Bad romance

V sobotu se měla konat bratrova svatba. Sima měla jít se mnou, byly sme na tom domluvený dva měsíce dopředu. Jenomže pak sem jí to připomněla, a odpálkovala mě s tím, že v sobotu určitě nikam nejde, protože v pátek jede s Honzou na ňákou akci. Výborně. Tohle byla poslední kapka, a končíme.
Laura na mě už měsíc nemá čas.
Připadám si jak kdyby mě všichni měli plný zuby, najednou se nehodím, a ve vzduchu visí taková ta výčitka „Ježiši, najdi si už taky chlapa a dej nám pokoj...”
Stěžovala sem si taťkovi, když sme u mě spravovali skříně, a taťka říkal: „Ale to je přece normální, život se vede ve dvou, a tohle by měl každý upřednostnit.” Ale mně se to normální nezdá, a tak su uražená.
Začal to Kif, v podstatě sme skončili když si našel mařku. Né přímo proto, ale proto, že byl jinej. A přestal mě bavit. Pokračovalo to přes Verču, která se mnou nemůže jít po práci do města, protože na ni každej den čeká Mladej. Pak Ondráš, kterej se přestal chodit bavit, protože se rozhodl dělat vzornýho manžela a vysedávat s ženou doma u televize. A pak už se to jenom vezlo.
Měla sem pořádnou depku celej týden.
Do toho všeho sem se dozvěděla, že Puštík chodí s Bárbí. Jako jo, přeju jim to, na druhý straně sem samozřejmě vymyslela, že skončil taky.
Tak to bysme měli. Zůstala sem v pátek sama, šla sem si nakoupit čokolády a víno, a chystala sem se přepít ten trapnej osamělej večer, kdy se nikdo neozýval, a lepší už to nebude, sledovala sem lidi v obchodě, jak zapáleně nakupujou, jak kdyby šlo o život, protože tohle je jejich život, jak konzultujou u regálů, co koupit na víkend a na příští týden, a cloumala se mnou hrůza, že mě tohle taky čeká. Chtělo se mně brečet.
Doma sem rozbalila čokolády, otevřela víno, pustila telku, a snažila sem se sama sebe přesvědčit, že třeba život naplněný zájmem o zadní etiketu potravin nemusí být tak špatný, a že třeba se večery dají trávit u televize... ehm. Představovala sem si katastrofický scénáře, jak dychtivě tahám ze schránky leták Billy a s potěšením zjišťuju, že mlíko je o dvě koruny levnější. To už sem se rozbrečela doopravdy. V devět večer sem se oblíkla do pyžama, šla sem si teda udělat rajčatový salát, a potěšilo mě akorát to, že lapač hmyzu ve spížce zabil tak dvacet molů. „Cha, zmrdi!” Ukázala sem na ně fakáče a třískla sem dvířkama.
A zavolal Puštík. „Čau Jančo, co děláš dneska?”
„Ééééj... nic. Vlastně nic. Chlastám doma.”
„Doma? Co takle dneska někam vyrazit?”
„Jo jo jóóó... takže kde je sraz?” Oh yeah, baby, I´m ready to go!
„Tý jo, já su tak rád, ty mě nikdy nezklameš. Nikdo nechce jít pařit.”
„Mně povídej...”
Domluvili sme se na desátou, sraz na nádru. A přece se našla duše, která se rozhodla s nama zažít príma noc. Lukin. Měla sem docela radost, protože s Lukinem na sebe v práci křičíme přes tři řady, zpíváme si ty svoje vály, Lukin dělá beatbox, a je z toho docela bordel, ale ještě si na nás nikdo nedošlápl, což se dost divím. Všichni kolem se akorát smějou když vyřvávám Ééééj na na na, a Lukin do toho řve Yeah baby, put your hands up in the air, put your hands up in the air...
Když sem byla v šalině, volal mi Puštík, ať koupím na nádru čtyři baterky, že má to blikací tričko, co mu dovezl Filip. Bylo to takový to tričko, co reaguje na hudbu. Skáčou tam takový ty čárky. Nepřišli sme na výstižný název.
Takže když sme se všichni tři setkali na nádru, Puštík si hned do trička narval baterky, zapnul se, a my sme se mohli dorvat smíchem. Když někdo promluvil, na Puštíkovi zuřivě lítaly barvy. Zkoušeli sme na to zpívat, a Puštík celej zářil a blikal.
Šli sme teda do nonstopu pro pití, což je taky tradice. Lukin špekuloval, že koupíme Jelcina, já sem byla zásadně proti, protože nebudu pít takový sladký srance, Puštík chtěl kupovat rum, to sem taky byla proti, protože sem druhej den měla jít na tu svatbu. Furt sme se nemohli dohodnout, až potom Lukin rezignoval, šel k regálu, vytáhl kartón Jupíků, mával tím nad hlavou a křičel: „Už vím, co budeme pít!”
Nakonec sme tradičně koupili šáňa, Puštíkovi sme vybrali takový to s opravdovým špuntem, aby si to mohl bouchnout, a vydali sme se na hradby. Když sme se tam usadili, a bouchli šáňa, Puštík zavelel: „A teď Jančo, začni vykládat příběhy.”
„Tákže...” Začla sem, a vyprávěla sem, a vyprávěla, jako Forrest Gump ... a takle byl svět úplně v pořádku, přesně takovej, jakej měl být. Pak vykládal Puštík svoje příběhy, a do toho sme se smáli, kluci zpívali, luskali prstama a Lukáš dělal beatbox, pustili sme si na telefonu ňáký videa, pak se vedle nás strhla bitka, chvilku sme se dívali, a když to skončilo, a odplazili se ranění, pokračovali sme v rozumech o běhu světa.
„A kde je Filip vůbec?” Zeptala sem se.
„Já nevím.” Řekl na to Puštík. „A co se furt ptáš... nejdřív ho pošleš do hajzlu, a pak furt kde je Filip...”
„Já sem jenom myslela... že se zeptám...” Napila sem se a podívala se dolů pod hradby. Výška tyjo. Šest metrů, nejmíň. „Tak nic no, stejně... dyť je to všecko jedno..."
„Já se z vás zblázním.” Kroutil Puštík očima. „Ty furt nadáváš na chlapy, on zase na ženský, z obou stran to furt poslouchám, a pak mi připadne, že je svět na hovno, že sme tady všichni vlastně strašní hajzli.”
„Já nenadávám na chlapy.” Bránila sem se.
„Cha!” Udělal Lukin. „Nééé... ty máš vlastně každýho ráda, úplná Matka Tereza.”
„Slyšela ses vůbec někdy za posledního půl roku?” Zeptal se Puštík.
„No, tak posledního půl roku sem se rozváděla ale. Až se budeš rozvádět, chcu vidět, jakej budeš medvídek Medásek.” Podala sem mu flašku. „Ale už nejsu vzteklá. Už su óká. Takovej... normální člověk.”
„To si o sobě Breivik myslí taky.” Smál se Lukáš.

Lukin furt hnal, že už deme do klubu, ale nám se nechtělo, protože byla taková supr noc, povídací, a v klubu už se neuslyšíme. Ale nakonec sme stejně dopili, dopovídali, stavili sme se ještě pro jednu flašku, kterou sme pili cestou, a pomalu sme se plížili do XXLka. Furt ještě se nám tam nechtělo, protože bylo teprv něco po půlnoci, a tak sme zašli dozadu za klub. Puštík říkal, že je divný, že když odsud Filipa odvážela záchranka, tak sme si ničeho nevšimli, ale já si myslím, že sme si neměli jak všimnout. „V sanitce se prý furt hrozně smál, jak sou teď už borci mrtví, říkal jim čtyři mrtvoly, a dělal takovej ten šílenej smích, víš jakej. Chtěli volat na psychinu, ale pak uznali že je v šoku, a že ho nechají být. Ale my víme, že v žádným šoku nebyl.”
„Hele, támhle někdo leží.” Ukázala sem na zem. „Ňákej borec.”
Přišli sme k němu. „Myslíte, že je mrtvej?” Zeptal se Lukin.
„Ale né. Asi je zmlácenej.” Rozumoval Puštík.
„Hele na ty ruce.” Hodila sem k němu hlavou. „Má divný ruce.”
„Má je zlámaný.” Řekl Puštík. „Ty jo, já ty zlámaný kosti tak nemám rád...” Podal mně flašku.
„Nemá je zlámaný, má je blbě narostlý. Divej na ty kosti. Je to ten... jak se to... mutant.”
„Myslíš mrzák.” Opravil mě Lukin.
„Jo, to je to správný slovo.” Kývla sem.
„Né, má je zlámaný.” Nedal se Puštík.
„Houby.” Řekla sem. „Není zmlácenej. Nemá modřiny.” Napila sem se. „Neměli bysme něco dělat? Jako aby Lukin neřekl, že nemáme city, nebo tak něco...”
Kluci na mě koukali. Žbrdla sem do něho teda nohou. „Héééj!” Borec otevřel oči. „Seš v pořádku?”
„Jo, jo...” Zamumlal.
„Nechceš pomoct? Máme někoho zavolat?” Zeptal se Puštík.
„Né...dobrý....” Zamumlal znova a zavřel oči.
Nechali sme ho teda být, a odešli sme za roh, kde sem si sedla na okenní parapet. Pila sem šáňo, kluci zpívali, dělali beatboxy, tančili, já sem se smála. Sranda veliká. Ve slabé chvilce sem řekla Puštíkovi: „Ale když teď chodíš s Bárbí, neopustíš mě, že ne...”
„Jasně že ne. Ty máš ale nápady...” Kroutil hlavou.
Pak sme se zvedli, a zašli sme do klubu tančit. Bezva zábava, poklidnej večer, užila sem si to.
Druhej den sem šla na svatbu, ženil se bratr. Třikrát sem se během obřadu dojala a rozbrečela. Babička měla průběžně světoborný proslovy „Já když vidím ženskou s cigaretou, tak bych jí tak pleskla přeš čuňu, až by se jí hlava otočila. Ty Janičko kouříš, že...” Oslava proběhla bez nějakých extempóre, vlastně tam byli strašně slušní lidi. Říkala sem si, kdybych tak měla svatbu a pozvala bych tam svoje kamarády, no potěš koště, to je s rodinou úplně neslučitelný. Preventivně bysme museli vzít defibrilátor pro starší ročníky, kdyby to s někým škráblo.

Ve středu byla v Karibiku White party. Tušila sem, že to bude jeden velkej průser, protože je to v pracovní den. Eště sem ale netušila, že to bude fakt mega průser. Měli sme přijít všichni v bílým. Takže sem si vzala bílý tričko s nápisem Disco, ve vlasech sem měla velkou bílou kytku a peří, a na sukni bílej šátek. Miluju tématický párty. Bárbí tam měla dělat hostesku, tak sme se na ni chtěli jít podívat. Srazili sme se na nádru v devět. Já, Puštík, a Lukin se svou holkou, Arčou. Koupili sme pití, akorát sme zase vzali šáňa se špatným špuntem, protože si nikdy nemůžem zapamatovat, který sou ty vystřelovací. Puštík byl opět zklamaný. Vedle nás se rvali psi, pitbuli, vrčeli a kousali se do krků. My sme probírali filmy, práci, tetování a já sem Puštíkovi řekla: „A kdy si necháš vytetovat na rameno ten kříž?"
Puštík na mě zíral: „Co? Jakej kříž?"
„Si říkal, že si necháš vytovat kříž tady tak, na rameno.”
„To říkal Filip, né já.”
„Ale jo, tys to byl.”
„Né já ne. Ty si nás pleteš!”
„Né nepletu, seděli sme tenkrát v Mekáčovi, a tys říkal, že si necháš tady tak na rameno vytetovat kříž.”
„To říkal Filip.”
„Ale néé...” Mávla sem rukou. „A kde je vůbec? Proč tady není?"
Puštík řekl, že je doma, a určitě nikam nejde, a já sem chtěla, ať mu zavolá, ale Puštík měl spoustu argumentů, proč určitě nejde, a proč je marný vůbec zkoušet volat. Tak nic. Serepes.
Arča byla srandovní. Je to asiatka, a působí hrozně roztomile. Kecali sme klasicky o prasárnách, o tom, co by si kluci měli nechat vytetovat na péra, a Arča si dycky dlaní zakryla pusu a dělala „hihihi” takovým tím stydlivým způsobem. Bojovala třeba se zátkou od šáňa, tak sem jí tu flašku vzala, dala sem ji Lukášovi, ať to otevře a řekla sem jí: „Nech chlapy, ať si myslí, že sou užiteční." A Arča zase vtáhla hlavu mezi ramena a udělala „hihihi". Bylo to děsně srandovní. V jedenáct sme se zvedli, že dem teda do Karibiku. Samozřejmě sem měla předsevzetí, jak už nebudu pít, protože druhej den du do práce a tak, ale jako skutek utek. Udělali sme pár fotek, a já sem říkala Puštíkovi „Teď už na tebe vlastně vůbec nesmím šahat, když máš holku...” Protože se dycky na fotce obejmem. Puštík řekl: „No jo, to teda nesmíš.” A děsně se tomu smál, a už tehdy mi to mělo dojít. Tak jo, dala sem si na něho teda neviditelnou nálepku Nešahat, protože já nejsu zlodějka borců, já ne.
Udělali sme teda pár retardovaných fotek, kde vedle sebe stojíme jak policajti na hlídce, a pokračovali sme v cestě. Uvědoměle sem hodila do koše kus nedopitýho šáňa, protože já pít nebudu, já ne. Slíbila sem Puštíkovi, že mu udělám fotku s Bárbí a mlela sem „to máš boží, tvoje holka je na plakátech, bude tam dělat hostesku, protože je modelka, bude krásná, a ty musíš být hrozně pyšnej.” Všechno mi to odkýval.
V klubu sme se teda prvně zastavili u Bárbí, byla krásná, celá v bílým, jako anděl, Puštík jí řekl akorát tak „čau” a odebral se ke stolu, kde sme se pustili do Cuba libre. Moje předsevzetí ohledně nepití pomalu začínalo být v prdeli. Lukáš mi pak oznámil: „Za půl hoďky dorazí Filip.” Paráda. Šla sem si ještě pokecat za Bárbí, protože mi bylo líto, že u těch drinků stojí tak sama. A za chvilku teda dorazil Filip. Už nebyl vůbec rozsekanej, vypadal úplně normálně, a já sem se divila, tak mi ukázal fotky, kde byl fakt rozstřelenej, smála sem se, a řekla sem mu, že sem o něho měla starost. Šahala sem mu na nos a na oči „Ty jo, dobrý... já bych měla modřiny eště měsíc."
Smál se, a pak zvážněl: „Já na tebe teď nesmím šahat, mám tady mladou.”
„Aha.” Řekla sem a odskotačila sem si se svým drinkem ke stolu. Co je mně po tom...
Blbli sme s klukama, nasadila sem si svoje flitrový rukavice „Jak sme si říkali, že si uděláme párty kostýmy, tak já už mám. Je řada na vás. Do příště.” Hrkla sem do sebe drink a šla sem si pro další. Puštík vzal Filipa, oznámil mi že dou „chapsky pokecat”, jako ať nedolízám, takže sem zůstala u stanoviště s Bárbí, Lukinem a Arčou. Nevěděla sem, co tam mám dělat, tak sem kouřila, čučela sem do sklinky, pak přišel ňákej borec s mojitem, furt mě nutil ať se napiju, tak sem do sebe natankovala mojito z kýblu s brčkama, a pak Lukin dal Arči pusu, a řekl mi na to „Jéé Jančo sorry...” Jakože by mě to mělo pobuřovat, když su tam sama, nebo tak něco. Bylo to divný. Šla sem teda najít Puštíka. Chlastali s Filipem na baru. „Já vám na ňáký chlapský řeči kašlu.” Oznámila sem jim. „Dem tančit, nebo něco, nebo co...” Filip mně koupil pití, chvílu sme tam stáli a kecali, pak přišel Lukin s Arčou, cosi sme mleli, a pak po mně Filip vyjel, normálně sme se vykousli, no prostě... Jako gut. Říkala sem si, že tam asi někde má holku nebo co, ale co je mně po ňáké cizí mařce, že jo. Když to viděl Puštík, začal dělat ciráty „Co to jako má být? Ste se zbláznili?” Zírala sem na něho, jako o co mu de. „Jééžiš, to je průser.” Kroutil hlavou.
„Nech toho. Napi se." Podala sem mu kolu s ginem. You know, I´m no good.
Odešel. Vrátil se ale v podstatně lepší náladě, a složili s Lukinem rapový vál na téma „Janča má dneska velký den, užije si s Filipem.” Že to bylo hodně sprostý a hodně retardovaný, ani říkat nemusím. Lukin do toho dělal beatbox, dělali tam hodně „oujé common, kiss me baby...” Zírali sme na to s Filipem, on byl vklidu, já sem na ně nenápadně syčela „Držte huby, nechte toho, ste trapní, Peťo přestaň, sakra, ste jak malí, ticho, přestaňte!” Arča se snažila dělat pobouřený výraz, jakože drží se mnou, ale chichotala se, viděla sem to.
Takže sem se na ně pak vykašlala, dál sem se věnovala Filipovi, jako óóó, to pěkný tělo, no ty vole... sweet. Černý oči. Voněl. Byl tak kurevsky sexy, normálně mě doběhla prachsprostá chemie.Visela sem na něm, smáli sme se, objali sme se, pak sme se zase vykousli, a tak furt dokola. Trvalo to hodinu, možná dvě, co já vím...Vůbec sem nevnímala lidi kolem, a vnímat sem začla až když mě Puštík praštil do ramene, a zasyčel na mě: „Seš mrtvá, mrtvá, mrtvá seš!"
Pak sme se ňák rozprchli, a našla sem je všechny u stolku u Bárbí. Něco tam do sebe s Filipem hučeli, ten se pak sebral a nasraně odešel. Kurva, co se to tady děje? Bárbí sem řekla, že jí trčí zezadu ze šatů cedulka, a tak sem jí to upravila. Zatvářila se ňák nešťastně a pípla „Hmm... dík...”
Puštík si mě vzal stranou, a začlo peklo. „Víš... to... my sme ti něco neřekli. Ono totiž...héé... jak bych to... Oni spolu chodí. Bárbí s Filipem, víš?”
„Có...?” Wtf? „Dyť se rozešli. Ty s ní chodíš.”
„No né, já ne tak úplně... totiž nechodím. Já ne.”
„Cóóó?” Co...co... „Děláš si prdel?”
Odešla sem ven. Puštík za mnou. Chytala sem se za hlavu. Vůbec sem to nemohla pobrat. „To ste se jako teď rozešli, a ona chodí zase s Filipem, nebo jako co to je...?”
„No, tak ňák.” Kroutil se. „Ale nic si z toho nedělej, o hovno de. Sranda, ne?”
„Tobě tak možná o hovno de.” Sedla sem si na lavičku. „Proč si mi to neřekl dřív?”
„Sem to říkal, že to bude průser.”
„Ježiš. Ježiš, kurva Ježíííš.”
Chvilku na mě zíral, pak mě zvedl z lavičky „No tak dem se napít.”
„Já nejdu. Já se tam nevrátím, já kolem Bárbí nejdu. Ona to ví?”
„Jo, viděla vás.”
„Ou. Kurva, do hajzlu.”
Nicméně sem se zvedla, a šla sem si pro facku. Všichni se jako naschvál zastavili u Bárbí, já sem furt čekala, kdy dostanu spravedlivě přes hubu, ale nic se nekonalo. Chtěla sem jí něco říct, ale nebylo co. Kryla sem se teda za Lukášem, protože měl největší ramena. Vykouřila sem tři cigára, Arča se na mě soucitně koukala, Lukin mě soucitně kryl. Pak sem odkráčela k baru. To chce pití. Tam sem potkala Filipa. O_o. Koupil mi drink, tvářil se, že se nic neděje, to je óká, nedělej si hlavu. Řekla sem, že nechcu dělat problémy, a chystala sem se zdrhnout. Chytl mě za bradu „Není žádnej problém."
Pak si Bárbí znovu Filipa odtáhla, asi dostal céres, pak se zase vrátil, koupil mi pití, pak se znovu s Bárbí pohádali, pak přišel Puštík, jakejsi celej šťastnej, jakože dem tancovat, tak sme se vyfotili, a já sem pak řekla, že du dom. Přemlouval mě, ať tam ještě zůstanu, až do rána, protože „teď už se stejně nevyspíš, a můžeš jít odtud rovnou do práce...” Ale já sem měla všeho akorát tak dost, takže sem Puštíka objala „asi už se do prvního neuvidíme, tak hodně štěstí v Praze, a hlavně se mi vrať."
„Jasně, uvidíme se příští pátek. Zavolám."
Fajn. Pusu a spat. Vydala sem se na rozjezd. O půl třetí sem šla spat a v pět sem vstávala do práce.

V práci sem byla eště dostatečně rozjetá, mezi hovorama sem křičela „Lets go to the party!” a celkem mně všechno bylo jedno. Když přišla Syslica, řekla sem jí „Poď se bít". A tak sme se domlátily, skoro mi zlomila ruky, já sem jí dala koňara, pak sme se zasmály a vrátily se zpátky k hovorům.
V pátek přišel do práce Lukin. Děsně se mně smál, a aby toho nebylo málo, rozjel rapový vál pro široký operátorský obecenstvo „To byl teda den, Jana se vykousla s Filipem, oujé, jenže zatím netuší, že to Bárbí rozbrečí, yeah common...boom boom pow!”
„Tak to pozor.” Řekla sem uraženě. „A teď vysyp, jak to je. Chodil Puštík vůbec někdy s Bárbí nebo ne?”
„Ale né... to bylo takový šméčko. Sranda, víš?”
„Jo sranda.” Byla sem nasraná, že sem myslela, že mi praskne žilka v hlavě a budu za sebou tahat nohu. „Vidíte, kam ste to se svýma vtípkama dotáhli? A ty v tom jedeš s ním, Lukine! Tys mi furt tvrdil, že mají nezávazný ale intenzivní vztah. Tos jako lhal?"
„Nó...to totiž bylo tak ušitý...”
„Serete mě! Za trest mně budeš celej den sloužit, bývalej kamaráde.” Prskala sem. Lukin mě sral ze všech nejmíň, ale protože byl nejblíž, nejvíc to odnesl.

Po práci sem se sebrala a šla sem se projít do Bílovic. Vzala sem si paralyzér, kdyby mě napadla ňáká zuřivá srna. Chodila sem po bílovických lesích, s paralyzérem v ruce, a dycky když sem si vzpomněla na Filipa, dala sem si paralyzér před oči a pustila sem blesky. Kchchchch... Když došla baterka, měla sem čistou hlavu. Vybleskala sem ho z hlavy. Reset. Nejseš.
Chodila sem čtyři hodiny. Snažila sem se přijít na to, co je špatně. Proč se ty věci furt dějou špatně. Něco špatně dělám, a furt se to vrací. Něco je potřeba změnit. Je to jako když má dům špatný základy. Zbourá se dům, protože mu praskají zdi, a na těch špatných základech se postaví nový, který se zase zřítí. Je potřeba odpálit základy dynamitem. Vtip je v tom, přijít na to, kde ty blbý základy sou.