Pohřební večírek

V pátek byl poslední den na projektu. Odpoledne sem teda vzala poslední telefon, pak sem se zvedla, uklonila sem se „vážení, bylo mi ctí s váma pracovat...”
Rok za nama, když Bůh dá, projekt na další rok před nama, něco končí a něco začíná, deme dál.
Stejně mi to bylo docela líto, byl to dobrej rok, dobrá práce. Ale pak sem nad tím mávla rukou. Ňák bude.
Následkem všem přetřesů a změn odešel Spock, Čočka, a Veruna mi taky zničeho nic řekla, že se stěhuje pryč a už nepříde. Ondráš se na mě vykašlal, protože se rozhodl žít si svůj rodinný život. Nic to se mnou neudělalo. Říkala sem si, tak to už nemám žádný city, hurááá. Toho sem chtěla dycky dosáhnout. Plácala sem se po ramenách, jakože su nevohrožená a nic mě neporazí.
Na večer byla naplánovaná akce, rozlučková party, kde se měl zapít ten konec. Byla sem domluvená s Puštíkem, že se někde srazíme a pak tam dojdeme. Volal mi v sedum.
„Já dojdu s Lukášem.” Oznámil mi.
„Nó, perfektní tvoje společnost sice není, ale hlavně přiď ty, zbytek je mně jedno.”
„Jo. Musíš si mě ještě užít, než ti odjedu.”
„Jedeš jako na dovolenou?”
„Né... totiž... stěhuju se do Prahy.”
Tak.
Sedla sem si na balkon, čučela sem na neonový nápis nad hospodou, a docela mi bylo jasný, že sem se po ramenách plácala předčasně. Brečela sem jak malá holka a řekla sem Osudovi „Tohle kurva není vtipný, to fakt né, nenávidím tě!”
Oblíkla sem si teda tématicky pohřební oblečení, černou sukni, tričko a tak, do vlasů sem si dala dramaticky černou mašli, dala sem si sluneční brýle, nasadila poker face, jakože mě nic nerozhodí, velká lež, a vydala sem se za Puštíkem.
Šli sme na jídlo, a já sem furt kecala, blá blá blá, o cigánech na sociálce, o dovolené, o tom, jak mi ráno podjel podpatek a vylila sem na sebe kafe, o tom jak mě nechtěli obsloužit v prodejně Vodafonu, o cestě sem a o tom, jak si úchyl v šalině honil péro, a o tom, že ve Faktoru Strachu jedí prasečí prdele.
Puštík se smál, a povídal o tom, jak se snažil si udělat večeři, jenomže uvařil pět sáčků rýže „protože se mně zdálo, že je toho málo. Vidělas někdy sáček rýže? Je tam pět zrníček. Dal sem to teda do hrnce, a když se ty sáčky uvařily a nafoukly, začly z toho hrnce vypadávat. Vidělas někdy oživlý rýžový sáčky, jak chcou z hrnca ven?”
Pak přišel Lukáš. O Lukášovi sem si teda doteď nemyslela nic moc. Klasický namakaný produkt z posilky, ostatně stejně jako Puštík, steroidoví chlapci, jenomže Lukáš mi dycky narozdíl od Puštíka připadal dost nudnej.
„Proč máte oba na krku kříže?” Zeptala sem se. „To ste jako ňáký knězi, nebo co, sakra?”
Podívala sem se na Puštíka. „To jako má být co? Věříš v Boha?”
„Jo, no... už to tak bude.” Řekl na to.
„Prosimtě ale, sundej... kluci... sundejte to z těch krků, to je prostě... připadám si jak na ňáké mši, je to úchylný.” Kříže mě strašně provokovaly, až hrůza. Furt sem mlela o tom, jak to vypadá děsně, a ať si je dají aspoň za trička, prskala sem jak křeček, a Lukáš řekl, že ho teda dá za tričko, ale Puštík řekl „Ne, nenech se od ní vyprovokovat, a ty Jančo, už přestaň, zůstaneme tak jak sme, a smiř se s tím.”
No tak jo, stačí říct. Pak sme měli dlouhý téma o Breivikovi, pak o Faktoru strachu, a pak volala Barbie, ať dojedem na Mendlák, ale nám se nechtělo, tak sme se domluvili, že deme na hradby na Petrov a že Barbie dojde později.
Skočili sme teda koupit něco na pití. Puštík se rozhodl mě vystrašit, takže si stoupl k regálu s krabicovým vínem a zeptal se mě, který teda vezmem. Pak se zasmál a přesunuli sme se k regálům s šampaňským.
Když sme otvírali šáňo, mysleli sme, jak ho bouchnem, protože z toho máme dycky velkou radost, jenomže sme vzali jakejsi bazmek se šroubovacím uzávěrem. A to sme schválně kupovali „ty lepší”, protože sem tvrdila, že čím dražší, tím větší bouchnutí. Zírali sme na šroubovací uzávěr, ani se nám to nechtělo otevřít, Puštík vypadal úplně tragicky „ale já sem se těšil...”, já sem navrhovala aspoň urazit hrdlo, ať se jako něco děje, a Lukáš začal s úvahama ohledně otevírání flašky šavlí. Puštík to dokončil „škoda že to nemůžem ustřelit” a začal zjišťovat, jestli někdo nemá pistoli.
„Simtě... kdo u sebe nosí pistoli...” Kroutila sem hlavou.
„Filip.” Řekl na to. Co? Kdo? Jo, Rocky... tak jo, už su v obraze, pome. „On se jednou střelil do nohy, protože chtěl vědět, jaký to je, jako jestli to tak moc bolí.”
„Prostřelil si nohu?” Zírala sem.
„Jo.” Smál se. „Neměl v tom teda ostrý, střelil se plynovkou.”
„Tak to neva, to do tebe stejně udělá díru.” Krčila sem ramenama.
„To ho právě zajímalo.”
Mluvili sme o všem možným, furt sme se smáli, a já sem tomu zasadila poslední prdu, když sem řekla, že sem vlastně romantická duše. Puštíka smích málem složil.
„Co se směješ? Přestaň, nech toho, já sem náhodou romantická!"
„Né, Jančo, to teda nejseš."
„Vůbec mě neznáš, to teda su!" Rozčilovala sem se. „Nesměj se, nedělej!"
Když se uklidnil, řekl „No tak dobře. Tak mi řekni jednu romantickou věc, cos zažila."
„Tak jo..." Mohutně sem přemýšlela. Dokážeš to, ty to dokážeš! Éééé.. „Vím. Už vím! Teď na dovolené, šly sme se podívat do hladomorny-"
Puštík opět spustil smích „Už ten začátek..."
Nenechala sem se vyvést z míry a dovyprávěla sem zážitek s horolezcem.
„Takže." Podal mně flašku „Když to shrnu, ta romantika jako spočívá v tom, žes seděla na stromě a zírala na namakanýho horolezce."
„Jo. Přesně tak." Přikývla sem vítězoslavně.
„Tak to se nepočítá."
Za hoďku dorazila Barbie s dvouma klukama. Všichni nacamraní jak čolci. Barbie se kymácela na jehlových podpatcích, borci byli ještě víc pod obraz. Povídali sme si historky o borcích, Puštík se furt jenom smál, držel se za břicho, dóóst, Jančo už nemluv, já už nemůžu... od Barbie sem chytla jakousi úchylku, používat furt slovo Takže.
„... takže, ten blbec mě přivázal v hospodě ke dveřím, a řekl, že mě neodváže, dokud se nezklidním, a já sem tam teda byla přivázaná, a když někdo přišel, říkala sem Dobrý den, já su tady přivázaná, můžete prosímvás říct támhle Romanovi, že jako ať mě už odváže?”
„Takže, já když sem eště byla s Filipem...” Začla Barbie. „... tak sme byli u něho doma, jo, měli sme výročí nebo co, chtěla sem to tam udělat pěkný, jakože pěknej večer. Dala sem svíčky k oknu, a tak, a víš jak to skončilo? Rozmlácený okno, svíčky na zemi, všude střepy, oheň, a uprostřed té zkázy Filip, celej dotčenej, že se tam oháním smetáčkem, akorát mi na to řekl Ty seš jako Monika z přátel, ta taky musela mít všecko tip ťop.”
Puštík se přidal se svou historkou, jak šel s Filipem v noci po městě „a ho prostě napadlo, že někoho vyděsí. Přišel k ňákýmu borcovi, a začal na něho křičet, že ví, že támhle, v tom domě leží ty mrtvoly, a že vo něm ví, že to udělal, a ať není srab, a přizná se. Borec koktal, vyděšenej, protože Filip vypadal prostě ujetě, takže týpek koktal, že to si ho musel s někým splíst, že to prostě neudělal, a já už sem tušil, že je to v hajzlu, takže sem za Filipem na borca dělal posunky, jako ať se přizná, jenomže on né, furt si musel mlet to svoje, Filip na něho tím pádem křičel, že je srab, a celý se to zhoršovalo-”
A najednou sme uslyšeli dutou ránu, takový „puh”. Podívali sme se na zem, kde ležel Dominik. „Ááá, Domča...” Řekla Barbie. „von snad spadl úplně rovně, nebo co. To nic, dělá to dycky.” Mávla rukou. „Nechte ho být, mu je tak dobře.”
Tak jo. Pili sme šáňo, nad nama na hradbách hrála někomu hudba z telefonu, Domča nám ležel u nohou, a Puštík dovyprávěl svůj příběh. Vedle nás byla skupinka nacamraných lidí, kteří si dali bojový úkol, jakože se všichni vejdou do záře světla, který šlo dole z hradeb. Cpali se do toho světelnýho trojúhelníku, smáli se, a rozlívali pití.
„Takže, jezdí tady Metaxa party šalina. Měli bysme jít. Já to chcu.” Řekla sem.
„Spousta ožralých lidí v šalině?” Krčil Lukáš ramenama. „Nemusíš si kupovat lístky na speciální akci, stačí jet rozjezdem.”
Když se Domča probral, odešli s Barbie a s klukem do mekáče. Barbie si u nás nechala věci, jakože si je někdy vyzvedne. Možná.
Seděla sem teda vedle Puštíka, a řekla sem: „Takže my se dneska vidíme naposledy...”
„Jo.” Řekl na to. „Ale pustím ti ňákou hudbu, počkej...”
Vzal Barbiin mobil, zlatej Lujs Viton, a pustil na něm Somewhere over the rainbow, a taky mi to odzpíval, a mně se prostě chtělo umřít, a abych se nemusela rozbrečet, řekla sem „kurva, to je blbej vál, di s tím do prdele...”
Pustil teda Whos that chick, a Lukáš do toho začal rapovat „Prcat, jebat... oujé, bejby..."
Hrozně sme se smáli a já sem už zase byla veselá žena „Prcat, jebat...? Ty seš Lukine taky řízek..."
Dopili sme druhou flašku, nebylo co pít, a do vodky, která sklátila Domču, se nám rozhodně nechtělo. Rozhodli sme se přesunout do Bažin na rozlučkovou párty. Barbie sme našli sedět na zahrádce. Snažila se nás zatáhnout do RedCatu. Já sem ale od začátku říkala Puštíkovi, že ať se děje cokoliv, musíme být ukáznění, musíme jít do Mersey za holkama, protože sem to slíbila, máme rozlučkovou párty a musíme, opakuju, musíme tam někdy v noci dorazit. Barbie se ještě snažila Puštíka přesvědčit pádnýma argumentama: „Poď do RedCatu, budou tam lesby a teplouši, paráda!"
Vrátili sme jí kabelku a mobil, a odešli sme na rozjezd. Což byla docela škoda, do toho RedCatu sme jít měli.
V šalině sem rozvalila historku „Takže, snažila sem se vědecky zjistit, jestli pro mě vůbec existuje borec, kterej by byl přesně podle mých požadavků. Zadala sem teda na seznamce do vyhledávače všechny svoje kritéria, a nechala sem si vyjet výsledek. A co se stalo, aha? Vyjel mi jeden, a nakonec se ještě ukázalo, že lže, protože sem v požadavku jasně měla zaškrtnutý vypracovaný tělo, ale podle té fotky to teda vůbec tak nevypadalo."
Holky seděly v Tipsportu, takže sme tam vpadli, dali sme pivko a následoval teda přesun do Mersey. Kterej měl být otevřenej, ale nebyl.
Stáli sme s Puštíkem venku, opření o sloup, a zkoušeli sme dát dohromady dvanáct apoštolů „Takže, byl tam určitě Chuck Norris...” Počítal Puštík. „... Pikaču, Justin Bieber..."
„...Annoying Pomeranč, Happy Tree Friends...”
„...Pacman...”
„Vidíš to? Rouháš se a přídeš do pekla, Lukášův kříž to vidí!” Dělala sem rozhořčenýho pátera Koniáše.
Vydali sme se pěšky do města, že jako zajdem do Karibiku. Většina odpadla, takže s náma šla akorát Kačka a Lucka.
S Puštíkem sme celou cestu kecali o pérech a o tom, že někteří borci si tam nechávají nainstalovat různý věci, jako naušnice, implantáty a tak, já sem vymýšlela různý historky, Puštík vymýšlel prasárny, a smáli sme se tak, že sme kolikrát zůstali stát, bezmocně zkroucení smíchem, plácali sme se do kolen a slzely nám oči. Holky nás evidentně měly plný zuby, všech těch prasáren, a snažily se od nás odpojit kde se dalo.
Když sme došli ke Karibiku, zjistili sme, že nikomu kromě mě se nechce dovnitř, tak že pudem do mekáče. Chvilku sem se vztekala, ale pak sem se podřídila, protože co sem měla dělat... Holky si šly sednout s jídlem ven, my sme zůstali vevnitř a Puštík začal zase vymýšlet „A co kdybys viděla borca, kterej by si nechal odoperovat bradavky.”
„Tak to nevím, ty jo. Bych zapištěla a utekla. Mě takový překvápka děsí.”
„Ale ty seš moc vybíravá, s tebou je problém, ty utečeš od každýho.” Cpal do sebe čísburgr a usmíval se.
„Počkej ... jak jako problém? Sorry, tak ty se mi snažíš vnutit imaginárního borca bez bradavek, a urážíš se když ho nechcu.”
„Jenomže ty nechceš ani ty normální.”
„Normální? Takže, myslíš tím to, žes mi chtěl dohodit Filipa, kterej si prostřelil nohu protože se nudil?”
„Nechám si kvůli tobě vytetovat na rameno kříž.” Provokoval. „Tady tak, až po loket.”
„Nech si vytetovat Ježíše přes celý záda.”
„Ježíš vůbec není sexy, kříž jo.”
„Kříž je sexy asi jako odoperovaná bradavka.” Kroutila sem hlavou.
Puštík se smál a koukal ven „Hele, Jančo, párty šalina!”
„Týý jo, vážně, párty šalina, wow!” Vyběhla sem ven pozdravit party lidi. Skákala sem u toho, úplně radostná, jakože sme zachytili výsadek party šaliny, a pak sem to zase běžela říct Puštíkovi. A to byla moje poslední šťastná chvilka.
Pak sme šli na nádr, na rozjezd. Když se blížil můj autobus, naposled sem Puštíka objala, chtěla sem říct něco významnýho, ale nic mě nenapadlo, a tak sem udělala jenom smutný a bolestný kočičí zamručení Mrrrrrr....
Nasedla sem na autobus a bylo mně divně, tak jako smutno, protože nesnáším, když mě lidi opouští. Nesnáším když mě opouští klíčoví lidi, se kterýma se bavím. Bojím se, že pak příde nuda a nicota. A kdo teď se mnou bude tančit, a poslouchat moje příběhy, aha?