Šifra mistra loutkaře

V práci sem si konečně vyzdobila svůj kutlík. Dalo mi práci oficiálně si obsadit to místo u okna, ale teď můžu s klidným svědomím říct, že po pár výstupech už nemá nikdo prdy na to, si tam sednout. Je moje! „Území dobyto!" Vykřikla sem spokojeně a dala sem si tam obrázky pistolí, lebek a kostí. Zálibně sem se na to dívala. „Eště Dextra.” Zhodnotila sem svůj výzdobný výkon, a byla sem se sebou spokojená. Poplácala sem se po ramenách „dobrá seš”. Druhej den ráno sem přišla, a málem mě trefil šlak. Moje místo bylo oblepený plakátama Rytmusa. Ty vole. Lidi z práce mě nenávidí.

V úterý byla v Karibiku rozlučková party s létem. Sešla sem se s Puštíkem v devět na hlavňáku. Klasicky nikdo nechtěl jít žít, tak sme na to zůstali sami.
„Mám samý kamarády, kteří sedí doma u telky nebo u komplu. Až umřou, ani nepoznají ten rozdíl.” Stěžoval si.
„Mám stejný kámoše.” Přikývla sem.
Zašli sme koupit šáňa. „Už si pamatuju, který je to co nevystřeluje špunty. Moskevský nebrat.” Chytračila sem. Vzali sme teda dvě flašky Dorata, a můžu říct, že sme konečně objevili výherce střílecích špuntů. Šli sme k pokladně, ale prodavačka nechtěla prodávat, a vyskládávala na stůl losy. Před nama stála mařka, které došla trpělivost, hodila za pult Orbitky „...se na ňáký žvýkačky můžu vysrat!” a odkráčela.
„Kdybys byl Chris Angel, vybral bys tady z těch všech losů ten výherní.” Řekla sem.
„Chris Angel je divnej. To sou prostě triky, a ti hloupí lidi na to skočí.”
„Tak jasně že sou to triky. Ale je dobrej. Šukézní. Já mám Chrise ráda. Mindfreak! Kdyby tady byl, měli bysme výherní los, a nečekali bysme tady jak blbci půl hodiny, až budem moct laskavě zalepit to pití.”
„Ale on neumí najít výherní los, chápeš...”
„Tak já ho teda nechcu.”
„Jo, to sem ti chtěl říct.” Zasmál se. „Víš jak to skončilo v tu středu?”
„Myslíš tím jakože Filipa sebrali benga? To vím.” Mařka furt vyskládávala na stůl losy. „Výtržnosti, ha?” Smála sem se.
„Odkud to víš? Tys s ním mluvila?”
„Né. S Lukinem sem mluvila. My tady jezdíme jak trapáci domů rozjezdama, a Filipa vozí záchranka a švestky. Dobře zařízený.”
Když sme konečně zaplatili, šli sme na hradby. Až bude zima, tohle mi bude vážně chybět. Byla tam parta ňákých pankáčů, a u nich policajti. Vyskočila sem na hradbu, sedla sem si tam, Puštík stál, popíjel a vyprávěl. Já sem pak vyprávěla, jak sem zdrhala revizorovi, a samá sranda, hlavně aby nedošlo na přetřásání toho extempóre z minula. Což stejně došlo.
„Bárbí je na tebe pěkně nasraná.” Oznámil mi.
„Jo, to je mně jasný.” Seskočila sem z hradby, opřela se o zídku a čučela sem na silnici dole. „Není mně z toho moc dobře.”
„Divej, hned po tom, sem udělal taky něco takovýho, a taky mně z toho nebylo dobře.”
„Ty ses s někým vychrupl? Tys to udělal kvůli mně, že jo, abych v tom nedobrým pocitu nebyla sama.”
Zasmál se, ťukli sme si a napili se.
„Každopádně...” Pokračoval „...je to za nama, je to pryč, a už se to nestane.”
„Nestane.” Přikývla sem.
„Eště jednu kurvárnu sem udělal. Po tom, co Filipa sebrali flojdi, si řekl, že už nebude chlastat. Takže sme šli na kulečník. Pil kofoly a kafe. Fakt vzornej. Jenomže já sem si pak dal panáka, a zjistil sem, že když si dám eště dva, dostanu svítící zuby. Chápeš, ke svítícímu tričku svítící zuby, byl bych king na párty. Takže sem ho donutil to vypít. A pak sem zjistil, že za další tři panáky můžu vyhrát svítící tyčinku...”
Vedle na lavičce spal bezďák. Ani bych si ho nevšimla, ale přišla tam banda takových patnáctiletých floutků, a jeden z nich ho prostě kopl do hlavy. Dost brutálně. Borci, co stáli kousek od nás, se do toho začli motat, chtěli se mlátit, a najednou tam byla další skupinka bezďáků, prostě šrumec. K nám se vydal jeden bezďák, vykládat nám, že je houmlesák z Prostějova. Jeden týpek stál na hradbách, paty srovnaný s hranou, a dost nebezpečně se kymácel. Vypadalo to celý dost blbě, protože pod ním bylo asi deset metrů. Tři borci se ho snažili sundat, marně.
„On spadne, nedívej se tam.” Poradil mi Puštík. Otočila sem se teda zpátky ke své flašce. Povídali sme o vztazích, a já sem vytáhla svou teorii sedmi, totiž o tom, že lidi sou předurčení max tak k tomu, aby spolu byli sedum let, protože sedum let se dokážou přitahovat, tak je to daný hormonálně a chemicky, a celkově vědecky, a po sedmi letech je čas najít někoho dalšího, protože tak to příroda chce, což je logický. A že pak lidi spolu zůstávají z rozumu, což fungovat může, ale už to není přirozený.
Puštík mi na to řekl, že je ze mě vyděšenej, a že už to dál poslouchat nechce, protože z toho má akorát tak depresi.
Konečně sem se taky dostala k tomu, že sem mu nadala za to, že mi tvrdil, že chodí s Bárbí, přitom s ní vůbec nikdy nechodil ani nic takovýho, vztekala sem se, že furt jenom lže, vymýšlí, manipuluje s lidma, dělá si z nich loutky, a když se na to příde, ani se nestydí.
Usmál se, udělal takovej ten křivej úsměv mistra loutkaře, a řekl: „Ale je to sranda, ne?”
Hm. Právěže jo.

Ještě chvilku sme povídali, pak sme dožahli pití a opustili sme divnomísto, kde se dycky něco semele. Naštěstí nikdo nespadl, ani netekla krev.
V klubu bylo nacvaknuto k prasknutí. Dostala sem šáňo a tekilu, a šlus, dneska už nepijem. Bylo to dobrý rozhodnutí. Tancovali sme do dvou do rána, já sem pak musela jít spat, a tak sem tam nechala Puštíka samotnýho a odešla sem na rozjezd. Jeden z nejlepších večerů vůbec. Takovej klídek. O půl třetí ráno sem usnula, v pět sem vstávala do práce. Pohoda.

Zašla sem taky s Laurou na večeři. Slavnostně sme si tam slíbily, že až umřeme, nedovolíme abysme skončily v rakvi, ale vzájemně se postaráme o to, aby nás normálně spálili. Laura mi taky slíbila, že kdyby se se mnou něco stalo, postará se o Anušku. Spadl mi balvan ze srdce, protože vím, že by to udělala. Hned mám zase o něco lepší spaní.

Prvního nastal velký den, Anuška nastoupila do první třídy. Vedli sme ji do školy s Hugem, aby měla radost, ale já sem vedle něho trpěla jak pes, už teda fakt, že se s ním musím někde ukazovat, mě drtil silou lisu popelářskýho auta, a aby bylo ještě hůř, přiskočila k nám jakási žena, celá dojatá, že nás vyfotí všechny tři, když sme tak pěkná rodinka. Ble. No, poďme hrát to divadlo dál teda. Anuška byla moc šikovná, krásná a pyšná, takový nádherný slavnostní kuřátko, a já sem se třikrát úplně trapně dojatě rozbrečela. Jako měla sem se sebou co dělat. A to sem měla nabrečeno týden dopředu, kdy sem seděla doma, a dívala se na fotky, jak byla maličká, slintala a plazila se v dupačkách po obýváku.
Na tom dni mě ale zarazila jedna věc. Myslela sem, jaká to bude velká sláva, že jako všichni přídou slavnostně oblečení, ale shromaždiště rodičů obsahovalo chlapy v kraťasech a sepraných tričkách, mařky taky nebyly bůhvíco, v lepším případě měly letní šaty. Na nohách žabky všichni do jednoho, ztvrdlý paty. Borcům lezly pivní pupky z kraťasů, šontali v pantoflách, ženský měly odrostlý vlasy a valná většina se vůbec nenamáhala něco barvit. Což na druhé straně chápu. Kdybych měla doma monstrum s pupkem valícím se z kraťasů, taky bych nechtěla být hezká. Protože proč. Chtělo se mi zvracet, ale zkrotila sem se a šla sem si jenom odplivnout do křa. Hnus, v čem to musím žít.

V sobotu byly slavnosti pivovaru. Znamená to, že se celý Brno nacpe na plácek, kde sou čtyry bečky a jeden hajzl. Ale jako měly tam být ňáký kapely, tak sem se tam vydala. Měla sem se tam sejít s Radimem, kterej se se mnou chce vidět už měsíc, jako že přijede z Prahy, a já to furt odsouvám. Takže teď teda dojel, a odsunout už nic nešlo, tak sem mu napsala, že se sejdem v pivovaru. Taky sem se měla sejít s Laurou, která tam šla s Vítkem. To je její nový borec. Z té livinové aféry. Jak mě rozčílil s polovičním panákem, což mě donutilo přehodnotit život.
Když sem dojela, ocitla sem se na bojišti. Hrůza. Kdo se chce nechat ušlapat a umačkat, zamíří si příště na slavnosti pivovaru. Autor Sebevražednýho králíčka by z toho místa vykřesal spoustu inspirace. Sama sem tam byla úplně ztracená, každej do mě žduchal, šlapali mně po nohách, vylívali na mě pivo. Celá zoufalá sem volala Puštíkovi, protože sem věděla, že tam taky někde bude. Help me!
Našla sem ho ve frontě na modrý pivo. Měl na sobě růžový tričko, takže sem mu hned řekla, že je to prostě hrůza. „Ondráš měl minulej týden fialový tričko, bylo to dost děsný, ale na todle to fakt nemá..." Mačkali sme se v té frontě asi hodinu, vůbec se to nehýbalo, a já sem myslela, že tam umřem. Otírali se o mě zpocení nacamraní tlusťoši. Trpěla sem jako pes. Řekla sem, že tam někde někdy mám sraz s Radimem. Puštík chvilku vyprávěl, jak to má v nové práci, ale bylo vidět, že něco není v pořádku, byl ňákej urýpanej a celkově protivnej, furt se do mě strefoval, prostě nic moc. Odešla bych, ale vzhledem k tomu, že tam ještě nikdo známej nebyl, se mi to zdálo jako dost blbej nápad, vzhledem k tomu, že to byl hotovej Pearl Harbor.
Když sme konečně dostali modrý pivo, zjistili sme, že je děsně hnusný. Vycouvali sme s vítězným pokřikem z fronty a stoupli sme si na parkoviště. Položila sem pivo na zem, a lovila sem cigára. Puštík lovil drobáky, aby mně vrátil za škopek. Úplně se mu třásla ruka.
„Vidíš, to máš z těch steroidů.” Chytračila sem. „Ty jo, to modrý pivo je bezvadný k tomu růžovýmu tričku. Počkej, vyfotím tě.” Tahala sem foťák.
„Né, nic nefoť. Už mám těch tvých fotek dost.”
„Proč to říkáš? Měls je rád... dyť... se ti dycky líbily...”
„Ale furt všude seš, s tím foťákem, sakra... dyť je to otravný.”
Zírala sem jak husa do flašky. Co to sakra má být? „A to sem ještě nenahodila na fejs ty fotky z minula, jak sme tam my dva.”
„Tak je rači ani nenahazuj.”
Ééé... Schovala sem teda foťák, a hledala dál cíga.
„Víš co...” Řekl mně zatímco sem zoufale hledala zapík „...jdi si najít toho Radima, já du támhle za klukama, a nebudu tě tam brat sebou.”
„Co? Ty se mě chceš zbavit?”
„Jdi si najít toho Radima, když už si mu slíbila, že se sejdete.”
„Ale on asi přijede někdy večer, nevím, asi tady ještě není.”
„Každopádně já du támhle za klukama, a neberu tě sebou. Večer ti kdyžtak zavolám.”
Jako, úplně normálně mě nasral. „Ty grázle!” Zasyčela sem na něho, vzala sem škopek a odešla sem do parku. Sedla sem si, zjistila sem, že nemám zapík, tak sem si šla zapálit k ňákýmu týpkovi, pak sem seděla zoufale na patníku s cígem a modrým pivem, opuštěná a nasraná a čučela sem jako puk, co to jako mělo být? Takle ho vůbec neznám, úplně mě to vykolejilo. To sem jako něco provedla, nebo co? Wtf?
Sedět mě bavilo tak chvilku. Pak sem se zvedla, a šla sem mezi lidi, což byla zásadní strategická chyba. Žduchali do mě, padali na mě opilci, jeden se rozmáchl a dal mně koňara „Jééé pardón slečnóó...pote za nama, my vás nekousnem..." To víš že jo. Vtipálci útočí. Někdo do mě žduchnul tak, že mi vylil půlku piva. Když se o mě otřel zpocenej mokrej chlap ve vasilu, měla sem toho akorát tak po krk. Bylo mi mě úplně líto. Chtěla sem se jí podívat nahoru na koncík UDG, ale úplně mě vyděsila představa, že se o mě zase někdo otře. Takže sem šla najít Lauru s Vítkem. Potkali sme se u horní stejdže. Shodli sme se na tom, že tahle akce je děsivá, úplně normální fiasko, a šli sme si sednout nahoru do zahrádek.
Za velký úspěch sem považovala, že sem si nesedla do kuního hovna, ale seděla sem půl metru od něho. Pila sem to hnusný modrý pivo a nadávala jak urvaná. „Co si vůbec myslí? Jako jo, má mě plný zuby, já to chápu, to se lidem stává, ale dyť se mnou nemůže tak vyjebat.” To fakt neměl.
Pak sem se ale teda uklidnila. Povídali sme si historky z dovolených, a o psech, o zvířatech a lidech, a bylo to docela fajn. Někde dole hráli Wohnouti, ale na to sme se mohli akorát tak vysrat. Stejně sem je viděla už milijonkrát. Volal mi Radim, ale já sem to nebrala. Když padla tma, vydali sme se do hospody na jídlo. Vítek nás vzal do restauračky, kde to bylo takový pěkný, stylový, taková jakoby roubená chata. Valašská cosi... knajpa. Takový to místo, kde hoří na stolech svíčky, na zdech sou ovčí kůže, a všichni říkají, že je to takový domácí prostředí, ale vy nevíte, proč byste se měli cítit ve valašské roubence jako doma, protože na valašsku ste nikdy nebyli, a s bačou ste ovce nepásli. Objednali sme si piva a polívky, a byli sme rozhodnutí se na tu strašnou akci už nevracet. Najíst a dom.
Vítek zrovna vykládal ňákou historku o Lauřiným psovi, Laura se k němu tiskla, smáli se a vypadali tak spokojeně, a já sem si říkala, že je třeba dobrý mít borca, kterej je normální a není psychouš, což je například věc, které já nikdy nedocílím. Vtom mně přišla esemeska od Puštíka. Psal mně, že sbalil ňákou mařku, jede s ní do města, a pak jedou spat k němu.
Zírala sem na to „Cóó? Proč to píše?" Kroutila sem hlavou, už se nevyznám vůbec v ničem. Laura mi vzala telefon, aby věděla co se děje „Je, já sem něco zmáčkla... jééé... já sem něco poslala. Soráč.”
Už sem si myslela, že to horší být nemůže, ale mohlo. Následně mi Puštík volal.
„Poslalas mi prázdnou esemesku, víš o tom?”
„Jo a co jako. Dej mně pokoj.” Odešla sem s telefonem doprostřed restauračky, abych nedělala před těma dvouma scény. Dělala sem teda scény mezi stolama s dvojičkama, mezi lidma, kteří si zašli na klidnou večeři ve dvou. Křičela sem do telefonu, a rozhodně sem neměla vybraný slovník dámy „... jo to sem četla, že seš ve městě, jo to sem taky četla, že seš s holkou, sakra umím číst, nejsu retardovaná, nebo co... né není tady Radim... ale já na vás seru, na všecky seru... né nebudu se s ním scházet... jak že bych měla? Nech si svoje rady, kurva, co je ti do toho... do prdele, tak co s tím mám dělat, že seš někde ve městě... a má být?Co? S kým?...Já su tady se svýma lidma, kteří mě neserou, narozdíl od někoho. Přestaň!... néné, neříkej mně kde a s kým mám být, protože to nebudu poslouchat od někoho, kdo mě dneska zahodil. Mě nebude od sebe nikdo odhazovat, nikdo... kurva do hajzlu... no a co že seš někde... kurva, kurva!” Furt dokola mi opakoval, že mám zavolat Radimovi a sejít se s ním, a furt dokola říkal, že je ve městě, s tou holkou, pak furt dokola opakoval, jak sem hrozná. Já sem furt dokola sprostě nadávala, dávala sem si k hlavě pomyslnou pistoli a mačkala sem spoušť. Nakonec sem to vypla.
Odchytla sem pinklicu. „Panáka! Citrusa! Rychle!”
Rozhlídla sem se kolem sebe. Bylo ticho. Dvojičky zíraly v němé hrůze, rýpaly v talíři s haluškama nebo s kroupama, někteří vrtali lžičkou v husté polívce kulajdě. No co!
Vrátila sem se ke stolu, hodila sem do sebe panáka, snědla sem polívku, zapálila sem si cígo, dopila sem pivo a vypadli sme. Cestou sem ještě narazila do pinklice, které sem vyrazila z ruky dva krýgly.
Laura s Vítkem se se mnou rozloučili na mendláku, a ukázali mi autobus, do kterýho mám naskočit. Musela sem slíbit, že nebudu nikde v noci chodit, protože Laura dobře ví, že já furt chodím, a nejvíc chodím když su nasraná, nebo když su ve zmatku. Mám z toho pěkně rozsekaný nohy, samej puchýř a modřina. Slíbila sem, že teda chodit nikde nebudu, a dom dojedu vzorně busem. Naskočila sem teda do posilovýho spoje, zamávala sem jim, a hned na první zastávce sem vyskočila, a šla sem se courat nocí. Dnes mám rande so svojim mestom, nejdem do baru, len tak chodím...
Kopala sem do kelímků, který byly všude kolem, míjela sem bary, před kterýma se váleli lidi, někteří posedávali na chodníku, někteří seděli na silnici, občas se někdo někde rval, občas někde bliklo policejní auto. Přede mnou leželi na chodníku dva borci, drželi se kolem ramen, a když sem je překročila, zazpívali Eternity.
Přemýšlela sem o tom, proč je všechno tak nakřivo. Nechápala sem ze dneška vůbec nic, nejrači bych celej den vymazala. Nevím. Ty vztahy k ostatním lidem... Puštík mi připadá, jak kdyby mi sebral rovnici, že jedna a jedna sou dvě, a dal mi tam místo čísel x a y, a chtěl po mně správnej výsledek, přitom moc dobře ví, že neumím počítat. Chce mě nasrat, aby se mě zbavil. Ale próóč?
Kopla sem do kelímku. Není to fér. Neumím se v tom vyznat a neumím se to naučit. Nerozumím lidem. Zírám na ně jak na zašifrovaný stránky, a chci to odšifrovat a rozumět, ale furt vidím jenom znaky.
Připadám si jako bych se snažila složit puzzle se zlámanýma prstama, a někdo by mi u toho ještě dupnul na ruku.