyslely, že dem eště do Karibiku. Když nás šalina vyplivla na Čáře, držely sme se v kruhu za ramena, jako trio ragbystů, a já sem vymyslela okamžik pravdy „Pome si říct pravdu o borcích. Kdo po kom jede. Mluvte. Pravdu! Aééé pravdu!”
Výsledkem hry na pravdu sem byla teda zaskočená, ale smála sem se tak, až to se mnou málem seklo o zem.
Ňákým způsobem sme došly do klubu. Syslica koupila další drinky. Kača se někam ztratila. Našly sme ji, když sem skákala u šaten na Party Rock, a nutila sem Syslicu, ať nenápadně vleze do šatny a schová se tam za mikiny.
Cestou domů se mně rozsypal na chodníku batoh, když sem lovila empétrojku. Díky tomu sem ztratila sluneční brýle. To je ale ztráta, kterou na konci léta můžu akceptovat.