Tvůj život skončil

Ve středu bylo ráno jak malovaný. Zjistila sem, že nemám co na sebe, protože všechno pomačkaný, tak sem honem vzala žehličku, přežehlila mikinu, skočila sem na postel, nasadila čočky, a jak sem z té postele slezla, tak sem na tu horkou žehličku šlápla. Bezva kratochvíle. V práci sem zjistila, že místo trička mám na sobě vršek od pyžama.
Kaštanová dobelhala pozdě, s tím že vůbec nemůže chodit, protože má puchýře jak prase. Na topení rozvěsila krvavý ponožky, vzala si nůžtičky a stříhala si nehty na nohách. „No co..." Obořila se na mě „...sem si v trolejáku vyzula boty a ponožky sem dala vedle sebe na sedadlo. Víš, jak mě ty nohy bolí?"
Staňa se ostříhal, a protože vypadal divně, došel v kšiltovce Iné Kafe, ve které vypadal jak kamioňák. Monika zapomněla heslo do systému, a tak nemohla pracovat a potupně musela volat na help desk, aby jí to resetovali.
Když sem se podívala na naši ranní směnu plnou zoufalství, nevěděla sem, jestli se tomu mám smát, nebo mi nás má být líto.
Zoufale sem v ceníku hledala roaming do Holandska. Hledala sem to pod Holandskem, čučela sem do toho jak husa do flašky a nemohla sem pochopit, že to nemám pod zeměma EU. Pak mi svitlo. „Ajó, vono je to tady... Nizozemí."
„No jasně." Zachytračil Spock. „Musíš uvažovat globálně. Já třeba vím, že Rakousko se řekne německy Vienna."

V pátek ráno sem jela se Staňou do práce. Řekl mi, že dneska bude v práci poslední den. Ještě předtím než odejde se rozhodl, že mě naučí pár důležitých věcí, abych byla co k čemu až odejde, a nebudu se mít koho ptat, ale to je jak mlátit prázdnou slámu. Všemu sem se smála jak retard, ale až tam nebude, nebudu vědět ani server odchozí pošty. Řekl mi, ať sem na sebe opatrná, ať hodně piju minerálky, ať jezdím do práce tím autobusem, co sme spolu jezdili, že je to fakt rychlejší, ať se naučím jíst a ať proboha přestanu do sebe cpat ty Lexauriny. Slíbila sem, že se polepším. Čestný pijonýrský.
Než odešel, řekla sem, že nebudeme dělat ochodový scény, protože bych se určitě rozbrečela, že jako budem dělat, že se v pondělí zase uvidíme v práci.
„Jo...” řekl na to. „...tak to dělám se psem, dycky předstírám, že vůbec nikam neodcházím, a že za chvilku budu zpátky. On by pak tesknil.”
„Jasně...” řekla sem když sem sledovala, jak si hodil na záda batoh. „...tak ... v pondělí ... čau. A laskavě mi nesedej na moje místo u okna, nebo ti dám koňara...”
Usmáli sme se na sebe, ve mně toho zase kousek umřelo, a byl pryč. Out of my life.
Ještě ten den sem se rozhodla změnit šéfa a přešla sem tak od Kifa pod útvar Čáry. Vůbec to neproběhlo v klidu, jak sem si naivně myslela, vlastně se to celý dost posralo, a tímto sem všemu zasadila konečnou prdu.
Celkově sem se cítila jak kdyby mě někdo hodil do drtičky odpadů.

Měla sem taky vyrazit s Lukou na golf. Byla sem už jeden den nachystaná, že jako du na grín, všecko domluvený, jenomže se udělala zima jak prase, a tak sem napsala Lukovi, že tady vítr převrací popelnice a že nikam nejdu. Luka napsal, že su sráč, jakože nás přece ňáký počasí nezastraší, ale já sem se přiznala že su sráč, a že by se fakt celou dobu nechtěl dívat na xicht zmrzlýho hovna. Tímto sem přišla o jedinečnou příležitost vyléčit si nervy procházkama po golfišti.

S Laurou sem se měla vydat na koncík Sunshine, a na křest nové desky. Cíl byl vyfotit se s Kylem. Jenomže sem nikam nemohla, protože Anička opět onemocněla. Zase kašel. Čekám na vyšetření na alergologii jako na spásu, ale teda jestli tam budou mít přístup jak na ORL, tak se bojím už dopředu.
Koupila sem si Maxima, a dubnový číslo fakt stojí za prd. Tentokrát mě chlapci zklamali. A to sem si myslela, že z nich udělám svoje literární idoly.
Ale stala se mi taky dobrá věc. Koupila sem si knížku Dextera. Omnibus. Tři díly v jedné knížce, no teda, super. Ovšem musím říct, že se stala zvláštní věc, totiž že musím uznat, že seroš byl daleko lepší než knížka. Nemám to sice zdaleka přečtený celý, ale už teď můžu říct, že seriálová postava Dextera je daleko víc vymazlená, má větší prvky dramatu a celkově je víc dark.

V sobotu se stavila Laura se psem, jakože dáme víno a hned zase půjde. No tak to moc nevyšlo. Necítila sem se moc gut, takže sme to do sebe naklopily, rozebraly sme na hovno život, a Laura už se sbírala, že de, když mi psala Kaštanová, že jako deme na pivo. Laura zůstala u mě s Aničkou, a se psem, a já sem valila do města za Kaštanovou a za Mladým. Mladej chtěl vidět Kifa, měli se sejít, jenomže Kif rozhodně nechtěl vidět mě, čemuž se ani nedivím, a tak sem chudáka Mladýho dostala do blbé situace, kdy s náma popíjel pivo a tesknil, že neuvidí bráchu. Celej večer byl nešťastnej. Já sem do sebe naklopila tři vodky, čtvrtou sem stáhla brčkem, ale neudělalo to se mnou vůbec nic. Jako naschvál. Zato to zametlo s Kaštanovou. Celou cestu na hlavňák vyhrožovala, že se pozvrací. Ani se mi to tentokrát nezdálo vtipný.

Špatně je to ve všech směrech. Na všech frontách zuří válka. A to mě ještě čeká rozvod. Anička se dostala do nějakýho zajímavýho období. Chtěla sem po ní, aby si uklidila pokojíček. Založila trucovně ruce na hrudníčku a s převahou pravila:
„Tvůj život skončil. Já si zabalím kufřík a odstěhuju se pryč!”
„Jo? A kam pudeš?”
„Do pekla!”