No Fear

Školení je hrozná nuda. Jediný světlý chvilky sou, když můžu šít do Puštíka, nebo když se začnem s Enigmou chlámat. Vymyslíme dycky ňákou strašnou blbost, pak se tomu smějem jak retardi, slzíme, smrkáme a kroutíme se na židlích. Došlo to tak daleko, že když šli všichni z práce chlastat, školitel na Puštíkovi vyzvídal, jestli s Enigmou náhodou nehulíme, protože nemůže ňák pobrat, co tam jako předvádíme. Jinak se ale poměrně plácám nudou. Takže si takle jeden den sedím, dělám, že nejsu v komatu, ale napůl spím, a znuděně otevřu mejl. A tam na mě vybafla zpráva z nakladatelství, jakože se jim líbí ukázky blogu, co sem poslala, a ať pošlu celej upravenej text toho, co jako chcu vydat. Úplně sem to nepobrala a musela sem to číst asi desetkrát. Taky proto, že ty texty sem posílala v listopadu. Pak sem ten mejl ukázala Enigmě, jako jestli je to fakt pravda, nebo co. Když řekla "ty vole", jakože hustý, tak sem se teprv začla třepat. Máchala sem kolem sebe rukama jak Paris Hilton když sežene diamantovou čepičku pro čivavu. Radostí sem byla celá bez sebe, furt sem chytala Enigmu za ruku a vykřikovala něco jako: "To... ty vole, to není možný... no ty vole... vole." Nevěděla sem vůbec, co s tím mám dělat. Žádná školící místnost mě nemohla udržet. Vylítla sem teda ven a šla sem přepadnout Kifa. Třepala sem furt rukama jak mentál a furt sem opakovala: "Víš, co se stalo? Ty vole, víš co se stalo?" Pak sem to vysypala. "Asi mi vydají knížku."

"Počkej, jakou jako knížku? Tys napsala knížku?"

"No... asi jo." Řekla sem neurčitě.

"A o čem to je?"

"To je... no to je...to je deník." A už sem věděla, že je to chyba, to celý říkat. Protože se to ubere jasným směrem, a Kif mě zatluče do země.

"A o čem je?"

"To je... prostě píšu, co se děje kolem. O sobě, a o lidech, a tak..." Už se mi to vůbec nelíbilo.

"A já tam su taky?" Zeptal se.

Ou jé, už je to tu. "No tak .... někde jo... trochu."

"Vážně?"

"No tak... občas. Teda... vlastně... dost." Přiznala sem. "Nemůžu za to, je to o všech a je to taky o tobě, no. Enigma je tam pochopitelně taky. A spoustu jiných lidí."

"Ty jo." Smál se. "Já budu slavnej?"

"No, pravděpodobně jo."

"A cos tam o mně napsala?" Sondoval.

"Pravdu, pochopitelně." Nakrčila sem nos.

"Že su kurevník?"

"Jo. Protože seš."

"A že sem ti dal facku?"

"Jo."

"Budu vypadat jako násilník." Smál se.

"Protože seš."

"Je tam ještě něco horšího?"

"Nemyslím."

"Ty jo, tak to je hukot. Já budu v knížce. Ty vole, Janino. To je prostě skvělý." Úplně svítil.

Pak sem si to musela vyříkat s Enigmou. Musela sem s tím seznámit lidi, na kterých záleží. Bohudíky s tím neměla žádnej problém, měla sem vážně radost. Mezitím to Kif vyklopil celýmu oddělení. Šimon z toho byl nadšenej, a sondoval, jestli je tam taky.

"Samozřejmě." Řekla sem. "Náš Velký Šulinas tam nesmí chybět. Dyť ty seš naše modla!"

Všichni sme se tomu smáli. Ale připadala sem si divně. Protože mně bylo jasný, kolik lidí naseru. Bylo mi jasný, že to musím proškrtat, a toho sem se fakt bála. Pak mi došlo, kolik to bude práce. Toho sem se bála ještě víc.

Na obědě to Kif vysypal všem přítomným. Šermoval kolem sebe rukama, že sem se ani najíst nemohla, a vyzvídal.

"Su tam pod svým jménem?"

"Jako myslíš pod svým občanským jménem?" Srkala sem polívku. "Ne."

"A jak tam su? Můžu tam být jako Drsňák?"

"Ne."

"Koupíš mi auto, až budeš slavná?"

"Ne."

"Kolik na tom vyděláš?"

"Pravděpodobně milijony." Smála sem se. "Pak si koupím Crossfire a nechám si zvětšit kozy."

Enigma teatrálně obrátila oči. "Panebože, tobě ta sláva stoupla do hlavy." Smála se.

Dál sem s tím musela seznámit Lauru a Simu. Udělaly sme teda sedánek v hospodě. Obeznámila sem je s faktem, že sou obsažený v blogu, a že se jim to nemusí líbit. Laura byla nadšená a řekla, ať se na ňáký líbit-nelíbit vyseru, a prostě to tam hodím všechno. Simě to bylo víceméně jedno, což taky nebylo špatný.

Druhej den sme šli s Kifem a Enigmou na oběd.

"Už jsi odepsala na ten mejl?" Ptala se Enigma.

"Ne. Já nemůžu. Ňák nevím, co napsat." Čuměla sem na grilovaný kus masa, kterej nešel ukrojit. "Do prdele, je to jako podrážka, nedá se to jíst."

"Musíš jim napsat. Hned." Řekla nekompromisně.

"Nevím co, nejsu manažer, ty jo." Pořád sem bojovala s masem.

"Ty dokážeš napsat knížku a neumíš odepsat na mejl? Seš vůbec normální?" Sejmul mě Kif.

"Jak už sem řekla, nejsu manažer." Bránila sem se.

"Musíš jim napsat. Okamžitě." Řekl Kif. "Nikdo na tebe čekat nebude. Taková příležitost, a ty nedokážeš napsat mejl...."

"Su trubka." Uznala sem.

"Napíšem to spolu." Řekla Enigma. "Po obědě."

Po obědě sme přišly pozdě, takže se nic nestalo.

Další dny se taky nic nestalo. S Enigmou sme měly dycky dobrej plán, jakože to uděláme, pak na to ale nikdy nedošlo. Kif se mě ptal každej den, jestli už sem ten mejl napsala. Připadala sem si jako neschopnej dacan.

Musela sem vybrat text, kterej teda pošlu. Což nebylo lehký. Vzala sem to nakonec rok zpátky, doteď. Měla sem poslat dvě stě normostran textu, s určitým počtem znaků. Což byl fakt záhul vzhledem k tomu, že píšu ve WordPadu. Musela sem si teda stáhnout Open Office, abych aspoň viděla, kolik to má stránek. Úprava byla problém, vejít určitý počet znaků na stránku byl problém, vymazat články, který nebyly dobrý, byl taky problém, protože je mám ráda, že jo. Odmazat z některých článků zbytečnosti byl taky problém, protože se ukázalo, že na vymazaný zbytečnosti navazujou další zbytečnosti, který bych tam teda ráda nechala, ale musely pryč, protože ztratily význam. A pak tady byl největší problém, zhodnotit, co o ostatních můžu napsat a co ne. Z toho sem měla docela hlavu.

Za Laurou sem došla s tím, že: "Můžu tam nechat, že dycky když s někým spíš, prdne vám šprcka?"

Laura se smála. "Jo, to tam klidně napiš, ať se lidi pobaví. Protože to je neskutečně drsný."

Na víkend sem měla plán, jak budu s Aničkou. Jenomže Hugo ji vzal na chatu, a tak sem zůstala bezprizorní a sama. Snažila sem se dělat opravy textu, ale akorát sem z toho dostala depku. Škrtání je neskutečně frustrující záležitost. Navíc sem o sobě začla pochybovat. Nezdálo se mi to dost dobrý, a jak sem to projížděla, říkala sem si, kolik lidí bude nasraných a měla sem morální problém, že psat o ostatních není moc fér. Celá vydeptaná sem teda naznala, že musím někam vypadnout, a šla sem za Simou do baru, kde byl taky Petin. Zavolala sem Kifovi, protože sem tušila, že se bude motat někde u Námořníka, a já sem byla o pár hospod dál. Přišel z basketu, celej umazanej a hned hlásil: "Už jsi napsala ten mejl?"

"Ne." Kroutila sem hlavou.

"Kurva Janino!"

"Napíšu hned zítra, slibuju." Snažila sem se vypadat, že to myslím vážně.

"Klidně bych ti to napsal, ale když ty se mně furt směješ, že mám děsnej sloh."

"Protože to je pravda." Usmála sem se.

"Já nevím, moc mi psaní nejde. Napíšu třeba v jedné větě dvakrát slovo ´jsem´." Napil se piva.

"To já napíšu v jedné větě třeba pětkrát." Mávla sem rukou. "Je divný, že neumíš psat, když furt čteš. Dáme panáka?"

"Jo."

"Co dáme?" Zeptala sem se.

"Panáka?"

"Cha, to nebyl test pozornosti. Myslela sem jakýho panáka." Smála sem se. "Ale odpověď byla dobrá."

Jeden panák, druhej, třetí... toto letí, milé děti.

"Napíšeš teďka tady o tom, jak tady sedíme?" Zeptal se.

"Ne. Mám teď krizi. Nepíšu."

"Právě teď bys měla psat. Děje se toho tolik. Třeba to, jak tě v práci všichni nesnáší. Není to srandovní?"

"Jo, je." Přikývla sem. "Ale nemůžu psat. Nechcu psat, když toho musím tolik vyškrtat. Nikdy mně nebylo tak blbě jak teď. Nevím, co s tím."

"Neškrtej. Proč bys to dělala?"

"Protože... sou určitý věci, který se nehodí... který.. nevím jak to říct. K některým lidem není fér, když si něco vykládáme, a já to pak někam prasknu. Chápeš. Připadám si jako... kamera. Malá skrytá kamera. Na blogu mně to bylo jedno. Teď už je to jiný. A nezáleží na lidech, o kterých je tam napsaný, že to sou idioti. To ať peklo semele. De o ty lidi, o který de. A až ty si to přečteš, taky možná nebudeš rád." Zapila sem to pivem.

"Na mě se vyser. Hlavně na to se vyser. U mě nic neškrtej, nic nemazej. Myslíš si, co si myslíš, a to je důležitý. Ty seš autor. A pokud si o někom myslíš něco blbýho, no tak jeho věc, že to tak zesral, ne?"

"No to máš asi pravdu." Přikývla sem.

"Maximálně vyškrtni věci o nadřízených v práci. Protože práci furt ještě potřebuješ. Na ostatní se vykašli."

"Jo. Jo, to je pravda."

"Ty se nesereš s tím, co komu řekneš nebo jak se chováš, nesere tě, co si o tobě lidi myslí, a to je právě skvělý. V tom je ta síla, takže teď to nezahoď." Pokračoval.

Bylo to přesně to, co sem potřebovala slyšet, abych mohla pokračovat. Kifa mi poslalo samo nebe. Nebo samo peklo. To se teprv uvidí.

"Každopádně si to chcu přečíst. Celý." Řekl.

"Celý by tě to nebavilo, seš až na konci."

"Možná tě to překvapí, ale četl sem hodně knížek, kde sem nebyl, a bavily mě." Smál se.

Když pokročila hodina, rozhodli sme se pokračovat k Námořníkovi. Tam sme udělali tak hodinovou zastávku, dali sme panáky Morgana a pak sme pokračovali s pinklem a ještě jakýmsi týpkem do Mersey. To je klub naproti. Hráli tam ňáký tucárny. Jak by řekl Puštík: "Vůbec tomu nerozumíš, to je drám n bejs". A to by měl pravdu, protože tomu fakt nerozumím. Bylo tam ňák moc lidí. Vyfasovala sem další panáky, jednu chvíli sem měla ve frontě tři, takže sem to posouvala Kifovi. Bavila sem se dobře, skvělej večer. Vypadli sme, když svítalo. Jít z hospody za světla je fakt hnus. Sedli sme si na zastávku na zem a chvilku sme tam pindali. Pak sme se ňákým řízením osudu dostali na dětský hřiště. Kif si tam rozsekl ruku, což fakt nevypadalo moc dobře. Doteď je mi záhadou, jak to udělal. Zramovat se na dětským hřišti je fakt frajeřina, to chce velko dávku šikovnosti.

Out

Na školení sme dostali novýho týpka, což je děsně dobře, protože je s ním sranda. Vypráví hrozně moc historek, zamotá se do toho, pak se začne děsně smát, a nakonec řekne: "Já nemůžu pokračovat, protože su tak vtipnej, že sám sebe odbourám, a pak nemůžu smíchem mluvit."

Enigma jeden den nebyla v práci. Hrozný to bylo. Ráno sem řekla Puštíkovi:

"Seš pro dnešek můj největší kámoš. Važ si toho."

A Puštík udělal: "Ó, zástupce Drsňáka....takovou poctu si ani nezasloužím."

"Ti říkám, važ si toho." Dělala sem ramena.

Rozhodně už sem ale ramena nedělala, když sem zjistila, že Kif má zase temně temný období. Chodila bych před ním s krucifixem, hlavně aby se mi toto vyhnulo. Když je temnej, celej ztmavne. Chytne tmavší barvu a zčerní mu vlasy. A pak se to rozjede.

Když sem neměla v práci Enigmu, šla sem se s ním kamarádit, s tím že se mu jako budu smát, jak to v práci po spářce zamáslil. Žádný vtipy se ale nekonaly. Usadil mě hned tím, že to není prdel, protože teď dostane áčko, a můžu za to já. Tlemila sem na něho jak klacek z bahna. Snažila sem se ňák bránit, dlouho sem vůbec nemohla pobrat, že to myslí vážně, nakonec sme se pohádali, ukázala sem na něho fakáča a vypadla sem. Smrtelně uražená.

Školení je teď fakt sranda. Školitel nám říkal, ať se podíváme na jakýsi postupy v komplu, že bysme se to z toho měli naučit.

"Jo, měla by ses to naučit." Řekl Puštík.

"Myslíš, dravče, že já se to potřebuju učit?" Házeli sme po sobě pubertální dvojsmysly.

Školitel zbystřil. "Co co, co se tam smějete?"

"On je zase sprostej." Řekla sem.

Zasmál se. "Jak sprostej? Co ti zase vykládá?"

"Že se to mám naučit. Já." Kroutila sem hlavou.

"Tak co bys mu na to řekla?" Smál se školitel.

"Že už přece všechno umím, mně není dvacet. Jako někomu...." Dívala sem se na Puštíka.

"No tak...." Smál se školitel. "Mu je dvacet, je mladej, nevybouřenej, no tak ty kecy od něho budeš muset vydržet." Napil se kafe. "Ale holky - kdyby ho některá chtěla, tak máte šanci. To není zase tak špatný. Je mladej, zdravej... a nevybouřenej. Můžete s ním chodit."

"Cha, o chození tady nikdo nemluvil." Smála sem se.

"Tak Jančo, kdyby tě ještě obtěžoval, tak mi řekni, já ho vyhodím za dveře a pustíme ho až se uklidní." Přešel k Puštíkovi. "Ale ty už budeš hodnej, viď?"

Pak řekl Puštíkovi, aby šel k tabuli odvykládat něco o facebooku, sedl si na jeho místo a odtama sme se dravcovi smáli. Pak sem řekla, že by bylo dobrý, kdyby si vzal takový to světelný ukazovátko, že bysme jako na Puštíka mohli svítit. Školitel se teda podplazil pod stolem pro ukazovátko, sedl si zpátky vedle mě, svítili sme Puštíkovi na záda a na hlavu, a já sem se smála jak tydýt.

Ve čtvrtek sem šla za Enigmou domů dopít gin. Dívaly sme se na Terkela, Enigma cosi šila a já sem si kreslila. Do toho sme kecaly o všech životních křivdách. Prostě terapie. Když došel chlast, a všechno sme probraly, jela sem domů. Sotva sem vlezla do dveří, volala Laura. Že udělala vysokou, a dem oslavit titul. Moc se mi nechtělo skákat jak píská, protože měsíc na mě srala a vymlouvala se na učení. Ale nakonec sem šla. Původně sebou chtěla vzít psa. Ale já to nesnáším. Fakt nemám ráda, když sedím v hospodě, chcu mět klid, a pod stolem sebou furt trhá čokl, protože támhle vidí dalšího čokla, veverku, kočku, ptáka, komára... Psi sou idioti. Takže pes s nama nakonec nešel. Bohudíky. Dala sem tři piva a o půlnoci sem byla doma jak na koni.

Druhej den kocovina jako prase, v práci to bylo děsně zajímavý. Eště horší bylo, že vyhodili Vedoucího. Ze dne na den.

Král mě pozval na oslavu narozenin. Nejdřív sem řekla, že přídu, pak sem si ale říkala, ty vole, co bych tam asi tak dělala, a v pátek sem mu teda řekla, že nikam nejdu. Protože rodinná záležitost. Měla sem v plánu být doma. Plán to byl nudnej, ale bezpečnej. Jenomže nevyšel. Jak vyhodili Vedoucího, Kif vymyslel, že pudem na pivo, protože se jako musíme rozloučit. Byl z toho ňákej zlomenej. Teda, byli oba, to je jasný. Takže sem čekala v práci hodinu na Kifa, než skončí. Mezitím sem se šla bavit s Dýdžejem. Zeptal se, jestli du večer na tu oslavu, tak sem řekla že jako né. Fakt sem to neměla v úmyslu. Takže sme vyrazili s Vedoucím a s Kifem do města. Dlouho sme se tam motali jak špina v kýblu, než sme našli hospodu, kde pivo nestojí milijon. Vedoucí bez práce, já se svýma drobákama v peněžence, a Kif se svýma dluhama. Tři případi. Nakonec sme skončili v pravěké hospodě, nebo co. Bylo to tam fajn, protože na stole byla velká svíčka. Po dvou pivech sem rozjela šou s názvem "vosk kam se podíváš". Do svíčky sem píchala párátka, sirky, pálila sem tam papírky a lístek s rezervačkou, celofány, třísky ze stolu a chuchvalce kožešin, na kterých sme seděli. Kif chvílema prudil, jako ať toho nechám, že ho znervózňuje, když všechno na stole hoří, ale neměl šanci sjednat pořádek, protože já su zakuklený pyroman. Pak sem ho naučila jak zhasnout sirku v puse. Musela sem mu to ukázat třikrát. Třikrát sem se spálila. Třikrát to po mně zkusil udělat, taky se třikrát spálil. Pak přišel Puštík. Chvilku sme přemýšleli, že si dáme hořící absinty. Pak sme to zavrhli, protože už sme byli dost nalámaní a nebylo dobrý si zahrávat s ohněm. Smáli sme se strašným kokotinám. V osum nás vyhodili, protože přišli týpci, co tam měli rezervačku. Vůbec se mi nelíbilo, že lezem z hospody za světla. Ještě daleko horší ale bylo, že sme potkali Královnu s borcem. Já ju snad potkám i v pekle, kam se bezpochyby dostanu za to, že v práci kradu kafe. Královna řekla, že dou na Královy narozky, jako ať dem taky. Původní plán sme měli takový, že koupíme flašku a dem do parku, což se mi líbilo daleko víc, než chodit na ňákou oslavu. Skoro mě zajelo popelářský auto, když sem hrála hru "kdo z koho", ale Kif mě zavčasu strhl bokem. Takže mně zachránil život, a myslel si asi, že jako má právo mi pro dnešní den dělat kazatele, nebo co. Objevili sme na ulici týpka, kterej hrál na flétnu. Kif mě furt přesvědčoval, že jestli si chcu zahrát, tak mi to zařídí. Když sem souhlasila, tak se borec ztratil. Asi měl strach z konkurence. Na Svoboďáku sme dohnali ostatní. Byly tam rozestavěný pódia, protože probíhaly ňáký divadelní dny, nebo co. Vylezla sem na podium, a házela sem jakože do davu flašku. Neboli Vedoucí, Kif a Puštík dělali dav, a já sem vyhrábla někde Petku od piva. Dost sem se vyblbla. Když sem slezla, sedli sme si všichni na další podium, a radili se, co jako koupíme oslavencovi. Teda oni se radili, já sem nic kupovat nechtěla, protože sem neměla za co. Taky sem tam hlavně nechtěla chodit. Mrčela sem, že sme měli jít koupit flašku a sednout si do parku. Kif vymyslel teda kompromis, že pudem koupit rum, a vezmem si ho sebou do hospody. S tím už se dalo pracovat. Sem si myslela. Mělo mě napadnout, že když dáme s Kifem hlavy dohromady, vzejde z toho dycky akorát tak významná blbost. Šli sme spolu teda do hyper super. U vchodu měli květináče s umělýma růžema. Jednu sem ukradla a dala sem ji Kifovi, aby měl radost. Koupili sme tři plácačky rumu. Při cestě zpátky sem si taky vzala růži. Bílou. "Protože je jako já. Čistá, hezká, a ...chytrá." Prozradila sem Kifovi. Když sme se vrátili k pódiu za ostatníma s růžema a plácačkama rumu, tvářili se že sme se asi zbláznili. Královna dokonce řekla, že sme prasata (kvůli rumu), a zloději (to asi jakože kradem). I přes můj odpor sme se teda vydali do hospody. Vedoucí byl taky pěkně nalámanej, přesvědčoval mě, ať si sednu za policajta na motorku a takový srandy. Furt sme se motali kolem policejní stanice, což nebylo moc gut. V hospodě už byl Dýdžej, Dlouhořaska a Zrzka, ta tam měla ještě svýho borca. Sedli sme si k jinýmu stolu, tam kde byla rezervačka. Ještě tam nikdo nebyl. Dobře sme to tam rozjeli. Šla sem za Dýdžejem, jako že ho pozdravím, ale úplně mě ignoroval, nechtěl se se mnou bavit, a mařky na mě čuměly, jakože "vypadni děvko", tak sem teda vypadla a vrátila se ke stolu, kde sem si nalila do matonky ruma. Kif furt dělal chytrýho, že se to nedělá, a že nás vyhodí, a tohle je přece zbytečný, budem to chodit chlastat na hajzl, a že zbytečně dělám problémy tam, kde být nemusí. Protože on je chvílema hroznej moralista, což je fakt paradox jako vrata. Takže sem mu nalila rum do piva, aby byl zticha. Mezitím dorazili další, v čele s Králem. Asi děsně řešili nastalou situaci, jakože co s nama, protože Král za chvilku došel, vzal si Kifa bokem, a řekl že prostě... ať vypadne. Cha. Děsně sme z toho byli s Kifem udivení. Tak jako že Kifa dřív nebo později někdo vyhodí, to bylo jasný. Ale že to Král takle chlapácky narovinu vybalí, to teda nečekal nikdo z nás. Kif řekl, že je to jasný, že nebude kazit oslavu, že jako dopije a de. Ostatní se teda přesunuli k našemu stolu. Teda k tomu jejich, původně. Kif se začal zvedat, že de, kolem stolu šrumec jak prase, a v ten samej moment mě přišla pinklica vyhodit, že "konzumuju vlastní nápoje". Myslím, že sem jí trochu nadala, i když teda byla v právu, no a co, zalepila sem, popřála sem Královi pěkný narozeniny, a vypadli sme.

Vlastně né tak úplně. Šli sme do oddělené části hospody, kde měl teda obsluhu někdo jinej. Seděli sme s Kifem na trestné lavici pro outsidery a já sem se děsně smála. Kif furt chtěl, abych uznala, že to s tím rumem byla pěkná blbost. "Né, vůbec to nebylo vtipný, bylo to děsně infantilní a trapný. Tohle se prostě nedělá, je to hloupý. Takle může chlastat jenom idiot, nezlob se na mě, ty jo, kdybys to lila aspoň do koly, ale rum v matonce je děsně nenápadnej, bylo to úplně dětinský.... né, fakt to nebylo vtipný... nebyla to sranda.... přiznej že to bylo blbý. Odteď budem chodit chlastat na hajzl." Což byl teda ještě lepší nápad, jak se ukázalo později. Na trestnou lavici za nama chodil střídavě Vedoucí a Puštík. Dost dobře sem se bavila. Furt sem se Kifovi smála. Dycky začne vyprávění : "Mám pro tebe skvělou historku..." Pak to rozjede a já se plácám smíchem po stole. Rozhodli sme se teda že budem chodit na hajzl upíjet. Dvakrát nám to prošlo, na hajzlu nikdo nebyl. Cvak, cvak, deme. Mezitím dorazil vedle na oslavu asi zbytek, protože se na nás s Kifem průběžně chodil někdo dívat. Mně vůbec nevadilo, že su out. A tak trochu out of control. Bylo mně dobře tam kde sem byla, vedle sem stejně nepatřila.

Pak sme měli ňákou unavenou chvilku. Kif vyhlásil rumový stop stav, což se mi nelíbilo ani trochu. Dlouho už nikdo nepřišel, a ňák nebezpečně sme přeřadili na vážný témata. Což taky nebylo dobrý. Mluvila sem o sobě, ňák se mi ty věci přešaltovaly v hlavě, a najednou sem řekla něco, co prostě... stydím se za sebe ještě teď. Kif na mě chvilku zíral, a pak mně dal facku. "Vzpamatuj se!" Teď sem zase zírala já. Neodešla sem jenom proto, že kdyby to neudělal on, vrazila bych si sama. Když sem se probrala, a začla sem mu nadávat, tak zrovna přišel Puštík. Chvilku tam na nás zíral, pak to začal komentovat, ale to už se mi fakt nechtělo poslouchat.

"Ruším rumový stop stav." Řekla sem zoufale.

Šli sme teda s Kifem na hajzl, kde nás vyhmátl ňákej pinkl. Rychle sme schovali plácačku. Stála sem u pisoárů a dělala, že tam patřím. Byla to zajímavá kratochvíle. Pinkl nám decentně vysvětlil, že tohle je pánský záchod, a pokud chceme jít někam, kde budem spolu, tak jsou určitě lepší místa na světě než hajzly. Třepali sme se u té přednášky smíchem jako potrhlý patnáctky. Bylo furt lepší dělat, že má pinkl pravdu, a že nás prokoukl, než říct, že sme se byli jenom napít. Protože to už by nás vyhodili podruhé. Teda mě. Což by koneckonců zas taková újma nebyla, stejně ta hospoda stojí za hovno, a od začátku nás tam nikdo neměl rád. Ještě chvíli sme u stolu něco řešili, pak sme zaplatili a vypadli. Napadlo nás, že bysme ještě měli dopít můj rum. Chtěla sem obsadit prostor před Savoyem, ale Kif měl lepší nápad, a tak sme si sedli na zem před kostel. Tam už to tak dobrý nebylo, protože sme se pohádali. Řekla sem spoustu hnusných věcí, všecko bylo špatně. Kif mi pak dlouho nechtěl dat flašku, protože měl najednou plno keců, že "chlast nic nespraví" a podobný moudra. Když sem se uklidnila, dopili sme rum a přesunuli se na náměstí. Tam sme si zase sedli na pódium a vedli sme rozumy. Vykouřili sme spoustu cigaret. Od tama následoval přesun na nádr, kde dal Kif bezďákovi půl sta, což mě nasralo, protože mně nechtěl dat na taxík. Oddůvodnil to tím, že já vydělávám, zatímco bezďák nemá nic, chudák. Sedli sme si vedle bezďáka a protože bezďáků byla plná zastávka, Kif se rozhodl, že si s tou veselou partičkou promluví a ozřejmí jim všechny důvody, proč neexistuje osud, proč je to všechno blbost, proč sou blbost horoskopy, kartáři, léčitelé a psychiatři. Dost zábavný.

Takže ve finále musím říct, že večer se fakt vyvedl, bavila sem se dobře. A ráno přijela Anička z dovolené. Tímto sem udělala tečku za svým divočením, a odteďka už budu žít normální, spořádaný život. Fakt, slibuju.