Školení a jiné radovánky

Na školení to bylo fajn. Kdybysme v rámci školení měli třeba desetiboj, nebo šplhání v lanovým centru, furt by všechno bylo lepší než sedět na lince. Z celýho oddělení nás zůstalo deset. Rozhodlo se, že na novým projektu nás dál povede Čára. Nevím, jestli je z toho šťastnej, ale já jo, protože hlavně že sem nespadla pod Kifa. Zatímco si všichni vedou ty svoje ambiciózní projekty, Čára vyfasoval bandu sprostých, zdivočelých amazonek. Plus Švába a Fošnu. S náma to fakt nevyhraje. Bere to s takovým shohívavým otcovským úsměvem, říkáme mu Taťko, a dokonce se naučil mluvit sprostě. Protože kdo chce s vlky výti...
Seděla sem vedle Syslice, a dělaly sme bordel. Furt sme se bavily, smály, ňákej výklad o fakturách, nezájem, do toho na mě Veruna furt otáčela monitor s pornem. Syslica buď spala nebo zírala do noťasu, já když sem se začla mohutně nudit, tak sem si buď začla pískat, nebo sem zpívala, furt dokola Poker face. Nakonec nás rozesadili. Syslica si šla sednout teda dopředu, uraženě si na noťasu pustila film a dala si špunty do uší, aby náhodou něco neslyšela, a vypisovala mi mejly vysoké filozofické hodnoty, třeba „hovno woe. odepiš.”

Šoupli nás na linku, abysme naposlouchávali hovory. Seděla sem u nějakýho nováčka, který mi smrtelně vážně vykládal, jaký sou pravidla hovoru se zákazníky. Nováčci sou nejhorší. Vylezou ze školení celí přemotivovaní a zblblí. Je to až děsivý. Vedle mě byl Lukin, u kterýho byla na náslechách Veruna. Rozjeli sme to ve velkým. Dělali sme bordel, točili sme se na židlích, pištěli sme, a pak sme začli zpívat, napřeskáčku. Lukin dal Billie Jean, já Womanizer, Verča We are family, a takle to jelo furt dokola, než sme to vylepšili o beatbox a choreografii se židlama. Nováčci na nás pohoršeně syčeli, jedna snaživka nám dokonce řekla „Držte huby, tady se nedá pracovat!” Zasmáli sme se, a Lukin začal řešit, proč sou všichni takoví suchaři. „Proč se tady něco neděje? Třeba, někdo by zakřičel „mám prodej!” načež by se tady z klimačky spustila nahlas hudba...”
„Jo, a všichni by vyskákali na stoly a začli by tančit. Bára támhle z recepce by řídila různý choreografický prvky.” Přidala sem se.
„Jo, přesně tak. Rozblikaly by se žárovky a ze stropu by se spustily disko koule.”
„A zpívali bysme do toho. Womanizer - woma - womanizer... Luko rozjeď beatbox, jedem!”
„A my bysme na sobě měly lesklý šaty se třpytkama.” Zasnila se Verča.

V pátek sme psali závěrečnej test. Neslibovala sem si od sebe nic, protože před rokem sem na tom testu vybouchla jak Fukušima. Před rokem sem seděla vedle Puštíka a buznila sem ho, protože si celou dobu zpíval, a mě jeho Seven National Army rušilo tak, že sem ani nebyla schopná zodpovědět otázku, jak se účtuje wap. Taky mě nasral Hugo, protože mi těsně předtím musel oznámit, že se stěhuje pryč. Vedle mě seděla Enigma a odklikávala jednu otázku za druhou, a já sem se uprostřed testu rozbrečela. Taky to bylo tím, že sem byla vylitá jak dělo, protože sem se vrátila z koncíku Billy Talent.
A teď, po roce, sem zase seděla u testu, vylitá sem nebyla, protože sem schválně ani nešla na oslavu Tomových narozek, nevěděla sem nic, protože celý školení sem měla důležitější věci na práci, než poslouchat, například hledat nejrychlejší foťák a dívat se se Syslicou na Futuramu, takže sem se chtěla uprostřed testu zase rozbrečet. Rozhazovala sem rukama a vykřikovala sem: „Já už to rovnou nemusím ani dodělávat, už teď tam mám chyb jak nasranejch, seru na to, du dom, tohle už je jenom ztráta času."
Šváb kňučel, že se mu chce na hajzl a před sebou má ještě padesát otázek, a Verča kvílela, že nic neví, a celkově rozpoutávala paniku. Nicméně, tentokrát sem ten test udělala, a to je ňáký špatný znamení.
Po testu sem byla vyplivnutá jak myš natrávená hadem, seděla sem s Verčou na rantlu u kanálu, a nebavil mě celej svět. Sralo mě, že sem se na testu zasekala na otázkách ohledně dial-upu, kterej tam podle mě neměl co dělat, protože dial-up už tady nemá co dělat, a co je mně po něm... a vůbec, sralo mě všechno.
Verča test neudělala vůbec, a tak pila kafe, který normálně vůbec nepije a nadávala „tak, teď si za trest dám kafe a poseru se, aby všichni viděli!”
Nejhorší na testech není ani samotnej test a ztráta dvou hodin života, ale fakt, že test na mě dycky přivolá depku a totální světabol. Verča to měla zrovna tak.
„Já na ten život celej seru, kurva.” Vztekala se. „O čem to do prdele je? Jenom tady furt chodíš do práce, makáš, čučíš do ňákých testů, venku hezky, a ty co tady... dřepíš, čumíš, a víš že už to lepší nebude, ale já ti říkám, já na další školení už nejdu, nikdy, to mě může vosrat, já tady nebudu, já ti říkám, já tady už NEBUDU!” Zapištěla na mě hystericky, až jí hlas přeskočil a já sem se z toho lekla až mě to probralo z pozorování motýlů.
„Veru, ty tady budeš, protože nemáme jinou možnost.” Řekla sem. „Posranej svět.”
Vydaly sme se na cestu do města, pěšky. Procházely sme kaštanovou alejí, Verča pozorovala auta a měla svoje monology „Divej na ně, divej na ně v těch autech, jezděj si v autech za milijony, ty vole, audina, koukej na to, zmrdi v kabrioletu, sou zapásaní jak pásovci, vydělávaj ty prachy, co sakra všichni dělají za práci?”
„Tak to já nevím, Veru. Třeba sou... prodavači nebo... dělají v reklamce... já nevím, nic mě nenapadá. Nevím co dělají ostatní lidi.”
„Určitě mají hodinu na oběd.” Prskala.
„Co tak ostatní můžou dělat... ten svět venku... dyť málokdo je specialista, vědec, nebo někdo výjimečnej. Ostatní musej dělat všeobecný práce, který zvládne každej, ne? Ale kde sou pro nás ty práce, který zvládne každej...” Krčila sem ramenama. „My sme odsouzený. Celej život budem mít na hlavě sluchátka a ještě za to budem rádi. Budem pořád potkával nový lidi, který nás budou opouštět, a my to musíme přežít. Kolem mě všichni fňukají, že se rozešli po x letech, ale já nemám šanci po někom smutnit po x letech, mě někdo opouští každý tři měsíce, Puštík to zvládl dokonce dvakrát, sakra, já už nechcu... nemám sílu, já už nemůžu.”
„Ale no tak, bude líp...” Snažila se. Chvílu. „Ne, do prdele, nebude.”
Když sme došly do města, koupila sem si u mekáče zmrzku McFlurry, protože krizový situace se ňák zahnat musejí, sedly sme si na lavku a pozorovaly lidi, abysme je mohly pomlouvat. Je to moje oblíbená zábava, nicméně teďka to nepomáhalo. Vedle mě seděl chlap kterej kýchl tak, až mi kapénková infekce viditelně vlítla do zmrzliny mezi oříšky. Fakt mě nasral.
„Je pátek, sakra, a já se nemám ani s kým jít bavit, ani vůbec nemám co dělat, a bojím se, že ty pátky už lepší nebudou, protože nemají s kým být lepší.” Kňučela sem když sem míchala ten prskanec do zmrzliny.
Nabralo to rychlý obrátky. Večer sem seděla znuděně u komplu, kašlala sem, měla sem rýmu jak dělo, chtěla sem si pustit Pink, a místo toho mi do sluchátek plnou palbou zařval ten zelenej zmrd z reklamy na Alzu. Tak todle né, na to se teda můžu vysrat. Z šoku sem se léčila ještě hodinu. V jedenáct volal Puštík. Kde pařím, že se srazíme. Nikde nepařím. Zničeně sedím doma a truchlím. Ani se mi nechtělo jet na druhej konec Brna. Domluvili sme se na příští pátek. Další naposledy.
V sobotu pro mě přijel Pája s Luckou a jeli sme do Olympie, nákupního velecentra. Brácha vozí vzadu v autě baseballovou pálku. Prej kdyby ho někdo nasral. Úplně upřímně mu tu bejsbolku závidím. Je to můj sen. Já si to představuju asi tak, že bych měla borca s autem, jakože s ňákým velkým džípem. Landrover. Řídila bych si to nevohroženě přes město, měla bych velkej nárazník, na nárazníku by byly výsuvný hroty, a vzadu by byly dvě pálky. Až bych se úplně pomátla, jako Douglas ve filmu Volný pád, tak bych si počkala, až na mě ňákej přizdisráč bude nervně troubit, zabrzdila bych, vyskákali bysme z auta s pálkama a hajzlákovi bysme to auto rozsekali. Čau, kámo.
Zašli sme na oběd, a pak mi Pája koupil foťák, to sem eště teda nevěděla, co držím v ruce, až doma sem zjistila, že je to prostě zázrak, skoro se ho budu bát vytáhnout v hospodě na stůl, je tak boží až je neskutečnej. Sony Cybershot. Pan Foťák. Né jak ta moje stará plechovka s čudlíkem, ten krám jenom předstíral že fotí. Místo fotek z něho lezly zrnitý novinový obrázky. To už nechcu nikdy zažít. Benq posranej shit. Možná sem to o sobě nikdy nenapsala, ale su fotící blázen. Fotím všechno a všechny. Teď su ráda, že moje posedlost bude v kvalitním provedení.
Koupila sem taky svatební dar, protože za pár dní bude bratrosvatba.
Pak sem courala ještě několik hodin po obchodech, nakoupila sem Aničce oblečení, a potom sem se stavila za Tomem, bratrem-po-jméně, abych mu předala narozeninový spešl čokoládový bombóny.

V úterý sme šli z práce rovnou k Námořníkovi, kde sem potkala Kifa. Dycky sem se tomu snažila vyhnout. Vedeme si ty svoje války, z malých výmrdů se stávají velký bitvy, ale mě to baví, protože když Kif není přítel, je dobrej nepřítel. Vzal si mě bokem „Musím s tebou mluvit. A bude to dlouhá řeč.” Syčel.
„Já vím.” Řekla sem. „Ty mně to deš vytmavit eště za to, že sme na tebe s Puštíkem napsali stížnost manažerovi.”
Zíral na mě „Jo tohle... ale běž. To bylo slabý...” Kroutil hlavou. „De mně o jinou věc.”
Kifovi v naší malé bitvě popadali vojáčci. Dočasně sme složili zbraně, udělali sme dohody, vyjednávali sme tři hodiny. Uf. Kif ve finále motal všecko dohromady. „Já sem ti dycky chtěl pomoct, v práci sem se tě zastával... chtěl sem tě nechat vyhodit...sereš mě tak, že bych tě nejrači chytnul pod krkem... nechtěl sem tě opustit... ale ty, seš tak strašná, vůbec nevnímáš lidi...” Příměří skončilo s posledním dopitým pivem.

Mamka si vzala Aničku a odjely opět k moři. Je mně smutno, připadá mi to už dlouho, su tady taková nesmyslná.