No Fear

Školení je hrozná nuda. Jediný světlý chvilky sou, když můžu šít do Puštíka, nebo když se začnem s Enigmou chlámat. Vymyslíme dycky ňákou strašnou blbost, pak se tomu smějem jak retardi, slzíme, smrkáme a kroutíme se na židlích. Došlo to tak daleko, že když šli všichni z práce chlastat, školitel na Puštíkovi vyzvídal, jestli s Enigmou náhodou nehulíme, protože nemůže ňák pobrat, co tam jako předvádíme. Jinak se ale poměrně plácám nudou. Takže si takle jeden den sedím, dělám, že nejsu v komatu, ale napůl spím, a znuděně otevřu mejl. A tam na mě vybafla zpráva z nakladatelství, jakože se jim líbí ukázky blogu, co sem poslala, a ať pošlu celej upravenej text toho, co jako chcu vydat. Úplně sem to nepobrala a musela sem to číst asi desetkrát. Taky proto, že ty texty sem posílala v listopadu. Pak sem ten mejl ukázala Enigmě, jako jestli je to fakt pravda, nebo co. Když řekla "ty vole", jakože hustý, tak sem se teprv začla třepat. Máchala sem kolem sebe rukama jak Paris Hilton když sežene diamantovou čepičku pro čivavu. Radostí sem byla celá bez sebe, furt sem chytala Enigmu za ruku a vykřikovala něco jako: "To... ty vole, to není možný... no ty vole... vole." Nevěděla sem vůbec, co s tím mám dělat. Žádná školící místnost mě nemohla udržet. Vylítla sem teda ven a šla sem přepadnout Kifa. Třepala sem furt rukama jak mentál a furt sem opakovala: "Víš, co se stalo? Ty vole, víš co se stalo?" Pak sem to vysypala. "Asi mi vydají knížku."

"Počkej, jakou jako knížku? Tys napsala knížku?"

"No... asi jo." Řekla sem neurčitě.

"A o čem to je?"

"To je... no to je...to je deník." A už sem věděla, že je to chyba, to celý říkat. Protože se to ubere jasným směrem, a Kif mě zatluče do země.

"A o čem je?"

"To je... prostě píšu, co se děje kolem. O sobě, a o lidech, a tak..." Už se mi to vůbec nelíbilo.

"A já tam su taky?" Zeptal se.

Ou jé, už je to tu. "No tak .... někde jo... trochu."

"Vážně?"

"No tak... občas. Teda... vlastně... dost." Přiznala sem. "Nemůžu za to, je to o všech a je to taky o tobě, no. Enigma je tam pochopitelně taky. A spoustu jiných lidí."

"Ty jo." Smál se. "Já budu slavnej?"

"No, pravděpodobně jo."

"A cos tam o mně napsala?" Sondoval.

"Pravdu, pochopitelně." Nakrčila sem nos.

"Že su kurevník?"

"Jo. Protože seš."

"A že sem ti dal facku?"

"Jo."

"Budu vypadat jako násilník." Smál se.

"Protože seš."

"Je tam ještě něco horšího?"

"Nemyslím."

"Ty jo, tak to je hukot. Já budu v knížce. Ty vole, Janino. To je prostě skvělý." Úplně svítil.

Pak sem si to musela vyříkat s Enigmou. Musela sem s tím seznámit lidi, na kterých záleží. Bohudíky s tím neměla žádnej problém, měla sem vážně radost. Mezitím to Kif vyklopil celýmu oddělení. Šimon z toho byl nadšenej, a sondoval, jestli je tam taky.

"Samozřejmě." Řekla sem. "Náš Velký Šulinas tam nesmí chybět. Dyť ty seš naše modla!"

Všichni sme se tomu smáli. Ale připadala sem si divně. Protože mně bylo jasný, kolik lidí naseru. Bylo mi jasný, že to musím proškrtat, a toho sem se fakt bála. Pak mi došlo, kolik to bude práce. Toho sem se bála ještě víc.

Na obědě to Kif vysypal všem přítomným. Šermoval kolem sebe rukama, že sem se ani najíst nemohla, a vyzvídal.

"Su tam pod svým jménem?"

"Jako myslíš pod svým občanským jménem?" Srkala sem polívku. "Ne."

"A jak tam su? Můžu tam být jako Drsňák?"

"Ne."

"Koupíš mi auto, až budeš slavná?"

"Ne."

"Kolik na tom vyděláš?"

"Pravděpodobně milijony." Smála sem se. "Pak si koupím Crossfire a nechám si zvětšit kozy."

Enigma teatrálně obrátila oči. "Panebože, tobě ta sláva stoupla do hlavy." Smála se.

Dál sem s tím musela seznámit Lauru a Simu. Udělaly sme teda sedánek v hospodě. Obeznámila sem je s faktem, že sou obsažený v blogu, a že se jim to nemusí líbit. Laura byla nadšená a řekla, ať se na ňáký líbit-nelíbit vyseru, a prostě to tam hodím všechno. Simě to bylo víceméně jedno, což taky nebylo špatný.

Druhej den sme šli s Kifem a Enigmou na oběd.

"Už jsi odepsala na ten mejl?" Ptala se Enigma.

"Ne. Já nemůžu. Ňák nevím, co napsat." Čuměla sem na grilovaný kus masa, kterej nešel ukrojit. "Do prdele, je to jako podrážka, nedá se to jíst."

"Musíš jim napsat. Hned." Řekla nekompromisně.

"Nevím co, nejsu manažer, ty jo." Pořád sem bojovala s masem.

"Ty dokážeš napsat knížku a neumíš odepsat na mejl? Seš vůbec normální?" Sejmul mě Kif.

"Jak už sem řekla, nejsu manažer." Bránila sem se.

"Musíš jim napsat. Okamžitě." Řekl Kif. "Nikdo na tebe čekat nebude. Taková příležitost, a ty nedokážeš napsat mejl...."

"Su trubka." Uznala sem.

"Napíšem to spolu." Řekla Enigma. "Po obědě."

Po obědě sme přišly pozdě, takže se nic nestalo.

Další dny se taky nic nestalo. S Enigmou sme měly dycky dobrej plán, jakože to uděláme, pak na to ale nikdy nedošlo. Kif se mě ptal každej den, jestli už sem ten mejl napsala. Připadala sem si jako neschopnej dacan.

Musela sem vybrat text, kterej teda pošlu. Což nebylo lehký. Vzala sem to nakonec rok zpátky, doteď. Měla sem poslat dvě stě normostran textu, s určitým počtem znaků. Což byl fakt záhul vzhledem k tomu, že píšu ve WordPadu. Musela sem si teda stáhnout Open Office, abych aspoň viděla, kolik to má stránek. Úprava byla problém, vejít určitý počet znaků na stránku byl problém, vymazat články, který nebyly dobrý, byl taky problém, protože je mám ráda, že jo. Odmazat z některých článků zbytečnosti byl taky problém, protože se ukázalo, že na vymazaný zbytečnosti navazujou další zbytečnosti, který bych tam teda ráda nechala, ale musely pryč, protože ztratily význam. A pak tady byl největší problém, zhodnotit, co o ostatních můžu napsat a co ne. Z toho sem měla docela hlavu.

Za Laurou sem došla s tím, že: "Můžu tam nechat, že dycky když s někým spíš, prdne vám šprcka?"

Laura se smála. "Jo, to tam klidně napiš, ať se lidi pobaví. Protože to je neskutečně drsný."

Na víkend sem měla plán, jak budu s Aničkou. Jenomže Hugo ji vzal na chatu, a tak sem zůstala bezprizorní a sama. Snažila sem se dělat opravy textu, ale akorát sem z toho dostala depku. Škrtání je neskutečně frustrující záležitost. Navíc sem o sobě začla pochybovat. Nezdálo se mi to dost dobrý, a jak sem to projížděla, říkala sem si, kolik lidí bude nasraných a měla sem morální problém, že psat o ostatních není moc fér. Celá vydeptaná sem teda naznala, že musím někam vypadnout, a šla sem za Simou do baru, kde byl taky Petin. Zavolala sem Kifovi, protože sem tušila, že se bude motat někde u Námořníka, a já sem byla o pár hospod dál. Přišel z basketu, celej umazanej a hned hlásil: "Už jsi napsala ten mejl?"

"Ne." Kroutila sem hlavou.

"Kurva Janino!"

"Napíšu hned zítra, slibuju." Snažila sem se vypadat, že to myslím vážně.

"Klidně bych ti to napsal, ale když ty se mně furt směješ, že mám děsnej sloh."

"Protože to je pravda." Usmála sem se.

"Já nevím, moc mi psaní nejde. Napíšu třeba v jedné větě dvakrát slovo ´jsem´." Napil se piva.

"To já napíšu v jedné větě třeba pětkrát." Mávla sem rukou. "Je divný, že neumíš psat, když furt čteš. Dáme panáka?"

"Jo."

"Co dáme?" Zeptala sem se.

"Panáka?"

"Cha, to nebyl test pozornosti. Myslela sem jakýho panáka." Smála sem se. "Ale odpověď byla dobrá."

Jeden panák, druhej, třetí... toto letí, milé děti.

"Napíšeš teďka tady o tom, jak tady sedíme?" Zeptal se.

"Ne. Mám teď krizi. Nepíšu."

"Právě teď bys měla psat. Děje se toho tolik. Třeba to, jak tě v práci všichni nesnáší. Není to srandovní?"

"Jo, je." Přikývla sem. "Ale nemůžu psat. Nechcu psat, když toho musím tolik vyškrtat. Nikdy mně nebylo tak blbě jak teď. Nevím, co s tím."

"Neškrtej. Proč bys to dělala?"

"Protože... sou určitý věci, který se nehodí... který.. nevím jak to říct. K některým lidem není fér, když si něco vykládáme, a já to pak někam prasknu. Chápeš. Připadám si jako... kamera. Malá skrytá kamera. Na blogu mně to bylo jedno. Teď už je to jiný. A nezáleží na lidech, o kterých je tam napsaný, že to sou idioti. To ať peklo semele. De o ty lidi, o který de. A až ty si to přečteš, taky možná nebudeš rád." Zapila sem to pivem.

"Na mě se vyser. Hlavně na to se vyser. U mě nic neškrtej, nic nemazej. Myslíš si, co si myslíš, a to je důležitý. Ty seš autor. A pokud si o někom myslíš něco blbýho, no tak jeho věc, že to tak zesral, ne?"

"No to máš asi pravdu." Přikývla sem.

"Maximálně vyškrtni věci o nadřízených v práci. Protože práci furt ještě potřebuješ. Na ostatní se vykašli."

"Jo. Jo, to je pravda."

"Ty se nesereš s tím, co komu řekneš nebo jak se chováš, nesere tě, co si o tobě lidi myslí, a to je právě skvělý. V tom je ta síla, takže teď to nezahoď." Pokračoval.

Bylo to přesně to, co sem potřebovala slyšet, abych mohla pokračovat. Kifa mi poslalo samo nebe. Nebo samo peklo. To se teprv uvidí.

"Každopádně si to chcu přečíst. Celý." Řekl.

"Celý by tě to nebavilo, seš až na konci."

"Možná tě to překvapí, ale četl sem hodně knížek, kde sem nebyl, a bavily mě." Smál se.

Když pokročila hodina, rozhodli sme se pokračovat k Námořníkovi. Tam sme udělali tak hodinovou zastávku, dali sme panáky Morgana a pak sme pokračovali s pinklem a ještě jakýmsi týpkem do Mersey. To je klub naproti. Hráli tam ňáký tucárny. Jak by řekl Puštík: "Vůbec tomu nerozumíš, to je drám n bejs". A to by měl pravdu, protože tomu fakt nerozumím. Bylo tam ňák moc lidí. Vyfasovala sem další panáky, jednu chvíli sem měla ve frontě tři, takže sem to posouvala Kifovi. Bavila sem se dobře, skvělej večer. Vypadli sme, když svítalo. Jít z hospody za světla je fakt hnus. Sedli sme si na zastávku na zem a chvilku sme tam pindali. Pak sme se ňákým řízením osudu dostali na dětský hřiště. Kif si tam rozsekl ruku, což fakt nevypadalo moc dobře. Doteď je mi záhadou, jak to udělal. Zramovat se na dětským hřišti je fakt frajeřina, to chce velko dávku šikovnosti.