Pojídač šneků

Rozhodla sem se, že si pořídím borca s autem, na léto. To je důkaz, že mi už dostatečně hrabe. Samozřejmě to mělo být jednoduchý, tak já si to vždycky naplánuju, ostatní dělají kolem všeho zbytečný cavyky, sehnat někoho s autem a strávit léto pryč z Brna je neskutečně easy.

A tak sem na netu sehnala Radka, kterej byl o deset let starší, byl potetovanej, měl svaly, a hlavně… auto. Sešli sme se v hospodě, já sem si vzala sukni, podpatky a takový ty věci, účel světí prostředky, a vykládala sem nějaký nemožný historky, kterým sem se sama smála. Druhý rande sme měli v hospodě na zahrádce, opět sem vykládala nesmysly, smála se, rozmachovala rukama, a polila ho pivem. Říkal, že su pankáč. Prostě je jedno, jak moc mám krátkou sukni a jak vznešený mám punčocháče, když si je neroztrhnu, a jak roztomilý mám vlasy v culíkách, nakonec su dycky pankáč, to bystrý týpek odhalí.

Šli sme na romantickou procházku do lomu, kde sme zírali na stmívající město, pak mě hodil domů, bylo to fajn, neříkám, že ne. Psal mně dvacet esemesek za den, první přicházela v sedum ráno „nezapomeň si koupit snídani“, naplánoval si se mnou dovolenou a víkendy. Všechno běželo podle plánu. Třetí rande sme měli u mě doma, když sem měla volný bezdětný víkend. Udělala sem večeři. Přespal u mě.

Druhej den sem se s ním rozešla.

„Byl fajn, bude mi chybět.“ Řekla sem večer u piva Kačce a Honzovi, když sme seděli na zahrádce, kde mně pták posral ruku.

Honza na mě zíral, a nechápal. „Co to… proč si to udělala? To je strašně brutální, se s někým rozejít… po tom.“

„Já nevím.“ Trhla sem ramenama. „Mně se nechce odpovídat na esemesky, já prostě… pro mě je to náročný. Nemůžu se soustředit na důležitý věci, když se musím soustředit na dalšího člověka. A já se nechcu s nikým dělit o postel, je to moje postel.“ Napila sem se piva. Ptáci lítali nebezpečně nízko nad zemí, a všude srali. „A su zase bez auta.“

Honza kroutil hlavou, ňák se ho to osobnostně dotklo, nebo co, Kačky se to nedotklo, ta měla jiný starosti, protože měla novou práci, přeřadili ji z callcentráku do spalovny. I takový posraný věci se dějou.

Práce je náročná. Hasič je přísnej a krutej, a … náročnej. Občas je to fajn, jakože mám svůj milovaný kancl, občas se smějem, kouříme, kecáme, občas se hádáme, já pak dělám scény, jednou sem se rozbrečela, a jednou sme se přetahovali o složku, až mi udělal modrák na ruce, a já sem pak byla uražená, a vytvářela sem kolem sebe negativní energii, až z toho chcíply všechny orchideje na okně, o kterých všichni tvrdí, že přežijou všechno. Ale zaplatil mně šalinkartu, dostala sem výplatu… šli sme kouřit, já sem zapálila vajglem kanál, požárníci woe, a všecko bylo zase v cajku.

Dala sem si předsevzetí, že něco udělám se svou hroznou životosprávou. Naordinovala sem si snídaně a obědy. Jenomže bylo hezky, obědy musely jít stranou, v obědové přestávce sem brouzdala lesama, lukama a hájema, našla sem takovou pěknou louku uprostřed lesa u potoka, tam sem se vyvalila, zírala na mraky, a nechybělo mi na celým světě vůbec nic. Vůbec sem nevěřila, že něco tak dobrýho, jako zírání na mraky, může mít člověk zadarmo. Tráva na louce vyrostla z ničeho do pasu, přes noc. Našla sem mrtvýho rejska, do kterýho sem píchala klacíkem. Šla sem doprostřed obrovské zarostlé louky, jenom tak, abych byla vprostřed louky, tam sem našla pavoučí kokon. Lehla sem si tam, dala si trávu mezi zuby a celej svět tam… venku… mně mohl políbit prdel, protože kolem mě bylo plno zázraků, líhli se motýli, píďalky, pavouci… a někde daleko se honili lidi, kdovíproč, kdovízačím…

V lese sem našla lesní školku. Ne stromkovou, ale dětskou. Děcka si tam hrály u takové dřevěné boudy, pančelka umývala nádobí po obědě v lavoru, a já sem si klekla u plůtku a skupince děcek sem řekla : „Čau, lesní skřítkové.“

A jeden lesní skřítek si mě prohlídl a pak řekl lesní moudrost: „Ty jsi takový hovínko.“

Když přešly hezký dny, a týdny, a zase se ochladilo, nechala sem courání po lesích, a řekla sem si, že konečně pudu na oběd. Chtěla sem jít na zahrádku, protože já su teď venkovní tvor. Jenomže všude byli lidi. Chodila sem po okolí tak dlouho, až sem našla zahrádku, kde nikdo nebyl. Území dobyto. Objednala sem si rybu s bramborovým salátem, uvelebila se, nasadila sluneční brýle, než to donesou, tak budu zírat do stromů, ptáci zpívali, nádhera, a najednou se mi příšernej zvuk zařízl do hlavy jak gama nůž, určitě to tam způsobilo nevratný poškození, jizvy a prapodivný nervový spoje a rozpoje. Když sem se trochu vzpamatovala, zjistila sem, že na střeše nade mnou, a zřejmě na všech střechách okolo, sou sirény, který spustily zkoušku. Vyschly mi oči, upadly uši, a ze srdce se stal kámen, protože sem asi neměla tep. Tohle rozhodně nebylo fér. Ještě víc nebylo fér, že mi přinesli polívky tak na dvě lžičky a proužek ryby, který byl velký jako lakmusový papírek, fér nebyl ani bramborový salát z půlky brambory, a už vůbec fér nebyla rukola. Pinkl se chodil každých pět minut ptát, jestli je všechno v pořádku, a já sem měla moc srdce z kamene, abych se mu svěřila, že v pořádku není vůbec nic, že sem právě přežila svou smrt, a že si zasloužím něco lepšího než je jakýsi suši s mikrosalátem. Cena už tak mikro nebyla. Později sem se od hasiča dozvěděla, že to je „ta vyhlášená restaurace“, kde vaří „ten vyhlášenej kuchař“, nevímjakej, to je jedno, protože vyhlášený cosi, kde se člověk nenají, je leda tak vyhlášený hovno.

Nečekaně zavolal Eda, zrovna sem přemýšlela o důležitých věcech, jako je Pyura chilensis, co vypadá jako kámen s vnitřnostma, takže sem mu to nevzala, a řekla sem si, že mu zavolám hned, jak to pude, což bylo za tři dny.

„Já su strašnej alkáč.“ Ozvalo se na úvod. „Ležím na zahradě a su úplně jako dělo, protože su hroznej člověk. Musíš dojet.“ Pravil ve čtvrtek v devět večer.

„To nejde, Anička jde právě spat, nikam nemůžu.“ Omlouvala sem se. A pak mi došlo, že se omlouvat nebudu, protože „nebudu skákat jak ty pískáš, před měsícem si mě poslal do háje, že se se mnou nemůžeš kamarádit, protože máš rodinu, a takový ňáký kecy. Takže su nasraná.“ Vzpomněla sem si.

„To sem to… udělal schválně. Aby sis mě… to… vážila. Ty bys jinak nikdy nezavolala. A nikdy nepřijela, a tak to byla strategie, počkej, já ti dám někoho k telefonu, čkej…“

„Ježiš kurva Edo.“

U telefonu se ozvalo něco jako „ežečekeče zdary ešeč….“

„To byl Doktor.“ Řekl Eda zvesela. „Za chvilku přijede Bruno, musíš dojet, ty bys jinak nikdy nepřijela… já sem to tak musel udělat… nebuď nasraná… přijeď.“

„Máš rodinu a nemůžeš se se mnou bavit.“ Řeklo kamenný srdce. A zavěsilo.

A sralo mě to. Stará parta se houfuje. Na léto. A musí to být fajn, ale já musím počkat až se od-urazím, což bude kdovíkdy, si do hlavy nevidím,  žejo.

Zašla sem se Sašou do kostnice, pod kostelem svatýho Jakuba. Kosti byly fajn, ale já su klaustrofobik, mně ty hrobky nedělají dobře, radši bych byla, kdyby byly tak ňák víc nahoře. Cestou zpátky sme narazily na stánek s vařenýma šnekama, a já sem chtěla sníst šneka, tak sem si koupila jednoho za dvacku, a Saša si koupila taky, a říkala, že šnek nemá vůbec žádnou chuť, že se nemám těšit na bůhvíco zážitek, takže sem se podle instrukcí na nic netěšila, rozhodně sem ale nečekala, že šnek bude chutnat jako ….

„Kočičí hovno. Fuj já se pobliju, tys říkala, že to nemá žádnou chuť.“ Vyčítala sem spolupojídačce plžů.

Dívala se na mě nechápavě. „Ty víš, jak chutná kočičí hovno?“

„Ne. Ale po tomhle zážitku už si to dovedu představit.“ Držela sem se dramaticky za krk, protože hrozilo, že se šnek vrátí. Moje gurmánský zážitky v poslední době nestojí za nic.

Ale rozhodly sme se, že pojedem do Kroměříže, a tak sme jely, procházely sme se zahradama, a já sem vykládala o botnetech, protože sem se začetla do všech možných knížek o hackerech, následkem velkýho nadšení sem si koupila knížky o programování, o datech a internetu vůbec, a zjistila sem, co bych chtěla v životě dokázat.

„Vlastnit botnet, počítačovou zombie farmu, ovládat třeba sto tisíc počítačů, to musí být taková pecka, mega moc počítačová … moc. Palebná síla sto tisíc. Pak můžeš všechno.“

„Tak v životě se dají dokázat lepší věci.“ Řekla Saša když sme míjely jezero s labutěma.

„Třeba co.“

„Třeba pomáhat lidem.“

„Prosimtě… kdo chce pomáhat lidem, když může mít armádu zotročených počítačů…?“

„Už si začla vůbec s tím programováním?“

„Jo, no. Promluvila sem na počítač jazykem Java. Pro začátek.“

Byla sem se sebou krutě spokojená.

Konečně sem se sešla s Verunou. Šly sme do města, sednout na zahrádku, neviděly sme se snad čtvrt roku, a mě to celou dobu sralo, protože Verunu mám fakt ráda. Jako největší dámy sme si daly džus s minerálkou, řekly sme si že nebudem chlastat, a kdyby pinkl nebyl kokot, tak by to i dokázal smíchat, jak sme chtěly, sral mě už od samýho začátku, a svou trapnost završil tím, že kolem nás začal sklízet stoly a židle, v devět večer, holy shit, měla sem dojem, že když udělá rachot s ještě jednou složenou židlí, tak mu zaseknu popelník do hlavy, a vytočilo mě to natolik, že sme musely jít. Na pivo. Protože sme chtěly kvílet o blbých vztahách, o těžkým životě, a završit to ňákýma sprostýma historkama, za který se člověk druhej den stydí, ale to nejde, když je kolem židlová světová apokalypsa.

A tak sme šly nahoru k Jakubovi, a zjistily sme, že tam sedí venku u kostela celý Brno, a tak sme si daly pivo, vyvalily sme se ke kostelu jako žebráci, pak sme si ještě koupily chleby za zcela nežebrácký prachy, zato krutě dobrý, a smály sme se kvílení nad životem, já sem dycky pronesla strašný moudro jako „hrát můžeš jenom s kartama, který ti život dá“, načež sme se válely smíchy po zemi, pak sme ukradly krýgly a talíř, protože se nám to nechtělo vracet, a za to přídu do pekla, ale byl to Veruny nápad, a šly sme se natáhnout na pláž, což je hospoda na svoboďáku, kde je na zemi písek a lehátka, a měly sme plán, že se zaboříme do písku a usneme, a Veruna vymýšlela ještě spoustu dalších skvělých akcí, jakože z jedné zahrádky ukradneme deku, protože „nikomu tam na nic není Jano“, a já sem řekla, že krást deky je na prd, že bych rači šla někam ukrást slepici, do ňáké vesnice za Brno, protože tak dobrej nápad člověk má jenom jednou za život a mělo by se toho využít. Nakonec sme nešly nikam, ani na pláž ani na vesnici, protože sme skončily v mekáčovi na hajzlu, kde nás totálně vysílil turniket, kterej nás nechtěl pustit, a tak sme jely rači dom.

Hundred miles

Ano, jsem to pořád já. Nový dyzajn. Grafici a takový ty lidi, co mají cítění, si rvou vlasy, je mně to jasný.

Můžete psát zprávy přes kontaktní formulář.

Kdo chce, může poslat dobrovolný příspěvek, já ho použiju... na život.
Co za to: kdo pošle málo, může mě vzít na pivo. Kdo pošle víc, může mě vzít na večeři.
A pak že se neumím prodat!

...........................................................
Tak jo, deme na to.

Měla sem pocit, že se nic neděje, a že se hrozně nudím. Chtělo by to ňákou akci, říkala sem si v kanclu, kde jedinej pohyb je za oknem na křižovatce, závidím dokonce už i autům, že se hýbou, a snažila sem se promluvit si s hasičem, jestli by mě někam nevzal, jenomže to bylo marný, nechce mě pouštět nikam, nevím proč, a tak sem ztropila scénu, že su jako ve vězení, že mě tam drží jako Fritzl, a že mně slíbil, že když nebude moc práce, tak budem jezdit na školení, a on mi řekl: „Takže máš málo práce, aha…?“ Byla sem zničená, a jediný efekt, kterýho sem se domohla bylo, že mi dovolil chodit na poštu „Je to tam samej důchodce, a smrdí to tam chcánkama“ dodal, abych se příště nepokoušela vyjednávat. Postříkala sem ho za to lakem na vlasy.

A dál sem smutně koukala z okna na auta. Touha vypadnout ven byla obrovská, motat se v rákosí v Mokré už nestačí. Svět je tak velkej a já každej den akorát zírám na auta, který někam jezdí. Když sem se snažila vzbudit soucit tímto argumentem, řekl „tak já ti to okno zatluču, a je po problému“, brutálně se zasmál a odjel.

Smutek se mě držel jako smůla. Pouštěla sem si smutný hobo písničky.

If you missed the train I´m on,

You will know that I am gone,

You can hear the whistle blow a hundred miles…

Pokaždý, když za oknem zahoukal vlak, měla sem neskutečnou chuť naskočit, obzvlášť vlaky s dřevem sou dobrý, seděla bych nahoře na těch kládách, a bylo by mně fajn. Away from home, away from home, 

lord I´m a five hudred miles away from home.

Z přemýšlení mě jednou vytrhla Verunka. Volala, že ji chtějí vyhodit z callcentráku, protože odmítla dělat přesčas „a tak volám tobě, když seš ten právník na pracovní právo“. Já teda nevím, co si lidi myslí, že dělám, ale pomohla sem jí. Řekla sem, že na to právo bohužel mají.

„Ale křečíku co já budu dělat?“

„V nejhorším můžeš jít bydlet ke mně, Veru, to víš.“ Řekla sem jí.

„Je to celý na hovno. Celej život je na hovno. Furt jenom pracuješ, jako pičus, a pak s tebou takle vymetou. Jedno velký hovno!“

Procházela sem se s taťkou kolem rybníků, Anička jezdila na kolobce kilometr před nama, a já sem mluvila o tom, že potřebuju odjet, a taťka řekl, že má v plánu odjet na tři měsíce na Zéland, a že můžu s ním, a já sem se zasnila, a nechtělo se mně spadnout zpátky na zem, kde nic nejde, protože „a kdo by se staral o Aničku?“ a „co práce?“ Jako, jela bych hned. Úplně sem viděla, jak bych si sedla doprostřed nějaké nekonečné zélandské pláně, namalovala bych si tuší na obličej ornamenty, jako mají maoři, dala bych si ňáký stéblo do pusy, a čuměla bych jako ovce, pak bych se zvedla, a někam popošla, a tak pořád dokola, a jsem si jistá, že bych tam tak vydržela celý dny a měsíce.

 Zavolala mně Kačka, že je nahoře v klubu ňákej koncert, a jestli nechcu jít. Řekla sem „no jasně“, a těšila sem se. Večer mi volala, že koncík je zrušenej, protože onemocněl bubeník, ale že můžem jít aspoň na pivo, a já sem řekla „no jasně“.

Seděly sme teda v zaplivané hospodě, kde jel hokej, fuck, a já sem si zapálila, a čekala sem, že to Kačka udělá taky, ale nic…

„Co se děje? Ty nemáš cíga?“ Vyzvídala sem.

„Já už nekouřím.“

„Cože co?“ Nevěřila sem. „Jakto?“

„Nevím, tak… najednou sem prostě přestala.“

„Ze dne na den?“

„Jo, prostě sem si řekla, že už si nezapálím a už sem si nezapálila.“

„Děláš si prdel?“

„Ne, fakt, prostě … je to pryč.“ Trhla ramenama.

Záviděla sem úplně doopravdy upřímně.

Pak za nama přišel její borec, Honza, kterýho znám z callcentráku, a kdysi na cestě od Námořníka mě děsil vyprávěním o výhodách jakýhosi tarifu, a vytahoval na mě tabulky úspěšnosti hovorů. Teď maluje pokoje a je v klidu. Rozhodli sme se, že se přesunem do další hospody, protože tam vaří, a tam sem si dala úžasnej hermelín na grilu, zatímco začala hrát jakási obstarožní kapela a ještě obstarožnější osazenstvo začalo tančit. Nalila sem do sebe dvě piva, zatímco ti dva jich zvládli dohromady dvacet, a Honza začal povídat vtipy o tom, jak ženský sou vlastně chlapi ve výkonu trestu, a že když budem zlobit, tak příští život budem zase jenom ženský.

„Já nevím… jestli bych to chtěla.“ Podívala sem se na Kačku. „Kdybys mohla, vybrala by sis být zase ženská?“

„Já nevím. Výhody to má, ale … já nevím.“

„Já asi ne.“ Odklepla sem popel, aspoň z dvacáté cigarety už ten večer, to mně bude zase blbě jako prase „Já bych asi chtěla být chlap, sou svobodnější.“

„Zase jak kterej.“ Oponoval Honza.

„No tak jasně, ale geneticky sou předurčení k tomu, aby byli svobodnější. Já jenom nevím, co bych dělala, jako chlap, počkej, přemýšlím….“ Mezitím staříci předváděli zběsilý taneční kreace na otřesný cover Holka magor.

„Ty bys byla určitě takovej ten chlap, co by ojel mařku a ráno by jí řekl Zdarec, a zdrhl.“ Řekla Kačka.

„Bohém.“ Zasmála sem se. „Ne, to … já nevím. Možná bych byla namakanej borec, ale spíš ne, já su líná… třeba bych byla voják… ne, počkat, ne, já už vím, já bych byla Kerouac, jasně! Já bych byla přesně jako Kerouac, vystudovala bych ňákou školu, pak bych si hodila batoh na záda, a vydala bych se do světa. Jezdila bych stopem, a vlakem, a pak bych o tom psala. Byla bych Kerouac, jasná věc.“

„Já bych nechtěla být borec.“ Řekla Kačka.

„Ani Kerouac?“

„Žádnej borec.“

Ke stolu přišel ňákej týpek, že jestli si pudem zatančit, a „smím prosit krásné dámy“? a začal Kači úlisně líbat ruku, a když sme řekly, že ne, tak kopl do židle, řekl „kurva do piči“ a zmizel.

Pak přišel další řízek,  kterýmu bylo odhadem tak sto let, a asi to byl kámoš Morlola, teda né že by na tom záleželo… a pořád mě přemlouval, ať jdu tančit, a já sem dělala cavyky, že ne, protože po dvou pivech sem měla sakra těžký nohy, ale stařík se se mnou nesral, drapl mě za ruku a odtáhl na parket, protože měl sílu jak sto koňů, a já sem tančila na ňákou trapárnu od Abby, a jo, smála sem se, a určitě sem i skvěle tancovala, zpěvačka s příčeskem mě povzbuzovala mrkáním do rytmu a hrou na tamburínu, dala sem eště tak dva vály a pak sem se vrátila, protože mně jel rozjezd ve dvě, a tak sem se dekovala, jenomže stařík mě našel, a tahal mě koňskou silou zpátky na plac, a nedal si říct, že rozjezd, spěchám, tak sem ho plácla po ruce, lekl se a dal pokoj, a já sem vyběhla na zahrádku, a rozbila sem u toho dveře, který pak nešly zavřít, a na zahrádce seděla holka s borcem, a holka se mě zeptala: „Nevíš, v kolik končí párty?“

„Jaká párty?“ Smála sem se. Eště furt těm dveřím.

„Ta párty, na kterou deš s náma. Nevíš kde je ňáká párty?“

„Karibik?“

„Karibik ne, ale zlatíčko poď s nama.“ Říkala. „Užijem si bezva párty.“

„Ne, já spěchám. Na autobus.“

„Zlatíčko, co doma… co budeš dělat doma? Poď s nama.“

„Né, já du na autobus.“ Nedala sem se.

A ti dva se zvedli, a šli na zastávku se mnou, a když sem nasedla, tak mi zamávali, a pak se vrátili zpátky k pivu.

Saša říkala, že její kámoš bude hrát na koncíku, na klarinet, a že to musím vidět. Sraz na majálesu na veterině. Zeptala sem se Saši, jestli si je jistá, že hraje na klarinet.

„Jo, jasně, na klarinet.“ Ujistila mě.

Vrtalo mi hlavou, jak může hardcorová kapela nazvučit klarinet, to sem fakt chtěla vidět, Anička byla u Huga, a tak sem vystřelila v šest z domu, a na chodbě mě odchytila dotčená domovnice.

„Vy jdete pryč? Ale já budu roznášet vyúčtování, máte to už týden napsaný dole na dveřích.“

„Já vím.“

„A jdete pryč?“

„Jdu. Já si pro to přídu někdy… pak.“

Na dluhy dycky času dost. Myslela sem si, že na veterinu dojdu pěšky, jenomže sem zapomněla, že nevím kde to je. Zabloudila sem v Krpoli, ocitla sem se u jakési chladírenské věže, no prostě záser, na veterinu sem dorazila, pozdě ale přece. Stoupla sem si do fronty na klobásu, protože sem celej den nejedla, a snažila sem se dovolat Saši, která tvrdila, že bude mít telefon u sebe, a „budu na příjmu, neboj“. Marně. Našla sem ji u pódia, při vystoupení nějaké drnčící kapely.

„Čau, kde máš ten klarinet?“ Křičela sem na ni.

Ukazovala na stejdž „Tam. Já sem se spletla, on nehraje na klarinet, ale na bubny.“

Co na to říct… Klobása byla dobrá.

Jednou sem seděla v práci, pracovní doba se chýlila ke konci, a já sem měla před sebou celý volný odpoledne, večer, a celou noc, a strašně sem chtěla něco podniknout. Napsala sem Radimovi. Žádná odezva. Saša nemohla. Kačka byla v práci. Veruna tvrdila, že neví, jestli někam pude, což znamenalo, že nejde nikam. Napsala sem dokonce kámošovi Radimovi Václavovi do Prahy, jestli nechce přijet, že se nudím. Nemohl.

Pak sem si řekla, seru na to, však já vím, aha, kdo určitě někam pude! A zavolala sem Edovi. Řekl mně, že minulej měsíc se mnou protelefonoval tři litry, protože si myslel, že má ten nekonečnej tarif.

„A nemáš.“

„Ne, kurva, nemám!“

Řekla sem mu, jestli se nechce stavit, pokecáme, zadara … ňáký piva a tak….

„Já nikam nejdu, já musím být s rodinou.“

„S jakou rodinou?“

„S mojí rodinou, ne? S děckama a tak.“

„Aha.“ Myslela sem si, že si dělá prdel. „Stavíš se dneska teda?“

„To jedině že bych přišel se ženou, a s děckama.“

„Co?“

„No to jedině že bysme se stavili takle, třeba o víkendu…“

„Co-cože? To jako myslíš vážně?“

„Já ze tebou nemůžu chodit, já mám rodinu.“

Zírala sem jako puk. Na křižovatku. Projel vlak s dřevem.

No jak chcete, já se na to taky můžu vysrat, žejo, já si najdu jiný kamarády. V hlavě se mi zrodil ďábelský plán. Pořídím si někoho, kdo na mě bude mít čas, nazdar.

Nemůže to být žádná věda, říkala sem si, když s někým budu mít sex, bude se mnou chodit kam já budu chtít, ne? Ízi pízi, jasněže. Challenge accepted. Dala sem si inzerát na seznamku, a za týden už sem měla rande s Markem z vedlejšího sídliště, co byl horolezec, bylo mu 27, a měl vymakaný svaly aji na zádech, pěknej vysokej kluk, problém byl, že pracoval v jaderné elektrárně, vědec, takže byl takovej mimo, suchar. Nevadilo mi to, dokonce ani tehdy, když se mu nelíbily moje růžový tenisky „sem myslel, že to nosej patnáctiletý holky“. Prochodili sme spolu celej večer, a domluvili se na další. Anička byla u babičky, takže sem vyrazila na druhý rande, chodili sme po louce a pak sme si sedli na atomový kryt, já sem čučela na město, a řekla sem mu, že vypadá jako Dexter, což byla pravda, dali sme si pusu, a já sem řekla, že dem ke mně, a tak sme šli, a tam sme leželi na posteli, on vykládal o svojí práci, a já sem zjistila, že mě to nebaví, tak sem si říkala, dem jako dělat ten sex, načež sem si vyslíkla mikinu.

„Ty máš tetování?“ Zeptal se když uviděl draky.

„Jo, vidíš, ne?“

„Tys byla ve vězení?“

Prohlídla sem si ho, jestli to jako myslí vážně. Myslel. „Jo, byla, ve Valdicích.“

„Proboha.“ Upřímný zděšení. „A za co? A jak dlouho?“

Lidi bez humoru sou horší než smrt. „Tak snad abys rači šel.“ Řekla sem, a na cestu sem mu dala banán, aby neřekl, že neměl večeři.

End of story.

Konečně se ozval Radim. Že odjíždí pracovat do Švajcu, neví, jak dlouho tam bude, možná nafurt, nazdar.

S Laurou a Vítkem sem zašla na procházku, seděli sme na louce nad spalovnou, a přetřásali, jak sme se seznámili, jako nejsu na to extra hrdá, že sem si o Vítkovi myslela, že stojí za prd, protože měl petku s mixem coly a zelené.

„Vidíš, jak špatně odhaduješ lidi.“ Smála se Laura.

„No tak dobře, byla sem kokot, já sem si furt myslela, že sbalíme drogový dýlery, Vítek s petkou zelené do toho nezapadal, jo, byla sem povrchní imbecil, tímto se omlouvám.“

Tvářila sem se, že je to věc minulosti, ale naférovku musím říct, že sem povrchní imbecil pořád.

Volala Marťa, bývalá technička pod kterou sem pracovala, že se chce se mnou setkat, a já sem řekla jasně more, a když přijela, tak sem zavelela že pudem do hospody za barákem, ale né do té prosklené snobárny na rohu, tam mají na zdi vraha Čegevaru a dělají z toho nóbl podnik, pudem naproti, tam je to normální. Sem si myslela. U vchodu nás ochytla recepční v jakýchsi jakože havajských šatech, a tvářila se jakože kam jdeme, bez ohlášení. Řekly sme, že jdeme ke stolu pro dvě, ona se zatvářile havajsky důležitě, a donutila nás jít k recepčníu pultíku, kde luštila z chytré knihy, jestli je volný stůl pro dvě, když zjistila, že jo, támhle vzadu, tak udělala znamení, přišel pro nás pikolík, který nás zavedl ke stolu, cestou nás zdravil personál restaurace, který byl rozmístěný na strategických bodech, u stolu nás vyslíkli z bund, který pověsili, a postavili k nám hlídku, maníka, kterej stál opřenej o lednici metr od nás po celou dobu, co sme spolu mluvily.

„Kurva já sem chtěla jenom pivo.“ Šeptala sem zklamaně když nás zavalili štosama nabídkových listů koktejlů, vín, jídelních nesmyslů, ze kterých čouhaly humří klepeta z prvních stran. Marťa zírala, co to sakra je, a já sem se to snažila vyžehlit „byla to úplně normální hospoda, přísahám, támhle na tom okně sem tančila mezi svíčkama… nevím, co se stalo… nemůžu za to….“ Krčila sem bezradně ramenama. Stálo to za hovno. Snědla sem orchidej z koktejlu. Marťa nevěřila, že je jedlá, a myslela si, že mně přeskočilo.

Byla sem na přednášce Grygara o meteoritech, přednáška byla natřískaná, hlavně starýma lidma, a já sem pozorovala to dění kolem, prošedivělý ženy vytahovaly jakýsi vědecký články, konzultovaly je s prošedivělýma chlápkama, vzadu za mnou se hlouček důchodových kámošek chichotal, jak se těší na přednášku o Gruzii, a já sem si říkala, že až budu stará, budu to dělat taky tak. Strašně bych chtěla mít kámošky, co sebou v kabelce nosí vystřižený články o exoplanetách. Důchodci sou bezva.

Jako moje babička. Nikdy sme se ňák extra nekámošily, ale bydlí v důchoďáku u nádraží, a jak se dozvěděla, že tama chodím každej den z práce, tak drží hlídky, židli má přiraženou u silnice a zdálky mává „Už na tebe čekám, ukradli nám lavičky, tak sem si donesla židlu.“ A já sem si sedla na zem, k té židli, a poslouchala sem historky, u silnice… „Když mně bylo čtrnáct, šla sem do služby do Brna, neměla sem ani boty… ale pak přišel děda, von mě zachránil, to byl tak hezkej chlap, ty víš jak von byl hezkej chlap, žejo, a já sem byla tlustá a vydávala sem obědy, a von si furt přidával polívku, a když si šel počtvrtý pro tu polívku, tak mě chytnul za ruku, a řekl, že budeme mít rande, ať přindu večer do parku, a já sem šla, nejdřív sem ho nemohla poznat, jak měl sako, byl fešák, ale když sem ho poznala, tak sme šli do parku, a hned sem byla těhotná.“

Od té doby se vídáme často, číhá na mě ráno v Kaufu, když si jdu kupovat snídani, vykládá prodavačkám, a ještě k tomu německy, že su její vnučka : „To je moje vnučka, ja, eine kleine … mušen šprušen zonen tagen richtig… řekni tady panim prodavačkám jak se má maminka… naturlich… vona pracuje u hasičů, víte, a umí dělat s tim počítačem…. Chceš koblih…? Jak se má Anička? Chceš sekanou pro toho tvýho manžela?“

„Babi já nemám manžela.“

„Máš pravdu, všichni sou to hajzli, dej pokoj s chlapama, já mám televizi, si tam pustím ten Šlágr, a já si zpívám, celej den, a pak du tady do hospody na voběd, a oni řeknou Hele, babička jde, tak mi dají třeba víc brambor a tak, já tam mám toho svýho kuchařa, on mě pozná, dycky ví, že babička jde, udělala sem si trvalou, a dej pokoj s chlapama.“

Jednou sem s ní šla na nákup, jakože jí to odnesu, rozzářila se u regálu se sodovkama „Tak já si vezmu dvoulitrovku pomerančové, když mně to odneseš!“

„Ty seš šťastná, babi?“ Zeptala sem se nevěřícně.

„Dvanáct let jsem vdova, ale mně nic nechybí, já si pustím televizi, a zpívám si.“

„A není ti smutno, když seš dvanáct let sama?“

Zeširoka se usmála. „Ale já nejsem sama, já mám Šlágr.“

Nerd

O víkendu sme se vydaly s Aničkou do Olympie. Oběd, nákupy, kino. Holčičí den. Mělo to být bezva. K mojí smůle zrovna probíhal v nákupním centru Den zdraví, takže hned u vchodu sme narazily na záchranáře, kteří předváděli první pomoc, měli na zemi figuríny a defibrilátory, a já sem se u nich zastavila, abych Aničce ukázala: „Jo, divej, tohle je moje práce, přesně tohle děláme.“ A za mohutnýho ukazování sem jí říkala, jak se lidi učí masáž srdce na těch figurínách, jo, ty taky máme, a taky sem jí vysvětlovala, jak hasič polije ty lidi krví a udělá jim jakože úrazy, jakože mají střep v krku, uáááá… blééé pomoc, dopravní nehoda… smála sem se když sem se držela za krk, a to asi přitáhlo pozornost hlavního záchranáře.

„No poďte si to tady zkusit.“ Ukázal na figurínu.

„Nene.“ Reagovala sem bystře. „Já nemusím, já sem z oboru, jenom tady vysvětluju dceři, co dělám.“

„Vy jste taky záchranář?“

„Ne. Já jsem …. Kancelář.“ Ježiš. „Ale právě děláme tady tohle, školení.“

„Jo tak, soukromá firma!“

„No.“

„Tak nám to poďte ukázat. Když ste z toho oboru.“ Tvářil se pobaveně. Načež zavolal ostatní mediky. „Pojďte se podívat, máme tady odborníka z oboru, tady slečna nám předvede, jak se dělá správně masáž srdce!“

Tyvole. Co teď? „To vám asi neukážu, protože nejsu žádnej … hasič.“

„Takže nám řekněte“ Obrátil se k medikům, jako jestli dávají pozor „když ste ten odborník z oboru, tak určitě víte poměr dechů u masáže srdce.“

„Dechy už se nedýchají.“ Řekla sem. „Když je jeden záchranář, dechy se nedělají.“

„No tak to je sporný.“ Řekl s arogantním šklebem.

Nó, právě. Že je to chyták. Jéžiš, co já tady dělám, říkala sem si.

„Tak nám poďte ukázat, jak uděláte tu masáž srdce.“

„Ne.“

„No poďte poďte, když budete potřebovat někomu zachránit život, tak taky nemůžete říct Ne.“

Můžu. Ale nechtěla sem se hádat. Říkala sem si, že to ukážu Aničce teda. Tak sem zaklekla k figuríně, a sotva se to stalo, tak záchranář už věděl, že je to špatně „Á, tak to už vidím, že je to špatně! S takovým záklekem nevydržíte ani minutu!“

Anička kroutila hlavou. „Ježiš to je trapas mami, poď pryč.“

„Ne, já to tady dodělám!“ Stlačovala sem gumový hrudník. Anička se chytala za hlavu. Záchranář se bavil „Máte špatný rytmus! Špatný rytmus!“ Medička která zaklekla vedle mě, radila: „A teď mezitím uděláte ty dva dechy.“ Ostatní přihlíželi.

Když sme odešly, Anička to vyhodnotila jako trapas. „Až pudeme zpátky, radši je obejdeme.“ Doporučila.

Jako jo, byla sem nasraná. Noaco, tak nejsu hvězda záchranářskýho nebe, však mě do party brat nemusíte, nikdo se o to neprosil.

Šly sme do kina na Lego příběh. Polovinu sem prospala. V té druhé polovině sem si všimla, že vtípkům legáčků se smějou jenom chlapi. Každá hláška lego-Batmana spustila salvu otcovskýho smíchu. Taky v kině nebyla žádná matka. Zvláštní, říkala sem si, a ve tmě sem přemýšlela, co způsobuje, že ženský nemají rády Disney – Pixar-animák humor. Zřejmě je to taky věc nějakých hormonů. Chtěla bych mít na všechno odpověď. Zdá se, že ve všem je chemie.

Největší tahák mýho novýho života byl v tom, že budu sama v kanclu, takže žádný lidi. Skoro žádný.

Hasič se tam dycky otočí, řekne „za hodinu přijdu, a projdeme ty směrnice“ nebo něco takovýho, a zmizí do svýho kanclu, protože má moc práce, za hodinu se objeví ve dveřích s noťasem na rameni „musím frčet, čau“, a zmizí. Jednou ráno mi donesl snídani „dneska si to všechno projdem, už nám ta práce hoří, nasnídám se, pak přídu a řeknu ti, co je potřeba udělat, máme toho hodně, najez se.“ Od té doby sem ho neviděla tři dny.

Instrukce k práci dostávám v mejlech, nebo vpadne do kanclu „Porada!“ a během půl hodiny mi dá práci na dva týdny. Někdy máme poradu na cestě mezi kanceláří a autem, když sbíháme schody, snažím se zapamatovat si všechno, co mám udělat „musím jet, pá, až přijedu, vysvětlím ti to podrobněji“… což se většinou nestane.

Takže nakonec… sem sama. V kanclu. Což je boží. Těšila sem se strašně, na post-apo svět bez lidí. Většinu svýho života sem strávila v kanclech s lidma, se kterýma sem nechtěla mít nic společnýho, typický obyvatel kanceláře byly ženský čtyřicet-až-padesát let, mluvící o žehlení prádla, vaření na víkend, vaření na večeři, vaření večer aby měl muž na oběd, výroba dekorativního květináče, řešení vztahů na pracovišti, kdo kde s kým, tupý kecy o dietách a cvičení a blbonázory typu „kdo nechodí k volbám, to u mě není člověk“. Taky sem musela snášet recepty na houbový guláše, tipy na slevy ve městě, musela sem se účastnit módních přehlídek typu „včera sem si koupila nový svetr, co na něho říkáš“ a snášet fašismus v nejhorších podobách, jako sou nevyžádaný rady „měla bys…“ a „neměla bys“ a zákeřný „vím, že do toho nemám co mluvit, ale pro tvoje dobro ti musím říct…“ Fuck.

Za deset let kancelářskýho života sem konečně dospěla k metě nejvyšší, být sama. Jaká euforie! Abych zdokonalila svůj svět, nejezdím mhd, jezdím do práce vlakem. Pravidelně mám tak pro sebe prostor dvou sedaček, kde nikdo nezavazí. Nikdo do mě nešťouchá. Piju si svoje kafe, a poslouchám rádio, pro případ že by na mě chtěl někdo nedejbože mluvit. A přemýšlím.

Myslela sem si, že je to úplně fajn, dokud sem nezjistila, že za á mě sere, že přemýšlím ňák moc, a to k ničemu dobrýmu nevede, za bé že sem si vypěstovala slušnou sociální fóbii. Jednou sem si řekla, že pudu do Globusu, do jídelny na oběd, a tak sem šla, půl hodiny pěšky, a když sem tam došla, tak sem zjistila, že je tam moc lidí, a že rozhodně nemám šanci stát ve frontě, a už vůbec ne se tam najíst, a tak sem se otočila, a šla hladová zase půl hodiny zpátky. Obědy sem zavrhla. O přestávce se chodím projít do lesů, nebo k řece, nebo … já nevím… chodím a chodím, dokud se nevrátím. Řečky sou boží, daleko lepší než Bažiny. Jednou sem se dokonce objevila v Mokré mezi rákosím, kde sem našla ptačí kostru.

Je strašně jednoduchý spadnout do svýho mikrosvěta, přemýšlet, vymýšlet, řešit, řešit si to svoje, konečně, hlava se zaradovala, že ji neruší žádný podněty zvenčí a začla pracovat na sto procent, na jednu stranu je fajn zjistit, že dokážu číst vědecký články o mikrobech v angličtině, ani mi to nepřijde, na druhou stranu přemýšlím o mikrobech až tak, že nemůžu spát. Říkala sem si, panebože, pošli mi někoho normálního, s kým se dá normálně mluvit, nebo se zblázním. A jeden večer u mě zazvonil Eda.

„Proč mně nebereš telefony.“ Vřítil se ke mně na balkon. „Donesl sem ti Frisco a cíga.“

Uložila sem Aničku, a šla na balkon. „Hej, to je legrační, říkala sem bohovi, ať mi pošle někoho normálního, s kým můžu mluvit, a poslal tebe.“

„No.“ Smál se. „To máš teda divnýho boha.“

„Přemýšlím zrovna o tom, že náboženství je jenom myšlenkový experiment. Pokud jo, tak všichni ti lidi, co kvůli tomu umřeli, musí být fakt nasraní.“

„Donesl sem si piva, měl sem jízdy v autoškole, fakt peklo.“ Otevřel lahváča. „A k tomu tvýmu… no… já myslím, že sme všichni pokusní králíci, v takové laboratoři, de jenom o to, to tady překlepat, to je celý.“

„Co když celý lidstvo funguje jenom na myšlenkových experimentech? Myslím jako Stephen Hawking a jeho černý díry, byl to jenom myšlenkový experiment, kterým strávil celý život, a na konci zjistil, že se spletl. To je hrozný.“

Díval se na mě nechápavě a vyděšeně. „Jo tak dobře, necháme toho.“ Mávla sem rukou a dala sem mu Frisco, aby ho otevřel. „Stává se ze mě nerd, sama sem vyděšená.“

Pak sme mluvili o celkem normálních pozemských věcech. Kdo známej je v blázinci a tak.

„Maďar je tam taky.“ Informoval mě. „Prej už to nedává.“

„Tak on byl ale depresivní dycky.“ Řekla sem.

„Nebyl.“

„To teda jo, to vím určitě, protože jednou sem s ním měla sex.“ Zaskočilo mu pivo, trochu prskal. „Protože mně ho bylo líto, že je tak depresivní, napsali sme spolu sebevražednou básničku a pak sme měli sex. Až tam budem, můžem na zahradu?“

„Co?.... Jo. Bylas tam někdy? V blázku.“

„Jo, na fesťáku. Někdo mi tam vypil pivo. Jo a počkej… za někým sem tam byla, na návštěvě. Sakra ale za kým…. Nebyli sme tam spolu?“

„Jo, jo, byli, za Jurou.“

„On je mrtvej, že?“ Ujasňovala sem si. Přece jenom …. už ztrácím přehled, kdo je naživu a kdo ne.

Do noci sme rozumovali nad životem. Eda říkal „Musíš si prostě říct, že je fajn, že máš práci, že můžeš ráno vstát a nic tě nebolí, musíš si uvědomit, že máš co jíst, za co nakoupit a co uvařit, a být ráda, že neděláš v dole. To je celý. Pak strávíš super víkend se svýma děckama, a to je štěstí, nehledej v tom žádný složitosti Ježiš.“ Obrátil oči a taky do sebe obrátil pivo.

„No, to je právě to, co mě děsí. Smířit se s tím, že tohle je všechno. Být šťastná, že si ráno dám kafe, a že mám práci…. Že můžu jít o víkendu na nákupy… jako jo, fajn, nechcu znít nevděčně, ale doprdele… to je všechno? Vážně vám to stačí? Vážně to všem stačí?“

„A co bych měl chtít víc.“ Trhnul ramenama.

„Víš, proč mám teď blbý období?“ Zapálila sem si cígo. Ne, nepřestala sem kouřit, sakra. „Protože cítím vzduchoprázdno. Snažím se smířit s tím, že je štěstí jít ráno do práce, vracet se z práce, koupit si na cestě z vlaku hořickou trubičku a na večeři si udělat přírodní řízky. A víš co, nefunguje to. Cítím se prázdná jako nikdy. Nemám projekt. Do hajzlu, před třema rokama sem chtěla jezdit s kapelou po světě. Fotit. Dokumentovat. Psát. Be with band. Je jedno, jak blbě to zní, něco sem chtěla. Žila sem tím, že sem to chtěla. Nebo před dvouma rokama sem chodila na párty, tančila sem celý noci, a tančila sem dokud sem nepadla, a bylo úplně jedno, že to bylo blbý, prostě to byl projekt a žila sem tím.“

„Nojo, ale máš Aničku přece, nemůžeš jezdit s kapelou po světě.“

„Ježiš Edo! Já nemluvím o tom, co se stane, nebo co se děje, ale o tom, když věříš, že se něco může stát, nebo doufáš, že… já nevím jak to říct. Tys nikdy nechtěl…. To chceš celej život dělat na stavbě?“

„Jo, proč ne. Tam sou dobří borci.“

„No já nevím. Já bych chtěla dělat hodně věcí. Být komisařkou OSN, rozdělovat jídlo v Africe, vyjet někam s polní nemocnicí, jako sestra, chtěla bych být válečný reportér v Kurdistánu, nebo kdekoliv… v Afgánu, chtěla bych cestovat a psát, jako Kerouac, a chtěla bych být vědec, a pracovat s lidma, kteří hledají odpovědi, jako já. A taky bych chtěla dělat něco jako … paleontolog, někdo by mi v noci zavolal Hej, sme v poušti Gobi, právě sme našli kostru plesiosaura, a já bych řekla ok, hned sem tam. Jako rozumíš….?“

„To sou nesmysly, co říkáš.“

„Chtěla bych fotit a dokumentovat, nebo točit, já nevím. Určitě se jednou vydám tímhle dokumentárním směrem, viděla sem projekt Human of New York, borec nafotil přes čtyři tisíce fotek lidí z New Yorku, a ke každé fotce napsal krátký příběh těch lidí, krátký rozhovor. Působivý jako už dlouho nic. Chtěla bych udělat taky něco takovýho.“

„Tak to udělej.“

„No to teda udělám. Jednou.“ Vzala sem foťák a vyfotila ho. „Problém je, že mám spoustu projektů do budoucna, ale žádnej teď, žádnej necítím vnitřně. Čekám. Ono to příde, ale musím počkat. Mám toho hodně. Takže ale mě nenuť smířit se s tím, že je život fajn když můžu strávit sobotu v obchoďáku, to fakt ne.“

„Já ti vůbec nerozumím. Máš Aničku, nemůžeš vymýšlet kokotiny jako být válečný reportér, dyť to sme mohli vymýšlet když sme neměli děcka, tohle sou blbosti, co říkáš.“

„A ty si třeba neříkáš, že až budeš v důchodu, budeš… já nevím… malovat na velký plátna?“

„Já budu malovat leda tak velký hovno a důchodu se nedožiju, protože su alkoholik, nazdar.“ Ťukl si se mnou. Tím to bylo u konce.

V noci se mi zdálo o koncertě. O koncertě Billy Talent. Mluvila sem s Benem. Říkala sem mu „Tohle je můj váš šestý koncert.“ A on mi řekl: „Jo, já si tě pamatuju.“

Když sem se vzbudila, bylo mně nanic.

Upravila sem Edovu fotku, a řekla sem si, že začnu s dokumentováním lidí. Asi to bude chtít časem lepší foťák, of course.

Další den, když sem čekala na vlak, volal Eda.

„Sedím na nádru mezi bezďákama, a pijeme krabčák.“ Říkal.

„To nezní moc komfortně.“

„Komfort co…? Ty poslouchej, neuvěříš, co se stalo, a předem ti musím říct, že su pěkně nasranej.“ A vybalil ňákou historku, jak včera Hugo potkal Doktora, a zeptal se ho, proč ke mně Eda chodí, protože viděl fotku na fejsbůku, a Doktor šel za Edou a zeptal se ho, jestli za mnou chodí, protože potkal Huga a ten říkal…. Poslouchala sem nasraný monolog „ty už mě nebudeš nikdy fotit“ a … kdesi cosi, vlak do toho dělal tudum tudum, a když sem vystoupila, skončilo to nadávání „tak mně k tomu něco řekni, ne?“

„Já nevím, jestli se mi chce.“

„Hm, tak to seš dobrá, poslouchalas mě vůbec co sem ti říkal?“

„Zničili ste mi projekt, chtěla sem fotit lidi, fakt dík. A všechno jenom proto, že se chováte hystericky, blbečkové. Chtěla sem být dokumentarista!“

Na nádru sem si koupila hořickou trubičku. Fotit lidi je na hovno, říkala sem si, nezaslouží si to. Nejlepší by bylo koupit si mikroskop a fotit věci pod mikroskopem, jako sou želvušky, který umí žít ve vakuu.

U domečku teče říčka, umrlcovi sklaply víčka

 Ačkoliv byl začátek mýho novýho života v ohrožení, v březnu sem nastoupila do svojí nové práce. Sbalila sem si věci do novýho života, což byly dva hrnky na kafe, plakát s liškou, lžička a repráky, naházela sem to do sportovní kabele, která se u mě objevila bůhvíproč, protože nesportuju, zavolala hasičovi, hasič přijel a v neděli mě odvezl aji s kabelou do nové kanceláře, kterou pro mě vybudoval, otevřel dveře, řekl „tak tady to je“ a já sem řekla „wow“, protože tam bylo úplně všechno, od sponek na papír až po laminovačky, taky počítač, co už měl nainstalovaný všechny programy, koberec, místa habakuk, a světlo. Hodně světla. Všechny možný papíry, folie, sešívačky, lepidla, složky, šuplíčky, korektory, fixy, pastelky, tabule, nástěnky, odkládací prostory, a tyče na záclony. „Ty vole“ řekla sem na to. Byl to úplně ten nejlepší kancl, co sem vůbec kdy viděla. A taky tam byly repráky.

„Já mám svoje“. Oznámila sem hrdě.

„Proč. Já sem ti říkal, že tady budeš mít všechno.“ Rozhodil rukama. „No nic, zabydli se, já du k sobě, pracovat.“ A odešel do svýho kanclu na konci chodby. Tam taky přebývá jeho mamka, protože je účetní, a nemá vidět podlahu, protože podlaha je celá zaskládaná papírama. Řekla sem si, že to u sebe udělám taky tak.

V úterý sem se vydala do staré práce podepsat ňáký hovnožroutský papíry. Nechtělo se mi do hnízda sráčů ani omylem, a k mojí smůle tam byl eště ke všemu šéf, kterej byl nasranej, protože sem s nima prý vyjebala, když sem onemocněla a nezaučila novýho člověka, noaco. 

Nikola dělala, že mě ráda vidí, ale já sem se ani nesnažila předstírat, že se eště někdy sejdeme, jak se to zřejmě dělá, cítila sem jenom velkou úlevu že na ni nebudu muset každej den zírat, a že nebudu muset poslouchat kecy rozmazlenýho spratka, jako třeba „včera jsem byla s přítelem v kině, proč si nezajdeš do kina, dyť to nestojí tolik, mi neříkej, že nemáš tři stovky na kino, tak takhle bych žít teda fakt nechtěla“.  Pořád mi musela dokazovat, že je lepší, protože má víc peněz a víc věcí, víc hader a pero Parker, a mě takoví lidi úplně otravujou, protože nevím, proč vynakládají tolik energie na tolik zbytečných řečí, já z toho stejně časem slyším jenom šum. Myslím, že lidi moc mluví.

Podepisovala sem daňový přiznání, mluvila se svou náhradou, která seděla na mým místě, a dělala mou práci, a já sem se jí zeptala, jestli se bude starat o mou kytku, nebo si ji mám odnýst, protože kytka byla to jediný, na čem tam záleželo, a ona řekla, že jo, že se o ni bude starat, ale mně stejně bylo líto ji tam nechat, protože celý dva roky to byla moje kamarádka, celý dva roky byla jenom zelená, a až poslední měsíc vykvetla, těšila se, že pudem jinam, jenomže já sem ji nechtěla tahat vlakem, a tak sem usoudila, že bude nejlepší ji tam nechat. Cítila sem se jako hajzl.

A pak přišla Petra, asistentka manažerka, a řekla, že mám podepsat ty papíry a odejít, hned, protože šéf mě na firmě nechce, zkrátka mám vypadnout.

„Tak já to nebudu podepisovat na schodech ale!“ Křikla sem do vedlejší kanceláře. Aby bylo jasno. „Snad přežije těch deset minut, než vypíšu daňový přiznání, ne?“ Kroutila sem hlavou.

Odevzdala sem klíče, vzala si mikinu, rozloučila se s kytkou, a zdarec párky.

Šla sem do baru. Sedla sem si na bar, co bývá otevřenej už od rána, díkybohu, a dala si kafe. Pěkně mě sralo, že sem tam nechala tu kytku, byla sem z toho docela rozhozená, tak sem zavolala Radimovi, protože sem tušila, že bude někde poblíž.

„Čau more, seš tady někde? Sedím naproti Námořníka.“

„Jo, dojdu.“

„Proč nejseš v práci? Zas nemáte kšefty?“ Chtěla sem vědět když se utábořil vedle mě na baru.

„Né, já su na neschopence. Mám teplotu.“ Už sem k němu napřahovala ruku „Ne, ne! Nešahej na mě!“

„Promiň, já sem zapomněla, ty seš bezdotykáč.“ Smála sem se. „Ale jo, vypadáš ňákej červenej. Dáš si pivo?“

„Jasně.“

Sotva postavili pivo na bar, volal hasič, jestli su v kanclu. Řekla sem, že ne, protože sem šla vyřídit papíry, přece, a teď su v baru, protože mě vyhodili z domečku, a já sem tam nechala kytku. Řekl, že pro mě přijede.

Řekla sem Radimovi „to sme si teda moc nepokecali“, Radim prskal, že „já za tebou du s teplotou, a ty toto….“ Zaplatila sem mu pivo, abysme si byli kvík, a vyšli sme ven z baru, a to světlo mě málem zabilo, musela sem si nasadit sluneční brýle, protože je jedno, jestli člověk v baru stráví noc nebo půl hodiny, prostě vylízt na denní světlo je na posrání.

Hasič mě vyzvedl, a byl vytočenej, co sakra dělám v baru, mělas jet do práce přece, a já sem si říkala, že je to prostě blbej den, a eště sem opustila kytku. Pršelo. Bylo to takový smutný.

Jedno odpoledne sem potkala bláznivýho Pána draků, tentokrát neslintal.

„Už na tobě nezkouší žádný léky?“

„Já si myslím, že je nepotřebuju, já mám totiž pocit, že mi patří celý vesmír, já jsem součástí všeho, a zároveň mi to patří.“

„Bezva.“ Pánovi draků normálně upřímně závidím.

Šli sme si sednout na protiatomový kryt a zírali sme na smogovou situaci na protějším sídlišti.

„Já jsem ti složil básničku.“ Zadíval se přes svoje brýle s kostěnýma obroučkama do dáli. „A teď ti ji povím, a draci taky.“

„Poďte na to.“

Básnička zněla asi takle: U domečku teče říčka, umrlcovi sklaply víčka, v domě hoří už jen svíčka, kluk brečí, že nemá strýčka, zbyly po něm jenom trička.

Mělo to několik slok podobnýho ražení.

Smála sem se až sem se skoro udusila. „Wow“ Utírala sem si slzy smíchu. „Ještě jednou.“

A Pán draků mi to opakoval, furt dokola, a já sem se smála, bylo to fajn odpoledne, a pak si postěžoval „Já už nechci chodit na skupinky, protože vůbec nerozumím lidem.“

„To já taky ne.“

„To jako opravdu? Ty přece nechodíš na skupinky.“

„To je jedno.“ Mávla sem rukou. „Můžem tady ale houpat nohama, nasrat na skupinky.“

A Pán draků se smál neskutečně dlouho, a já už sem pak musela domů, a tak sem řekla „Do příště chci novou básničku.“

A Pán draků řekl: „Já ti ňákou vymyslím, tak ahój“. A šel zase korzovat někam k obchodu, protože asi nemůže dom.

Anička byla zase nemocná, a tak byla u Huga, protože byl taky nemocnej, páč na metaláckým koncertě sebou škrábl o zem, odřel si nohy a ruky a dostal otravu krve. Sdělila mi to jeho přítelkyně, která mi přišla odevzdat Aničku z víkendu, taková milá holka, řekla sem jí, že je blbej, aby to věděla, ale ona se smála, že se o něho postará, protože ho má ráda.

A tak sem jeden večer vyrazila s Radimem na večeři, protože sem si vzpomněla, že sem dva dny nic nejedla. Chodili sme po městě jak játra a nemohli najít místo k sezení, „kurva práca“ nadávala sem „jak je možný, že v úterý v šest večer nikde není volno? Posraný Brno“. Až sme nakonec zakotvili v hospodě u červenýho kostela. Dala sem si tatarák, a to teda bylo něco!

„Můžem mluvit“ Řekla sem, když sem dojedla, a poznala co je skutečný štěstí. Po dvou dnech hladovění do sebe nacpat tatarák, to teda wow.

„Proč nejíš?“ Ptal se.

„Není kde a není kdy. Někdy na to prostě zapomenu, no. Moc práce.“ Naposledy sem byla na obědě s hasičem a jeho rodičema, ale to sem si dala jenom polívku, protože sem se předtím neprozřetelně nacpala věnečkama. Já husa hloupá.

Radim byl nervózní, pořád čekal na ňákej telefon. „Má mně volat šéf, jestli zítra dostanu prachy.“

„To je jedno, stejně je rozfofříš během dne, a pak mít zase nebudeš. Nevím, proč se nervuješ, de o jeden den.“ Rozumovala sem.

„Už sem nedostal výplatu tři měsíce.“

„Děláš zadarmo? Ty seš Forrest Gump. Proč si nenajdeš něco jinýho?“

„Když mě to baví. Já to chcu dělat.“

„Ale tak to dělej někde, kde za to dostaneš prachy, ne?“

„Na stavbách je to všude stejný.“ Trhl ramenama a zkontroloval telefon, jestli za tu minutu třeba nemá zmeškaný hovor.

Povídala sem mu o svojí nové práci, o tom, jak su v kanclu sama, jak na mě nikdo nemluví, po ránu na mě nikdo nečumí, nikdo se neptá, když si donesu jídlo „co jíš, proč jíš, tys vařila? Tos koupila? Kdes to koupila? Kolik to stálo?“, úleva největší prostě, nemuset poslouchat lidský šum. „A teď můžu být klidně psychouš, zalezlej ve svojí světelné kukani, s nikým nemusím mluvit, nikdo mi nezírá přes rameno, dělám práci jak chci, a dělám ji dobře, a miluju ten kancl každej den když tam přídu, řeknu: Dobrý den miláčku kancelářu.“

„Ty seš fakt ujetá.“

„Jo.“ Napila sem se piva. „Protože už můžu.“

„Ale když sme dělali spolu, to ti nevadilo, ne?“

„Ne, to mi nevadilo, vzhledem k tomu, žes celou dobu hrál hry a nemluvil.“

 „Saša mně předevčírem psala, že se jí o mně zdálo.“ Zapálil si cígo a zkontroloval telefon.

„Jo? A co se jí zdálo? Měli ste sex?“

„Leda ve snu, ty blbko, nevím, neříkala.“

Seděli sme tam eště ňákou dobu a čuměli na televizi. Byl tam ňákej herec, co vypadal jak mrož a ani za boha sme si nemohli vzpomenout, jak se menuje.

„Sme vypatlaní.“ Uzavřel to Radim. „Dem ven.“

Koupili sme si lahváče a šli do parku, to už byla noc, a ještě byla zima, já sem seděla na opěradle lavičky a chtěla sem po Radimovi, ať mě vyfotí, ale on měl problém, že ho někdo uvidí s foťákem a bude trapas.

„Ty seš psychouš.“ Řekla sem mu na to.

„Vyfotil bych tě svým telefonem, ale to bych tě pak měl v telefonu.“

„Seš blbej.“ Kroutila sem hlavou. „Já si zapálím, protože mě nervuješ. Přestala sem kouřit, ale musím zase začít.“ Jako jo, lhala sem, nikdy sem vlastně nepřestala, jenom sem si to myslela, přes tu plicní anabázi. Ale sakra musím s tím přestat, říkala sem si když sem si zapalovala cigáro.

Celá věc se měla tak, že sem nekouřila asi týden, a pak sem zase začala, protože… nová práce a tak, důvod se dycky najde, ani hasič to nevydržel, kouřili sme před prací, u kanálu, a já sem byla celá modrá protože se mně špatně dýchalo, a on mi řekl „Nejvyšší čas přestat“ a pobaveně se na mě díval, zatímco kouřil, a já sem řekla „Ale tys taky říkal, že přestaneš“ a on mi na to řekl „Na mě se vyser“, hodil cígo do kanálu a tím sme domluvili. Velký plán nekouření v háji.

V sobotu sem se sešla se Sašou, šly sme na oběd, přišla sem zmáčená jak slípka, protože mě stihl brutální liják. Zírala sem do jídeláku „Musím si dat něco velkýho, myslím že sem naposled jedla v pátek oběd. Sušenky.“

„Tak to sme na tom stejně.“ Uklidnila mě. „Lozím na komíny, není čas. Teď třeba, si vyjedu na školení, někam jedu, vidím tam komín, tak na něho vylezu.“

Dala sem si noky s kuřetem a se špenátem. A kafe. A nealko pivo. A cígo.

„Ty kouříš?“ Zděsila se.

„Jo, protože su blbá. Nemůžu dýchat, je to v hajzlu. Musím s tím přestat.“

Najedly sme se z jednoho talíře. Mluvily sme o tom, že je čím dál těžší zařídit si štěstí. Saša bude mít narozky, dvacet sedum let, pustily sme se do bilancí.

„Tak ňák mám pocit, že můj život není v pořádku. Že to není tak, jak bych chtěla.“ Říkala smutně.

„Takovej pocit já už mám hodně dlouho.“ Řekla sem. „Ale z velké části je to tlak z venku, né co doopravdy chceš, musíš to rozkódovat. Musíš říct, právě teď, co chceš přesně změnit. Pak dojdeš na to, co je blbě.“

„Mě sere to bydlení, bydlím s pěti lidma, furt, už mi bude dvacet sedum, to už by měl člověk mít něco svýho, a ne bydlet ve squattu, ne?“

„To záleží na tobě. Né že jak bys měla bydlet, ale jak chceš bydlet.“

„Tak já chci svůj barák. Někde pryč z Brna. Někde v klidu.“

„Každej chce pryč z Brna.“ Úplně sem to chápala. Je tady moc lidí. „Můžeš si vzít hypotéku?“

„Teoreticky jo, ale to je hroznej závazek, uvázat se k baráku, jak pes k boudě, a pak se nemůžeš hnout.“

„Jo.“ Dívala sem se ven, furt pršelo. „A co bys chtěla dál?“

„Já nevím.“

„Nevím je nebezpečný. Musíš to rozkódovat. Úkol do příště.“ Dojedla sem noky. „Tfuj, teď dva dny zas nemusím jíst, dobrý.“

Obsluhovala nás servírka, která měla namalovaný oči do půl obličeje a kyselá byla jak šťavel. Nedaly sme jí žádný spropitný. Určitě nás proklela, cítila sem to v zádech, a jestli se začnou dít divný věci, budu vědět, že za to může kletba Namalovaných očí.

Když sme šly v dešti na hlavňák mluvily sme o tom, jak je čím dál těžší aby byl člověk šťastný, protože je to tou dospělostí, a dospělost stojí za hovno.

„Musí v tom být hormony.“ Mlela sem. „Nějaký hormony štěstí, co jako dítě máš, a pak se vytrácí po pubertě, protože když seš děcko, dokážeš se smát půl hodiny kočce, která si hraje s propiskou, když seš dospělák, tak tu tužku zvedneš, kočku odkopneš a brbleš, že chceš klid. Musí to být hormonama. Třeba dospělej člověk nemůže být šťastnej, myslím smát se půlhodiny kočce, nebo žížale, nebo jménu Vančura, protože se počůrá. Chápeš. Třeba to štěstí už pak není prostě možný.“

„Spíš je to tou unaveností, šetříš energii, nebo tak něco.“ Řekla Saša.

„Ale to souvisí, jako děcko máš energie milijon, dokážeš bez přestání skákat hodinu na posteli, a být neskutečně šťastná, proč to potom nejde?“

„Musí to mít nějaký vysvětlení. Nějaký přírodní zákon, musí to mít ňáký smysl.“

„Třeba to má smysl, aby ti nebylo líto, že pomalu umíráš. Jako že nikdo nechce umřít když se cítí šťastnej, tak se přestanou vyplavovat hormony štěstí, a když seš stará, všechno tě tak sere, že tě nemrzí, že umřeš.“

„A proč by přírodu zajímalo, jestli umíráš šťastná, nebo ne? To jí může být jedno.“ Řekla na to.

„To je pravda.“

Rozloučily sme se s tím, že po tom budeme pátrat, a já sem naskočila do šaliny, a říkala sem si, jak mi chybí vědecký rozhovory se Sašou. 

Sešla sem se taky s Kačkou, seděly sme za barákem na pivu, a Kača celou dobu řešila, jestli má jít na koncík, o kterým nevěděla, jestli se jí tam chce. Mezitím mně napsala Sima, jestli nepudu na pivo. Rok sme se neviděly. Popravdě sem ji ani vidět nechtěla, protože se na mě vysrala, řekla že patřím do psychiatrické léčebny. A já sem během toho roku zjistila, že mi vůbec nechybí, že su šťastná, že nemusím poslouchat, že můj život stojí za hovno, protože nemám chlapa. Což ona nemohla nikdy pochopit, že je to věc dobrovolnýho výběru, být sama.

Ale napsala sem ok, sedím na pivu, přiď. Bůhví proč sem to napsala. A když Kačka odešla, na ten koncert, tak přišla Sima. Byla tam asi hodinu. Půl hodiny vykládala, jak se seznámila se svým novým přítelem. Což bylo typický. Bydlí teď kus za Brnem, v jeho baráku, všechno je super a skvělý, a děcka ho mají rádi. Vlastně mi to přišla říct, aby uzavřela závody, kdo je na tom líp. Pořád závodila. Jenomže na to byla sama. Tentokrát taky. Neměla sem z ní vůbec žádnej pocit. Prostě nic. 

Zato sem musela aktivně vyřešit svůj problém s kouřením. Všichni kolem mě kouřili. Dokonce ti, co nikdy nekouřili, začali. Verunka mi v baru dala kokosovej doutník. Taky nikdy nekouřila.

„To není žádný kouření, to nesmíš šlukovat.“ Poučovala mě. „Jestli to vdechneš, Jano, tak se posereš.“ Jenom sem se smála.

Dýchalo se mi čím dál hůř, doktoři říkali, že su zdravá, a tak sem to musela vyřešit sama. Šla sem do lékárny a koupila si nikotinový náplasti. Uvalila sem pětikilo za náplasti na týden, no ty vole. A ty prachy byly největší hnací motor. Říkala sem si, že když sem utratila tolik, přece nezačnu kouřit, ne? První den sem si nalepila radši dvě, na každý stehno jednu.

Plicní story

Od března sem si plánovala nový super život.  V práci sem si radostně balila věci, bez nějakých výčitek sem se těšila, že ty lidi odtama už nikdy v životě neuvidím, protože je to parta kokotů, teda kromě Saši, té mně bylo líto, a tak sem jí koupila čelovku na průzkum jeskyní. Byl přede mnou ještě měsíc,  kdy sem měla zaučit novýho člověka, předat práci a takový ty srance, ale bylo mně to všechno tak strašně jedno, protože sem si hlavně musela naplánovat, jak si koupím růžový Conversky, a velkou kabelu, kde budu nosit ty všechny důležitý dokumenty, když teď budu velká asistentka, velká hasičova asistentka, šalalí šalalá, taky si budu muset zopakovat řízení, kdyby k tomu někdy muselo dojít, a koupit si velkej hrnek na kafe. Lehkost bytí byla až nesnesitelná.

Přesto se první únorový týden táhl jako sopel. A pak sem jedno ráno vstala, a nemohla sem dýchat, nemohla sem se pořádně dodechnout, nadechnout, jakoby se mně plíce smrskly na polovinu a někdo na ně sedl. Nemohla sem dojít do práce. Když už sem seděla, myslela sem, že to přejde, ale nebylo to lepší. Bylo to pěkně na hovno. Motala se mně hlava. Bolel mě hrudník. Myslela sem, že chcípnu.

Po třech takových dnech sem navštívila obvoďačku. Už sem nemohla. Ta mně řekla, že je to od nervů, jenomže, vážení, takový obvoďácký triky já znám, jakože když nevím diagnózu, je všechno od nervů žejo, napsala mně Lexaurin, a taky žádanku na plicní a na ekg. Eště sem silácky vzdorovala neschopence, protože tu já si nemůžu dovolit, neschopenka mě dokáže totiž poslat na finanční dno, a já se plácám těsně nad ním. Zavolala sem na polikliniku, že mám žádanku na rentgen plic, jestli můžu přijít. Řekli, že za týden určitě. Fuck. Tak jestli budu týden čekat ale, tak bude po mně. Namáhavě sem se doplazila na zastávku šaliny, a tam sem sebou málem křápla, zatmělo se mně před očima a tadá, skoro mě to poslalo k zemi, ještě že sem se držela plotu. Vyhodnotila sem, že takový eskapády sou na hovno, moje hrdinství „nic se neděje“ je na hovno, to už si lžu do kapsy, protože se děje. Napadaly mě ty nejhorší věci, samozřejmě. A tak sem nejela domů, ale vpadla sem na první polikliniku, co sem měla po cestě, a šla sem na evidenci s žádankou o rtg plic, kde mi žena za pultem řekla, že se musím objednat, když chcu na ten rentgen, to není jako, slečno, lážo plážo, aby si sem přišel každej kdy chce. Taky mi vysvětlila, že doktorka, co má na starosti moji čtvrť, bude ordinovat až za tři dny… a  já sem se opřela o zeď, chytla sem se za hrudník a řekla sem: „Mně je jedno, kdo má jaký čtvrti, já se dusím, nemůžu dýchat, a asi brzo zkolabuju, tady.“ Oznámila sem, naprosto odhodlaná sebou seknout na zem, když to jinak nepude. Načež dáma zvedla kouzelný sluchátko, někam zavolala, a řekla mi, že jo, paní doktorka vás teda vezme, až se vrátí z oběda. Lehla sem si na lavičku. Bylo mně zle, opravdu hodně, hodně zle, ale kdybych věděla, co přijde, tak bych si uvědomila, že mně bylo vlastně ještě dobře.

Doktorka přišla, byla to taková starší paní, a poslala mě hned na ten rentgen plic. Když sem čekala, byla sem v čekárně úplně sama, v obrovské čekárně, kde byly bílý kachličky od země až ke stropu, vypadalo to jako v nějaký sanatoriu z první republiky, ne počkat …. jako z hororu, jako z psychiatrické léčebny pro blázny a malomocný, mříže na oknech, a kachličky, skoro i na stropě byly kachličky, podlaha byla imitace kamene, nebo to možná byl kámen. Strašný. Tam sem si uvědomila, že to je konečná stanice všech kuřáků. Tady čekáš na ten ortel. Je to jasný. Kulisy smrti nemůžou vypadat jinak. Vyjednávala sem s Bohem a s peklem zároveň. Jestli se ocaď dostanu, přestanu kouřit, I swear.

Jenomže ocaď se nedostaneš, tyvole, smáli se démoni, co mi skákali po ramenech a tlačili mi studený bílý kachličky ze zdí až do kostí. Pak přišel chlap, co strašně kašlal. Jestli nemám tuberu, tak tady ju chytnu na stopro, říkala sem si, zatímco sem opřená o kolena chytala poslední zbytky dechu. Pak mně zavolali, udělali rentgen, a znovu mě poslali čekat. Hlavně se nedívat na tu zprávu, říkala sem si, víš jak to je, kdeco tě zpanikaří, hlavně se nedívej, na rentgen, ani na zprávu, slib si to. Tak jo, slibuju.

Podívala sem se hned jak sem to dostala do ruky. Rentgen byl hroznej, jakýsi bílý cosi se rozprostíralo uprostřed hrudníku. Ve zprávě bylo napsaný, že se může jednat o sarkom. Sarkom nebo sarkoidóza. Bohužel mám zdravotnický vzdělání. Bohužel vím, že sarkom je zhoubný konec. Totálně sem zpanikařila na schodech, na opuštěné chodbě za špinavýma luxferama. Jo tak tohle je konec.

Doktorka mě vzala hned. Vůbec sem nemohla mluvit. Podívala se na rentgen a na zprávu. Pak se podívala na mě, a řekla: „Tak, změříme tlak“, načež zvesela vytáhla tlakoměr. Zírala sem jako péro. Jak jako tlak? Jako jak… jako není to do prdele jedno? Sestřička na mě mluvila, jakože uděláme spirometrii, jestli nemám astma. Hej jako není to jedno? Jenom sem čuměla. Možná že toho říkaly víc, nevím, možná se mnou něco dělaly, nevím, jenom sem zírala na ten rentgen, a pak ze mě vypadlo: „Proč tam píšou že mám sarkom?“

Doktorka, starší moudrá paní, pochopila, že su těsně před zhroucením. „No to ještě nevíme. To budem vědět až… víte co… vy se celá třepete.“

„Já su vystrašená jako králík.“ Přiznala sem.

„No.“ Pokývala hlavou. „Chtěla sem vás poslat na krev až zítra, ale to byste mi asi nepřežila, takže vás tam pošlu teď, a za hodinu budem vědět.“

„Za hodinu budem vědět, jestli mám zhoubný nádor?“

„To by se v té krvi ukázalo. Za hodinu budem vědět.“

Šla sem teda na odběr. Řekli mi, že si mám přijít pro výsledky za hodinu. Šla sem do kavárny. Hodina trvala sto let. Objednala sem si kafe, všechno trvalo jako věčnost, lidi jako by se zpomalili, i kouř z kafe se zpomalil. Zavolala sem Radimovi. Řekla sem mu, že čekám na výsledek, jestli mám raka na plicích.

A Radim na to řekl : „Víš co máš na plicích? Velký hovno leda.“

„Asi umírám.“

„Ty všechno zbytečně moc řešíš.“

Když hodina uplynula, šla sem zpátky, pro výsledky. Byly v pohodě. „Kdyby tam něco bylo, to bysme viděli na krvi.“ Ujišťovala mě doktorka.

„Co mně teda je?“

„To bude sarkoidóza. Asi. Pošlu Vás na bronchoskopii, tam se uvidí.“

Termín bronchoskopie domluvila za týden.

Večer volal Radim. „Bál ses o mě, co?“

„Ne, mě jenom zajímalo, jak to dopadlo.“

Radim kdyby jednou přiznal, že mu na něčem, na někom záleží, tak se snad přepóluje Země.

Druhej den mě odvezla Saša k doktorce, kde sem si nechala napsat neschopenku. „Máte něco na plicích? Zvětšený uzliny? To může být leukemie.“ Střelila zvesela od boku diagnózu a napsala mi neschopenku. „Za čtyři týdny na neschopence pak budete muset odevzdat toto“ Sunula ke mně nějaký papír.

„Já nebudu čtyry týdny na neschopence, rozhodně ne, já nastupuju v březnu do práce“ Oznámila sem přidušeně.

„Tak s tím vůbec nepočítejte.“ Setřela mě.

Přísahala sem si, že až bude po všem, změním obvoďačku, rozhodně. Zpátky mě vezl taťka, myslela sem, že cestu dám, že nebudu nikoho otravovat a hrdinsky odjedu trolejákem, ale jak sem vylezla z ordinace, začla sem zoufale lapat po dechu, a tak sem zavolala o pomoc, tady končí všechny frajeřiny.

Zavolala sem Edovi, že je zle, že asi umírám.

„Noaco, tak umřeš. Aničku dáš k nám, bude mně tady obdělávat zahradu, a budeme na ni brát příspěvky, za který si opravíme barák, takže když umřeš, všichni na tom vyděláme.“

Druhej den volal „Nakoupil sem párky, špekáčky, a maso na grilování, přijeď, musíme tě dát dohromady, maso je to, co potřebuješ, věř mi.“

Moji kamarádi jsou doktor House. Hasič se průběžně ptal, jak mi může pomoct, a když sem řekla, že potřebuju odvízt na vyšetření, tak nemohl, protože měl službu. Ale přestal kouřit, abych viděla, že to de. A zatím mně to de.

Týden sem ležela doma, stav se spíš zhoršoval než zlepšoval. A pak nadešel den D, kdy sem se vydala na bronchoskopii. V noci předtím sem nemohla usnout z představy, že mi budou dávat do plic kameru, ale všechny hrůzný představy, který sem během noci vytvořila, byly slabý čajík oproti realitě.

Nejdřív mi dali dva oblbovací prášky a injekci. Jako bylo mně to divný. Proč s tím dělají takový štráchy, když jde o bezbolestný zákrok, žejo. Pak mě dali na nějaký přístroj, ze kterýho sem musela dýchat výpary na umrtvení plicních nervů, asi půl hodiny. Situace začínala být značně dramatická, hlavně proto, že prášky a injekce na uklidnění jaksi vůbec nezabraly, a pak mě odvedli do křesla, který bylo uzpůsobený na mučení, byla tam doktorka a dvě sestry, a ty mě chytily za ramena, abych se nemohla hýbat, a povzbudivě se usmívaly, a doktorka mi stříkla do krku něco „na umrtvení“, řekla mi o tom, že to bude „trochu nepříjemný“ ale bylo to jako by mi hodila do krku napalm, kterej mi odstřelil krk a nemohla sem polykat, pak mi dala do pusy jakousi šablonu abych nemohla kousat hadičky, a pak mi dala hadici s kamerou do krku a já sem začla kašlat, zachvátila mě hysterie a panika, že tady určitě umřu, protože po těch všech práškách, injekcích a dýchákách sem neměla uspaný vůbec nic, a v sebeobraně sem se chovala přesně tak, jakoby mně někdo strčil hadice do plic, hystericky sem se rozkašlala ve snaze dostat to ven, tekly mně slzy, sopel, tlak dvěstě na sto, a situace se eště zhoršila když sem si uvědomila, že to neskončí, že i když se budu dusit a umírat, tak nikomu nemůžu dát znamení, ať přestane, protože nepřestanou. Panika smrti mě zachvátila, zatímco doktorka sunula kameru níž a níž, do plicních dutin, pak jednu chvíli přestala, a pravila „teď přestaňte kašlat. Dýchejte. Uklidněte se. Já nic nedělám. Teď Vás to nemůže dráždit, teď je kamera vklidu, teď s ní netočím. Přestaňte.“ Všechny síly sem napřela do toho, abych se uklidnila. Přesvědčila sem samu sebe, že můžu dýchat, a že kameru nemusím vykašlat, načež doktorka zavelela „Vodu!“ Vzali obří stříkačku a nějakou hadicí, která se tam vzala kdovíodkud, mi napustili vodu do plic. Vodu sem měla všude. V krku, v nose, v plicích. Topila sem se, a odněkud zdálky, ze břehu, ke mně dolíhalo „nebraňte se té vodě, musíte to vdechnout!“ Poslali mi do plic pět stříkaček vody, který sem musela vdechnout. Pětkrát sem se utopila. Pak to odsáli zpátky. Jenom něco. Podle zprávy mi půlka vody zůstala v plicích.

Když to skončilo, doktorka mi řekla „Dobrý, nic sem tam neviděla“, a já bych byla šťastná, kdybych mohla, posadili mě do čekárny, že mám počkat na zprávu a já sem tam dostala dodatečný záchvat kašle, takový jako nikdy v životě, a to spustilo druhý kolo paniky ze smrti a z udušení.

Na výsledky rozboru vody z plic sem měla čekat dva týdny. Tam se prý všechno ukáže. Uklidňující prášky na mě zabraly až doma, když sem usnula.

Další dva týdny sem ležela doma, cítila sem se bezmocná a vzteklá, protože už to trvalo skoro měsíc, nemohla sem dýchat, a furt sem neměla ani diagnózu, ani léčbu. Mezitím sem šla na ekg, kde mi řekli, že srdce mám v pořádku, což je fajn, ale celkově se na mě všichni všude tvářili, že su v pořádku, zatímco sem si nemohla dojít ani pro rohlíky. Aničku sem v těch dnech naučila chodit samotnou do školy a ze školy, nic jinýho mi nezbývalo.

A pak sem si šla pro výsledky, čekala sem s taťkou v čekárně pět hodin a jedli sme škvarky, který nás držely při životě, a když sem přišla na řadu, tak mi doktor řekl, že v plicní vodě nic nenašli, za což sem byla strašně šťastná, protože už sem si představovala, jak tam plavou buňky nejrůznějších karcinomů, a měla sem taky naplánovanej svůj pohřeb, takže diagnóza zněla, že mám asi sarkoidózu, že se mi jako zničeho nic zvětšily uzliny v plicích, a samy zase zmizí, léčit se to nebude, a jak to přišlo tak to odejde, nebo taky ne, a jestli ne, tak je to jedno, protože to stejně nikdo léčit nebude.

Načež mě poslali zase na celou řadu testů, dokonce mi brali krev z ucha, dýchala sem do přístrojů na různých stanovištích a ještě mi toho naplánovali hodně, ale já už nikam nejdu, nevidím v tom smysl, protože když se hodím do klidu a budu pít bylinkový čaje, udělám pro sebe daleko víc, než chodit po vyšetřeních s nemocí, kterou nikdo ani nemůže prokázat, navíc mi připadá, že o tom nikdo nic neví, a nebo že je to vymyšlená chiméra, která má zamaskovat, že se něco neví.

Nevadí.  Už se pomalu lepším, dokonce sem vydržela chodit chvíli po Vaňkovce, abych koupila ten velkej hrnek na kafe. Pořád věřím, že se uzdravím silou vůle a nastoupím do nové práce a začnu nový život. Protože chci. 

Největší DiCaprio

Tak jo, du pokračovat v psaní. Od září sem nepsala, protože… mohla bych si vymyslet sto věcí, co mně bránilo, jenomže pravda je, že se mi prostě nechtělo. Lenost je zákeřná sviňa.

Takže kde sme to …

Zimu sem přežila. Těžce, ale přece, a teď už čekám na jaro, kdy bude všechno lepší, jak tomu dycky věřím. Těším se až si koupím růžový tenisky, a vyrazím do Bílovic, těším se na ty tenisky celou zimu, a těším se na ně i přes to, že vím, že z tenisek mám dycky křeče, ale to neva.

V práci to stojí za hovno. Sloužit neschopným lidem už mě stálo zbytky sil, a já sem se tam nešťastně plácala s pocitem, že mám rozhodně navíc. Všichni mě srali. Házeli na mě svoji práci, tvářili se, že jim nesahám ani po kotníky, a sami nedokázali ani vytvořit zaprcanou tabulku v excelu. Vymýšleli hovadiny, kterým vznešeně říkali marketingový plán, buzerovali, pak Pepa zůstal na Mendláku bez auta a volal, abych ho odvezla, já sem řekla ne, a on si vzal taxíka, protože nevěděl, jak se dostane pěšky na firmu, a eště si to nechal proplatit, a já sem se opravdu bála, že jestli zůstanu mezi takovýma nulama, stane se ze mě nula taky.

Hasič pro nás přestal pracovat, a já sem propadla hysterii, že ho ztratím, zachvátila mě panika, protože mám zvláštní kosmický pocit, že musíme být spolu, že sme k tomu určení, nebo tak něco. Ale protože su srabák, rači bych ho nechala odejít a brečela nad tou velkou ztrátou, než bych to řekla. A tak sem se začla smiřovat s nejhorším.

Ale on to vymyslel, každej druhej týden pro mě přijel, odvezl mě z práce domů, a nebo jenom tak „jel kolem“ a hodil mě dom, a pak sme na parkovišti kouřili, a kecali, a bylo to tak fajn, a pak přijel zas… Mluvili sme taky o práci, protože kromě toho, že tahá lidi z hořících domů, si ještě taky zařídil firmu na školení první pomoci, firma je úspěšná a prosperuje, a tohle třeba de úplně mimo mě, vůbec nechápu, jak to mohl stihnout, jak to vůbec může stíhat.

No a jednou mi v autě řekl, že už je čas, abych k němu šla pracovat, a já sem řekla tak jo.

V práci sem dala výpověď, a připravila sem se na život plný rizik a nejistot, zato s adrenalinem v žilách, který mi dal neskutečnou chuť do života.

Škarohlídi a kverulanti kroutili hlavou, jenomže ti kroutí hlavou dycky, a taky mají spoustu keců, jako „jinde to stejně lepší nebude“ a kyselý hrozny „stejně to nevyjde“, a mají připravených spoustu takových pořekadel, aby nemuseli přiznat, že mají strach udělat změnu, radši budou sedět v práci, která je nebaví a nudí, aby mohli naříkat, že to stojí za hovno.

Jednoho zimního večera sem si dala sraz s Kačou, Lůcou a Verunou v koktejl baru. Přišla tam kartářka, a já sem jí řekla, že jí dám kilo když mi vyloží karty, a tak mi vyložila karty, kde bylo, že mě čeká spousta překážek, zato ale příde ta velká láska. To mně říká každej kartář. Dala sem jí cígo, bylo jí osumdesát dva let, mluvila trochu rusky. Než odešla, vytáhla z kabelky zrcátko a rtěnku, namalovala se, než pude na další štaci, a odkráčela.

„Kdybych takle vypadala v osumdesáti“ Závistivě sem kroutila hlavou a napila se svýho hnusnýho Zombie koktejlu. Koktejly sou všechny hnusný.

„V osumdesáti budeš mít vytahaný cecíčky.“ Řekla Veruna. „Takový kůžičky.“ Vrazila si do pusy žlutej meloun z koktejlu. Vypadala jak inverzní Pacman. „Já nechcu být stará.“

Holky dělají v callcentráku už pátej rok. Sou to ty největší vojáci na světě. Šlapou jak hodinky a na nic si nestěžujou. Smekla bych před nima, ale nemám klobouk, ani to neumím říct, tak sem aspoň po Veruně hodila plod mochyně, co sem našla v koktejlu, Kači sem koupila koktejl a Lůce sem omylem šáhla na prso.  

Chtěly sme jít do klubu, protože Verunu opustil Mladej, a já sem jí slíbila, že jí najdu ženicha. Nejdřív sme se na to šly posilnit do mekáča, protože mekáč v jednu v noci je boží, a tam sme se bavily o hovnech. Kača začla rozjímat nad hambáčem „viděla sem dokument o tom, proč nejíst hamburgry od mekáča.“

„Bylo to Supersize Me?“ Chtěla sem vědět. „Ten je dobrej.“

„Ne.“ Narvala si přes pusu do hlavy celej burger. Když ho požvýkala, objasnila „byl to dokument, jak krávy stojí po břicho v hovnech.“

„Ale tak oni z těch hoven vylezou, ne? Než se z nich stane hamburger.“ Rozumovala Veruna. „Hej morečku vedle sou angličani a mluví anglicky!“ Kopla mě do nohy, jako ať zbystřím. „Jak se řekne anglicky hovno?“

Smála sem se až mi hranolka lezla nosem. Rozmazala sem si oči, vypadala sem jak coura, a tak sem zavelela „dem hledat Verči ženicha“, načež sme vlezly do prvního klubu, kterej byl při cestě, teda chtěly sme.

„Kilo.“ Řekl mně vyhazovač u dveří.

„Kilo.“ Informovala sem skupinu za mnou o vlezným, jako správný vedoucí výpravy, a už sem lovila peněženku. Zevnitř hrálo Get Lucky.

„Jako víte o tom, že je to tady dneska uzavřená společnost.“ Řekl mně vyhazovač, co vypadal jak Hulk.

„Jak jako uzavřená…. Tak proč nás chcete pustit teda?“ Divila sem se.

„Dneska je to uzavřená párty pro lesby a gaye.“

Chvíli sem ho pozorovala. „Děláte si prdel.“ Řekla sem nakonec, ale bylo mi jasný, že si prdel nedělá, vyhazovači nikdy totiž nemají smysl pro humor.

„Jestli ste ale lesby, tak já vás pustím.“

„Cože co?“ Zírala sem. Otočila sem se na holky. „Dem pryč.“

Veruna mezitím cpala vyhazovačovi svoje kilo.

„Tady ne, Veru.“ Vystrčila sem ji na ulici. „Tady ženicha nenajdeš.“

Obešly sme ještě pár klubů, nikde se nám moc nelíbilo, a tak sme zaparkovaly v Tres Gallos, kde se mně zamotala hlava a šla sem na hajzl omdlít, což se nestalo, ale skoro. Zatmělo se mně před očima až sem přestala vidět, asi tlak, pěkně hnusný, když sem se vrátila, dala sem si colu, a přede mnou spadla ožralá holka na obličej, rovná jak prkno padla na zem a zůstala ležet, a nikoho to nezajímalo, všichni to pozorovali ze svých barových židlí, a já sem přiskočila a snažila sem se ji zvednout, protože sem si myslela, že si musela rozbít lebku, ale krev netekla, jenom zůstala ležet, a mně se motala hlava a bylo mně blbě, a snažila sem se ji otočit, ale nešlo mi to, mrtvá váha je těžká, pak se odněkud vynořil ňákej její kámoš, zeptal se mě jestli žije a někam ji odnesl. Dopila sem colu a šla na rozjezd, kterej mi ujel, tak sem šla za taxikářem, že jestli mě veme za dvě kila do Líšně, a taxikář řekl „To máte smůlu“ a já sem mu řekla „To vy máte smůlu“ a šla sem pryč, když na mě houknul „tak teda poďte“.

Celou dobu se tvářil tak nasraně, že sem se ani nezeptala, jestli má pistoli.

Jednou večer mně volal Eda, protože se mu narodilo druhý dítě, chtěl abych přijela „někam se pudem ožrat, potřebuju trochu klidu“. Řekla sem, že přijedu až na jaře. Až budu mít nový tenisky, of course. Vyptával se, jestli už mám chlapa, a když sem řekla že ne, navrhl, že přijede a opraví mně ty šuplíky, co se rozjely, protože do jara, to je dlouhá doba „a ty stejně říkáš že přijedeš a nepřijedeš“. Řekla sem, že se teda ozvu. Hm.

Brácha se odstěhoval do Rožnova a už tam zůstal. Nafurt. Řekl ať přijedu, a já sem řekla, že na jaře.

Mám naplánovaný, že od jara začnu novej život, v nové práci a tak, hasič mně vyrobil nábytek do mojí nové kanceláře, a já se těším jako malá.

Svolala sem Radima a Sašu na oslavu mýho novýho života. Vymyslela sem, že je pozvu na stejky, pořádně, aspoň jednou v roce, pořádně se nažerem ať to stojí co to stojí, a malovala sem si, jak pudem do stejk hausu, a napsala sem Radimovi, co mám za lubem, že dneska večer, kámo, deme na stejky, platím, a Radim napsal „hurá, to se musím pořádně vyblít, aby se to do mě vešlo“.

Nakonec sme skončili u Námořníka, ale i tak byly stejky dobrý, krvavý a velký. Juch. Stejky a pivo  - konečně sem měla pocit, že dělám něco opravdovýho.

Když sme dojedli, hádali sme se, kdo je největší DiCaprio.

„Já su největší DiCaprio“ Řekl Radim, „protože bych zfleku mohl bejt milijonář, kterej valí na koksu, a mohl bych mít kurvy a loď a užil bych si to až do samýho konce.“

„Já su největší DiCaprio“ řekla sem „protože bych mohla klidně na falešný doklady procestovat celej svět, lítala bych letadlama tam a zpátky, a nikdo by mě nechytil.“

„To by tě teda chytili.“ Řekl Radim. „Protože sis nedokázala udělat ani falešnou šalinkartu.“

„Protože tiskárna má blbý barvy.“ Bránila sem se.

„Proto nemůžeš být DiCaprio.“ Vzal mi elektronický cigáro z ruky. „Tfuj to je hnusný. Proč se tady nesmí kouřit do prdele, řeknu vám teď jak sem byl největší DiCaprio, protože sem byl na rautu právníků“ a vysypal historku o tom, jak jeho kámoš dostal volňasy na jakýsi právnický raut, a tak se Radim navlíkl do jedinýho obleku, kterej má od maturity „a v něm už taky umřu, protože na jinej nemám“ a šel na ten raut, kde byli samí právníci a notářky, a byly tam taky hostesky, který se s právníkama musely bavit, a Radim toho využil, a když vypil dvacet piv „třetinkových, protože tam neměli půllitry“, vykládal hostesce, jak má právnickou praxi a že dělat právníka je fakt nuda, ale dobře to sype.

„A to jí nebylo divný, že ve svým věku nemůžeš mít ani dokončenou školu, natož praxi?“ Zeptala se Saša.

„To jí divný bylo.“ Jásavě ukázal na Sašu „a já sem jí řekl, že sem si udělal turbo školu, protože sem se učil rychle, tím pádem sem byl rychle venku, a teď vydělávám.“ Napil se piva. „Těžký prachy.“

„U tohos měl furt ten tunel v uchu.“ Smála sem se.

„Jo. To nevyndáš. To bych tam měl díru jak Afričanka.“

Radim chtěl jít se mnou ještě na pivo, ale mně se nechtělo motat se po Bažinách od baru k baru, už mám Bažin tak ňák plný zuby, je mně to tam malý, a tak sem navrhla, že pudem do města, jenomže to zase nechtěl, a tak sem ho nechala někde u herny a šla sem se Sašou k ní dom, kde sem si nasadila přilbu z Poldi Kladno a dělala sem, že su hutař, zatímco se balila, aby mohla lozit po střechách. Rozbily sme čelovku, což byla škoda, zato sme se ale navlíkly do výstražných vest a dělaly sme, že sme preventisti sedmýho dne.

Narozeniny. Zase.

Myslela sem, že su větší frajer, a že den mých pětatřicátých narozenin mě tak nesemele. Jenomže už od rána mně bylo do breku, furt sem si říkala, to už mě jako bude brzo čtyrycet? Jako by všechno to pěkný mládí bylo v hajzlu. Co se nestihlo doteď, už se nestihne, karty jsou rozdány, kostky vrženy, a není to nic moc. A nic už se nezlepší, nic lepší nebude, a šance už tu všechny byly. Následuje stáří, nemoci, bolesti, povinnosti, práce, kauflandy, nedělní bábovky, vánoce a smrt. Vydělaných peněz nikdy nebude dost, léto bude čím dál kratší, stejně jako ubíhající roky. Nic velkýho nevykonám, nenaučím se být malíř, ani nevymyslím komix. Rozbrečela sem se ráno v trolejáku upřímnou bolestí z nicoty.

Saša mi koupila na snídani zákusky. „Jako vím, že to neslavíš, ale pohřební snídani si dát můžem.“

Nikola mě vzala na oběd. „Aspoň se najíš, když už to stojí za hovno.“ Pak mě vzala do květinářství „nechceš si koupit ozdobný feferonky? By se k tobě hodily.“

„Jakože vypadám jako feferonka.“

„Jakože seš tak kyselá.“

„Feferonka není kyselá.“

Když sme se vrátily do kanclu, seděl na mým místě hasič. „Kde seš? Hodinu, už hodinu tady na tebe čekám.“

„Ale houby…“ Smála sem se. „Ty bys nikde nevydržel hodinu sedět.“

Šli sme kouřit, já sem mluvila o tom, jak na hovno mám den, pak mě objal, a všechno bude dobrý, všechno je a bude dobrý, a to bylo to nejvíc na celým světě, co sem potřebovala.

Šéf se rozhodl po třech měsících navštívit firmu a udělat poradu. Při té příležitosti mě odchytil na chodbě, a řekl mně „Zdar, dneska na poradě se s tebou rozloučím, už pro mě nebudeš dělat.“

„Jo, no.“ Trhla sem ramenama. Todle člověk prostě musí čekat.

Na poradě mi oznámil, že už mu nebudu dělat asistentku, ale budu dělat asistentku techničce Martě. Která právě vylezla ze školy a je u nás dva týdny.

„Hm.“ Řekla sem na to.

„Takže sem tě vlastně vyhodil, ale nevyhodil.“ Smál se na poradě. Asi mě to taky mělo rozesmát. Zato vyhodil hasiča. „Je nás tady teď hodně, už ho nebudeme potřebovat“ a pak pokračoval „Marto kdyby se ti Jana nehodila, tak ji můžeš vyhodit, nebo si to tam poštelujte jak chcete.“

„Všechno je z piče.“ Řekla sem Saši, když sme seděly večer u piva. „Já nevím, co teď nebo co, když hasič pro nás nepracuje, tak už za mnou nebude jezdit?“ Byla sem těžce v krizi.

„Ale tak zase taková změna to nebude, ne?“

„Jak jako, já o něho nesmím přijít. Já nebudu bez něho… nebudu!“ Hysterčila sem. Už zase.

„Dyť už u nás nemá práci tak půl roku.“

„Fakt?“ Napila sem se a polila se pivem. „Kurva.“ Bouchla sem do stolu až se hospoda otřásla. „Já nevím co… proč tady není Radim?“

Zavolala sem Radimovi, přišel do půl hodiny. Rovnou si nesl pivo od baru, aby neztrácel čas. „Zdarec. Dem oslavit ty tvoje narozeniny, žejo? Sakra, zapomněl sem doma dárek. Rakev.“

Když je někomu 22, to se to směje. „Blboune.“ Plácla sem ho do zad.

Přivedl ještě další dva lidi, borca a mařku, prý aby moje oslava měla grády. To měla. Furt se hádali o guláši, žduchali do sebe, shazovali se ze židle, nebo se rvali o cigára. Chtěli sme si dát panáka. Radim do sebe hodil dvě piva a pak nám tvrdil, že pálenka, teda slivka, je vlastně brandy, protože tak se tomu říká v americe.

Saša oponovala, že brandy je z kukuřice a obilí. Řekla sem, že si to spletla s bourbonem, a ve zbytku sem je nechala. Radim požadoval po pinklovi brandy. Neměli. „Já sem vás chtěl nachytat, my chceme slivku, nebo meruňkovicu.“ Tu taky neměli. Nabídl nám rum. Světová skupina.

Odveleli sme se radši do tipáče, kde se Radim blýskl hned u vchodu když se zeptal pinkla, jestli mají brandy. Vodový oči všech ožralců s rumem a pivem se na nás nechápavě a nebo lítostivě upíraly.

„Brandy?“ Dal si pinkl pauzu, aby si mohl promyslet, co to vůbec je. „To nemáme.“

„Nó, dobře, řeknu to česky.“ Vyprsil se Radim. Smála sem se až se mně uši třepaly. „Chceme pálenku. Normální slivku, meruňkovicu, nebo tak…“

„Třešňovicu, jabkovicu…“ pomohla mu Saša.

„Kalvádos.“ Opravila sem to.

Pinkl na nás zíral, pak nám doporučil morgana, a šel dohlížet na ruletu, jakože už sme s těma výmyslama nuda crew, a tak sme obsadili kumbál s džuboxem a hracím automatem na pinbal, kde byla nakreslená rodina Adamsova. Museli ho odkoupit z ňákých kolotočů. Radim trval na tom, že si to musíme zahrát, a Saša pištěla pokaždý, když se vysunula jakože mrtvolná ruka a schramstla kuličku. Radim objednal fernety. Nasypali sme do džuboxu všechny zbývající drobáky, co kdo měl po kapsách, a Radim se ujal šéfování, že mi bude pouštět moje oblíbený písničky. Vzpomněl si dokonce na Rumjacks a Dropkick Murphys, a to sem byla překvapená hodně, protože sem si to pustila jednou v kanclu tak před půl rokem.

Pak udělal ještě divnější věc, šel se mnou tancovat. Ostatním spadla čelist, protože o Radimovi všichni dobře víme, že se ho nikdo nesmí dotknout. Je absolutně bezkontaktní, a když sem mu jednou v kanclu šáhla na rameno, katapultoval se z místa ohrožení až ke dveřím.

Odešla sem z baru někdy ve dvě ráno, Radim seděl u automatu a nevypadal, že by chtěl vůbec někdy jít spat, tak sem ho tam nechala, v blikajícím vegas. Jestli má někdo talent na hazard, je to Radim, pan Klikař.

Ráno mně bylo blbě, nemohla sem jít do práce, a tak sem nikam nešla. Zavolala sem, že nikam nemůžu, a pak sem se dívala celej den na Breaking Bad.

Eda mně v poslední době furt volal, ať se stavím, a mně se nechtělo, a pak sem ve městě potkala jeho Jáňu, byla těhotná, a říkala, že se za nima musím stavit, a já sem říkala, že jo, ale vůbec sem to v plánu neměla, a pak mně volali v sobotu ráno, ať přijedu, a tak sem teda sedla na autobus, a vydala se na venkov, ježiši. Přejela sem dědinu, kde sem měla vystoupit, a tak sem si říkala, no neva, vystoupím na nejbližší zastávce, jenomže to nebylo jenom tak, protože ta byla až v sousední vsi, co vlastně nebyla moc sousední, protože byla kurevsky daleko. Nechtělo se mi hledat zpáteční zastávku, vlastně se mi tam vůbec nechtělo zdržovat, tak sem to vzala pěšky, přes lesy a zahrádky, psi štěkali, mohli se celí dosrat z toho, že prochází cizinec, wow, potkala sem zajíca a snědla sem po cestě pár bukvic.

Když sem konečně dorazila, Eda mi oznámil „su strašně šťastnej, že seš tady, su nalitej jak dělo, tak si ze mě nic nedělej, kdyžtak“. Jáňa mně udělala kafe, a já sem si nemohla vzpomenout, jak se menuje jejich syn, kterýmu sem přivezla čokoládu. Hrál si s autíčkama. „Zdar malej Batmane, tady máš čokošku.“ Vybruslila sem z toho bravurně. Kdybych lidi víc vnímala, nedocházelo by k takovým trapnosituacím, polepším se, říkala sem si… jenomže mělo být ještě hůř.

Vzala sem si kafe a šla sem s Edou na zahradu, kde sme mluvili o známých, a jak se jim daří, závěr je, že nikdo to moc nevytrh. Z naší starý party nikdo není žádnej lumen, a pokud někdo má práci, je největší kápo všech zoufalých existencí.

„Nejvíc mně chybí můj kámoš Níťa.“ Stýskal si Eda „Byl to můj nejlepší kamarád a chybí mně hodně, často se mně o něm zdá.“

„Hm.“ Zapálila sem si cígo. Odvedle zasmrděl kůň. Zaštěkal pes. „A tak proč mu nezavoláš třeba? Ty na něho nemáš žádný spojení?“

„Jak jako spojení.“

„No že bys mu zavolal.“

Zíral na mě jak kdybych se tam vylíhla z dračího vejce. „Jáňo, Níťa už je deset let mrtvej, skočil pod vlak, ujelo mu to hlavu, ty si to nepamatuješ?“

„A kurva.“

Zůstala sem do večera. Seděli sme v ohništi. Eda mně vykládal různý historky, jako že si dal na Zelňáku sraz s ňákým borcem, kterej ho měl zaměstnat, jenomže jak domlouvali podmínky spolupráce, Eda spadl do kašny. „Byl sem celej mokrej, mobil v hajzlu, ale dostal bych tu práci, aji tak, jenomže bych musel mít řidičák, a ten nemůžu furt udělat, protože se dycky ožeru, a prostě na ty zkoušky nedojdu. Dáš si víno? Pivo?“

V zahradním bazénku byli oranžový kapři. „Ty sme ukradli z bazénku u Olympie“ Chlubila se Jáňa „přišli na nás flojdi, jako co tam v noci děláme, ale pak nás nechali jít.“

Malej Batman si hrál s vrtačkou. Eda řekl, že rozdělá oheň, naházel do ohniště zelenou trávu, krabice, sáčky, letáky a kdovíco za umělý hmoty, zapálil to, a můj odchod ze zahrady komentoval „to je hovno kouř, toto, minulej týden sem pálil matrace, tos měla vidět, nebuď cíťa, vole, todle je venkov!“

Ujel mně zpáteční autobus. Říkala sem si, že by bylo fajn jít do Brna pěšky, jako courat se kolem letiště a po polích přes noc, jenomže když sem došla za kostel, byla mně zima a měla sem hlad, a tak sem si řekla, že na to seru, protentokrát, a tak sem poslušně počkala na autobus, a dobře sem udělala, protože tam byl ožralej borec, kterej asi do všech jebal, nevím, protože sem měla sluchátka a poslouchala sem Gorillaz, začlo mě to zajímat až v momentě, kdy do mě žduchl, a týpek, kterej seděl vedle mě ho popadl za krk a vyvedl ho ven, tam ho složil, klekl na něho, a párkrát mu dal dobrý dělo, to sem si na to dokonce sundala sluchátka, jo, bitka, konečně, byla sem spokojená hodně. Autobusák počkal, až mu týpek naloží, pak bitkař nastoupil, autobusák zavřel dveře, a jedem, jenomže ožrala se zvedl, celej zakrvácenej, vydával divný zvuky, a naplácl se ke mně na sklo ve snaze zastavit autobus. „Tyjo, Walking Dead“. Snažila sem se pobavit ženu naproti, ale marně, nevadí, zasmála sem se sama.

Už sme skoro jeli, když ožrala skočil autobusákovi do cesty, ten musel zabrzdit, a krvácející kousač se dožadoval zavolání měšťáků.

Nesnáším ježdění emhádé, hodně. Ale sou momenty, za který to stojí, a kdo si počká, ten se dočká, and life tastes good.

Radim se za mnou stavil do práce. Leželi sme na schodech na zahradě a kouřili. Zírala sem na mraky. Radim flusal na keře.

„Koupil sem si nový boty.“ Ukazoval mně tenisky. „A novou mikinu, hele.“

„Co to je na tom potisku? Fašistická helma? Gut. Já to řeknu Saši, žes byl na nákupech, a přitom jí dlužíš osum kil, už půl roku. Radime vrať jí to už, nebuď dement, já to nebudu poslouchat furt.“

„To nemůžu, dlužím bance.“

„Jak jako dlužíš bance?“

„Čtrnáct litrů, za přečerpání kreditky.“

„Čtrnáct litrů? Ježiši. Bych se zabila.“

„Buď v pohodě, to se vyřeší.“ Vyfoukl kouř na svoje nový boty a zálibně si je prohlídl ze všech stran.

Druhej den mně psal, že se za mnou staví, páč má pro Sašu těch osum kil, a já sem mu psala, tyjo, to su na tebe pyšná, žes šel do sebe, kámo. Na to mně napsal, že ani tak ne, ale včera v noci vyhrál čtyrycet litrů v pokru.

Pak nešel dva dny do práce. Psal mně, jak je fajn být boháč. Napsala sem mu, že potřebuju novou zimní bundu. Už se neozval.