Coffee story

Brácha mi každý ráno vaří kafe. Sakra dobrý kafe. V takové té plechové konvičce, co se postaví rovnou na sporák a kterou sem já nikdy nepochopila, ale prostě je z toho to nejlepší kafe jaký sem kdy pila. A taková blbost, jako konečně-dobrý-kafe odstartovala spoustu dalších věcí, který spustily zase další věci.

Následkem toho sem se totiž rozhodla si  do práce koupit fakt dobrý kafe, což se sice zatím nestalo, ale odstavila sem tak svoje instatní, gold best of výběr instant sranec, jakože to vypijou technici, protože oni vypijou všecko, že jo.

Z omylu mě jako první vyvedl hasič. Instantní gold snesl tak dvakrát. Pak už to neprošlo.

„Jani prosimtě, mohla bys mi udělat takový né ten odvar z hadrů, jak děláš, ale takový ňáký normální zrnkový kafe?“

No dobře. Víte, já sem holka hodná. Šéf řekl, že pro techniky mám udělat první poslední, a tak sem zatnula zuby, jak to hodný holky dělaj, a šla sem někomu ukrást mletý kafe, a když sem ho donesla…

„Teda… né že bych tě chtěl kritizovat, ale… to musíš pořádně zalít, divej, jak to plave nahoře…“

„To si děláš prdel!“

„Byl bych moc hajzl, kdybych to šel vylít, a udělal bych si nový?“

Saša se zvedla. „Já mu udělám nový, jo? Já si taky dělám mletý, tak vím jak se to má zalít.“

„Ne, nic. Sašo sedni si.“ Poručila sem uraženě.

„Já, já, já umím udělat ale fakt dobrý kafe!“ Nedala se Saša.

„Mně je to úplně jedno, uvař mu třeba kopi luwak. Hlavně, že budete šťastní.“

Saša odtančila do kuchyně.

Sklonila sem se nad papírama, a dělala sem, jakože tam nejsu. Já že neumím dělat kafe?!

„No, tak to má být.“ Řekl spokojeně, když donesla svůj kávový velkoprojekt. „Ono to i tak pěkně voní, Jani…? Jani můžeš se prosímtě podívat, jak má vypadat správný kafe? …. Jani….? Ty seš nasraná? Tak dobře, tak se to nauč od Saši, a příště mně ho můžeš udělat.“

„Oh, I´m happy now!“ Spráskla sem ruce.

Tajně sem si jedno ráno zkusila udělat instant gold. Dyť to přece nemůže být táák hrozný.

Bylo.

Rozhodnutí bylo jasný. Co nejdřív se toho zbavit.

Vyhodit to nešlo. Dala sem za to skoro stovku, škudlílek ve mně řval „nééé, to nevyhazuj, co by za to děti v Africe daly!“

Jenomže pravda je, že děti v Africe, a kdekoliv jinde na světě by si radši uvařily odvar z hlíny, než pít toto.

Rozhodla sem se udeřit na Pepu. Což bylo špatně.

„Kotě, proč se mě ptáš, jestli chcu kafe, když je venku štyrycet ve stínu. Si se zbláznila?“

„Ledový kafe?“ Né, to se nesmí vzdát. „Dobrý, instant gold extra výběr.“

„To si dovedu představit, tvoje DOBRÝ KAFE. Proboha! Nechtěj mě zničit.“

V úterý sem měla všeho plný kecky. Celej den sem řešila, kdo kam blbě zajel, komu nefunguje navigace, kdo má blbej hotel, a kdo má ten lepší, přesouvala sem a rušila školení, domlouvala srazy na možných a nemožných místech, aby to nakonec nevyšlo, protože na dálnici se vytvořila kolona. Na konci dne, kdy sem sebou konečně škrábla do postele a pomalu sem vítězoslavně usínala, mi volal Pepa, že „dík za to všechno dneska, byl to mazec, že… uvidíme se zítra… né zítra né, zítra budu daleko… ale ve čtvrtek, ve čtvrtek ti donesu snídani…? … já už něco dobrýho vymyslím… a prosimtě, nedělej už mi to kafe, odteď piju čaj… né ten pytlíkovej prosímtě… černej, sypanej… né, to není vtip… s kouskama ovoce nejlíp… do půlky hrníčku to zaliješ horkou vodou, a pak studenou… né nedělám si prdel.“

Další den sem šla ráno do práce, s kafem se skořicí, který si kupuju dycky na hlavňáku, a díky kterýmu pak fičím svěže do Bažin jak namydlenej blesk, a v tu ránu mi to došlo.  Voni si myslej, že sem ňákej blbej kávovar, nebo co. Blbá blbka, co neumí ani kafe uvařit. Nezáleží na tom, jestli sem udělala ňákou směrnici o výbuchu, nezáleží na tom, že mají dycky v pořádku všechny věci, se kterýma jedou. Nezáleží na tom, že mě zavalí prací, a „vono se to ňák samo napíše, vytiskne a pošle“. Su blbej vařič kafe.

Vzedmula se ve mně vlna ukřivděnosti. A z toho plynou ty největší rozhodnutí.

Tak to teda ne, dupla sem si o pár metrů dál, u mekáče, kde si kafe nikdy nekupuju, protože si tam musím sama sypat cukr. Já vám dám, že su blbej kávovar. Já vám dám, já vám ještě ukážu! A rozhodla sem se, být technik. Naučit se všechno, co uměj oni.

Na tom nemůže přece být nic tak hrozně těžkýho.

Moje malá velká mise podlehla velkýmu utajení. Nikomu nic neřeknu, a hlavně nikomu neřeknu o pomoc, to by tak ještě scházelo. Odpoledne sem se v knihkupectví domáhala příslušných zákoníků. Nic moc výběr. Odnesla sem si zákoník o požární ochraně. Kterej se nacházel v přihrádce právnické literatury. Pchá, se nenechám zastrašit!

Koupila sem si na to velký učení propisku s hlavou hrocha, extra velkej zápisník, a náramek úspěchu.

Doma sem lehla s knížkou do postele. Po dvou kapitolách sem zjistila, že vůbec nevím, o čem sou.

No tak jistě, řekla sem hroší hlavě, každý začátek je těžký.

Stavila se za mnou Laura, donesla mi pozvánku na svatbu, a já sem slíbila, že přídu, když su ten svědek. Vypily sme na balkóně flašku lambrusca a snažily sme se dat dohromady plán, jak pojedem do Prahy na Foo Fighters. Když sme to všechno vyšpekulovaly, a já sem dokonce vymyslela, kde seženu dva litry, tak sme zjistily, že sme v prdeli jak kosatky na mělčině, protože nám poslední autobus z Prahy odjíždí kolem půlnoci.

Vzdaly sme to.

V neděli se stavil za bráchou hasič. Měla sem radost, protože já ho dycky ráda vidím. Šli sme za barák, na pivo. Dala sem si dva škopíky, který mě nějak moc sejmuly. Pak sme s bráchou čučeli na Walking Dead. Super odpoledne.

V pondělí mi volala Sima, že musím jít na pivo. Tak když musím, tak musím. Daly sme si sraz na pivní zahrádce. Byla zdrbnutá, mluvila o tom, že se s Motorkářem rozešla, zase. Protože jí nasliboval hory doly, jak ji vezme s děckama na dovolenou k moři, děcka se těšily moc. Následně místo toho odjel sám s kámošema do Chorvatska. Děcka brečely.

„Jano! Moje děcka nikdo rozbrečovat nebude, ti říkám! Vole, jedu do Prahy, co nejdál vocaď, protože tady nechcu být, až se vrátí. Opálenej. Dáš mu klíče od auta, já už ho nechcu vidět.“

„Tak jo.“ Řekla sem radostně. Eště víc sem se radostně rozmáchla „Je to kokot!“ Načež sem smetla ze stolu pivo, který Simu polilo durch.

Opět doufám, že sme se ho zbavily. Možná opět marně. Každopádně se těším, až po něm triumfálně hodím klíče, a zdary šary vary.

Požární zákoník sem nakonec přečetla a naučila sem se tomu rozumnět. Učila sem se venku v parku, ať z toho léta něco mám. By člověk nevěřil, co všechno se dá najít v parku za lidi. Tak třeba borec, kravaťák s kufříkem, přišel, vypnul mobil, lehl na lavičku, upravil si kravatu a usnul. Polední pauza. Pak klasicky nezajímavý matky s kočárkama, který nepřítomně hleděly do korun stromů a určitě si přály být ptáčkem a odletět někam hodně, hodně daleko. A pak bezďáci. Naučila sem se v parku nekouřit. Protože není možný vytáhnout cígo bez povšimnutí. Hned je tam spousta hyen. Takže nevytahovat cígo, jídlo, vůbec nic prostě.

Občas se tam zastavili čmoudi s vozíkem plným plechu. Jak sem pochopila, někde v blízkosti byla sběrna.

Někde tam houkala sova, nebo hejkal. Bohužel, park bude zřejmě nejlepší vzpomínka léto.

Sehnala sem po firmě všechny možný knížky a materiály, který ještě musím přečíst. Na tajnačku, jasně, protože zatím nikdo neví, jak moc chytrá já budu. A pak udeřím.

Napadlo mě pár zlepšováků, co udělat v dokumentacích, a tak sem se vydala na konzultaci za technikama, kteří seděli v zasedačce a vyprávěli si historky z cest.

„Mám pár zlepšováků, potřebuju to probrat.“ Řekla sem Pepovi a Járovi.

„Kočičko, já si musím vyřídit jeden telefon.“ Řekl Pepa. Jasně, najednou….

„Já jím.“ Řekl Jára.

„Já sem jenom chtěla… já sem se chtěla zeptat, jestli by nebylo dobrý udělat přehled-„

„Bacha má knížku!“ Vykřikl Pepa, kryl si obličej a zacouval se židlí až k oknu.

„Já sem ti říkal, ať jí nedáváš knížky!“ Řekl Jára, zatímco do sebe tlačil rizoto od větví. Tak říkáme Vietnamcům. Větváci.

„Já sem jí nic nedal, proboha, přísahám že ne, někde si to musela sehnat sama!“ Pištěl Pepa od okna.

„Pepo, to bys uf nebyl můj kámof.“ Řekl Jára s plnou pusou rizota.

Sem si mohla myslet. Achjo, marnost nad marnost. Chtěla bych být medvídkem a z výkladní skříně dívat se ven.

Odpoledne se mi povedl kaskadérský kousek, spadla sem ze židle. Natahovala sem se pro papír z tiskárny, poposedla sem na kraj židličky, ta podjela a nebyla, a já sem se zvláštní piruetou dostala do elegantního podřepu granplijé. Harapes by záviděl.

Mirka z toho měla takovej smích, že se skoro udusila melounem, a já sem spustila smějící záchvat prskání, soplení a slzení, čímž sem si rozmazala oční linky, ale stále sem držela svůj úchvatný podřep. Frkající panda dřepící pod stolem.

Ještě, že za náma na domeček nechodí normální lidi.

V pátek se stavila Sima. O půlnoci. Že nemůže spát. Já touhle dobou taky nespím, a tak sem uvařila kafe, seděly sme na balkoně a kouřily.

„Hele, kubánská restauračka má novej neon. Dřív býval zelenej Pilsner, teď je červenej Budvar. Víc se mi líbilo, když mi do pokoje svítil ten zelenej-„

„Jano, řekni mně jednu věc. Proč je všechno tak zkurveně na hovno?“

„Co je na hovno?“

„Všecko.“ Odpinkla vajgla. „Nemáš ňákej chlast?“

„Ne.“

„Ježiši, tohle je taky na hovno. Celý léto na hovno, borci na hovno, ani ožrat se nemůžem.“

„Zůstaly sme v tom úplně samy.“ Řekla sem dramaticky.

„Ani sem v létě nikde nebyla, furt musím vydělávat, aby měly děcka co jíst. Nemůžu si ani vzít blbou dovolenou, jako normální lidi, a teď, když su sama, se tuplem nikam nedostanu, připadám si unavená a na hovno.“

„A bude hůř.“ Řekla sem. Protože Sima není zvyklá být bez chlapa, není zvyklá být sama.

„Přece mi neříkej, že odteď bude můj život jenom chodit do práce, z práce dom, postarat se o děcka, a každej den mít nervy, že za měsíc už třeba nevyjdu s penězma.“

„Tak to bude celej život, a pak umřeš.“ Smála sem se.

„Příde ti to směšný? Celej život se honit, nic si neužiješ, protože furt jenom řešíš, a nikdo ti nepomůže, furt máš jenom strach jestli přežiješ. Nemůžu z toho spát, já to nechci takhle.“

„No, já tak žiju, a není to až tak hrozný.“

„Jako Jano sorry, ale ty ses rozhodla, že to tak chceš. Jenomže já sem se takhle nerozhodla. Proč sou všichni takoví zmrdi?“

„Koukej, spousta ženských žije se zmrdama. No a my máme to štěstí, že s nima nežijem.“ Napila sem se kafe. Takový nic moc instantní, ale gold hrůza to nebyla. „A já stejně furt věřím, že někteří sou fajn. Chce to jenom počkat.“

A tak sme seděly, a čekaly. Svítil na nás červenej neon Budvar. Ten zelenej byl ale mnohem lepší.